ABK - 8. kapitola

Překlad: Simča

"V podnikání, bezohlednost je spravedlnost."

~ Justin K. McFarlaneBeau

LIAM

Seděl naproti mně, tvář měl bez výrazu, když jsem si nalil panáka Zelené irské whisky do své kávy.

"Pane-"

Ve chvíli, kdy jsem zvedl svou ruku, přestal mluvit, dovolujíc mi si vychutnat svou odpolední kávu v tichosti. Jako vždycky, jsemdo ní ponořil malíček, míchal jím, než jsem si vycucal kávu z prstu. Vdechujíc vůni, jsemzvedl šálek k ústům. Chutnala jako tekutý oheň v mém krku, a pil jsem, dokud jsem si nevychutnal každou kapku.

Olizujíc si rty, jsem položil šálek na stranu, vedle solničky a pepřenky na stůl v bistru. Uvolnil jsem se zpět do boxu, a zaměřil se zpátky na muže před sebou. "Budeš muset zopakovat, co jsi právě řekl ještě jednou. "

Polkl a olízl si rty. "Byli jsme okradeni, pane… asi deset liber v hodnotě výrobku a deset tisíc."

"Ale víš, kdo to udělal, že jo, Flannery?"

"Je to banda děcek. Vioniny chlapci. Hned poté, co ji opustil, jsem šel za -"

Opět jsem zvedl ruku nahoru a on opět zmlkl. Poškrábal jsem se po straně krku a podíval se z okna; mraky se pomalu měnily z bílé na šedé, a od šedé k černé.

"Takže, co mi říkáš je, že nejen jsem byl okraden, ale okraden bandou dětí, správně?"

"Pane-"

"Je. To. Pravda?"

Přikývl a upravil si hnědou čepici na hlavě.

"Dobře." Zasmál jsem se a vstal.

"Dobře?"

"Říkal jsi, že jsi chtěl jít za těmi dětmi, takže jdeme. Jsou to jen dva bloky, ne?" Sáhl jsem do saka a vytáhl sto dolarovou bankovku, otočil se zpátky k mé oblíbené staré servírce za barem a posunul peníze směrem k ní.

"Kolikrát ti musím říkat, že káva je jen za dvacku?" Usmála se.

"Kolikrát ti musím říkat, že to není ani dost na pokrytí toho, že vidím tvou krásnou tvář?" Odpověděl jsem.

Snažila se na mě udělat obličej, ale nemohla zastavit úsměv na svých tvářích.Vrásky na její tváři byly výraznější než kdy jindy.

"Pokaždé lichotník. Jak se smiřuje tvoje žena s tvými ústy?"

"Mohl bych ti to říct, ale to bys mě dostala do problémů, Beatrice." Mrkl jsem na ni a popadl párátko, než jsem šel ke dveřím.

Beatrice pracovala v East side bistru již téměř třicet let. Vždycky každé pondělí jsem tam chodil nejprve s Declanem, a teď Nealem, a vždy si objednal totéž. Věděla to, ale pořád se přesto ptala.

Před pěti lety, jsem jí to bistro koupil, aby ta ubohá žena mohla konečně odejít do důchodu, ale ona byla tak zatraceně nadšená, že je teď vlastníkem, že teď každý zatracený den pracovala tvrději, než předtím.

Vykročil jsem do zimy a viděl Fedela udělat pohyb k autu, ale zavrtěl jsem hlavou a šel směrem k Flannerymu. Neřekl nic, jen strčil velké zjizvené ruce do kapes u kalhot a sklonil hlavou dolů, zřejmě přemýšlel příliš silně.

"Dobrý den, pane Callahane." Dvě mladé dívky, možná o tři nebo čtyři roky starší než Dona, mi zamávaly, když jsme se dostali blíže k sousedství.

"Dámy." Kývl jsem na ně a uhnul jim, dělajíc jim prostor na chodníku. Zachichotaly se a šeptaly si navzájem, když procházely kolem ruku v ruce.

"Pane Callahane!" Parta teenagerů, tentokrát čtyři chlapci, spěchali přes ulici. Fedelse napjal, ale nebylo se čeho bát.

"Můj táta řekl, že jestli budu chtít práci, mám se vás zeptat," řekl první, jeho přední zub byl křivý.

"No jasně, Bertie. Pokud někdo bude pracovat pro Callahany, budu to já." Druhý a nejmenší z čtyř, nafoukl hruď. Všichni se mu jen vysmáli.

"Ve tvých snech, Eirnine!"

"Pánové," řekl jsem, a všichni ztichli, podívali se na mě, jako kdyby zapomněli, že jsem tam stál. "Chcete-li pracovat s mou rodinou, pak musíte být chytří… zeptejte se mě znovu za deset let."

