Antony - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Přijímací rituál. Zvládne Antony vše zodpovědět a udržet svou nervozitu na uzdě? Stane se tím, kým se vždycky chtěl stát? A taky je tu odpověď na otázku, proč se celá série jmenuje Filthy Marcellos… Sinnel

Vinnie se otočil zády k Antonymu a řekl: „ Nebudeš se hýbat. Celou dobu tvého výslechu ti chtějí vidět do tváře. Nesedneš si. Nebudeš mluvit, pokud k tomu nebudeš vyzván. Co je ve tvém životě nejdůležitější, Marcello?“

„La famiglia,“ okamžitě odpověděl Antony. Věděl, že to jediná vhodná odpověď.

„Co je na druhém místě?“ zeptal se hlas z davu.

Antony nesnášel to, že toho muže nemohl vidět. Zatímco ostatní měřili jeho reakce, dal by přednost tomu, aby to mohl dělat i on. Tohle ho dostalo do situace, ve které nechtěl být. Tady neměl žádnou výhodu.

Antony myslel na otcovy lekce, které v průběhu let dostal. Na slova, která vyřkl v občasné chvíli jasnozřivosti mezi všemi opileckými etudami.

První rodina, Antony.

Na druhém místě Bůh.

„Bůh,“ řekl Antony.

„Co jsi připravený poskytnout La Cosa Nostře?“ zeptal se někdo další.

„Svůj život.“

„Tvoje děti?“

„Mé syny,“ odpověděl Antony.

„Tvoje dcery taky?“

Při té otázce pocítil Antony napětí v ramenech. Nějak se to přinutil vyslovit. „Ano.“

„Pokud ti manželka zavolá z práce a tvůj boss, komu bys dal přednost?“

„Svému bossovi.“

Přicházela jedna otázka za druhou. Některé z hlasů dokázal identifikovat, o dalších si byl jistý, že je nikdy neslyšel. Jeho dědeček se ho na nic nezeptal, stejně tak ani Paulie a Johnathan. Antony měl podezření, že to tak bylo proto, že Andino byl jeho rodinou, zatímco Paulie s Johnem ho nominovali.

Čím déle tam stál, tím větší mu byla zima, až se postupně začal třást a odpovídal skrz zaťaté zuby.

Kriste, taky si pro to mohli vybrat lepší místo.

Antonymu se navzdory tomu, že mu mrzl zadek, a cítil se nepohodlně v kruhu světla, podařilo při nonstop výslechu zachovat své klidné, chladné vystupování. Při otázce na to, zda by dokázal zabít svou rodinu a blízké přátele, protože to Cosa Nostra určila, sotva mrkl řasou. Vůbec se nepohnul, i když měl pocit, že mu ručník omotaný kolem pasu začíná padat a co nevidět vystaví jeho penis všem přítomným.

Ne, prostě… následoval pravidla.

Konečně místnost ztichla. Vinnie se zeptal, zda má někdo ještě nějaké další otázky. Nikdo neodpověděl.

„Jsou nějaké námitky proti tomu, aby se tento muž připojil k la famiglie?“ zeptal se Vinnie.

„Ne.“

„Ne, bossi.“

Skladem se rozlehly další hlasy a potvrzovaly to, že si Antony právoplatné členství zaslouží.

Věděl, že tím to ještě neskončilo.

Teď se znovu ve světelném kruhu před Antonym objevil Vinnie. V ruce držel čtyři věci. Zapalovač, zbraň, stříbrný nůž a malou kartu s obrázkem Svatého Anthonyho.

„Přeješ se stát součástí omertà?“ zeptal se Vinnie.

„Ano, bossi,“ řekl Antony.

Vinnie před ním zamával obrázkem světce. „Přišlo mi, že ti tenhle konkrétní Svatý dobře sedne, Marcello. Samozřejmě, že kromě jména, byl Svatý Anthony známý pro svou zapálenost do své víry a Boha. Přijde mi, že ty jsi další muž, který díky své oddanosti rodině, pomůže zanechat své stopy všude.“

Antony se ani náznakem neusmál. „V to doufám.“

„Od tohoto okamžiku je tvé slovo tvou pověstí a tvým životem. Budeš odpovědný a budeš žít jen pro la famiglia. La Cosa Nostra – naše věc – je nádherná věc, Antony. Ale je i nebezpečnou, ošklivou a obtížnou věcí. Očekává se, že budeš po celý svůj život dodržovat naše pravidla a také budeš dbát na to, aby je dodržovali i ostatní. Rodina je na prvním místě. Vždycky. Tvoje touhy, tvá přání a tvá vůle jsou nedůležité. Záleží jen na potřebách a požadavcích rodiny.“

„Chápu.“

„Tvou ruku?“ požádal Vinnie a zvedl svou vlastní, aby ji mohl uchopit.

