Nerd - 37. kapitola

Překlad: Lucie

Dámy, překlad mi sice trval déle, než jsem předpokládala, ale máme tu poslední kapitolu...

Moc Vám chci poděkovat za Vaše komentáře u každé kapitoly, které byly prostě úžasné! Protože vím, že tu jsou takové skvelé duše, které opravdu komentovaly úplně všechny:)

Knížku Vám ráda pošlu (i s ohledem na nedávné události, protože věřím, že kvůli jedné osobě by něměli být potrestáni všichni ostatní) - nechte mi v komentářích e-mailovou adresu, ale musím jí ještě zkompletovat, tak mi dejte chvilku.

Uvidíme se u dalšího dílu.

                        Lucie

#PolicejniZprava
Oh, jak mocný padl
#OmegaPotrebujeNovehoPrezidenta
#Karma  #Zelizka
     …Alpha BuzzFeed

Rimmel

Čtyři dny. Existuju čtyři dny.

Romeo volal. Textoval. Nechal zprávy. Všechny jsem je ignorovala.

Šla jsem do třídy. Schovala jsem se na koleji.

Vrátila jsem se k nečesání vlasů a kalhoty mi padaly pokaždé, když jsem udělala krok.

Ivy se mě snažila rozveselit, snažila se mnou mluvit, ale ji jsem od sebe odstrčila taky. Bylo mi mizerně. Jen jsem ho chtěla zpátky.

Ale měla jsem strach. Strach, že mi znovu ublíží. Strach milovat někoho natolik, aby měl nade mnou moc.

Čtvrtý den zavolala Michelle. Dělala si starosti, když jsem se nezastavila. To jsem nebyla já, že bych se neukázala. Okamžitě jsem se cítila provinile. Nebylo to chyba Murphyho, nebo jakéhokoliv jiného zvířete, že jsem byla v takovém nepořádku. Lhala jsem a řekla jí, že jsem byla nemocná. Pak jsem slíbila, že se později během dne zastavím.

Zdráhala jsem se někam jít, ale jakmile jsem stála na chodníku při pohledu na známou budovu, něco uvnitř mě se uvolnilo. Díky Murphymu se budu cítit lépe. Díky Murphymu se vždycky cítím lépe. Dlužila jsem mu škrábance navíc za to, že jsem tu tak dlouho nebyla.

Vešla jsem do kočičí místnosti, zaujatá tím, že uvidím Murphyho a že budu s někým, kdo nemá žádnou skrytou agendu. Jakmile jsem vešla dovnitř, několik koček přišlo ke dvířkám jejich klecí, a já se zastavila, abych je poškrábala za ušima.

Slzy se mi začaly hrnout z očí, protože mě někdy bolelo vidět všechny ty nevinné duše zavřené v klecích. Většinu času jsem byla schopná se soustředit na skutečnost, že tyto kočky mají suché a teplé místo k bydlení s dostatkem jídla. A upřímně řečeno, většina z nich tu nikdy nestrávila víc jak měsíc předtím, než je někdo adoptoval do milujícího domova.

Možná to byl důvod, proč jsem byla tak propojená s Murphym. Nikdy nebyl adoptován. Jednou se k tomu přiblížil, ale nakonec se rozhodli vzít si jinou kočku. To je to, jak jsem se cítila.

Byla jsem tak blízko mít něco s Romeem. Něco skutečného.

Nebo tak jsem si to aspoň myslela.

Šla jsem do rohu, sklonila k Murphyho kleci a nakoukla dovnitř. "Murphy," řekla jsem tiše.

Klec byla prázdná.

Nebyl stočený vzadu jako vždycky.

Spadla jsem dozadu na zadek, když jsem zamrkala a zírala do prázdného prostoru. Po chvíli jsem se vyškrábala nahoru a zkontrolovala další klece v domnění, že ho někdo omylem dal do špatné.

Nebyl nikde v místnosti.

Michelle vešla dovnitř a usmála se. "Ahoj, Rimmel. Jsem tak ráda, že tě dnes vidím."

"Kde je Murphy?" Řekla jsem, neobtěžovala jsem se zdvořilostmi.

Zamračila se.

Žaludek se mi propadal a v hrudi mě začalo bolet.

"Myslela jsem si, že to víš..." Odmlčela se, když bylo až bolestně zřejmé podle výrazu v mé tváři, že jsem neměla tušení.

"Murphy," opakovala jsem.

"Byl adoptován."

Trochu jsem se zakymácena a natáhla jsem se, abych se opřela proti zdi.

"Rimmel." Vykročila ke mně Michelle.

Natáhla jsem ruku dlaní ven, abych ji zastavila. "Kdy?"

"Včera." Vypadala zarmouceně.

Měla by být. Někdo mi to měl říct. Někdo měl něco říct. Byla to moje kočka.

A teď je pryč.

"Rimmel, zlatíčko, myslela jsem, že víš, že pokud se najde dobrý domov, tak půjde. Nemohli bychom ho tady držet, dokud neabsolvuješ."

Věděla jsem to. Věděla. Bylo to logické.

Ale já se právě teď necítila logicky.

