FR - 24. kapitola

Překlad: Clarissa

Tak blížíme se pomalu do finále, ještě zbývají 2 kapitoly + epilog. Snad se toho happyendu nakonec dočkáme. 
Děkuji vám za komentáře, Clariss. 

„Finlay. Slyšíte mě? Slečno Tannerová?“

Fin se snažila odpovědět tomu naléhavému hlasu, který sotva slyšela, ale drtila ji bolest. Vtahovala ji, cítila jak si ji bere a drží ji, až dokud nedostala strach, že ji celou roztrhne.

„Fin!“

Fin zamrkala a otevřela oči na krátkou vteřinu. Jela na vozíku k sanitce. Kyle ji držel za ruku. Jeho stisk byl pevný a uklidňující. Drželo ji to od toho, aby neztratila vědomí. 

„Jste otec dítěte?“ slyšela nečí dotaz.

Kyle se jí na krátký okamžik podíval do očí.

„Neodcházej,“ zašeptala slabě. 

Kývl na ni, když vjeli rychle dovnitř sanitky otevřeným zadními dveřmi.

„Ano, jsem,“ slyšela ho říct. 

„Nastupte si,“ bylo mu řečeno.

Úleva projela jejím tělem, až dokud on nepustil její ruku. Neschopná udržet se bez ní v klidu se Fin po jeho ruce natáhla a začala klesat dolů.

„Priorita číslo jedna!“ zakřičel někdo.

Nechtěla žít bez Ryana po jejím boku, ale nemohla snést myšlenku na to, že by její dítě zemřelo s ní. Bojujíc s bezvědomím se Fin znovu slepě natáhla po Kylově ruce a on ji uchopil, jeho stysk byl pevný, když se k ní naklonil. „Nenech mé dítě umřít.“

Kyle uchopil její obličej do dlaní a palcema hladil její tváře. „Oba budete v pořádku,“ ujišťoval ji, ale strach v jeho očích byl tak dostatečně jasný, aby pochopila, že to s ní nebylo dobré. Vůbec ne.

„Kyle.“ Fin si olízla rty. „Ty...“ Zasténala a nasála ostrý nádech do svých plic. „Ty a Rachael...Kmotři. Prosím, postarejte se o naše dítě.“ 

Kyle dusil v sobě vzlyk. „Ryan....“

„Slib mi to,“ umlčela ho a požadovala urputně. Její třesoucí se tělo cítilo chlad, jako když byla na Antarktidě, akorát tisíckrát hůř. 

„Fin, ty budeš...“ Jeho hlas se vytratil, když její pohled zešedl. Něco bylo umístěno přes její ústa a pak se propadla do temnoty.

Zdálo se to jenom jako chvilička, když Fin s mrkáním otevřela oči. Ryan stál v jejím úhlu pohledu. Otočila hlavou, neschopná vidět nic jiného než jen jeho. Byl tak krásný, až ji to bolelo. 

„Ryane.“

„Jsem tady lásko moje,“ řekl měkce. 

Projela ho svým pohledem. Jasné světlo zasahovalo jeho tmavé oči, měníc je do barvy tekuté skotské. Usmíval se. „Tolik jsi mi chyběla.“

Proč od ní stál tak daleko? „Pojď blíž. Prosím.“

Ryan k ní udělala krok blíž. 

„Miluju tě,“ řekla mu. 

Jeho pohled na ni se zjemnil. „Chci ti taky říct, že tě miluju, ale nezdá se mi to dostatečné.“

„Řekni to jakkoliv,“ zašeptala.

Ryan přistoupil o další krok blíž a jeho obočí se nakrčilo k sobě. Něco nebylo správně.

„Ryane?“

„Miluju tě, Fin. A nikdy nepřestanu. Budu tě milovat déle než hvězdy žijí na obloze.“

Světla blikala nad ní a ona mrkala. „Ryane. Proč nejsi...“ odmlčela se, když ji drtila váha na hrudi.