Antony zvedl svou ruku dlaní vzhůru. Don ihned jednal. Neměl čas ani mrknout, když mu přes celou dlaň mu udělal osmicentimetrový řez. Vinnie zesílil sevření Antonyho zápěstí až téměř do bodu bolesti, jako by mu nasazoval pouto, které ho bude spoutávat celý život. Vytryskla krev, která stékala na podlahu. Antony cítil na svých prstech u nohou, jak je teplá.

Bolelo to jako svině. Čím silněji Vinnie tiskl jeho ruku, tím ta bolest byla horší.

Antony nepohnul ani svalem.

Teď Vinnie uvolnil Antony ruku a ze strany zapálil kartu s obrázkem světce. Hořící kartu položil na Antonyho dlaň. Oheň olízl jeho kůži včetně řezné rány, ale teď už to tak nebolelo.

„Otevři ústa, Marcello,“ přikázal Vinnie.

Antony udělal přesně to, co mu bylo řečeno.

Vinnie přejel špičkou nožů po vnitřní straně Antonyho spodního rtu. Rána okamžitě začala krvácet. Antony cítil v ústech krev s pikantní příchutí mědi.

„Řekni mi pravidla, Antony,“ řekl Vinnie.

Když promluvil, díval se přímo do Donových očí: „Ve všech situacích si zachovej svou důstojnost. Nikdy se nedotýkej ani nedívej po manželce jiného muže. Za všech okolností buď k dispozici Cosa Nostře. Nikdy se nesmíš spojit s policajty ani se k nim přidat. Nikdy se nepředstavuj někomu jinému. Místo toho měj někoho jiného, kdo zná oba a kdo bude mít tu čest představit tě. 

S manželkou zacházej s největší péčí a úctou. Špatné chování není tolerováno. Nikdy nesmíš rodině nic ukradnout. Slovo bosse je zákon. Nikdy ze cti nezabíjíme jiného muže.

Anotny měl ústa plná krve. Cítil, jak mu po straně z úst vytéká.

„Svoji krev nesmíš spolknout ani vyplivnout,“ řekl Vinnie. „Ne, dokud nedokončíš svou přísahu. Rozumíš?“

Antony pouze přikývl. Ignoroval to, že se mu v ústech a na pulzujícím rtu shromažďovala další krev.

„Jak vidíš, La Cosa Nostra teď vlastní i tvou krev,“ zamumlal Vinnie. „Pamatuj si to, protože bez svolení ti nesmí vklouznout do krku. Nezapomeň, že my jsme ti jediní lidé, kteří mají povoleno prolít tvou krev, nebo dovolit, aby ti i nadále proudila v tvých žilách, chlapče. Jestli to i přesto stále chceš, vyslov svou přísahu.“

Antony cítil, jak se mu pohybují rty, jak vyslovuje slova, která slyšel, jak se v průběhu let šeptala, ale díky krvi, která mu hlasitě burácela v uších, je stěží slyšel. Na tuhle chvíli čekal strašně dlouho. Čekal na tu jedinou věc a teď tu byla.

„Dobrovolně odevzdávám svůj život Cosa Nostře, la famiglia – naší věci,“ zašeptal Antony. „Hodnoty a víru rodiny beru za svou vlastní, abych ji chránil a bránil až do dne, kdy ulehnu k věčnému odpočinku. Pokud bych někdy zradil naši věc, tak je mým největším přáním, aby bylo mé maso i kosti spáleny stejně tak, jako obrázek tohoto Svatého.“

Antony v dlani rozdrolil popel.

„Jsi Mafián,“ řekl Vinnie.

„Jsem Mafián,“ opakoval Antony.

Vinnie se usmál. „Vítej do rodiny, chlapče.“

Skladem se ozval sborový řev. Světla se rozsvítila a osvětlila prostor Antonymu oslepenému pohledu.

