TB - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Sophie nemůže být nadšenější - Neil je konečně připraven vrátit se zpět do Států. Utajená party v nealko stylu na oslavu jejich návratu. A na následující večer si spolu domluví rande – jen ve dvou – a užijí si ho přesně tak, jak mají oni dva rádi…             Sinnel

P.S.: Vychutnejte si tuto nádhernou kapitolu nejlépe v soukromí, budete ho potřebovat.

Na Islandu jsme byli teprve dva týdny, když jednoho dne Neil oznámil: „Myslím, že je čas na návrat domů.“

Nestála jsem o nic víc než o to, abych mohla strávit alespoň jednu hodinu v noci v úplné tmě. Ihned jsem zavolala mámě a začala balit.

Náš let do Londýna proběhl bez jakýchkoli komplikací. Když byla Olivia vzhůru, Neil jí četl z obrázkové knížky. Při vzletu a přistání jí držel u úst láhev, aby se jí lépe vyrovnal tlak v uších. Všechno vypadalo tak normálně, že jsem se v jednu chvíli musela omluvit a odběhnout na záchod, abych se tam vybrečela. Uvědomila jsem si, že po těch měsících pozdvižení a nejistoty, to byla úleva jet domů. Budeme v pořádku.

Máma navrhla připravit pro Neila večeři na oslavu návratu. I když jsem byla ohledně jeho reakce na pochybách, byl nadšený tím, že všechny uvidí. Takže, když vrtulník přistál na přistávací ploše, kde na nás čekal náš pracovník ostrahy v golfovém vozíku, stěží se dokázal ovládnout.

„A bude tu i Rudy?“ zeptal se. Od doby, kdy jsme opustili Reykjavík, se na tohle zeptal už podruhé.

„Ano, Rudy tu bude. A taky Valerie a pravděpodobně i ostatní,“ řekla jsem mu a naklonila se, abych mu mohla přes své sedadlo dát pusu na tvář. Upravil si v náručí polohu Olivie a zhluboka se nadechl, pravděpodobně proto, aby uklidnil sám sebe.

Srdce se mi svíralo štěstím.

Bože, celý večer asi budu jen brečet.

Na naší příjezdové cestě u domu bylo spoustu aut, ale našemu řidiči se podařilo projet rovnou pod přístřešek, takže jsme mohli vejít do domu dveřmi, které vedly do kuchyně. První člověk, na kterého jsme narazili, byla moje máma. Stála u kuchyňského ostrůvku a kolem ní stály hory hrnců a komíny nádobí. Když nás spatřila, odložila mísu s chřestem na pult a zamířila přímo k nám.

Neilovi se stěží podařilo předat mi Olivii do náručí, a pak už ho moje máma objímala. Když ho stiskla, hlasitě vydechl och.

Poplácávala ho po zádech tak silně, až jsem si myslela, že by mu mohla zlomit žebra. „Díky bohu, že jste zpátky. Díky bohu.“ Pak ustoupila o krok zpět a poplácala ho po tvářích jako by ho neviděla celé měsíce. A musím Neilovi přiznat k dobru, že s křikem nevyběhl ven do noci.

„Děkuji, Rebecco. A děkuji i za toto.“ Ukázal rukou na chaos, který panoval kolem sporáku, a který ho pravděpodobně už teď doháněl k šílenství. Neil byl typem člověka, který při vaření udržoval naprostý pořádek a svou kuchyň miloval. „Vypadá to, že jste tu odvedla spoustu práce.“

„Pomohl mi Tony.“ Při vyslovení jeho jména mámě zajiskřily oči. „To proto jsme pro vás poslali pracovníka ostrahy.“

„Dneska je krásný večer.“ Trochu jsem si na svém boku nadlehčila Olivii. „Je tu už někde Valerie?“

„Hmmm,“ řekla máma a teď se usmívala o něco nuceněji, než předtím. I když už se s Valerií setkala tváří v tvář, věděla, co se mezi námi dřív stalo, neochvějně stála na mé straně a to i přesto, že naše válka už skončila. „A Rudy, a ach, ten druhý. S tím skotským jménem.“

„Ian je tady?“ Neil se při těch slovech zašklebil. „Neslyšel jsem o něm už celé věky.“

„Dobře, bude fajn se s ním setkat.“ Ukázala jsem gestem ke dveřím, které vedly ven, do dlouhé chodby ve stylu galerie. „Běž. Za okamžik dorazím.“

Nejistě se na mě podíval. Radost z vyhlídky na opětovné oživení svého společenského životu překonala veškeré výhrady.

Máma počkala, až dozní jeho kroky, a pak se zeptala. „Tak? Jak je na tom doopravdy?“

„Má za sebou dlouhou cestu,“ řekla jsem s pokrčením ramene, u kterého jsem neměla Olivii. Zabořila jsem nos do jejích sladkých, blond kadeří. „Ale to my všichni.“

„Jsem na tebe tak pyšná,“ řekla máma a laskavě se usmívala na Olivii.

„Proč? Protože jsem se nezhroutila, ani to nevzdala?“ Chtěla jsem, aby to vyznělo vtipně, ale o co jsem ve skutečnosti stála, bylo potvrzení.

„Jo,“ odpověděla máma, jako by to bylo naprosto zřejmé. „Vzala jsi na sebe obrovský podíl odpovědnosti a zvládla jsi to mnohem lépe, než bych to kdy zvládla já.“

„Nevím, že bych dostala na výběr,“ přiznala jsem. „Miluji ho, mami. A miluji Olivii. Oni jsou mou rodinou, a i když z nich občas blázním, vím, že rodina je důležitá.“

Máma mě objala a políbila na čelo. „Musím jít zamíchat jídlo. Kdyby tu něco začalo hořet, musela bych si od toho snobského Rudyho vyslechnout spoustu kousavých poznámek.“

Zasmála jsem se jejímu výběru slov, zavrtěla jsem hlavou a vydala se s Olivií z kuchyně pryč. O pár metrů dál jsem se prakticky srazila s Valerií, která mi svou vnučku vytrhla z náručí.

„Ach, tak moc jsi mi chyběla,“ mumlala Olivii, zatímco ji líbala na tvářičky. Tak moc jsem s jejími pocity sympatizovala, že jsem se málem rozesmála.

V obývacím pokoji byli všichni shluklí v kroužku kolem Neila. Nikdo z nich neměl v ruce drink. Jen plechovku s limonádou nebo balenou vodu. Ve skupině lidí, která byla tak sžitá s alkoholem jako oni, to nemohla být jen čirá náhoda. Byla jsem jim za to neskutečně vděčná.

Valerie stála u Laurence. Neopírala se o něj, ale rozhodně u něj byla velice blízko a Olivie se jí choulila v náručí. Možná to o mě prozrazuje něco špatného, ale teď, když měla Valerie ve svém životě někoho a už se mnou nesoutěžila o Neila, měla jsem jí mnohem radši. Ona navíc vypadala velice šťastně. Ian stál u nich, po jeho boku byla Penny. Oba si užívali své přítomnosti, i když se Ian doširoka usmíval na Neila. Všichni byli tak šťastní, že ho vidí, dokonce i Tony, který stál pár kroků mimo. Muselo to pro něj být podivné, když se stával součástí rodiny, pro kterou pracoval.

Rudy stál Neilovi po boku, rukou ho láskyplně držel kolem ramena a jemně s ním třásl. „Jestli mi to ještě jednou uděláš, tak tě osobně zabiju. Osobně ten tvůj zadek vykopu z pekla.“

Jestli někdo dokázal žertovat o sebevraždě a přitom ještě rozesmát Neila, byl to Rudy. Neil se usmál a zahanbeně odvrátil oči. To jsou ty okamžiky chlapeckého šarmu, pro které jsem v poslední době žila. Tohle mě ujišťovalo, že všechno bude znovu v pořádku.

„Musím přiznat, že teď jsem mírně v rozpacích.“ Neil se podrbal na zátylku. „Cítím to tak, že teď byste na mě všichni měli křičet.“
„Křičet radostí, že jsi to nedotáhl do konce,“ řekl Ian.

„Skutečně o tom musíme žertovat?“ zeptal se Laurence a vypadal, že je mu to nepříjemné. „Nechci být tím, kdo tu party kazí, ale tohle bylo vážné. Jsi v pořádku, Neile?“

„Nikdy mi nebylo lépe,“ odpověděl. Pak se odmlčel a vážně dodal. „Tohle bych neměl říkat. Samozřejmě, že byly doby, kdy mi bylo daleko lépe.“

Střelila jsem pohledem k Valerii. Tvářila se, že je velice zaneprázdněná úpravou ramínek Oliviiných letních šatů.

„Tací prostě jsme, Laurenci,“ řekl Rudy s rozhořčeným odfrknutím. „Když se něco stane a chce se ti kvůli tomu brečet, tak je mnohem lepší smát se tomu a vysrat se na to.“

Neil by se nikdy nebyl schopný zasmát nad Emminou smrtí, ale jinak jsem s Rudym souhlasila. Tedy v případě, že Neilova tragédie byla odvrácena. Pokud jsme se potřebovali smát, teď to bylo bezpečné.