Ryan se zamračil, naklánějíc svou hlavu, když se na ni díval. „Jsi v pořádku, lásko?“

„Ne!“ lapala po dechu, zoufale bojujíc o vzduch. Kráčel vedle ní, ale bylo to, jako kdyby se vůbec nehýbal. „Proč nepřijdeš vůbec blíž?“

Zmatek zahalil jeho oči a on se podíval dolů a viděl, jak se zem hýbala pod jeho nohama. „Fin, já...já to nechápu.“

„Ty nejsi skutečný,“ zašeptala, studená zimnice se jí plazila dolů po páteři.

Jeho hlava se zvedla nahoru a bolest stínila jeho pohled. „Jak tohle můžeš říct?“

„Ty jsi mrtvý. Ty jsi umřel!“ zavzlykala. „Ty jsi mě opustil. Ty jsi neměl umřít, Ryane. Nemůžu žít bez tebe. Nechci. Prosím, vezmi si mě s sebou. Prosím,“ prosila ho a vyhrkly jí slzy, které ji začaly padat dolů po tvářích.

Ryan natáhl svou ruku k ní a usmál se. „Já jsem tady, lásko. Neopustil jsem tě. Vždycky budu tady. Nikdy tě neopustím.“

Fin se natáhla po jeho ruce, ale bez ohledu na to, jak moc natahoval svou ruku k němu, nemohla na ni dosáhnout. „Ryane,“ lapala po dechu.

Ryan se zastavil poté, co udělal další krok a zamračil se. „Fin? Proč nemůžu...“ Udělal další krok a další, ale vůbec se nepřiblížil.

Snažila se postavit, ale něco uvnitř ní ji roztrhalo. Strachem začal její pulz tepat jako o závod, když jí on začal mizet přímo před jejíma očima. „Ne!“ křičela.

Ryan se zoufale díval okolo sebe, jako kdyby jí už nemohl vidět a najednou byl pryč. 

„Neodcházej!“

Teplá ruka obkroučila její, drsná a mozolnatá. Stiskla ji pevně a uklidňovala její strach. „Nepůjdu,“ řekl hlas.

Jasné světlo ji pálilo do očí, když je s mrkáním otevřela a soustředila je na muže, naklánějícího se nad ní. „Kyle? Kam odešel Ryan? Prosím, řekni mi, že neumřel. Nemůžu....nemůžu.....“ zasténala Fin. 

„Ztrácíme ji!“ vykřikl někdo.

Nemůžete mě ztratit. Já jsem přímo tady, snažila se říct, ale žádná slova nevyšla ven. 

*****

Ryanovi bylo sedmnáct, když se Fin zeptala na život a na smrt. Bylo to něco, nad čím pořád přemýšlel. Potom, co ztratil Kassidy, to bylo všechno na co myslel. Byla pořád někde její duše živá nebo přestala úplně existovat? Ta vzpomínka, jak o tom ten den mluvil s Fin mu zůstala v mysli. 

Byla to jenom další neděle strávená na pláži. Ryan a Jake s pěti jejich blízkými kamarády se proháněli po suchém písku na pláži, pot je pokrýval, když hráli přátelskou hru rugby v tom horkém dni. Přátelské to bylo skutečně jen naoko. Všichni byli soutěživí; bojovali proti sobě tvrdě a rychle, hbité lokty narážely do žeber, když se rozezněl smích. Samozřejmě, že ty sračky bolely, ale kurva, byla to sranda. Hrát rugby – jestli to bylo pro jeho klub nebo jenom na pláži – cítil se živě a svobodně s tou těžkou váhou, co to s sebou přinášelo. 