Slzy mě pálily v očích a hrdlo mě bolelo z toho, jak jsem se snažila polknout. "Chápu," řekla jsem ochraptělým hlasem. Podívala jsem se na ni. "Šel do dobrého domova?"

"Ach ano, šel."

Přikývla jsem. "Právě jsem si vzpomněla, že mám něco na práci v kampusu. Nemůžu zůstat." Nečekala jsem, až něco řekne. Najednou jsem byla v hlavní budově. Spěchala jsem ke dveřím a otevřela je.

Studený vzduch se kolem mě omotal, ale já ho ignorovala. Pro tentokrát jsem necítila jeho žihadla. Všechno bylo předtím v pořádku. Život byl dobrý... Byl klidný.

A pak jsem potkala Romea.

Propadla jsem jeho třpytivým očím a hezkému úsměvu.

Udělala jsem si pár přátel a začala si budovat život, život, který jsem chtěla. Život, který jsem měla ráda.

A potom se všechno změnilo. Nechala jsem, aby mi bylo všechno vyrváno pryč.

Ano, stále jsem měla Ivy a Missy, ale pokud bych k sobě měla být upřímná, musela jsem si přiznat, že se bojím toho, že až si uvědomí, že se Romeo nevrátí, už nebudou chtít být mé kamarádky.

Romeo byl pryč.

Murphy byl pryč.

Opřela jsem se o budovu a sklonila hlavu, až jsem se téměř dotkla mého hrudníku. Tiché, tlusté slzy kapaly z mých očí a dopadaly mi na tričko.

Bolelo to. Bolelo to víc, než jsem si pamatovala, že to šlo, víc, než jsem si kdy myslela, že by mohlo jít. Tohle nebylo poprvé, byla jsem zvyklá. Tentokrát jsem alespoň byla starší, moudřejší a měla jsem svůj život pohromadě. Tak proč, proč jsem se cítilo o tolik hůř?

Protože jsem ho milovala.

Protože mě nevyužil. Ne doopravdy. Možná to měl ze začátku v plánu, ale pak se to změnilo. Oba jsme se změnili.

A teď jsme oba byli potrestáni.

Brečela jsem víc, hlouběji, nizké vzlyky se mi draly z hrdla. Zhroutila jsem se proti budově, protože jsem nevěděla, kam jinam jít.

Známé silné paže si našly cestu kolem mě a uvolnili mě pryč od zdi. Byla jsem vytažela proti široké a pevné hrudi, ze které vyzařovalo teplo. Věděla jsem, kdo to je. Poznala bych ho kdekoliv.

Ztuhla jsem a zastavila tok svých slz.

Položil mi ruku na zadní část hlavy a zastrčil si můj obličej hlouběji do své hrudi. Něco se ve mně zlomilo.

Začala jsem znovu brečet, když se mé paže obtočily kolem jeho pasu. Byl jediný, komu jsem mohla ukázat, jak jsem se teď cítila zranitelně. On byl jediný, koho jsem chtěla. On byl jediný, kvůli komu jsem brečela, ale teď byl tady. Přišel sem, protože možná věděl, jak moc mě to bolelo.

Odtáhla jsem se a on mi palci setřel slzy z tváře. Popotáhla jsem se a naklonila hlavu vzhůru, i když mě pevně svíral ve svých dlaních.

Jeho safírové oči se propalovaly do mých.

Viděla jsem to.

Viděla jsem, že opravdu věděl. Přesně věděl, jak se cítím, protože se odráželo zpátky ke mně v jeho pohledu.

Stále držel můj obličej a sklonil se k mým ústům. Líbal mě pomalu, držel své rty pevně na mých. Emoce, tak intenzivní, vířily kolem nás, že z mých očí unikly další slzy, které se smíchaly s naším polibkem.

"Prosím," řekl chraplavě, jeho rty stále na mých. "Jen se mnou mluv. Prosím."

Byla jsem příliš slabá, abych mu v tu chvíli řekla ne. Přikývla jsem. Znovu mě políbil, když si mě přitiskl k boku a nesl mě ke svému zaparkovanému autu podél obrubníku.

Jeli jsme k němu mlčky. Dívala jsem se z okna, na něj jsem se ani jednou nepodívala. Tak zoufale jsem chtěla natáhnout ruku a dotknout se ho. Chtěla jsem proplést naše prsty, cítit jeho teplo. Popírala jsem sama sebe, protože jsem nevěděla, co přijde. Vlastnil mě až příliš mnoho, Jak jsem mu mohla dát víc?

Čekala jsem za ním, když odemykal dveře. Když byly otevřené, pokynul mi, abych šla jako první. Prošla jsem kolem něho strnule, přičemž jsem se vyhnula jakémukoliv náhodnému kontaktu.

Sluneční světlo se přelívalo přes žaluzie. Bylo jasné a příjemné, a to mě bolelo o to víc. Chtěla jsem obejít obývací pkooj a přejít do kuchyně, kde jsem doufala, že to nebude tak zatraceně slunné a veselé.

Když jsem procházela kolem pohovky, oči mi zamířily přímo na kuchyňský ostrůvek.