„Kriste, vedl sis dobře,“ řekl Vinnie.

„Děkuji.“

Antony se stále snažil zapomenout na krev, která mu stékala dolů po tváři. Na betonovou podlahu vyplivl směs slin s krví.

„A očisti se,“ dodal boss. „Bože, jsi zatraceně špinavý (anglicky filthy), Marcello.“

„Špinavý Marcello (anglicky Filthy Marcello),“ řekl Andino, který přišel a postavil se vedle svého bosse. „To se mi líbí. Jeden z nás, Marcello, musí být tak jako tak trochu špinavý. Lepší, když to budeš ty, Tony.“

Antony měl podezření, že tenhle titul ho bude provázet zatraceně dlouho.

****

„To si nemyslím,“ řekl Andino, který seděl v čele stolu. „Víš, jak se Vinnie tváří ohledně dealování narkotik.“

Paulie, který seděl u stolu naproti Antonymu, pokrčil rameny. „Je to tak. Tyhle sračky plní ulice, Andino. Lidé to hulí a jedí jako nějaké bonbóny. Takže buď se do toho může pustit, nebo to nechat na ostatních, aby si na jeho ulicích viděli prachy místo něj.“

„Má pravdu,“ zamumlal Antony se soustem dušeného masa v ústech.

„Budiž, ale nejsem tvůj zatracený boss, Tony,“ odpověděl Andino. „A boss říká ne.“

„Co kdyby nám platili za to, že to dělají?“ zeptal se Antony.

Paulie zvedl obočí. „Cože?“

„Víš, kdyby nám platili za to, že to dělají v našich ulicích? Takže pak by nám neplatili za to, že vydělávají na drogách, ale za to, že jim na to pronajmeme naše ulice. Tohle to.“

Andino zamumlal a prohrábl vidličkou obsah svého talíře. „To je zajímavá možnost, která by stála za zvážení.“

„Svým způsobem to není nic odlišného od toho, kdy nám obchodníci platí za ochranu,“ řekl Paulie.

Antony pokrčil rameny. „Ve skutečnosti ne. Tak jako tak jsou na našem území. Upřímně řečeno drogy jsou jeden z nejvýnosnějších oborů podnikání, a jestli chce Vinnie zvednout výnosy z běžných obchodů, tohle by mohla být cesta.“

„No, když jsi ten zatracený boss, tak mu hned zavolej, Tony,“ řekl Andino. Svá slova doprovodil smíchem.

Antony ukázal dědovi zvednutý prostředník. „Přestaň kecat ten nesmysl. Cazzo merda, ty chceš mou smrt.“

Andino si svého vnuka prohlížel. „Nevím, Tony. Možná bys přesto byl dobrým bossem.“

O co sakra jeho dědovi šlo?

Antony neměl žádný zájem o to, aby se stal bossem. Rozhodně ne teď, ve svém věku.

„Vážně, přestaň,“ zamumlal Antony.

„Jistě. Pro teď.“ Andino kývl hlavou směrem k Pauliemu. „A ty.“

„Co já?“ zeptal se Paulie.

„Tenhle měsíc ses zpozdil. A víš, že ti to přidám k tvému celkovému dluhu, Paulie.“

Paulie se ve své židli narovnal a přes stůl vrhl pohled na svého přítele. Antony při prohlášení svého dědy svraštil čelo.

„Jaký dluh?“ zeptal se Antony.

Paulie si odkašlal a zavrtěl hlavou. „To nic není, člověče.“

Antony mu ani na jednu zatracenou vteřinu neuvěřil.

Paulie, jak Antony věděl, nepocházel z rodiny se starými penězi. Nedisponoval podobným bohatstvím, jaké měli Marcellovi nebo Catrolliovi. Ale Antony se o to nikdy nestaral. Paulie byl jeho pravou rukou už od doby, kdy byli oba malými dětmi.

Tak malými, že si Antony vlastně nedokázal vzpomenout na dobu, kdy Paulie po jeho boku nebyl. Johnathan se k nim připojil až později. Ti tři byli většinou nerozluční. Dokonce, i když měli už jako dospělí své vlastní životy, stále tvořili blízké trio.