Když tam byla Fin, byl jeho den ještě více jasnější. Po boku Rachael se obě roztáhly na jejich nadměrné plážové ručníky a na sobě měly titěrné bikiny, které by holky jejich věku neměly mít dovoleno vůbec nosit. Ne, že by to vadilo jeho pohledu, který putoval po každém kousíčku Fininy odhalené kůže – jen nechtěl, aby na ni koukal někdo jiný. 

Každý den bylo těžší nevšímat si jí, zvlášť když na sobě skoro nic neměla. Ten den, kdy se soustředil na ni místo na rugby, zjistil, že se mu z ní postavil. Musel odhodit balon hodně daleko – přímo do chladných vln – tak, aby pro něj mohl běžet a zchladit se. 

O deset minut později, jeden z jeho kámošů a mistr flirtování, Corey, kopl balon přímo Fininým směrem s působivou obratností. Ryanovy oči se zúžily do štěrbin nad tím úmyslným manévrem, až dokonce zařval, „Holky bacha!“

Obě holky zakřičely a ruce jim vyletěly nahoru, aby si chránily svoje hlavy, když Corey letěl za míčem. Písek se rozlétl všude, když se zaryl přímo doprostřed mezi ně, aby zvedl míč. 

„Dámy.“ Corey se na ně zaculil, když vstal a otočil se. Ryan přišel za nimi, jeho pohled byl upřený na Fin, když se posadila a oprašovala ze sebe písek, kterým je Corey tak bezohledně zasypal. Ignorovala Coreyho a podívala se nahoru, její zelený pohled se uzamkl s Ryanovým, když k těm třem mířil. Jeho srdce se nad tím soustředením zachvělo, přičemž se podrážděně mračil. 

Ruce na svých bokách, zvedl Ryan své obočí na Coreyho. „Už jsi s tím tady skončil?“

Corey mu věnoval falešné zasalutování a po ležérním, „Uvidíme se později, holky,“ hozeném přes jeho rameno s mrknutím, zamířil zpátky do víru hry. Spokojen s tím, že se Fin nic nestalo, ho Ryan následoval. 

„Ryane! Počkej!“ zavolala na něj. 

Ryan se zastavil a otočil se. 

Fin se postavila, příliš se nepohnula, když zakopla o písek. 

Potlačil rychlý úsměv a zeptal se, „Co se děje?“

Ryan byl rád, že ta slova zněla nenuceně, protože jeho pulz tepal jako o závod, když kráčela k němu, opračujíc si písek z jejího zadku. Polkl zavrčení, bojujíc s touhou, aby jí nabídl, že to udělá místo ní. 

Fin k němu došla. „Jsi v pohodě?“

Ryan si setřel pot z jeho obočí svým předloktím. „Jo, jasně. Proč?“

„Jen, že chvilku to vypadalo trochu srandovně, to je všechno.“

Jo, to je asi proto, že se mýmu penisu doopravdy líbí ta představa mých rukou na tvém zadku.

Ryan si odkašlal. „Jsem v pohodě. Tak co se děje?“ zopakoval, nervózní, aby se vyprostil z její blízkosti právě tak moc, jak moc chtěl zůstat zrovna tam, kde byl. 

„Doufala jsem, uh, že možná bys mě mohl naučit surfovat?“

Ryanův pohled přejel přes její skoro nahé tělo a jeho penis sebou zaškubal. Kurva. Zvrhlíku. Zamířil svým pohledem na to, jak Jake srazil Coreyho tvrdým nárazem. Spokojenost zvlnila jeho rty, když viděl, jak měl Corey plnou pusu písku. „Nemůžeš říct svýmu bráchovi, aby tě to naučil? Je v tom mnohem lepší než já.“

Otáčejíc se zpátky, zachytil Ryan krátký záblesk bolesti ve Fininým pohledu, než úplně zmizel. „On je lepší,“ odpověděla, usmívajíc se, a kurva on miloval, jak ztrácela svůj stud a získávala důvěru v sebe sama. „Ale...“ kousla se do rtu a natáhla se po jeho ruce. To gesto bylo tak sladké a její dotyk poslal zachvění tepla dolů po jeho páteři. Nebyl schopný proti tomu bojovat, omotal svou ruku kolem její, proplétajíc jejich prsty, když ona zamířila k pobřeží. „Ty máš se mnou větší trpělivost, a nesměješ se mi, když udělám nějakou blbost.“ 