Moje nohy se zakymácely.

Zastavila jsem se a zírala.

Zamrkala jsem a opět zírala.

Romeo stál těsně za mnou a já se rozhlédla kolem s otázkou v očích. Usmál se.

Čestvé slzy mi vyrazily směrem k černé, jednooké kočce, která seděla na ostrůvku, a vrtěla ocasem tam a zpátky. "Murphy." Dusila jsem se, a tak jsem ho zvedla a umístnila proti své hrudi. Zabořila sem obličej do hedvábné srsti a on začal příst.

Odnesla jsem ho k pohovce a posadila se. Stočil se mi na klíně, jako kdyby věděl, kam patří.

"Tys ho adoptoval," řekla jsem, když si Romeo sedl na konferenční stolek přede mnou.

"Miluješ ho," řekl prostě. Jako kdyby to bylo všechno, co potřeboval vědět.

"Ale budeš se muset o něj starat. Krmit ho. Dávat mu vodu. Čistit bedničku."

"Myslel jsem, že mi možná budeš chtít pomoct."

Podívala jsem se nahoru. Naše pohledy se střetly.

"Co když řeknu ne?" Zeptala jsem se. "Co se stane s Murphym pak?"

Pokrčil rameny. "Je to fajn kočka. Nechám si ho. O nedělích se mnou může sledovat fotbalové zápasy."

Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se nad tím obrázkem, který se mi utvořil v hlavě, usmát.

"To bys opravdu udělal?" Zašeptala jsem.

Naklonil se dopředu a opřel se lokty o kolena. "Ano." Pak se jeho oči změnily ze stoických na hravé a ukázal se jeho úsměv. "Chceš se mnou o nedělích taky sledovat fotbal?"

Povzdechla jsem si a položila Murphyho stranou. "Není to tak jednoduché," řekla jsem, vstala a začala přecházet po místnosti.

"Proč?"

Znejistěla jsem.

"Protože jsem tě využil?" Řekl a vstal. "Nevyužil jsem tě. Ne doopravdy. V ten moment, kdy jsem tě poznal, v ten moment, kdy jsem k tobě začal něco cítit, jsem se rozhodl. Možná mi trvalo chvíli to přiznat, ale já se rozhodl."

Zírala jsem na něj, na jeho svaly, které se pohybovaly, když mluvil.

"Nejsem v bratrstvu, Rimmel. Řekl jsem jim, ať si ho strčí někam. Nikdy jsem nás spolu nevyfotil v posteli, což po mně chtěli. Sakra, nikdo se nikdy nedozvěděl, že jsme spolu měli sex. Byl jsem k tobě loajální. Pořád tě chci."

Nadechla jsem se. Tohle jsem nečekala. Kočka. Boj.

Bojoval, aby si mě udržel.

"Víš, co si myslím?" Zeptal se a frustrovaně si prohrábl vlasy. "Myslím, že máš strach. Myslím, že jsi vydešená mě milovat."

Trhla jsem s sebou. Jeho slova zasáhla svůj cíl.

"Bojíš se, že zmizím. Jako tvoje máma, jako ten pitomec z tvojí minulosti, sakra, i jako tvůj táta." Pak vyrazil kupředu a chytil mě za ramena. "Nikam nejdu. Můžeš mě odstrkovat, jakkoliv budeš chtít, ale to mě nezastaví od toho, abych tě miloval."

Nadechla jsem se.

 Jeho hlas byl milý a jeho dotek byl jako pohlazení. "MIluju tě," zašeptal.

"Romeo..."

"Miluju tvoje brýle, tvou nemotornost, tvoje divoké vlasy, i způsob, jakým chrochtáš, když se směješ." Usmál se. "Miluju tě takovou, jaká jsi, Rim. Můžeš mě milovat takového, jaký jsem?"

Nemohla jsem si pomoct. Usmála jsem se.

"Přicházíš se spoustou zavazadel." Povzdechla jsem si. " Vypadáš neuvěřitelně dobře, jsi hrozný v matice a taky piješ to, co se nazývá pivo." Otřásla jsem se.

Usmál se, ale viděla jsem úlevu v jeho očích.

"To že vypadám dobře je špatná věc?" Škádlil mě.

"Máš spoustu možností," řekla jsem vážně. "Já nejsem ta nejlepší."

"Ne," souhlasil. "Nejsi."

Bože mohl mi to říct trochu jemněji.

"Jsi jediná možnost."

No, to bylo mnohem lepší.

"Omlouvám se, že jsem ti o zasvěcení neřekl hned. Omlouvám se za všechno, co jsem udělal. Že jsem ti ublížil.Teď mě, prosím, vytáhni z mého utrpení, Rim. Řekni mi, že budeš moje. Navždy."

"Navždy?" Zašeptala jsem.

Přikývl. "Bez odvolání."

Vzklouzla jsem mu rukama kolem krku a usmála se. "Bez odvolání."

Zasténal, zvedl mě ze země a nesl mě do ložnice.

Byl fantazií každé #šprtky.

On ale nebyl fantazií.

Byl můj.

#Konec

      …Alpha BuzzFeed