„Hele, lidi,“ zavolala máma ze dveří jídelny. „Večeře je připravená.“

Všichni jsme se pohnuli z obývacího pokoje směrem k jídelně. Rudy se ke mně naklonil, aby mi tiše řekl: „Tvoje matka potřebuje něčím praštit. Vypadá jako nějaký z těch strojů, které strojí v podloubí.“

„Jestli nesklapneš, nedostaneš žádné zapečené brambory,“ zasyčela jsem na něj.

Pokřižoval se. „Odpusť mi, že jsem překročil svoje kompetence. Ale nikdy bych nedovolil, aby moje máma chodila tak, jako by v náručí nesla dvoje hrábě, ostrým koncem k sobě.“

„Sophie, můžu s tebou na okamžik mluvit?“ zeptala se Penny a po očku sledovala Iana. Nevěnoval nám pozornost.

Něco se stalo. „Jo, jasně.“

Zdržely jsme se, takže jsme v obývacím pokoji zůstaly samy. Penny se zhluboka nadechla a na obličeji se jí objevil zářivý úsměv. „Jsem těhotná.“

„Cože?“ zvolala jsem až moc hlasitě. „Od kdy?“

„Od konce května.“ Celá zářila. „Nechtěli jsme to nikomu říct, dokud za mnou nebudou první tři měsíce. Ale chtěla jsem ti to říct osobně a příští týden -“

„Budeš na Bahamách,“ dokončila jsem za ní. I když jsme měli dost peněz na to, že kdybychom chtěli, klidně bychom si mohli koupit celý tropický ostrov, útěk od problémů nikdy nic nevyřešil. Záviděla jsem Penny to, že má možnost žít v sluncem zalitém ráji. „Jsem tak poctěna, že jsi mi to řekla!“

„No, ty jsi nás dala dohromady, takže...“ pokrčila rameny. Pak se na mě bez varování vrhla, aby mě objala. „Mnohokrát děkuji. Děkuji, děkuji, děkuji.“

„Dobře. Děkuji,“ vydechla jsem. Byla silnější, než bych od někoho tak maličkého čekala. „Můžu se už teď nadechnout?“

„Jo,“ řekla a se zrudlými tvářemi odstoupila. „V každém případě to však prosím nikomu neříkej. Poté, co se tam dole usídlíme, pošlu oznámení.“

„Jo, nebudu.“ Podívala jsem se na její stále ještě ploché bříško. V něm už rostl další člověk. Těhotenství je tak zvláštní.

Večeře byla tak středozápadní, jak jen to bylo na východním pobřeží možné, ale vypadalo, že se to všem líbí. Máma udělala pečenou šunku. Nicméně když právě nebyla v místnosti, Rudy tlumeným hlasem prohlásil: „Tohle je tradiční jídlo jejích lidí.“

„Hele,“ řekl Tony a v hlase měl varovný tón. „Mluvíš tu o ženě, kterou miluji.“

„Teda, Tony,“ zakřenil se Niel. „Nemyslel jsem si, že máš v sobě něco takového.“

„Teď mám mimo pracovní hodiny, pane E,“ připomněl Neilovi.

Ten smích a konverzace, která zde panovala, mi znovu připomněla ten šílený den v dubnu, kdy jsme se tu všichni shromáždili, abychom si připomněli Emminy narozeniny, a kdy se pak Neil pokusil ukončit svůj život. Když jsem si uvědomila, že tentokrát na sobě nemá tu svou statečnou masku, myšlenky jsem rychle zahnala pryč. Dnes byl uvolněný, plný elánu a skutečně šťastný.

****

Poté, co naši hosté odešli a já pomohla Maripose uložit Olivii do její postýlky, šla jsem se poohlédnout po Neilovi. Stále jsem měla někde vzadu v hlavě výstražný hlas, který mi šeptal, že bych ho mohla najít, jak si bere nějaké prášky, dává si drink, či dělá něco podobně příšerného a naprosto sebezničujícího. Asi se toho budu bát ještě hodně dlouho. Možná po celý zbytek našeho života.

Našla jsem ho stát na terase, kde se díval do dálky na oceán. Dokonce i z té dálky jsem slyšela, jak se vlny tříští o pobřeží.

„Dneska v noci je na břehu skutečné peklo,“ řekla jsem a přistoupila k němu blíž, abych využila jeho tělo jako ochranu před větrem. Dokonce, i když byla dneska teplá noc na konci června, vítr od Atlantiku dokáže zamrazit.

„Správně,“ řekl Neil srdečně. „Zní jako by mi tleskal. „Vítej doma, Neile! Tentokrát to neposer!““

Zasmála jsem se a objala jsem ho. Hlavu jsem si položila na jeho rameno. „Ty to neposereš. Podívej se, kolik lidí je připraveno podpořit tě, milovat tě a být tu pro tebe.“

„A naprosto zničit mojí kuchyni,“ prohlásil s úšklebkem. „Tvá matka možná umí připravit výborné domácí jídlo středozápadní kuchyně, ale zároveň u toho zvládne udělat i neuvěřitelný nepořádek.“

„Jsem si jistá, že právě teď je v kuchyni a uklízí tam.“ Lehce jsem se ušklíbla.

„No, doufám, že tam zůstane hodně dlouho, čímž zničí jakoukoli možnost na „uvítací domácí sex“.“ Objal mě rukama kolem pasu.

„Wow.“ Předstírala jsem škádlení, abych zakryla svůj šok. „Skutečně se k tomu teď chystáme?“

„Chystáme k čemu? Pokračování sexuálního vztahu jako muž a žena? Poznávání se v biblickém slova smyslu? Rád bych.“ Teď u toho trochu zakolísal. „Tedy, pokud bys chtěla i ty. Nevím, zda se něco nezměnilo teď, když jsme doma -“

„Nic se nezměnilo.“ Sice se pod naší sexuální touhou nezapalovalo povlečení tak, jak jsme byli zvyklí, ale když jsme byli v Reykjavíku, aspoň znovu začal pokračovat náš sexuální život. Ale to, co jsem od něj chtěla… Nebyla jsem si jistá, zda je připravený dát mi to.

Aniž bych cokoli řekla, Neil věděl naprosto přesně, co se mi v hlavě odehrává. Vždycky na to měl neskutečný talent. „Nic se nezměnilo, ale ty bys ráda.“

„Ne. No, upřímně, spala jsem sama tak dlouho, že jsem prostě ráda za to, že mám vedle sebe lidské tělo.“

„To je velice lichotivé. Děkuji ti,“ řekl suše.

Narovnala jsem hlavu, abych se na něj mohla podívat. „Víš, co tím myslím. Prostě se právě teď soustřeď hlavně na sebe. Až se dostaneš zpátky do běhu věcí, tak pak vymyslíme, co dál. Hlavně se znovu nepokus zabít.“

Ušklíbl se. „Možná je ještě příliš brzy, abych o tom mohl snadno vtipkovat. Od Rudyho jsem to čekal, ale od tebe je to trochu… citlivé.“

Sophie, ty kreténe. „Omlouvám se. Taky se musím naučit, jak se s tím vypořádat. To, co jsem tím chtěla říct, je to, že se o sexuální věci nemusíš starat. Pokud chceš, skvěle. Ale jestli nechceš, můžu to zvládnout sama.“

Rukou mi přejel nahoru po zádech, až jsem ji pocítila vzadu na krku. Jeho dotek byl drsný, přivlastňovací a moje kolena se pod ním měnila v želé. „Ale raději bych zvládl, já tebe.“

Ten hlas, kterým mluvil, patřil mému Pánovi. Tomu muži, kterým byl Neil vždy, když byl se mnou, než naše skutečné životy shořely na popel. Tady se jednalo o tu stránku mého manžela, kterou nikdo jiný neviděl, která patřila pouze mně, protože moje submise se vztahovala výhradně na něho.

Otočila jsem se a podívala jsem se mu do obličeje. V žádném případě jsem nemohla dovolit, aby došlo k nějakému nedorozumění. „Miluji tě. A chci tě. Skutečně tě chci. Chybělo mi to spojení, které spolu máme. Chyběla mi naše sounáležitost. Ale za poslední rok se toho hodně změnilo. Jsme naprosto jinými lidmi. A pokud si jeden nepřeje, aby pokračoval tento typ vztahu, tak se do toho nemůžeme nutit. Vždycky budu Vaše, Pane. A vždycky na Vás budu čekat.“

„Spoustu se změnilo,“ souhlasil. „Ale vždycky mi budeš patřit, Sophie. A já tě vždycky budu chtít.“

Jen při samotném pomyšlení na to mi srdce bušilo a krev mi začala až příliš hlasitě pulsovat i v dalších, mnohem intimnějších partiích. „Takže… možná bychom si měli domluvit schůzku? Udělat z toho událost.“

„Rád bych tě ohnul přes koleno právě hned teď, ale máš pravdu. Myslím, že by se mohlo jednat o něco jako oslavu.“ Usmál se na mě. „Co bys řekla na zítřejší večer?“

„Tak brzo?“ Skousla jsem si ret. „Dobře. Řekneme Maripose, že spolu půjdeme na rande.“

„A ať na nás nečeká.“ Zvedl jedno obočí.

„Bude to jedna z těch nocí, že?“

Pomalu přikývl. „Vlastně si myslím, že dnešní večer bychom měli využít k plnému vyjednávání. Prostě se domluvit, že oba myslíme na ty samé nevyzpytatelné věci, které se s tebou chystám dělat.“

******

Nevyzpytatelné věci, skutečně to tak je.

