Elicit - 7. kapitola

Překlad: Mili

Nemožné: Taktéž se dá vyjádřit jako snaha nemilovat osobu, která vlastní vaše srdce.

Tex

Volpe znamená v italštině liška. Mo byla fascinovaná liškami už od doby, kdy byla malá. Dobře, možná to byla spíš fixace. Líbily se jí jejich ocasy. V každém případě to bylo slovo, které jí Nixon naučil, aby používala, když se bála nebo když něco bylo podezřele špatně.

Je to slovo, o kterém vím, že by ho nepoužila jen tak.

Ne, pokud by to tak opravdu nemyslela.

Jediný problém teď je. Bojí se mě? Bojí se situace? Nebo má podezření, že věci nejsou tak, jak vypadají?

Nemám čas o tom dál přemýšlet.

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vlítl Nixon. „Je čas, posbírej svoje sračky.“

„Wow, dobré odpoledne i tobě.“ Zazpíval jsem.

„Je devět ráno.“ Očima skenoval místnost. „Ať už máme obřad za sebou.“

„Jen tak.“ Zašeptal jsem si pro sebe.

„Říkal jsi něco?“ Zeptal se Nixon pevným hlasem a oči mu plály vztekem.

„Ne, kámo.“ Vstal jsem z křesla v rohu. V tom křesle jsem popíjel, seděl jsem v něm jako u soudu a čekal, až mi někdo řekne, že přišel čas. „Jenom jsem přemýšlel o tom, jak jsem nadšený, že budeme švagři.“

Přeber si to, pitomče.

Nixon se zamračil a otvíral mi dveře. „Prosím tě, už tak budu mít po dnešku noční můry. Nedělej to ještě horší.“

„Budeš strejda.“

„Texi.“

„Snažil jsem se to ulehčit,“ odsekl jsem. „Protože nezávisle na tom, co si zrovna teď myslíš o mně nebo o Mo, je tady ještě dítě, okej? Dítě, které má tvoji krev.“ Zatlačil jsem Nixonovi na hrudník. „Naši krev. Naše rodina. A my chráníme rodinu.“

Nixon svěsil hlavu a olízl si rty. „Máš pravdu.“

„Já vím.“ Sevřel jsem jeho ramena. „Nedělej to horší, než to je. Už sis užil svoji srandu a postřelil mě do ramene, pak ze mě vymlátil duši a nechal jsi mě krvácet. Vybil sis na mně zlost a necháš mě nést zodpovědnost. Takže, pro lásku boží, nemůžeme se prostě obejmout a být zase kámoši? Protože jsem kurva vyděšenej a nemůžu v tom být sám.“

Nixon pokýval hlavou, rukama mě vzal za tváře a políbil mě na každé z nich. „Vítej do rodiny, bratře.“

„Tak, konečně budu mít zas rodinu.“ Zavtipkoval jsem.

Nixon se nezasmál, místo toho se jeho pohled zjemnil. Oh, kurva, ne, poslední věc, kterou potřebuju, je, aby ke mně cítil lítost kvůli tomu, že jsem sirotek.

Popadl jsem ho za tričko a přitáhl si ho k sobě, takže se naše hlavy málem srazily. „Ještě jednou se na mě podívej tímto způsobem a zbouchnu tvoji ségru znovu, jen tak pro srandu.“

„Vole!“ Nixon narazil hlavou do mé a já odplachtil ke zdi. Ach, hele, do ramene se mi zabodl svícen. Kurva!

„Moc brzo?“ Trhl jsem sebou.

„Texi,“ zařval Nixon zrovna, když se dveře otevřely. „Všechno v pořádku? Všichni… živí?“

„Smutné, že se na to musí ptát, co, Nixone?“ Mrkl jsem.

„Milovaná matko zkurv - “

„Nixone.“ Procedila Trace skrz zuby. „Nech toho.“

A Nixon toho nechal. Nikdy bych si nepředstavil, že uvidím den, kdy drsňákovi Nixonovi Abandonato zavře hubu ženská. Ale jako zázrakem odložil zbraň, díky bohu, a přešel k Trace, aby si ji jemně přitáhl do náruče.

Každou buňkou v mým těle projela žárlivost.

Okamžitě jsem se zastyděl a podíval se do země.

„Pojďme.“ Zazněl Tracin jasný hlas. „Rodina čeká.“

Otupěle jsem je následoval halou do malé místnosti, kde čekal smírčí soudce.

Mo stála v přední části místnosti strnulá jako prkno.

Chtělo se mi brečet. A já nejsem chlap, který se nechá přemoct emocemi; spíš jsem přesvědčený o tom, že emoce jsou slabost.

Ale ona byla tak pěkná.

Ne krásná, pěkná.

Jako něco, na co by mi máma jako malému klukovi zakazovala sahat, něco tak dokonalého, s čím bych si nemohl hrát. Místo toho by to položila daleko od mých malých špinavých rukou. Nebylo by mi dovoleno se toho dotýkat, ale mohl bych zírat, jak bych chtěl. Mohl bych si zapamatovat obrysy, představovat si, jaké by bylo mít to, dokonce bych to mohl chtít, milovat to, být tím posedlý.

Ale nikdy, nikdy by to nemohlo být moje.

Odhodlaně jsem vykročil k Mo, jemně ji chytil za ruku a sevřel ji ve své.

Ano, její volba může být důvodem, proč jsme skončili v této situaci. Ale já jsem ten chaos začal. Není její chyba, že nevěděla, kdy vystoupit z toho rozjetého vlaku. Protože když se každý den celý den řítíte rychlostí sto kilometrů v hodině? Můžete zapomenout, že jste v prvé řadě někam mířili.

Zapomenete vystoupit.

A bylo to kvůli mně.

Dostal jsem nás sem kvůli tomu, co dělám.

A držel jsem ji tam, protože jsem byl sobecký.

Nikdy bych si neuvědomil, že nás oba vedu do manželství, které nebude mít žádné výhody. Neopětovaná láska – protože já ji miluju do posledního dechu, ale Mo? Je úplně možné, že naším sňatkem ji držím od toho, aby se zamilovala do někoho jiného, od toho, kým by se stala, od toho, co by pro ni bylo dobré.

Místo toho ji vězním v její rodině.

V místě, o kterém přísahala, že by z něho chtěla pryč.

Vítejte v Mafii, krví dovnitř, no nenasere člověka, že není možnost, jak z ní kurva ven?