„To je proto, že jsi roztomilá, když děláš blbosti,“ vyhrkl Ryan, když ji nechal, aby ho za sebou vedla. Do hajzlu. Doopravdy tohle řekl? Musí odtrhnout své oči od jejího zadku, než řekne ještě něco víc pitomějšího.

Fin se náhle zastavila a on se skoro rozplácnul na její záda. Ona se otočila, ústa otevřená. 

„Ty si myslíš, že jsem roztomilá?“

„Umm....“

„Kam jako vy dva jdete?“ zařval Jake přes svoje rameno.

Ryan dlužil Jakeovi hodně za jeho záchranu, sice by mohl jen tak přiznat, že si myslel, že byla opravdu senzační, ale povzbuzovat něco mezi nimi by nebylo správné.

„Plavat,“ zakřičela na něj Fin. 

Jake zvedl na Ryana bradu a to gesto říkalo Ryanovi, aby dal pozor na jeho malou sestru.

Naznačil Jakovi krátké zasalutování, než pokračovali v jejich cestě. Když se chladná, slaná voda přehnala přes jejich prsty na nohou, Ryan se zastavil. Fin si stoupla vedle něj, takže oba se dívali k obzoru. 

Ryan ukázal směrem doleva. „Tam nechoď, dobře?“ Jeho obočí se zamračilo. „Vidíš ty tmavší průlivy? Tam je obrovská trhlina. A támhle...“ ukázal dále doprava „....vidíš, jak se tam ty vlny nelámou souvisle? Tam je další. Měla by ses vyhnout té straně...“ odmlčel se, cítil jak je její pohled upřený na něj než na to, co jí ukazuje. 

„Co?“ zeptal se, dívajíc se na Fin. Její pohled byl zamračený a najednou smutný. „Co se stalo?“

„Já vím, kde jsou ty trhliny.“ Podívala se dolů na vodu, která se jí valila přes nohy. „Když byla Rachael malá, její táta byl jednou z nich zachycen a zemřel.“

Ryan se k ní otočil tváří a vzal obě její ruce do svých. „To je mi líto.“  

„Oh, ty...to je v pořádku. Teda, já ho neznala. Rachael ho sotva znala. To jen...“ Fin se kousla do rtu a podívala se nahoru, její vlasy povlávaly v tom jemném, teplém vánku, když se setkala s jeho pohledm. „Nevím, co bych dělala bez mého taťky...Oh, Ryane, promiň, já nechtěla...“

On stiskl její ruce. „Ne, neomlouvej se. To je v pořádku. Jsem si docela jistej, že taky nevím, co bych dělal bez tvého táty.“

„Přemýšlel jsi někdy nad tím, co se stane, když umřeš?“

Kassidyin obličej mu projel myslí a Ryan spolkl tu bolest. „Někdy,“ odpověděl. „Myslím, že je normální nad tím přemýšlet, nebo ne?“

„Jo, to je...Myslím, že kdybych někdy ztratila své rodiče, zajímalo by mě, jestli by byli pořád tady, vznášející se někde na okraji a dohlížející na mě. Bojím se, že když zemřeš, tak to je všechno. Že potom nic není, jako kdyby celý život, který jsi žil je doopravdy celý pryč mrknutím oka.“

Ryanův žaludek se obrátil při myšlence, že by Fin zemřela. Tohle se nikdy nestane – alespoň ne dokud on bude naživu, aby to viděl. „Nevím, co se stane, až zemřeš, Fin, ale pokud po tom už skutečně nic není, myslím, že to dělá celou tu ,dostaň ze svého života co nejvíce, žiješ jen jednou´ věc  mnohem více přesvědčivější. 