Když jsem vešla do Pavillonu, podpatky mi na mramorové podlaze hlasitě klapaly. Místnost byla osvětlena pouze přirozeným světlem, které sem proudilo okny, takže mi tohle místo tak trochu připomínalo mauzoleum. Pocítila jsem bodnutí paniky, že všechno to, co jsme tu dělali, bylo ztraceno.

Šla jsem kolem stojanu s rákoskami. Dneska jsme je použít nemohli, už tak dlouho nebyly naolejovány ani jinak ošetřeny. Zajímalo by mě, zda nakonec nebudeme muset zakoupit nové. Přesto jsem po nich přejela prsty. Moje hedvábné šaty s béžovou krajkou se hladily na každém kroku s mými nahými stehny. Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit, přejížděla jsem rukou po křivkách ozdobně vyřezávané rukojeti jedné z rákosek. Vzpomínala jsem na to, jaké to bylo při mé poslední návštěvě v této místnosti. Před očima jsem si vyvolávala obrazy a zvuky, které jsem tu zažila. Bolest. Krásnou, nesnesitelnou bolest, že se pode mnou podlamovala kolena a hrdlo jsem měla bolavé z těch syrových výkřiků.

Vzpomínky se střídaly jedna za druhou, jak mě můj Pán donutil zvednout obě zápěstí vysoko nad hlavu, kde mi je spoutal. Jeho krutý úsměv, když jsem ležela na studené mramorové podlaze, měla jsem na zadku jednu modřinu na druhé, brečela jsem, ale přitom jsem byla v naprostém bezpečí a milovaná, takže jsem nebrečela bolestí nebo ponížením, ale radostí. Vzpomněla jsem si na slanost zpocené kůže – mojí i jeho. Chuť svých vlastních slz, chuť sama sebe na jeho penisu.

„Sophie.“

Při zvuku Neilových slov jsem otevřela oči a otočila se. Neslyšela jsem ho vstoupit. Byl v pokoji s následnou péčí, zřejmě se ujišťoval, že tam nic nechybí. Přešel ke mně. Zvuk jeho kroků se měkce rozléhal místností.

„P-pane.“ To slovo v mých ústech teď mělo zvláštní chuť. Vrátí se někdy ta familiárnost? Bude to vůbec fungovat?

Musel si všimnout těch pochybností, které se mi zobrazovaly v obličeji. Položil mi svou dlaň na tvář a pak mi přejel svým palcem po mé kůži. Následně mi jeho ruka vklouzla za krk a mírně se sevřela. Donutil mě tím tlakem zaklonit hlavu, aby mě mohl políbit.

Moje ústa se pod těmi jeho otevřela. Zoufalý zvuk, který jsem vydala, mi nepřipadal, že by vyšel ze mě, ale z Pánovy subinky, která byla až moc dlouho pryč. Pod jeho dotykem jsem roztávala. Objal mě druhou paží kolem pasu a přitiskl si mě k hrudníku. Jeho rty se pohybovaly na mé tváři a jeho hladová ústa těsně předtím, než promluvil hlubokým hlasem, našla můj ušní lalůček. „Tohle oblečení je velice… svatební.“

Zaklonila jsem se, abych se mu mohla podívat do očí. Viděla jsem v nich stejné škádlení, jako jsem měla ve svých. „Je to od Elie Saab.“

„Aha.“ Vzal to jako varování. Rty se mu zkroutily do toho polovičatého úsměvu, který jsem tak moc zbožňovala.

„Z minulé sezóny.“

Můj Pán se vrátil s překvapivou silou. Otočil si mě v náručí a přitiskl ke své hrudi. Pak popadl vepředu za krajkový výstřih a škubl s ním. Silně. Látka se mi sesunula z ramen níž a cítila jsem, jak se živůtek pod drásající silou Neilových silných prstů trhá. Když se látka sesunula ke kotníkům, vyjekla jsem.

„Tohle není jediná krásná věc, kterou dneska v noci zničím,“ zašeptal mi do ucha.

Díky své náhlé nahotě jsem cítila na kůži chlad, ale pod vlivem jeho slov ve mně vzplanul oheň. Ustoupil o krok zpět a já zavrávorala. Potřebovala jsem znovu nabýt své rovnováhy. Odcházel ven a zavolal: „Tudy, Sophie.“ Pak šel pár kroků pozadu a upřesnil. „Nech si na sobě své lodičky.“

Následovala jsem ho do ložnice k neskutečně obrovské posteli, na které byly elegantně poskládané hromady polštářů a hedvábných přikrývek. V nohou byl rozložený výběr našich hraček. Při pohledu na ně se pode mnou podlomila kolena. Důtky. Pádlo. Kuličkový roubík, smotaný provaz z juty, bezdrátový vibrátor… Žádná z těch věcí nepředstavovala v našich hrátkách nic nového, jednalo se o nestárnoucí klasiku.

„Nejsem si jistý, že vím naprosto přesně, co bych s tebou chtěl dneska v noci dělat,“ řekl, zatímco pomalu přecházel a zkoumal nástroje, které si tu předem připravil. „Je tu něco, co bychom spolu měli probrat?“

„Ne, Pane.“ Myslela jsem to tak. Dohodli jsme se, co bychom možná případně nechtěli, ale já ho potřebovala tak moc, že tu nebylo nic, co bych nechtěla. Řekla jsem mu to mockrát, těsně předtím, než jsem strávila lepší část hodiny s jeho ústy mezi svými stehny.

Otočil hlavu, aby zakryl svůj úsměv. „Je tu něco, co bys obzvláště ráda?“

„Ano. Chci, abys byl hrubý. A neúprosný. Chci dohnat ztracený čas.“ Hlas mi zakolísal. „Chci být tvoje.“

Beze slova přešel ke zdobenému nočnímu stolku a otevřel jeho přihrádku. Když jsem v jeho rukou zahlédla černý sametový pytlík, na okamžik jsem málem přestala dýchat. Rozvázal jeho šňůrku a jemným třesením osvobodil předmět, který se skrýval uvnitř.

Můj obojek.

Obrovské diamanty jiskří v teplém, tlumeném světle. Platinový povrch kovu se blýská jako zrcadlo. Otevřel jeho sponu, důmyslně skrytou západku, díky které při zavření tvoří obojek dokonalý kruh. Každý krok, kterým se ke mně blíží, je až příliš pomalý. Ještě než jsem si uvědomila, že jsem se pohnula, zvedla jsem ruku a dotkla se prohlubně na svém krku.

Zacukaly mu koutky úst. „Na kolena, Sophie.“

Vyplnila jsem jeho příkaz. V očekávání doteku chladného kovu na mé kůži mi po zádech běhal mráz.

Držel obojek přede mnou otevřený, takže slabě vyrytá slova byla stěží viditelná. „Přečti to.“

Nepotřebovala jsem ta slova vidět. Olízla jsem si horní ret, emoce na mě doléhaly. „Majetek Neila Elwooda.“

Sklonil se dolů a zvedl mi obličej, abych se mu podívala přímo do očí. „Ty jsi můj majetek, Sophie. Vlastním tvou mysl, tvé tělo, každý sten tvé rozkoše a nával touhy. Všechno je moje.“
„Ano, Pane,“ zašeptala jsem. Když se sklonil, aby mi nasadil obojek kolem krku, pocítila jsem závrať.

„Zvedni si vlasy.“

Poslechla jsem ho a při tom, jak se jeho prsty otřely o moji šíji, potlačila jsem sten.

Ta těžká váha obojku mě překvapila. Už tak dlouho jsem ho neměla na sobě. Zabralo mi jen vteřinu, aby si moje tělo vzpomnělo na ty všechny ty pocity a reakce. V mysli jsem však jeho kouzlu podlehla okamžitě. Bez ohledu na to, jak dlouhá doba uplynula, pamatovala jsem si to uspokojení, tu sounáležitost s někým, komu jsem se svobodně odevzdala. A stačil jediný okamžik a byli jsme přesně tím, kým jsem potřebovala být.

Podal mi ruku a pomohl mi dostat se na nohy. Pak mě zavedl k posteli. Na prvním místě ležela v čele připravených hraček kožená rukavice. I když ji tam položil na čelní místo, neexistovala žádná záruka, že by ji použil první v pořadí. Pak ji zvedl, natáhl si ji na ruku a nabídl mi ji tak, jako by byl papežem, který mi nabízí svůj prsten. „Polib ji.“

Přitiskla jsem své rty na chladnou černou kůži, která by mi v dalších okamžicích mohla způsobit tolik bolesti.

Rukavice mu poskytovala odstup od dopadu, díky čemuž mě mohl rukou plácat mnohem déle. Navíc to kůži bodalo víc.

„Chci tě mít přes koleno,“ řekl hlubokým hlasem, ze kterého ukapávala touha. Když jsme si hráli, obvykle tam tenhle podtón nebyl. Obyčejně představoval typického představitele naprosté sebekontroly. Ale bylo to už tak dlouho a on se trápil.