Procházejíc kolem nich jsme pokračovali dál. Ty dva bloky byly cítit jako dvě míle, jak mě lidi zastavovali a jen pozdravili. East Side bylo vždy domovem Irů, a když byli Irové, věděli, kdo jsem, a když věděli, kdo jsem, museli prokázat úctu. To bylo v podstatě nevyslovené přikázání.

"To je ono," Flannery řekl, když jsme se zastavili u zchátralého městského domu s tím, co byly kdysi

zelené dveře; většina z nátěru se teď ulamovala a místo toho to vypadalo hnědě. Flannery se na mě ohlédl bez hnutí.

"Čekáš, že já zasraně zaklepu?"

Beroucschody podvou najednou, šel ke dveřím a zabušil na ně.

"Jdu! Jdu!"

O vteřinu později se dveře otevřely a malá bledá žena s černými vlasy ve volném copu a špinavá udělala krok vpřed.

"Flannery? Co tu- "Její zelené oči se pomalu pohnuly ke mně.

Usmál jsem se na ni, vytáhl jsem párátko z úst a vyšel nahoru. "Paní Feidhelmová, jsou vaši chlapci doma?"

Rychle se podívala na Flanneryho, a ať už měl pohled na obličeji jakýkoliv, přimělo jí to vykulit oči ještě víc. Dokonce byla ještě o dost bledší.

"Paní Feidhelmová,"zavolal jsem na ni, přivádějíc její pozornost zpátky ke mně. "Vaši chlapci?"

"Ano. Ano." Její hlas se třásl, když ustoupila a otevřela dveře svého domu. "Jsou nahoře."

"Mohla byste je zavolat dolů? Chtěl bych s nimi mluvit."Oprášil jsem své boty o rohožku, než jsem vstoupil do jejího domu. Flannery následoval za mnou spolu s Fedelem, který tiše stál nejblíže ke dveřím.

"Bryane. Bryane! Roberte! Okamžitě pojďte dolů!"

Podíval jsem se na podlahou a prach všude kolem.

"Dal byste si něco k pití, pane Callahane?" Nabídla a už šla do kuchyně.

"Děkuji vám, madam, ale jsem v pořádku. Není třeba si dělat starosti,"řekl jsem.

Přikývla, pohnula se zpět k dolní části schodiště, ruce se jí třásly. Podívala se na mě ještě jednou, než vykřikla, "Bryane! Roberte! Máte dvě vteřiny-"

"Už jdeme!" Vykřikli a řítilise dolů po schodech oblečení ve vybledlých džínách a tmavě modrých svetrech. Ve chvíli, kdy mě viděli, že se zastavili na půli cesty dolů po schodech. Bylidvojčata, třináct let, se zářivě červenými vlasy.

"Pan Callahan chtěl s vámi mluvit," řekla jim jejich matka.

"Hádám, že podle vašich výrazů na tvářích víte, kdo jsem," řekl jsem jim, když konečně sestoupili a postavili se vedle své matky.

"Ano, pane," řekli společně; bylo to děsivý jako kurva.

"Takže mi můžete vysvětlit, proč jste si mysleli, že je to dobrý nápad mě okrást?" Zeptal jsem se a v okamžiku, kdy jsem tak udělal, jejich matka se na ně oba podívala a třásla se strachy.

"Ať už vzali cokoliv, pane Callahane, splatím to! Přísahám Bohu, že tosplatím."Vzlykala.

"Jsem si jistý, že byste se pokusila… ale to je jedno, pokud nechápou vážnost své volby. Kromě toho, pokud ještěneutratili mých deset tisíc, nejsem si jistý, proč byste muselasplácetmé splátky. Neutratili jste ty peníze, že ne? "

Polkli a jeden z nich vykročil vpřed. "Utratili."

Lhal. Mohl jsem říct, že lhal podle toho, jak v šoku jeho bratr vypadal, když promluvil.

"Bryane!" Vykřikla jeho matka, silně vzlykajíc, jak ho udeřila do ramena. "Co jste to udělali?! Jak můžete být tak hloupí?!"

"Fedele, odveď paní Feidhelmovou do kuchyně." Okamžitě klesla na kolena přede mnou, popadla měza kalhoty.

"Prosím. Prosím, neubližujte jim! Jsou to děti. Hloupé zatracené děti! Potrestám je, přísahám. Splatíme vám to i s úroky! Pane Callahane- "

Kývl jsem na Fedela, a on ji vzal pryč. Bojovala v jeho náručí, prosila a prosila, jak mizela za rohem chodby.

"Víte, že je hřích rozplakat vaší matku?" Ani jeden nepromluvil. Udělal jsem krokdopředu a oba ustoupili. "Lhaní je pro mě ještě horší hřích. Neutratili jste moje peníze, protože bych věděl,kdyby

banda zrzkůutrácela deset tisíc na East Side. "

"Neudělali jsme to na East Side," Bryan, zřejmě velká hubaz těch dvou, se hádala. Bylvyděšený k smrti, ale nedokázal se ovládnout.

