Profile - 4. kapitola

Překlad: Jilyan

Grace@OplzlýModrýPtáček

Poté, co mi smaže účet, jsem zavedena zpátky do skříně.

„Jdi dovnitř.“

Udělám, co mi říká, protože právě teď nemám jinou možnost. Ale já vím, jak pracuje. Nebo spíš vím jak pracoval. Vyzkouším to tím, že zastavím na prahu a trochu nadzvednu ruce v naději, že mně odváže. Tak, jak to dělával.

Zasměje se. „Jsme zpátky na začátku, Daisy. Privilegia si musíš zasloužit, dítě. Neočekávej je.“

Kleknu si. Matrace je tlustší než ta, co tu bývala, takže to alespoň nebolí. A potom si lehnu a přetočím se na bok. Dveře se zavřou. Nevidím škvírou mezi podlahou a dveřmi. Ale ani to nepotřebuji, takže jenom klidně ležím.

Jsme zpátky na začátku, řekl.

Jenom z té myšlenky se mi stahuje žaludek a srdce mi uhání jak splašené.

Noha kopne do dveří před mým obličejem a já přes roubík zapištím. „Zmlkni!“ zařve z druhé strany dveří muž s maskou Dannyho Penninga.

Ale já nemůžu zmlknout. Nemůžu přestat brečet. Nemůžu přestat ztěžka dýchat, nebo se dusit, nebo se třást. A tohle toho muže rozčiluje. Kvůli tomu kope do dveří ještě silněji a pokaždé, když to udělá, začne to od znova. „Prosím,“ zamumlám skrz roubík. „Přestaň kopat do těch dveří.“

Ale on mně neslyší. Já se téměř neslyším. Mé vzlyky jsou příliš hlasité. Ležím tváří dolů na hnilobně zapáchající matraci a v uších mi burácí krev.

„Viděl jsem tě na tom plese, Daisy.“

Na jakém plese? Jakém plese? Chci zakřičet na toho muže. Jakém plese? Na žádném plese jsem nebyla!

„Tancovali jste moc blízko.“

Nemám ponětí, o čem to mluví.

„Ten kluk tě držel příliš blízko. Já měl být ten, kdo tě bude k sobě tisknout.“

Jsem v sedmé třídě. Nikdy jsem na plese nebyla. Danny Penning žije čtyři hodiny cesty daleko. Znám ho jenom z tábora. Byl můj parťák v lukostřelbě a nesnášel mně, protože jsem byla minulé léto rozptýlená. Pořád jsem kazila naše šance na výhru. Nikdy jsem nebyla na plese, nechápu, proč si myslí, že ano. A taky nevím, co s tím má společného Danny.

„Políbil tě, že?“ Nadskočím při dalším kopanci do dveří a tentokrát jsem překročila hranici. Hlasitě brečím. Nesnažím se to zastavit. Začnu hyperventilovat a začnu se vrtět, dokud nemám nohy blízko dveří a začnu kopat zpátky. Silně kopu. Oběma nohama. Kopu a kopu a tentokrát se dveře rozletí.

A já bych dala cokoliv za to, aby neměl masku. Cokoliv. Protože i když skoro nevidím žádnou kůži, kromě kousku kolem očí, vidím jeho překvapení.

Zmrde. Zformuluje se mi to slovo v mysli. Obvykle nenadávám, ale slyšela jsem dost slov, abych věděla, jak je použít. Zmrde. Tady to máš ty kre-

Tentokrát kopne mně, ne dveře.

A teď jsem příliš zaměstnaná snažením se dýchat přes roubík a krev, abych myslela na to, jak velký zmrd to je.

„Ty malá děvko!“ zařve. „jestli jsi mi rozbila dveře-“

Jeho dveře? „Zlomil jsi mi nos,“ pokusím se říct, ale ta slova nejsou zřetelná. Umírám. Dusím se. Krev mi stéká po krku. Hrudník se mi zvedá tak těžce ze strachu a nedostatku kyslíku. Snažím se ho vtáhnout víc a víc a víc.

Znovu se začnu vrtět. Zachvacuje mně panika. Uvědomím si, že zemřu. Udusím se tu, přímo tady ve skříni. A tento muž, který si myslí, že miluji Dannyho Penninga, mně bude pozorovat, jak umírám.