A znal sám sebe dost dobře, aby to uznal. „A Sophie? Dneska v noci prosím použij svá bezpečnostní slova bez váhání. Vím, že se občas spoléháš na to, že znám tvé limity, ale vyšel jsem ze cviku.“

Přikývla jsem. „Ano, Pane.“

Takže bych si dneska v noci měla udržet jasnější mysl. Což bylo dobře. Potřebovali jsme se do toho dostat postupně, bez ohledu na to, jak moc jsem to chtěla mít kompletní.

Pomohl mi na svém klíně zaujmout pozici. Trik byl v tom, že nedovolil, aby mé tělo podpíraly jen nohy. Většinou své váhy jsem ležela na posteli. Díky tomu jsem mohla snadno dýchat a zároveň zůstat v pohodlné pozici pro výprask.

Tedy ne, že to dneska v noci bude pohodlné. Rukou v rukavici mi přejel po zadku a každou půlku zmáčkl. Jeho dotyk jen znásobil ten těžký, napjatý pocit v mé broskvičce a já se zavrtěla.

Tím jsem si vysloužila první plácnutí, lahodně energickou ránu, až mi ze rtů uniklo překvapené „Ach!“

„Budeš zticha,“ varoval mě. „Je to naprosto jasné?“

„Ano, Pane.“

Další úder nebyl tak silný, nicméně přesto vzhledem k tomu, že jsme byli tak dlouho bez tohoto druhu kontaktu, byl neméně šokující. Na posteli měl připravené i pádla a bičíky. Napadlo mě, zda mě tím jen nechtěl vystrašit. Dal mi další mírnou ránu a moje ruce instinktivně vyletěly dozadu.

To byla nováčkovská chyba. Když dostáváte na zadek, tak to poslední, co chcete udělat, je dát do rány své ruce. Neil nebyl jediným, kdo vyšel ze cviku.

Popadl mě za zápěstí a přidržel mi ho na kříži na zádech. Já jsem k ní připojila i druhou ruku.

„Mám tě svázat?“ zeptal se. Byla v tom jak hrozba, tak i skutečná otázka.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Pane. Dám si pozor.“

„Dobře. Budu ti věřit. Ale jestli to znovu zkusíš, svážu tě,“ zavrčel a já zapřemýšlela, zda to neměl celou dobu v plánu.

Když mě tentokrát znovu plácl po zadku, bylo to tak silné, až jsem se mu posunula na klíně. Vykřikla jsem bolestí a prohnula záda. Přistála další rána a pak další.

„Tohle mi chybělo.“ Jeho hlas byl hluboký a ochraptělý. Mou pálící pokožku promnul rukou v rukavici. „Jak tvůj zadek mění barvu do třešňové červeně. Dneska večer se známkami nebo bez?“

„Se známkami, Pane.“ Sice byla plavková sezóna, ale mám pár plavek se spodním dílem ve tvaru šortek, takže bych si je mohla vzít, abych u bazénu zakryla šrámy na zadku. Díky tomu nebudu mít rovnoměrné opálení, ale tohle mi za to stálo.

„Postav se,“ nařídil. Jakmile jsem byla na nohou, popadl mě zezadu za hlavu a donutil mě ohnout se na postel. Tváří jsem byla zabořena do peřiny. Sundal si rukavici a dal mi ji před obličej. „Znovu.“

Olízla jsem si rty a políbila ji.

„Hodná. Zůstaň tam.“

Byla jsem v pozici čelem ke skříni s hračkami. S nějakým účelem přešel k ní. Otevřel jí a rozsvítil. Přejel prsty po řadě análních kolíků, které byly seřazeny od nejmenšího po největší. Pak se vrátil k menším, až nakonec popadl ten největší.

Takže jsem věděla, co to znamená.

Vrátil se ke mně a stoupl si za mě. Na posteli vedle mě přistála láhev s lubrikantem. Při tom jsem vydechla úlevou. Ne vždy se jí rozhodl použít.

Zasmál se a svými kluzkými prsty mi vklouzl mezi půlky. „Byla jsi velice hodná holka.“

„Děkuji, Pane,“ zamumlala jsem. Když mi do otvoru vklouzl špičkou jednoho prstu a pomalu mi masíroval řitní otvor, vzpínala jsem se pánví proti hraně matrace.

„Žlutá?“ řekla jsem. „Jen jsem ti chtěla připomenout, že tohle už jsem nějakou dobu neměla.“

„Neboj, pamatuji si na to. Budu opatrný,“ slíbil mi. „Nebo bys radši, kdyby ne?“

„Ne. Myslím, že ne, že raději nechci ne?“ Té vlastní neobratné formulace slov jsem se zasmála, pravděpodobně díky nervozitě. „To, co se snažím říct, je to, že chci, abyste mi ošukal zadek, Pane.“

Pokračoval v hlazení prstem, které se stávalo odvážnějším. Vklouzával čím dál víc dovnitř a nevytahoval ho zcela ven. S dalším vstříknutím lubrikantu do mě vklouzl druhým prstem a já hlasitě vydechla.

„Uvolni se,“ zavrčel. „Jestli nedokážeš pojmout toto, budeš toho velice litovat, až dovnitř zajedu svým penisem.“

Ach bože. Obvykle jsem při análním sexu pociťovala bolest i divné pocity a to bez ohledu na to, kolik přípravy jsme tomu věnovali. Vždycky to minimálně pár minut bolelo, po těle mi naskočila husí kůže a cítila jsem zimnici. A to jsme o tom zatím jen mluvili. Netrvalo mu dlouho mě uvolnit prsty, předtím, než do mě vstříkl další dávku lubrikantu.

Skleněný anální kolík byl z našich análních hraček ten nejtěžší a jeho váha mě nejen nutila sevřít se kolem něj ještě pevněji, abych ho udržela, ale zároveň vyvíjela dostatečný tlak na mou zadní dírku, takže v době, kdy byl Neil připraven vstoupit do mě zezadu, jsem byla mnohem uvolněnější. Dneska v noci byl navzdory všem svým chlapáckým řečem jemný. V minulosti byly okamžiky, kdy do mě zezadu vstoupil jen s minimem lubrikantu, takže mi to vůbec neusnadnil. Ta bolest pak byla neuvěřitelná, ale tohle bylo něco, co je lepší nechat až na jindy.

Zatlačil kolíkem proti mému otvoru, který stále ještě kladl odpor, chladné sklo mě víc a víc otvíralo. Zaťala jsem zuby, protože mi přišlo, že každý milimetr, o který se kolík zasunul hlouběji, bude mým posledním. Když jsem cítila, jak do mě vklouzlo baňaté zakončení, potlačila jsem do peřiny výkřik bolesti.

Plácl mě silně po zadku. Tiskla jsem půlky kolem štíhlého hrdla kolíku a jeho rozšiřující se tělo uvnitř mi nepříjemně tlačilo půlky od sebe.

„Zůstaň tu. Hned se vrátím.“

Odešel z místnosti, pravděpodobně proto, aby si umyl ruce. Úzkostlivě si dával pozor na to, aby během našich hrátek ani omylem nepřenesl nějaké baktérie někam, kam nepatří. Když se vrátil, utíral si ruce do ručníku. Pak ho odhodil. Zůstal stát a díval se na mě, jako by přemýšlel o dalším kroku.

„Nikdy se nenabažím pohledu na tebe, jak jsi nádherná, když tu ležíš ohnutá, otevřená a touhou po mně jen kapeš.“

V tom měl pravdu, kočičku jsem měla celou kluzkou díky kombinaci mých vlastních šťáv a lubrikantu, který z části minul svůj cíl a sklouzl jinam. Pán se postavil za mnou a přitiskl prsty k mé otevřené broskvičce. Vklouzl do ní prstem a přejel mi po klitorisu.

„Tohle se ti líbí, že?“ zeptal se a pomalu mě dráždil konečky svých prstů tam a zpět.

„Ano, Pane,“ řekla jsem třesoucím se hlasem.

„Proč se ti to líbí?“

„Protože… jsem Vaše špinavá coura, Pane.“ Ta ponižující slova na mě zaútočila, ačkoli jsem věděla, že je to jen otázka společenského úzusu. Připadala mi podivně silná, označit tak ve hře sama sebe. „Jsem Vaše špinavá děvka.“

Popadl do dlaně hrst mých vlasů a donutil mě zaklonit hlavu. „Zopakuj to.“

„Jsem špinavá děvka.“

Plácl mě přes kočičku. Při tom jsem se nadzvedla na špičkách svých nohou a pod přívalem té nečekané bolesti zavzlykala.

„Znovu!“

„Jsem špinavá děvka, Pane!“

Další tvrdý políček dopadl cíleně přímo na můj klitoris a mně bolestí explodovala spodní část těla. Ty mučivé pocity bledly pod přívalem obnoveného potěšení. Chtěla jsem, aby to udělal znovu. Nikdy jsem nechtěla, aby to znovu udělal. Ať tak či tak, nemohla jsem vyhrát.

Udělal to znovu. Samozřejmě, že to udělal.

„Chci, abys to vykřičela, Sophie.“ Jeho ruka mi pevněji sevřela vlasy a z koutku očí mi unikly slzy.

