MO - 35. kapitola

Překlad: Simča

Harpersi stahuje vlasy do culíku, když otevřu dveře. Sedí na mé kuchyňské lince, má zkřížené nohy, pohupuje nohou dopředu a dozadu. Má na sobě džíny, svetr a boty. Musí mít celý šatník uvnitř té obrovské kabelky.

Jasný úsměv se šíří po její tváři, když mě uvidí.

"Hej, ty." Zní živě.

"Hej." Můj hlas naopak váží dvě tuny.

Zamračí se. "Co se děje?"

Nadechnu se a strhnu náplast. "Stěhují moji show doL.A."

Sjede z pultu, její boty spadnou na podlahu s hlasitým žuchnutím. Překvapení ji bliká v očích.

"Opravdu?"

Přikývnu. Měl bych být šťastný. Oslavovat. "Na kabelovou síť. Lepší čas. Více peněz. Více diváků. Další příležitosti. Blablabla. V podstatě budu na celý život v pohodě."

Ona přikývne a polkne. Pak vydechne. Nadechne. Podívá se dolů. Pohrává si s rukávy jejího svetru.

Zvedne bradu. Její výraz je těžký, ale v mžiku, její tvář je obrázkem vzrušení. Stejně jako v případě, že byste si vygooglili "ukaž mi nadšenou tvář", a ona by se vám ukázala ve výsledku.

"To je úžasný. Je to tak neuvěřitelný. Vždycky jsem věděla, že budeš ještě větší hvězda." Uzavře několik stop vzdálenosti mezi námi a ovine mě do blahopřejného objetí.

Je to dobrý pocit držet ji takhle, ale i špatný. Protože to není, jak by měl tento okamžik jít. Objímá mě, jakoby mě objímalaSpencerova sestra.

Oddělím se od ní. "Musel bych se přestěhovat do L.A."

"Zní to tak," říká, a já přísahám, žečilost v jejím hlase je nucena.

"Harper," říkám, ale nevím, co přijde pak. Jak to, že můžu psát a kreslit všechny ty děje každý týden, ale vymyslet, co říci této ženě mi nejde? Ajo. Protože moje show je komedie, a můj život právě teď se zoufale snaží napodobit román, aleto prostě nemám ponětí, jak funguje. Jak se někdo sakra dostane z okamžiku na hovno ke šťastnému konci? "Co my?"

"Co my?" opakuje po mě, její oči jsou na mě uzamčené. Její tělo je přímka, a napětí, možná předvídavost, zdá se z ní vibruje.

"Co se stane s námi, jestli odejdu do L.A.?"

"Nicku…" Nadechne se, jako kdyby potřebovala nabrat palivo. "Je to pro tebe obrovská příležitost."

"Jo já vím. Ale tohle," říkám a pokynu od ní ke mně a zpět. Proč někdo nikdy nezmínil, jak těžké je obnažit vaše srdce? Je to, jako byste odlupovali vrstvu pokožky. "To teprve začíná, ne?"

Přikývne, ale nic neříká. Zavře rty, a ony tvoří pravítko. Podívá se na hodinky. "Já, ehm, mám schůzku. Úplně jsem na to zapomněla. Chodím na lekce. Nové triky a tak. Měla bych jít. A prát prádlo. Musím vyprat prádlo."

Ne, chci křičet. Nemůžeš jít. Řekni mi, ať neodcházím. Řekni mi, že mě chceš víc, než můžeš snést.

Ale proč nemohu říci ty věci? Snažím se promluvit, ale nic nevyjde. Zkusím to znovu. "Harper, chci s tebou šanci."

Nakloní se proti mně, a já ponořím nos do jejího krku, očichávajíc ji. Voní jako moje mýdlo. "Já taky, ale…"Ona se zastaví a zvedne tvář. "Je to úžasná nabídka. Musíš ji vzít. Musíš odejít do L.A." Zavrtí zápěstím. "Opravdu musím jít. Jdu tak pozdě."Popadne tašku, strčí si ji na rameno a zamíří ke dveřím. "Napíšu ti později."

Odchází a já se chci nakopat, žejsem poslechl její slova v Peace and Cake. Klišé momenty nebo ne, měl jsem jí říct včera večer, jak se cítím. Měl jsem jí to říct předtím, než jsem věděl o tomto zvratu osudu. Pak bych věděl, jestli doopravdy cítí totéž.

Seru na ten správný okamžik. Seru na čekání. Nemám plán, a je mi to jedno. Jdu za ní halou, zavolám její jméno, když stiskne tlačítko výtahu. Když se k ní dostanu, přestanu s hraním si a prostě jí řeknu pravdu. "Jsem do tebe zamilovaný, Harper. Když mi řekneš, abych neodcházel, neodejdu."

Její oči se rozšíří a ona několikrát zamrká, pak sevře ruku na rtech, jako by něco v sobě držela.

"Řekni to. Prostě řekni, co chceš říct,"naléhám, a já ani nevím, jestli žádám, aby řekla miluju tě zpátky, nebo Neodcházej do L.A.

Možná obojí.

Výtah přijede s jemným ding. Dveře se otevřou. Ona udělá krok vpřed. Chytnu ji za ruku, abych jizastavil. "Řekni to."

Sundá ruku z jejích úst. Zvedne bradu. Promluví jasně a jednoduše. "Nemůžu ti říct, abys neodcházel doL.A. "

Když jsem cítil, jak mi srdce kleslo v taxi druhý den? To není nic ve srovnání s nynějškem. Tenhle hloupý orgán v mé hrudi, klesá na zem jako meteor padající na Zem. Chci ji zastavit, abych ji přiměl

zůstat, vysvětlil ji své pocity, ale jsem ztuhlý jako socha, jak se dveře zavřou. Výtah zamíří směrem dolů, a Harper mi láme srdce.

Kopnu do zdi, a bolí to jako zkurvysyn. "Do prdele," zamumlám.

Vracím se do svého bytu, přejdu k oknu a podívám se na ulici, dokud se nevynoří z haly a zamíří na Central Park West.

Jednou si utře rukou tvář. Pak znovu. Zvedne tempo a brzy je červenou šmouhou, a můj hrudník pro ni bolí.

Láska je na nic.

Nemám tušení, co říct, co potřebuje slyšet, nebo co ksakru budu dělat. Já ani nevím, na koho se obrátit pro radu.

Ale tato otázka je pro mě vyřešena o něco později, když vrátný zazvoní. Naděje ve mě narůstá, že se

vrátila. Teprve když se zeptám, kdo tady je, je to jiný Holiday.