„Dlužíš dědovi peníze?“ zeptal se Antony tiše. Tu otázku směřoval na Paulieho, ale díval se na dědu a čekal, že odpoví on. „Od kdy?“

Andino se opřel ve své židli a vyhnul se Antonyho pohledu. „Čtyři roky.“

„Čtyři… co to sakra znamená, Paulie?“ zeptal se Antony a otočil se zpátky na svého přítele.

Dlužit peníze, zvlášť tak dlouho, bylo špatné. Navíc k tomu přidejte skutečnost, dlužit peníze mafiánovi. Tím to bylo ještě horší.

„Raději se obrátil na mě,“ řekl Andino. „Ostatní by mu mohli způsobit obrovské problémy. Já jsem na něj byl hodný.“

Antony to nedokázal pochopit. Nejenže Paulie dlužil peníze jeho dědovi, ale jeho přítel mu o tom ani neřekl.

„Můžu si s tebou soukromě promluvit?“ zeptal se Antony Paulieho.

Paulie vstal od stolu a na židli odhodil ubrousek. Antony odstrčil svou židli, omluvil se dědovi a následoval Paulieho do obývacího pokoje, kde měli víc soukromí.

„Proč jsi s tím nepřišel za mnou?“ zeptal se Antony v okamžiku, kdy si byl jistý, že je děda nemůže slyšet.

Paulie si těžce povzdechl. „Nechtěl jsem, abys to věděl. Není to nic důležitého.“

„Tenhle měsíc ses zpozdil se splátkou,“ řekl. „To je zatraceně důležité.“

„Špatný měsíc.“

Antony teď začal chápat, proč Paulie teď tak vychvaloval možnost podílet se na obchodech s narkotiky.

„Za co to bylo?“ zeptal se Antony.

„Škola a svatba. Plus záloha na dům.“

Antony věděl, že Paulie tvrdě pracoval na tom, aby získal lékařský diplom. Tomu klukovi zbývalo ještě pár let studií, protože musel svůj čas pečlivě dělit mezi svou rodinu, práci a vysokou školu. I tak Antony respektoval odhodlání svého přítele, že se chtěl stát víc, než jen „Mužem“, tak jako byl jeho otec.

„Kolik je přirážka za pozdní splátku?“

„Dvě procenta,“ odpověděl Paulie.

„Kolik mu ještě dlužíš?“

„Něco přes sto tisíc.“

Antonymu vynechalo srdce. To bylo pro někoho, jako je Paulie, strašně moc peněz.

„Bože, měl jsi přijít za mnou, Palie.“

„Tony, ty to nechápeš. Nevíš, jaké je bojovat touhle zatracenou cestou. Chci uspět, ale ne to dostat jako dar, jo? Kdybych s tím za tebou přišel, dal bys mi to bez jakýchkoli otázek.“

„Přesně!“

„Ano, přesně,“ odpověděl jeho kamarád ostře. „Chci to mít, protože jsem si to vydělal, Antony. Ne proto, že jsi mi to ty, nebo někdo jiný dal.“

„Kolik je něco málo přes?“

„Dvacet tisíc.“

„Do prdele.“

Antonyho překvapilo, proč vůbec jeho děda to téma dluhu otevřel v jeho přítomnosti. Jestli Paulie dlužil už čtyři roky a Antony o tom dosud ani jednou neslyšel, musel existovat důvod, proč se Andino rozhodl to tajemství před svým vnukem otevřít.

Třeba proto, že chtěl, aby se o to Antony postaral.

Andino byl velice lstivý.

„Sto dvacet?“ zeptal se Antony, aby měl jistotu.

„Jo, ale -“

„Kolik mu máš měsíčně splácet?“

„Dvanáct set.“

Antony přikývl. Byl rozhodnut. „Tvůj dluh vůči Andinovi je splacen. Přebírám to. Pět set měsíčně, Paulie. Ani s jedinou splátkou se neopozdíš. Nebudou tam žádné další extra poplatky. Nemám o to zájem. Ale jestli se zpozdíš, místo hotovosti beru jen krev. Dohodnuto?“

„Příštích dvacet let budu tvým dlužníkem, Marcello.“

„Dobře. Vím, že mé splátky můžeš zvládnout. Uspěj a podaří se ti to splatit rychleji.“

Paulie ostře přikývl. „Dobře.“

„Chceš si to odpracovat, takže si to zatraceně odpracuješ.“