„Jsem Vaše špinavá zatracená děvka, Pane!“

Bez varování mě pustil a hlava mi spadla dopředu.
„Ty nejsi moje děvka,“ zavrčel. „Jsi můj majetek.“

Zavřela jsem oči. Ano. Tohle bylo to, co jsem chtěla. Nebýt nic víc než jeho hračka, která ho potěší. Být vůči němu bezmocná, bez možnosti hádat se či samostatně jednat. Zastrčila jsem myšlenku na své bezpečnostní slovo do zadní části své mysli. Řekl mi, abych ho použila, abych myslela na své vlastní hranice. Ale dneska večer jsem nechtěla své hranice znát. Chtěla jsem být naprosto využita.

„A můj majetek,“ pokračoval, „nepotřebuje mluvit.“

Přešel ke skříňce a přinesl něco, o čemž jsem si myslela, že je kuličkový roubík. Pak jsem si všimla záblesku chirurgické oceli.

„A můj majetek potřebuje zavřít svá ústa.“

Rozevírací roubík se skládal ze čtyř háčků, která byla spojena pružným popruhem. Háčky byly zakončeny hladkými ocelovými kuličkami, takže nemohly poškodit nic důležitého. Dvěma z nich mi rozdělil rty a usadil je do koutku mých úst. Pak pružný pásek zezadu obtočil kolem mé hlavy až na protilehlou stranu úst. Díky roubíku jsem měla pusu rozevřenou dokořán a připravenou na cokoli, co s ní chtěl dělat.

„Běž k posteli. Hlavou dolů přes okraj.“

Vylezla jsem na ni, a když jsem zaujímala nařízenou pozici, anální kolík se ve mně díky své tíze zasunul o něco hlouběji. Stěží jsem stihla zaujmout aspoň trochu pohodlnou pozici s hlavou nakloněnou přes okraj. Už stál přede mnou rozepnutý s vystrčeným penisem, který už mu stál.

„Chystám se tě ošukat od úst, Sophie. Pamatuješ si na svůj bezpečnostní signál?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

„Dobře. V tom případě se nebudu držet zpátky.“ Hlavičkou penisu se mi vecpal do úst. Myslela jsem, že začne pár mělkými tahy. Místo toho ho tam hned zastrčil celého. Díky úhlu mé hlavy se tam vešel dokonale. Překonal můj dávicí reflex, ale i tak jsem stěží zvládla polykat. Už jsem to tak strašně dlouho nedělala.

Pomalu klouzal ven. Tím mě nutil zadržet dech. Kašlala jsem při tom a slintala. Díky roubíku, který mě nutil držet pusu otevřenou dokořán, jsem neměla žádnou možnost uniknout. Nebo regulovat další tah či něco jiného. Zavřela jsem oči a snažila si vzpomenout, že mám dýchat nosem. S každou novou záplavou slin, která mi vytékala z úst, to bylo čím dál obtížnější. Jeho tahy narůstaly, jak na intenzitě, tak na rychlosti a bolestivě do mě narážela jeho třísla.

„Mohl bych se ti udělat do krku,“ vyhrožoval mi. „mohl bych se udělat a nechat to téct z tvých úst. Mohl bych ti spoutat ruce, takže by ses nemohla udělat sama a nechat v tobě kolík, takže by sis přála, abys mohla něco udělat. Jak by se ti to líbilo?“

Vzpírala jsem se boky proti posteli. Toužila jsem po doteku.

„Chceš v sobě dneska v noci cítit můj penis?“ zeptal se a silně přirazil.

Vydala jsem tlumený souhlasný zvuk.

„Dokaž to.“ Stáhl se a pak znovu přirazil. „Dej mi to pocítit.“

Znovu jsem bezhlasně vykřikla. Ať už bych řekla cokoli, bylo by to nesrozumitelné.

„Představ si to, Sophie,“ řekl, zatímco se mi stále dělal přímo do úst a při každém tahu mě nemilosrdně dusil. „Mohl bych tě přivést až na samotný okraj. Mohl bych to dělat, zas a znovu. A mohl bych tě nechat neuspokojenou. Poté, co se udělám, proč bych se měl starat, zda se udělá i moje hračka?“

Projela mnou panika. Snažila jsem se zaprosit: „Ne, ne, ne.“ Místo slov však ze mě vyšlo něco jako série zoufalých zavrčení.

„Možná je to přesně to, co udělám.“ Zrychlil tempo. „Líbilo by se ti to? Abych se udělal ve tvých špinavých ústech a tebe nechal neuspokojenou?“

Snažila jsem se přetočit. Mezi opakovanými nájezdy jeho penisu jsem se snažila získat pár doušků vzduchu. Při každém výdechu jsem ho prosila, i když jsem nebyla schopna vydat nic víc než jakési patetické šeptající zvuky.

„Jsem blízko, Sophie,“ varoval mě. „Přiměj mě uvěřit, že v sobě chceš můj penis.“

Křičela jsem nosem, hrudník se mi svíral vzlyky.

„Chceš, abych ošukal tvůj zadek?“

Odpověděla jsem dalším bezhlasným výkřikem. Byla jsem bezduchá strachem, že udělá přesně to, co slíbil.

„Chceš, abych ošukal tvou kundičku?“

Další výkřik. Modlila jsem se, aby nebyl tak blízko, jak zněl. Svíjela jsem se a brečela. Oči jsem měla pevně zavřené, snažila jsem se v sobě udržet tu záplavu slz, kterou jsem v nich cítila.

„Už přicházím, Sophie,“ zasténal a celé mé tělo ovládla vlna kvílejícího zoufalství.

Vyjel z mých úst a zasmál se svému vlastnímu vtipu. „Samozřejmě, že jsem neměl v úmyslu vyplýtvat se na tvá ústa, Sophie. Dneska večer se ti udělám dozadu. Sedni si.“

Vzhledem k tomu, že jsem v sobě stále měla anální kolík, bylo to těžké a musela jsem být opatrná. Pán mi jemně vsunul pod pár háčků na jedné straně prst a opatrně je uvolnil. Poté, co mi sundal celý roubík, položil otázku. V tom okamžiku zněl mnohem víc jako můj manžel, než jako můj krutý Dom. „Jak je na tom tvoje čelist?“

„Dobře, Pane,“ odpověděla jsem, i když jsem měla pocit, že mám rty tak nějak zvláštně natažené. Ten pocit zmizí. „Co řekneme?“

„Děkuji, že jste mě ošukal do krku, Pane.“ Tuhle část těla teď jistojistě cítím a hlas jsem měla celý ochraptělý. „A děkuji za to, že jste se mi neudělal do úst.“

„Za to mi neděkuj. Tohle nebylo pro tebe.“

Přikývla jsem a sklonila zrak.

Znovu odešel ke skříňce a tentokrát se vrátil s hračkou, která se mi líbila mnohem víc. „Lehni si a roztáhni nohy.“

Sáhl po mé noze a láskyplně přejel po světle hnědé lakované kůži mé lodičky. Pak mi natáhl na lýtko tenké elastické pásky, které byly připevněny k vibrátoru. To samé zopakoval i na druhé noze.

„Chystám se tě ošukat, Sophie,“ řekl mi, zatímco vytahoval pásky nahoru. „A nechám tě vyvrcholit -“

Ach, bože, ano.

„- ale neskončíme dřív, než řeknu, že jsme skončili. Rozumíš?“

„Ano, Pane.“ Když usadil vibrátor na místo, zadržela jsem dech. Nebyl to ten nejintenzivnější, který jsme měli, ale byl naprosto delikátní. Tak trochu připomínal kuličku, velkou asi jako špička mého palce, která měla vibrující měkké štětinky, které jako housenka naprosto přesně obalily celý můj klitoris. Pán držel v ruce jeho bezdrátové ovládání.

Pásky mi upravil kolem pasu a stehen, takže když zapnul vibrace, vibrátor přesně zaútočil na můj bolavý klitoris. Díky nejnižší rychlosti ve mně jemně pulsoval.

„Postav se.“

Vstala jsem. Stál přímo přede mnou. Jednu ruku měl v kapse, v druhé držel dálkové ovládání vibrátoru. „Rozepni mi košili.“

Vzhledem k tomu, že moje mysl i tělo křičelo po orgasmu a uvnitř mě pracoval vibrátor, bylo těžké se soustředit. Nicméně donutila jsem se sebrat všechny síly. Natáhla jsem se po prvním knoflíčku. Ruce se mi třásly. Měla jsem problém protáhnout knoflík z knoflíkové dírky ven.

Jeden je hotový a mně přišlo, že jich zbývá celé tisíce.

Začala jsem pracovat na dalším a moje prsty při tom měly ještě menší stabilitu. Narůstající tlak v tříslech mě varoval, že bych se mohla každým okamžikem udělat. Snažila jsem se zklidnit. Nechtěla jsem se udělat, dokud nebude uvnitř mě. Moje sebeovládání však mělo své meze zvlášť, když jsem se tak jako tak neměla vůbec pod kontrolou. Dostala jsem se ke třetímu knoflíčku a vydala hlasité zasténání, které mě samotnou překvapilo.

„Už budeš?“ zeptal se a já nezvládla nic jiného, než znovu zasténat.

Vypnul vibrace. Měla jsem vědět, že to nebude tak jednoduché

To bylo to, co jsem chtěla, i když nevím, zda on to věděl. Tušila jsem, že to věděl, ačkoli prohlašoval, že vyšel z praxe. Odváděl však výtečnou práci a plnil každou položku na seznamu mých fantazií, kterou jsem tu pro dnešní noc měla.