Popadl jsem ho za krk a zvedl z nohou. "Chlapče, hraješ mi na poslední nervy."

"Neutratili jsme je!" Ten druhý, Robert, zakřičel, jak jsem pustiljeho bratra.

"Drž hubu, Robe!"

"Byl to hloupý nápad od samého začátku!" Zařval zpátky, pak mi čelil. "Neutratili jsme je. Je to všechno nahoře."

"Jak jste věděli, kde a jak mě okrást?"

"Strýček Flannery. Sledovali jsme ho. "

Podíval jsem na Flanneryho a ta malá svině se mi nemohla podívat do očí.

"Není to jeho chyba. Mohli jsme si vzít víc, ale nechtěli jsme ho dostat do problémů. Jen jsme se museli dostat z East Side, než bude příliš pozdě. "

"Příliš pozdě?"

Bryan konečně znovu promluvil a třel si krk. "Náš táta…náš táta… je to hnusák! Mlátí mámu a propije všechny peníze nebo hůř, špatněsází. Někteří vymahači sem chodí a říkají, že musíme zaplatit. Máma má už tři práce! Jak bychom sehnali deset tisíc? Vy to nechápete! Máte více peněz než Bůh! Co je pro vás několik tisíc!"

"Ať už je to deset centů, deset dolarů, deset tisíc dolarů, nebo deset zasraných milionů, záleží mi na nich, protože jsou MOJE. Je to můj shon. Můj pot. Moje krev. Myslíte si, že jste jedinými dětmi na East Side s podělaným otcem? Proč mě neokrádají oni? "

"Protože nemaj koule!" Vykřikl Bryan.

Natáhl jsem se ke schodům, vytrhl dřevo a vytáhl jsem jedno z polen zábradlí.

"Co to sakra -"

"Sem vás vaše koule dostanou," odsekl jsem a použil ho jako pálku, když jsem se otočil zpátky, abych udeřil Flanneryho přímo přes čelist. Padl na zem, a nezastavil jsem se, přesto že křičeli. Mlátil jsem ho

dřevěným sloupkempřes obličej a paže, krev stříkala až na můj obličej pokaždé, když se o něj odrazil, dokud ta zatracená věc se nezlomila, třísky nelétaly a nepadaly na něj. Konec sloupku byl pokryt jeho

krví,jak jsem jím na ně ukázal a oni tam stály jak v hororu.

"Jděte pro moje peníze, nebo skončíte jako strýček Flannery." Oni se ani nepohnuli. "HNED!"

Běželi, zakopávali o sebe, když šli zpátky nahoru po schodech. Sledoval jsem, jak odcházejí, než jsem se ohnul k Flannerymu, jeho tvář byla zbita tak špatně, že kdyby nebylo jeho hlasitých vzdechů pro vzduch, myslel bych, že je mrtvý.

"Byl jsi nachytán dvěma dětmi. Tyhle děti mě okradly. Pokusilses to utajit, abys je ochránil. Kdybych to nezjistil, nějak bys to zakryl. Byly to tvoje chyby, Flannery. Jediní lidé, které chráníš, jsem já a moje rodina. Na oplátku my chráníme tebe a tvou rodinu, to je dohoda. Takhle my všichni žijeme v zasraným míru. Máš štěstí, že tě nezabiju tím dřevěným sloupkem!"

Slyšel jsem je spěchat zpět dolů a oni mi podali pytel.

"Fedele."

V mžiku byl zpátky, jejich matka se rozběhla k nim, ale hned se zastavila, když viděla Flanneryho na zemi.

"Díky za pozvání, madam. Měla byste varovat své syny. Kdysi dávno, se zlodějům odsekávaly ruce. "Fedel mi otevřel dveře a moje auto už na mě čekalo.

Bez dalšího slova, jsem se dostal dozadu, sundal svou zakrvácenou kravatu a sako.

"Najdi vymahače, zaplaťjejich dluh." Povzdechl jsem si, opřel se do kůže sedadla. "Potom najdi jejich otce a dej mu najevo, že mi dluží deset tisíc. Když zase ublíží své ženě nebo synům, přidej mu dalších deset za každého z nich… a ujisti se, že to bude jasná zpráva."

"Samozřejmě, pane."

Než jsem si mohl udělat pohodlí, zazvonil mi telefon.

"Callahan," odpověděl jsem, když jsem nepoznal číslo volajícího.

"Pane Callahane. U telefonu ředitel Lounsbrought, ve- "

"Co se děje? Jsou moje děti v pořádku?"Přerušil jsem ho, jak jsem se posadil zpříma a poklepal mého řidiče po rameni.

"Došlo ke střelbě."