Krev mi po pár vteřinách nateče do očí a já nevidím. Nemůžu mluvit, nemůžu dýchat. Nevidím. Nemůžu se pohnout.

V tu chvíli mi to dojde.

Jsem jeho vězeň.

Kontroluje můj osud.

Rozhoduje, jestli zemřu, nebo budu žít.

Hážu sebou, když na to myslím. Zabil mé rodiče. Viděla jsem ho. Přišel k mé posteli, dal mi roubík a spoutal mně. Pevně. Lepící páskou, abych nemohla vydat ani zvuk. A pak je oba zastřelil, přímo v jejich posteli.

Můj bratr byl další. Měl svou pušku, dokonce vystřelil. Ale minul.

A tento muž, který si myslí, že je Danny Penning ne.

Zabil je a zabije mně, protože má tu moc.

Ztuhnu. Přestanu se snažit vykašlat krev a nechám si ji natéct do pusy. Zavřu oči a zakloním hlavu, aby mi stekla do krku.

Vzal mi všechny volby. Vzal mi svobodu. Ale nemůže mně přinutit, abych chtěla žít.

Takže se rozhodnu zemřít.

Další nádech přijde automaticky. Pud sebezáchovy. Instinkt, jako u zvířat. Ale místo vzduchu natáhnu krev a začnu se v ní topit. Cítím, jak mi vstoupila do plic a tam pálí, nutí mně kašlat. Ale pokaždé, když zakašlu, vdechnu jí víc.

A pak je páska pryč, pusu mám volnou. Něco vysává tu krev. Jsem přetočená na bok a nemůžu přestat kašlat. Tekutina vyjde zpátky ven, z mých plic a ústa mám plná chuti mědi a železa.

Nevím jak dlouho takto zůstávám. Možná minuty. Možná hodiny. Ale o něco později si uvědomím, že sedí vedle mě. Nedotýká se mně, ale je velmi blízko.

„Jsi v pořádku,“ řekne.

Ale já nejsem. Protože jsem pořád naživu a všechno, co chi je, aby to skončilo.

„Nebudu tě muset umlčovat, pokud nebudeš křičet. Vlastně, myslím, že ticho bude pro tebe nejlepší. Aby ses mohla zotavit.“

Jasně. To dává smysl.

„Pokud nebudeš mluvit, nebudeš potřebovat roubík.“

S nemluvením jsem spokojená, takže prostě zůstanu potichu.

 „Hodné děvče. Jsi hodné děvče.“

Vzpamatuji se z té vzpomínky a přemýšlím nad ní. „Hodné děvče,“ zašeptám. Uvědomila jsem si, že mi takhle říkal, když s tím přišel Vaughn?

Nemyslím si. Roky jsem na něj nemyslela. Netrpěla jsem žádnými dlouhodobými dopady z mého věznění. Nechala jsem to za sebou. Šla jsem dál. Zapomněla jsem.

Mužovy těžké kroky se přiblížily a já lituji toho, že jsem neodsunula matraci, abych škvírou viděla jeho nohy. Ale teď tu je. Není v tom žádný rozdíl.

Odemkne dveře a otevře je. „Musíme provést některé testy. Potřebuji, abys vstala.“

Znovu se přetočím na kolena a pak se kolíbám dopředu a dozadu, dokud se nepostavím i se svázanýma rukama.

„Rozvážu tě, ale pokud se o něco pokusíš, pokud si ublížíš, nebo se pokusíš utéct, budu nucen učinit opatření.“

Bože, ta věta. Neslyšela jsem tu větu od…

„Rozumíš?“

Přikývnu a podívám se mu do tváře. Maska Neviditelného muže vypadá kvalitně. Vůbec nevypadá falešně. Nevypadá, jako by byla vyrobená z gumy. Vypadá to jako obličej obalený obvazy.

„Rozumím,“ odpovím mu klidným hlasem.

A opravdu rozumím. Naprosto. Pokud si myslí, že jsem malá slabá holčička, která se radši oddělá, než aby žila, čeká ho překvapení.

Nemám zájem zemřít, abych se zbavila bolesti a nemám zájem hrát jeho hry.

Tentokrát bude on hrát ty mé.