Podařilo se mi rozepnout mu pět knoflíčků. Pak znovu zapnul vibrátor a já přišla o rozum. Zbývající dva jsem mu roztrhla silou.

Tvrdě mě udeřil do obličeje a já se prakticky hned nato udělala.

„Ošukej mě,“ žadonila jsem. Vibrace, které dráždily můj klitoris, mě doháněly k šílenství. Zřejmě se má tolerance odolávat orgasmu dostala na nulu. Promluvila jsem bez vyzvání, navzdory příkazům svého Pána.

„Ošukat tě?“ Vypnul vibrátor a já na protest zasténala a sevřela nohy. „Víš, že nemám rád hubaté subinky. Ohni se přes pohovku. Hned!“

Nemohla jsem z toho vinit, ani za to poděkovat nikomu jinému, než sama sobě. Přestoupila jsem hranici. Jednu věc bral v naší hře Neil velice vážně a to byl respekt. Když jsem nepoužila bezpečnostní slovo, když jsme stále pokračovali v naší hře a já byla hubatá, vždycky jsem nesla následky.

A já mu řekla, aby mi nechal na pokožce stopy.

Přešla jsem k pohovce a udělala přesně to, co mi řekl. Přehnula se přes ni a Pán z postele zvedl důtky. Rozzlobeně ze sebe stáhl košili a odhodil ji stranou. S nahým hrudníkem se postavil vedle mě. Nevaroval mě, ani nevyhrožoval. Prostě tak silně udeřil koženými pramínky důtek proti mému zadku, až jsem do hloubi duše litovala, že jsem ho vytočila.

Ale nepoužila jsem bezpečnostní slovo, protože jsem věděla, že bych tenhle trest měla přijmout. Nebylo to sexy. Tohle nebylo pro mou potěchu. Tímhle mi chtěl ublížit, a i když jsem zbožňovala, když mi ubližoval, tento výprask důtkami mi měl připomenout poslušnost.

Důtky prořízly vzduch s hlasitým zasvištěním. Dopadly na můj zadek a já s výkřikem nadskočila.

„Ticho!“ vyštěkl. „Jestli chceš křičet, tak budeš křičet jen jedno slovo. Budeš křičet, že se omlouváš.“

Znovu mě uhodil a já vykřikla: „Omlouvám se, Pane!“

Po další ráně řekl: „Dostaneš jich ještě šest. A každou z nich zatraceně pocítíš.“

Další byla silnější. A ta další ještě víc. Po všem tom varování, že vyšel z praxe, byl teď nemilosrdně ve svém živlu. Tohle byl můj Pán. Ten muž, který mi dokázal způsobit tak mučivou bolest, a dát tak sladkou něhu, která byla téměř krutá. Přestala jsem počítat údery důtek. S každou další ranou jsem se dostávala do subprostoru, ve kterém jsem už tak dávno nebyla.

„Postav se!“ vyštěkl a odhodil důtky stranou. „Běž k posteli a roztáhni tam pro mě nohy. Chystám se použít tvou kundičku.“

Zadek mi hořel. Pár dalších dnů se nebudu schopna bez obrovského množství ibuprofenu a gelu na zmírnění bolesti ani posadit. Ale stojí to za to. Díky bohu, že mým trestem bylo jen zbičování důtkami a nic horšího. Stále se mě chystal ojet.

Lehla jsem si na posteli na záda a Neil mě chytil za nohy. Přitáhl mě k okraji matrace a tlačítkem znovu spustil vibrátor. Díky bičování se mi klitoris trochu uklidnil, ale i tak jsem zalapala po dechu. Myslela jsem, že by do mě mohl prostě vstoupit, ale místo toho zamířil ke skříni a vytáhl z ní dlouhý kus provazu.

„Zvedni ruce nad hlavu,“ nařídil mi.

Poslechla jsem. Omotal mi provaz kolem zápěstí a svázal je dohromady. Kdybych někdy uvízla v džungli a potřebovala ručně vybudovat přístřešek, oko na zvířata či něco podobného, chtěla bych ho tam mít s sebou. V práci s provazem byl pekelně rychlý.

„Někde něco škrtí?“ zeptal se a vsunul malíček mezi mou kůži a provaz. I když byl provaz na dotek měkký, dokázal klamat. Tvrdě jsem to pocítila na vlastní kůži, když mě jednou pevně spoutal a mně pak zůstaly na žebrech pálící pruhy. Neil byl se mnou vždy opatrný, ale po tomto zážitku se stal extra opatrným.

„Ne, Pane.“ Pro jistotu jsem trochu pohnula zápěstími. Vibrátor mě hnal směrem k vrcholu a já zaskřípala zuby. Neuděláš se bez svolení. Neuděláš se bez svolení…

„Ne příliš těsné?“

„Ne, Pane.“

Vydal souhlasný zvuk. Zbytek provazu byl dostatečně dlouhý, aby ho mohl přivázat k jednomu bohatě zdobenému sloupku v čele postele. Přivázal ho k němu uzlem, na který by mohl být kdejaký skaut hrdý.

Ruce jsem měla nad hlavou, spoutané provazem a díky tomu jsem se stala skutečně zranitelnou. Pán přešel ke konci postele a stáhnul mě ještě o něco víc, až jsem měla zadek mírně přes okraj. Měla jsem tak lahodně natažené paže. Sice ne příliš, aby to bylo nebezpečné, ale tolik, až jsem se cítila bezmocná a jemu vydaná na milost. Rozepnul si pásek a pak i kalhoty. Jedním brutálním tahem do mě vstoupil.

Mé broskvičce dosud nevěnoval téměř žádnou pozornost a při vstupu to tak taky nebylo. I když jsem byla zoufalá touhou a vibrátor ji ještě víc zvětšoval, nebyla jsem na jeho velikost úplně připravena. Při tom, jak do mě vstoupil, jsem vykřikla překvapením i nepohodlím, ale on to neřešil. Řekl, že využije mou kundičku a skutečně to tak dělal. Bušil do mě naprosto nepředvídavě. Dva tahy byly mělčí, pak další hluboký a trestající příraz. Pak další a další, následované jemnějšími a hned zas násilnými. Sevřel mě za kotníky a zvedl mi je. Pak mi je ohnul zpět. Díky tomu, že jsem v zadní dírce stále ještě měla anální kolík, byla má broskvička neskutečně těsná a navíc v ní celou dobu pokračovaly vibrace dráždící můj klitoris.

„Než se uděláš, řekneš mi to.“ Popadl mě rukou za tvář a silně ji stiskl. Nutil mě, abych neodvracela oči. „Rozumíš?“

„Ano, Pane.“ Jako by ze mě vyvanuly poslední kousky lidskosti. Nikdy jsem nebyla tak zatraceně ponořená do hry. Když mě pustil, přiznala jsem: „Už budu, Pane.“

„Ne, nebudeš.“ Vypnul vibrátor a zajel do mě ještě tvrději. Ale nebylo to dost na to, abych se dostala přes hranu. Když jsem tam pod ním ležela, celá se kroutila, vydávala jsem u toho téměř zvířecí zvuky. Chtěla jsem se ho dotknout. Potřebovala jsem se ho držet, protože jsem cítila, že jsem nebezpečně blízko pádu, i když jsem věděla, že se neudělám. Ne, když ho mám mezi nohami, uvnitř sebe a tiskne mě k matraci.

Vibrátor znovu spustil svou činnost a celý scénář se opakoval. Když jsem ho varovala, že už bych byla, vypnul ho. Netuším, jak dlouho jsem pod ním ležela, jak dlouho mě trestal každým hlubokým tahem svého obrovského penisu. Jediné, co vím, je to, že jsem se téměř udělala ještě třikrát a pokaždé mi to odepřel.

Po pátém odepřeném orgasmu se stáhl a přikázal: „Přetoč se.“ Při těch slovech lapal po dechu.

Pomohl mi přetočit se do správné polohy. Věděla jsem, co bude následovat a žaludek se mi zatřásl strachy. Když ze mě vyndal kolík, pocítila jsem zatáhnutí. Položil ho na postel a natáhl se po lubrikantu.

„Myslím, že jsem ti slíbil, že na tebe budu jemný,“ řekl a nad sebou jsem slyšela zvuk lubrikantu vytékajícího z láhve. „Musím si to ověřit. Můžu být hrubý?“

Ach, jak budu své odpovědi později litovat. „Ano, Pane. Jsme na zelené.“

„Děkuji.“ Rukama mi roztáhl půlky od sebe a u své dírky jsem pocítila jeho špičku. „I když tě musím tě varovat, že tohle bude skutečně bolet.“

Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale protože už do mě zajel, vyšel ze mě jen mučivý výkřik. Nedával si na čas, ani nepostupoval opatrně, abych se mohla přizpůsobit. Nedal mi ani čas na to, abych mohla popadnout dech. Bušil do mě tvrdě, zas a znovu, krutě do mě přirážel. Mé vidění zastřely skvrny oslepující bolesti. Zavřela jsem oči, abych je zahnala, ale nedokázala jsem se ubránit vzlykům a výkřikům.

„Sophie, vrať se,“ řekl a náhle se zastavil.

