TB - 13. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Pro Sophii smutné první výročí jejich svatby. Sice už má zpátky doma Olivii, ale návrat Neila stále v nedohlednu. Naštěstí přichází naprosto nečekaný telefonát…                 Sinnel

Díky Genině návštěvě jsem získala na celý další týden dobrou náladu. Až tak dobrou náladu, že mě Deja informovala, že jak poletuji v kanceláři, tak připomínám jí kolibříka, který je na metamfetaminu. I když mi Neil stále chyběl a stále jsem se o něj bála, díky troše intimního kontaktu s jiným člověkem, podařilo se mi zhojit část svého smutku. Tenhle týden jsem ani jednou nebrečela.

Ale to nejlepší na tomhle týdnu bylo to, že se Olivia konečně vrátila domů. Pozdravila jsem jí i Valerii přímo na letišti a dítě jsem prakticky vytrhla z náručí jeho babičky. Když jsem Olivii objala, vypískla a při tom zvuku mi tálo srdce.

„Jak se měla?“ zeptala jsem se Valerii, aniž bych se na ni přitom podívala, protože jsem byla až příliš okouzlená Oliviinou přítomností. „Myslím, že zatímco byla pryč, tak vyrostla.“
„To je velice pravděpodobné. Jedla jako malý kůň.“ Valerie se odmlčela a pak se zeptala. „Jak se máš?“

Zvedla jsem oči. Teď jsem se cítila až moc dobře, než abych zase spadla dolů, když se zmíním o svém nepřítomném manželovi. Nakonec jsem se spokojila s jednoduchým: „Dobře. A Neil je na tom taky dobře.“
„Je ještě stále v nemocnici?“ zeptala se soucitně.

„Jo, ale začínám si na to zvykat.“ Nechtěla jsem o tom dál mluvit, takže jsem si nadlehčila Olivii v náručí a zavrněla na ni. „Když jsi zpátky, bude to mnohem lepší.“

Potom jsem se znovu podívala na Valerii, právě ji přes tvář přeběhl smutný, melancholický úsměv. Přinutila se ho zahnat falešným úsměvem. „No, jsem zničená. Nech mě ještě dát té nádherné holčičce pusu.“

Naklonila se, aby políbila Olivii na hlavičku, a pak mě objala. Pravděpodobně proto, že při naší těsné blízkosti by to jinak vypadalo podivně. „Babička tě brzy navštíví,“ slíbila Olivii.

S Olivií v náručí jsem zamířila k autu, kde Tony, čerstvě opálený z dovolené v Cabo, právě nakládal poslední Oliviina zavazadla do kufru Maybache. Když nám otevřel dvířka, naklonila jsem se dovnitř, abych Olivii zapnula do její autosedačky. Pak jsem si vzpomněla, že jen před pár dny jsem přišla o jeden velice významný den.

„Všechno nejlepší k narozeninám, má sladká holčičko!“ zvolala jsem a ona se na mě usmála. Předpokládala jsem, že Valerie si s ní narozeniny užila a věřila jsem, že Olivia si už slovo „narozeniny“ spojuje s „hromadami nových hraček“.

Já nejsem tou pravou, kdo by měl dát dítěti lekci o přiměřenosti. Ohlédla jsem se přes rameno na Tonyho. „Víš co? Ruším požadavek na jízdu domů.“ Otočila jsem se zpátky k Olivii. „Sophie a Olivia si užijí obrovský holčičí den s nakupováním dárků k narozeninám!“

*****

Míjel začátek června a došlo i na moje první výročí svatby. Ten den byl pro mě brutální. Měla bych ho strávit romantickou večeří spolu s Neilem, možná i víkendovým výletem do Paříže nebo Benátek, kde jsme měli byt, který jsem ještě neviděla. Místo toho jsem si rozmrazila porci našeho svatebního dortu a snědla ho spolu se svojí mámou. U toho jsem brečela a máma se snažila dělat vše, co bylo v jejich silách, aby mě utěšila.

Pak jsem prostě zalezla do postele se svou ubohou dospělou osamělostí. Vzala jsem si krabici papírových kapesníků, tablet, telefon, extra přikrývku navíc, láhev vody a dálkový ovladač, kterým jsem zapnula televizi. Najednou mi zazvonil telefon. Na jeho displeji se objevilo „Arbor Rest“.

Když jsem hovor zvedala, třásly se mi ruce. Bylo pozdě. Proč by mi volal tak pozdě. Ještě, než jsem ho stihla pozdravit, proběhlo mi hlavou nespočet důvodů, co by to mohlo být za špatné zprávy. Čekala jsem, že by to mohla být jedna ze sester, která mi volala, aby mi sdělila, že Neil sám sobě nějak ublížil.

Místo toho jsem uslyšela toho nejlepšího možného člověka, kterého jsem potřebovala.

„Sophie.“ Následovalo slyšitelné nadechnutí. „Tak rád slyším tvůj hlas.“

„Já taky, zlato,“ řekla jsem a kousla jsem se do rtu, abych nepropukla v pláč.

„Dneska jsi mi strašně chyběla,“ řekl. „Omlouvám se, že tam nejsem, abych s tebou oslavil naše výročí.“

Nezapomněl. Ale rozhodně si dal načas.