Zvedla jsem hlavu a popotáhla, abych zatlačila slzy. Tu bolest jsem potřebovala stejně tak, jako jsem potřebovala potěšení z narůstajícího se uvolnění. „Zelená, Pane.“

Vrátil se k původnímu tempu, k té samé intenzitě. Zabořila jsem obličej do peřiny, abych v ní utlumila své výkřiky. Připadala jsem si, jako bych opustila své vlastní tělo a někde z výšky se dívala na sebe dolů, jak mám rozmazaný make-up, jasně červený zadek s nalitými pruhy, které způsobily důtky, nohy roztažené doširoka a přitom mě trhá Neilův penis. Ta imaginární vizualizace byla tak silná, že jsem se dostala až na hranu orgasmu, který mi odpíral, a vyhrkla jsem: „Už budu!“

Popadl mě za vlasy a se zavrčením mi zaklonil hlavu dozadu. „Pojď, Sophie!“

Ještě nikdy dřív jsem nedosáhla orgasmu z análního sexu. Ano, během análního sexu jsem zažila orgasmus, ale vždy jen díky jeho kombinaci s drážděním klitorisu. Teď ve mně s každým přírazem narůstalo vzrušení a najednou mým tělem projely chladné vlny rozkoše a pod jeho přírazy se mi svíral zadek. Cítila jsem orgasmus v zadku, na všech těch místech, které byly přesným opakem všech předchozích. Díky tomu jsem se stala ještě hladovější a všechno nahradila má zvrácená touha.

Pak zapnul vibrátor.

„Už jsem! Už jsem!“ zakřičela jsem. Ne proto, že bych ho chtěla zastavit, ale protože jsem věděla, že by nemohl, ne, kdybych neřekla ani slovo. Ale teď jsem byla tak přecitlivělá. Klitoris mě bolel z toho tlaku v mé pánvi a ta přídavná stimulace mě dovedla na zcela nový vrchol.

Neil se nezastavil ani na okamžik. „Přestaneme, až s tebou skončím.“ Plácl mě po mém už tak hořícím zadku. „Přestaneme, až řeknu já.“

„Prosím! Prosím!“ Ten pocit byl až moc. Byl všude. Nohy se mi třásly. Stěží bych udržela sama sebe. Na mé tělo zaútočil další orgasmus, a když se moje svaly uvolnily, tak se do mě udělal.

„Zatraceně, Sophie!“ zasténal Neil a naposledy přirazil dopředu. Jeho penis do mě hluboko zajel. Zhroutil se na mě, jeho čelo jsem měla na svých zádech. Kapal ze mě pot.

„Žlutá,“ zachraptěla jsem. „Vypni to!“

Vypnul vibrátor.

Hlava mi spadla do matrace. Na to, abych ji udržela, mi chyběla energie. „Prosím, rozvaž mě, když už můžeš znovu dýchat.“

Zasmál se a opatrně ze mě vystoupil. Když si sundával kondom, vydal přiškrcený zvuk. Nepochybně měl penis naprosto přecitlivělý. Pak jsem uslyšela, jak se zapnul, přelezl k čelu postele. Pomalu uvolnil provaz a pak mi rozvázal zápěstí.

„Skončili jsme, Pane?“ zeptala jsem se.

„Ne, dokud ti nenamasíruji paže a ramena.“ Svým způsobem to řekl jako by mi vynadal. To se mi líbilo, dřív naše hry skončily v okamžiku, kdy skončil styk, ale já potřebovala víc času, abych se pomalu vrátila ze své submisivní role zpět.

„Ano, Pane.“

Jakmile jsem měla volné ruce, musela jsem uznat, že by mi masáž přišla vhod. Za svá pouta jsem tahala tak silně, že pokud bych nedostala milující péči a horkou sprchu, byla bych extra ztuhlá. Postavila jsem se, abych si sundala vibrátor a pak se uvelebila na posteli mezi Neilovýma nohama. Opírala jsem se o něj, zatímco mi svýma velkýma rukama hnětl bolavé svaly.

Pomalu jsem přicházela k sobě. Nemohla jsem uvěřit, jak moc jsem si vzala toho, co jsem chtěla. Nemohla jsem uvěřit, kolik mi toho dal.

Se smíchem jsem si odfrkla. „Takže, jak moc špatně je na tom moje zadní dírka? Na stupnici od jedné až k potřebě návštěvy na pohotovosti?“

Zasmál se. „Žádná pohotovost. Možná trochu krve, ale už jsme rozhodně dělali i horší věci.“

„To máš pravdu. Aspoň, že jsme tentokrát použili lubrikant.“

Naklonil se dopředu ke mně. Natáhl krk, aby mě mohl políbit na tvář. „Zbožňuješ, když nepoužiji lubrikant.“

„Jo,“ přiznala jsem. „Bolí to víc.“

Bylo mi tak skvěle. Myslím, že jsem v určitém okamžiku přestávala věřit v to, že bychom někdy spolu znovu mohli mít zpátky tenhle vztah. Že Neil už nikdy nebude dost silný. Přesto jsme ho měli. A všechno vypadalo v pořádku.

Naposledy mi stiskl ramena a řekl: „Běž si dát horkou sprchu. Uklidím tu a pak se k tobě připojím. A najdu ti něco proti bolesti.“

Sklouzla jsem z postele dolů. „Jo, skutečně jsi ty důtky pekelně použil.“

„Vysloužila sis to svými chytrými ústy,“ připomněl mi. „Můžeš mi hodit mou košili?“

Sklonila jsem se, sebrala z nohou postele košil a hodila mu ji. Jednou rukou ji chytil a protřepal ji. Než jsem zamířila do koupelny, už měl navléknutý jeden její rukáv. Zastavila jsem se a ještě se naposledy otočila: „Jsem šťastná, že jsme zpátky.“

Přestal si zapínat knoflíčky a podíval se na mě: „Jsem rád, že se nám podařilo ze všeho dostat.“

Byl to naprosto neškodný komentář. Nebo aspoň měl být. Ale díky mým křehkým emocím, díky právě skončené hře se mě to dotklo a nechtěla jsem to nechat být. I když jsem před pár minutami měla pocit, že se to všechno uzavřelo, teď to na mě dopadlo jako úder, který znovuotevřel tu zákeřnou infekci, která byla ukrytá uvnitř.

„Co když nechci, aby to bylo za námi?“

Zvedl hlavu. „Hmm?“

Jsem si jistá, že si myslel, že mě špatně slyšel. Koneckonců, kdo by nechtěl, aby všechny události toho posledního roku byly daleko za námi a už nikdy na ně nemusel znovu myslet? Ale to by vyžadovalo odpuštění a to mé se náhle vypařilo jako pára nad hrncem.

„Co, když to nechci nechat za námi?“ zopakovala jsem důrazněji. „Víš, celý tenhle rok byl o tobě a o tom, abys to všechno dokázal zvládnout. Ale možná jsem byla příliš zaneprázdněna tvými emocemi, že jsem nezvládla udělat nic s těmi svými. A ty po mně chceš, abych „celou věc nechala za námi“? Já k tomu nemůžu nic říct?“

„Samozřejmě, že ano, Sophie. Omlouvám se, nikdy jsem nechtěl naznačit -“

„Seru na tvoje „omlouvám se“!“ vykřikla jsem. „Řekl jsi spoustu slov o tom, že už mě nechceš. Vím, že se předpokládá, že bych ti měla všechno odpustit, protože jsi byl nemocný a truchlil jsi. Ale já jsem z toho unavená!“

Vstal a přešel ke mně, jako by mě chtěl obejmout. „Nemusíš mi odpouštět všechno. To, co jsem ti udělal… byl jsem nemocný, ale i tak musím převzít odpovědnost za své činy. Při své terapii jsem zjistil, že -“

Odstrčila jsem ho od sebe. „Nezajímá mě, co jsi zjistil při terapii! Seru na tvůj osobní růst, takže se o tom neobtěžuj mluvit!“

Zmateně svraštil obočí, ale byly v tom i obavy. Obojí jsem nenáviděla. „Sophie, můžeme si o tom promluvit, ale teď jsi upadla do sub syndromu. Dovol mi -“

„Ne!“ Bosou nohou jsem dupla na mramorovou podlahu. Nohou mi zavibrovala bolest smíchaná se šokem. Moje tělo toho dneska vydrželo už tolik. Jak mám sakra vyždímat z mozku ještě trochu endorfinů? „Chceš, abychom tohle všechno nechali za zády? Proč? Protože jsi připravený už se dál kvůli tomu necítit se špatně? Protože sis vybral, že se k nám vrátíš domů? Ne! Nedostaneš to! Pro tebe je lehké nechat to všechno za zády, protože ty jsi ten, kdo zatraceně odešel!“

Ani se nepohnul. Mým náhlým výbuchem byl jako zmražený. Takhle jsem Neila viděla jen zřídkakdy, tak nejistého sám sebou a vyvedeného z míry.

„Proč jsi nás chtěl opustit?“ zakřičela jsem na něho. „Proč jsi mě chtěl opustit?“

„Nechtěl jsem odejít -“

„Ano, chtěl jsi!“ Celé tělo se mi třáslo zlostí, kterou jsem celou dobu zadržovala. Držela jsem to v sobě, protože jsem ho milovala a protože jsem mu nechtěla ublížit. Protože jsem si myslela, že si zaslouží odpuštění.

Zabodla jsem prst do vzduchu, i když to jediné, co jsem chtěla udělat, bylo praštit ho, ublížit mu a nikdy s tím nepřestat. „Celé jsi to plánoval! Snažil ses mě ukonejšit tím, že je ti lépe! Zařídil jsi tu společnou večeři, protože jsi věděl, že bude tvá poslední! Donutil ses se mnou milovat, a pak jsi chtěl, abych se probudila vedle tvého mrtvého těla! Přiznej to!“

Sklonil oči.

„Chtěl jsi mi to udělat! A také Olivii!“ Při vzpomínce na to všechno jsem pocítila nevolnost, kterou jsem se snažila tak dlouho potlačovat. „Byl to den Emminých narozenin a tys to chystal udělat ten den. Ten den, který se budu vždy snažit, aby byl pro Olivii šťastný. A ty ses rozhodl, že nás s tím necháš žít a všechno nám vezmeš!“

Bez ohledu na to, co nám chtěl dát ve své poslední vůli, bez ohledu na to, kolik bilionů dolarů bychom po něm zdědily, bychom bez něj nic neměly.

Jedinou dobrou věcí na tom všem teď bylo to, že Neil vypadal, že se za to stydí mnohem víc, než jsem na něm kdy viděla.

„Já se...“ hlas se mu třásl.

„Ty co?“ zeptala jsem se. „Omlouváš se?“

„Ano.“ To slovo bolestivě zašeptal.

„To mě nezajímá!“ Jeho „omlouvám se“ mi nikdy nevynahradí tu bolest, kterou mi způsobil, a kterou se mi chystal způsobit. Možná, že kdyby ve své snaze uspěl, nebyla bych tak naštvaná. Možná bych se dokázala dívat na jeho čin s mnohem větším soucitem. „Nezajímá mě, jak moc se omlouváš. Snažil ses mě opustit!“

„A už nechci, Sophie. Už nikdy.“

„Lháři!“

To slovo zaznělo mezi námi a zůstalo viset ve vzduchu. Bylo pravdivé. Neil mě úmyslně podvedl tím nejkrutějším způsobem, který jsem si kdy dovedla představit.

„Máš představu, kolikrát jsem si představovala to další ráno? Jaké by to bylo, kdybych nenašla ten idiotský dopis? Vidím se, zas a znovu, jak se probouzím a nejdřív si nevšimnu, že je něco špatně. S dobrým pocitem, který jsem cítila, když jsme byli všichni na pláži, kdy mi přišlo, jako by se něco změnilo a jako bychom za sebou nechali část své bolesti. A pak se po tobě natáhnu. A ty jsi studený a…“

Křečovitě se mi stáhlo hrdlo. Musela jsem se přerušit a potlačit pocit na zvracení.

Využil příležitost a promluvil. „Vím, že tě to nezajímá, ale chápu to, co jsem udělal. Bylo by to – bylo to – nevýslovně kruté. Nemyslelo mi to. Ale to neznamená, že mě za to nemůžeš nenávidět.“

„Na to, abych tě nenáviděla, nepotřebuji tvoje svolení! Nenávidím tě!“

Nikdy nebyl čas na to, abych si dokázala představit, jak mu něco takového říkám. Necítila jsem, že jsou ta slova dobrá, ale byla naprosto přesná. Nenáviděla jsem ho za to, co nám udělal, co téměř udělal. Ale i tak jsem ho pořád milovala s divokým přehnaným ochranitelstvím, které ve mně navzdory mým slovům burácelo.

„To bys měla,“ souhlasil. „Měla bys mě nenávidět. Zcela jistě nenávidím sám sebe. Ale už nám to znovu neudělám. Ani tobě, ani Olivii. Právě teď tu není nic, co bych mohl udělat, abys mi věřila -“

„Na kolena.“

Když jsem otvírala ústa, chtěla jsem mu říct, ať sklapne, ale místo toho jsem řekla tato dvě slova, která on tak často používal. Ta slova prokazovala mou celkovou poslušnost vůči němu. Proč by nemohla fungovat i v opačném směru?“

„Cože?“ zeptal se, jako by si nebyl jistý, že slyšel správně.

„Na kolena!“ Ta slova jsem zakřičela tak hlasitě, až mě zabolelo na hrudníku. V téměř naprostém tichu jsme na sebe zůstali zírat.

Pak se ke mně pomalu přiblížil, téměř jako bych stála na okraji římsy a on se bál, že chci skočit. Myslela jsem si, že možná chtěl něco říct. Místo toho pomalu klesl na jedno koleno, pak i na druhé. Dosedl na ně, ruce měl složené na nich, dlaně nahoru.

„Přestaň s těmi zatracenými tanečky! Řekni mi, co jsi chtěl udělat!“

Pod tíhou hanby ohnul záda. „Chtěl jsem se zabít. Chystal jsem se ukončit svůj život a nechat tebe a Olivii samotné. Chtěl jsem...“ Jeho slova byla plná vzlyků. „Chtěl jsem tě nechat vzbudit se a najít mě mrtvého.“

Celé tělo se mi třáslo díky kombinaci zuřivosti, vyčerpání a bolesti, která na něj útočila. To, že jsem ho tu viděla před sebou, jak prosí, zatímco jsem tu stála nahá a zranitelná, na místě, na kterém nade mnou míval tak obrovskou kontrolu, mě dovedlo ke zhroucení. Zakryla jsem si rukama obličej a rozbrečela se.

Rukama mě objal, stále ještě na kolenou a svou tvář přitiskl k mému břichu. „Hrozně moc se omlouvám, Sophie. Je mi to tak líto.“

Zhroutila jsem se na podlahu. Přitáhl si mě do klína, i když jsem tušila, že to musel být hrob pro jeho kolena. „Je mi to tak líto,“ zas a znovu opakoval. Jeho rty se pohybovaly u temena mé hlavy.

„Byl jsi nemocný,“ mumlala jsem přes slzy. I když jsem toužila po přiznání jeho viny a po tom, aby měl výčitky svědomí, stále jsem chápala, že v době, kdy udělal to, co udělal, nebyl při smyslech.

„To jsem byl,“ souhlasil a jemně se spolu se mnou pohupoval. „Ale i tak ti to ublížilo. Můžu toho jen litovat a cítit se za to zodpovědný, aniž bych zapomněl, že jsem byl nemocný. Měl jsem ti dovolit, abys učinila to samé.“

Podívala jsem se na něj, na muže, kterého jsem milovala a kterému jsem důvěřovala víc, než komukoli jinému na světě. Stále jsem cítila v koutku mysli pochyby, zda někdy dokáže pochopit, co jsem cítila.

A věděla jsem proč.

„Proč mě každý muž, který by mě mohl milovat, opouští?“

Jestli Neilův výraz zrcadlil mou vlastní bolest, musím vypadat, že jsem totálně na sračky.

„Nechtěl jsem tě opustit. A nikdy nebudu chtít. Už se o to nikdy znovu nepokusím,“ slíbil mi a jeho objetí zesílilo. „Nevím, proč tě nechtěl ve svém životě. Ale já nejsem on, Sophie. Zuřím nad tím, že měl možnost mít svou dceru ve svém životě a tu možnost zahodil. Teď víc než kdykoli jindy mě to dohání k šílenství. Ale já nejsem on a nikdy ti znovu neublížím.“

Velmi dlouho jsme tu zůstali společně sedět. Neil se na tvrdé podlaze přesunul do tureckého sedu a v naprostém tichu mě držel.

„Tohle byl zdaleka ten nejhorší sub syndrom, který jsem kdy měla,“ zašeptala jsem.

„Potřebuješ, abych ti něco donesl?“ zeptal se a políbil mě na temeno hlavy.

Přikývla jsem. „Papírové kapesníky, ibuprofen a nějaké pyžamo.“

„Dobře.“ Pomohl mi vstát a já mu pak podala ruku. Z té pozici, v jaké jsme byli, musel mít nohy naprosto bez citu. „Běž do postele. Hned jsem zpátky.“

Netrvalo mu to dlouho a vrátil se a přinesl všechno, co jsem chtěla. Navíc ještě vzal trochu brusinkového džusu a proteinovou tyčinku. „Tady. Jen pro případ potřeby.“

Pomohl mi obléct si pyžamo, mé oblíbené z levandulového flanelu. Na červenec sice trochu silné, ale pomůže mi ochránit se před vlivem klimatizace. Vzala jsem si prášky a zapila je džusem. Jako tisíckrát předtím jsem se snažila dýchat nosem. Hlava mi třeštila bolestí z pláče a neustálého polykání slz a popotahování nosem.

„Miluji tě,“ řekl mi a posadil se vedle mě, právě když jsem si naprosto nesexy vyčistila nos hlasitým zatroubením.

Zasmála jsem se. „No, jestli to dokážeš říct právě teď, myslím, že ti budu muset věřit, protože...“

Usmál se tím svým nádherným polovičatým úsměvem, který jsem tak milovala. „Děkuji ti za to, že jsi stále tady. Po tom všem.“

Hodila jsem po něm papírovým kapesníkem, pravděpodobně tím posledním, který byl v krabici. „Děkuji ti za to, že jsi po tom všem zůstal tady.“

Tohle jsme byli my. Žádná vina, žádný vztek, žádné přetrvávají škody po našich posledních akcích. V tuto chvíli jsme byli znovu celí. A v mysli jsem nejednou neměla žádné pochybnosti.