„Všechno nejlepší k výročí.“ Když jsme dneska nemohli být spolu fyzicky, aspoň si můžeme promluvit. Volal jen zřídka a s velkými rozestupy. Bolelo mě to, i když jsem ten důvod znala. „Jak to jde?“

„Když se to tak vezme, pozoruhodně dobře.“ Odkašlal si. „Jsem připraven.“

„Připraven na co?“
„Odejít.“

Odhodila jsem deku. „Hned teď si beru boty. Zavolám helikoptéru -“

„Ne, ne,“ přerušil mě. „Nemůžu se vrátit do New Yorku. Bylo by toho na mě moc.“
Moje naděje klesly. Byl připraven odejít, ale ne se vrátit domů?

„Napadlo mě,“ začal a zněl téměř jako dítě, které se bojí poprosit o něco, co skutečně, skutečně strašně moc chce, protože bude odmítnuto. „Mohla bys uvažovat o tom, že bys přijela na Island? S Olivií?“

„Island?“ Sbalit všechny ty dětské věci a všechno sama táhnout až na Island?

Kvůli Neilovi? „Absolutně.“

„Ach, Sophie. To je tak skvělé.“ Zasmál se. „Jsem moc rád, že tě uvidím. A Olivii. Bůh ví, jak moc se nemůžu dočkat toho, až jí budu držet.“

„Bude z tebe nadšená.“ Doufala jsem, že si ho bude pamatovat. Ačkoli on by mohl pochopit limity dětských mozků, pokud by si ho nepamatovala. „Kdy to bude?“

„No, doktor Harris mě tam během dvou dnů doprovodí,“ řekl. „Mohli bychom se tam sejít o víkendu. Budeš na to mít dost času?“

„Ne, bude to šílené, všechno se snažit zabalit,“ řekla jsem mu a bylo by to. Pak jsem dodala: „Ale ano. Klidně bych tam s námi doplavala.“

„Nebo byste si mohli vzít letadlo,“ poškádlil mě. „Mohl bych ho mít v sobotu připravené v pohotovosti na letišti JFK?“

„Jo. Jen ještě upřesním časový rámec.“ Všechno to bylo tak divné. Jen tak mimochodem mluvit o tom, jak bychom během pár dnů měli všechno sbalit a odstěhovat se na Island.

A stejně tak tam jen tak sbalíme i doktora Harrise. „Doktor Harris zůstane s námi?“

„Ach, ne. Ne, přijede tam na jeden týden, a já ho ubytuji ve velice nóbl hotelu. Takže to pro něj nebude představovat žádné příšerné strádání. Po tom všem pak budeme pokračovat v sezení po Skypu až do doby, než budu připravený, abych se vrátil zpátky.“ V Neilově hlase zněla úleva a mně se konečně ulevilo taky. Ani jsem si neuvědomila, že jsem žila v tak příšerném stresu.

Byl připravený opustit sanatorium. Připraven vrátit se zpátky a být s námi. Dobře, tohle není domov. „Nevadí, že se zeptám, proč Island?“

„Doma mám až příliš mnoho možností, abych znovu spadl do svých starých problémů.“

„Všechen tvůj kokain jsem spláchla do záchodu,“ řekla jsem s rozhodností v hlase.

„Ach, díky bohu.“ Jeho hluboký výdech byl zřetelně slyšitelný. „Slibuji, že si v Reykjavíku o tom všem promluvíme.“

„Na to rozhodně dohlédnu.“ To ano, i když to vzhledem k tomu, že s námi tu malou evropskou zemi navštíví i jeho psychiatr, znělo trochu neortodoxně. Ale co. Ve světě bohatých lidí se dějí i podivnější věci a já chtěla mít Neila zpět.

„Miluji tě… tak moc.“ Tiše se zasmál. „A chyběla jsi mi.“

„Víš, co nejvíc chybělo mě?“ zeptala jsem se.

Odfrkl si. „Jsem si jistý, že já.“

„Ne, ty pervézáku!“ Můj smích zněl šťastně jako ptačí zpěv. Už tak dlouho jsem se necítila šťastná. „Chybělo mi sedět s tebou v posteli a sledovat u toho televizi.“

„A všechno to můžeme dohnat,“ slíbil mi. „Musím se jít vyspat, protože zítra brzo ráno budeme vyplňovat všechny ty propouštěcí papíry a večer pak odlétáme z Montrealu.“

„Dobře. Spi sladce, lásko. Miluji tě.“

„Miluji tě. Budu ti to opakovat tolikrát, kolikrát budu mít možnost.“

Když jsme se rozloučili, bušilo mi srdce. Bylo spoustu věcí, které budu potřebovat udělat. Ještě že už Olivia díky výletu do Londýna s Valerií měla pas, protože jinak by se to mohlo stát noční můrou. Ale i tak, bude nutné toho tolik zařídit, sbalit všechny naše věci…

Ty idiote, vždyť i na Islandu mají děti, takže můžeš potřebné věci pořídit tam.

Sakra! Chtěla jsem začít plánovat, ne panikařit. Neil se ke mně vrací.

Musela jsem se ujistit, že všechno bude perfektní.