„Vygooglovala jsem si to,“ přiznala.

„Ty sis vygooglovala život po smrti?“ Ryan bojoval se smíchem. Jak typické pro ni, dostat se ke skutkové podstatě věcí. 

„Ano. Věděl jsi, že když zemřeš, tak tvůj mozek pracuje ještě třicet vteřin po tom, co se průtok krve zastaví? Pak se prostě vypne. Myslím, že věda ti nemůže říct mnohem více, co je za tímto bodem.

„Co si myslíš, že se stane?“

„Myslím, že víra v život po smrti kopíruje mechanismus – že smrtí nedošlo k přemožení mysli s konečnou platností. Dělá to ze mě blbku, že stejně pořád tomu chci věřit?“

„Blbku?“ Ryan dovolil svým rukám, aby se opřely o její boky, milujíc ten dotek na její sametové pokožce. Přitáhl si ji blíž a ona se zachvěla pod tím dotykem. „Ty jsi ta nejchytřejší osoba, kterou znám.“ Pak na ni mrkl. „Kromě mě, samozřejmě.“

Finin pohled se rozzářil smíchem a jeho plíce se rozšířily nad její krásou, a že on byl ten, který ji rozesmál. 

„Jdete vy dva idioti plavat, nebo tam jenom budete stát a dělat na sebe psí oči?“ zakřicel Jake.

„Psí očí?“ zakřičel Ryan zpátky v tom nejvíce neuvěřitelném tónu, kterého byl schopen. 

Jake se zasmál, jak pěkný ruměnec vyšplhal na Finin krk.

„No tak,“ Ryan ji popadl za ruku a začal ji vést do vody. Pojď, naučíme tohle tělo surfovat.“

„Ryane.“

Ryan se otočil, ale Fin tam nebyla. Jak mohla jen tak v jediném okamžiku zmizet?

Bez dechu strachem, jeho pohled hledal Jakea, ale on byl pryč také. Celá pláž byla prázdná – jediným zvukem bylo narážení vln oceánu. Ryan stál sám, ledová voda lemovala jeho kotníky a setmělo se a ochladilo. Bylo to těch třicet vteřin, o kterých Fin mluvila? Bylo to všechno, co měl před tím, než temnota pohltí všechnu tu krásu okolo?

„Ryane!“

Podrážděný, Ryan ten hlas ignoroval. Něco bylo špatně. Potřeboval se vrátit zpátky na pláž a najít Fin. 

„Sakra, Kendalle. Prober se kurva! Fin tě potřebuje.“

Ryanovy oči se s mrknutím otevřely. „Cože?“ zaskřehotal. Snažil se soustředit. Někdo se nad ním skláněl. Mohl vidět světlo, ale bylo mlhavé, jako kdyby bílý film zakrýval jeho oči. 

„Musíte hned odejít. Potřebuje odpočívat,“ zazněl odněkud z jeho pravé strany pevný hlas. 

„Vy opravdu nemáte tušení o tom, co potřebuje, dámo,“ zavrčel Monty odněkud zprava.

„Pro vás jsem doktorka,“ ozval se znovu pevně ten hlas, ačkoliv teď trochu víc kousavě. 

Ryan rychle mrkal a otočil svou hlavu a snažil se zaměřit na Montyho. Proč se cítil tak zatraceně pomalý a bolavý? „Co se tam sakra stalo, Monty?“

Montyho obočí se nakrčilo k sobě. „Ty si to nepamatuješ?“

Ryanova hlava padla zpátky do polštáře a zavřel oči. „Ten provaz...Stříleli na mě...“

„Dostali tě, Kendalle. Nejdřív do ramene, pak do ruky a do nohy. Sešplhal jsem dolů po provaze. Povedlo se mi tě chytnout těsně před tím, než jsi spadnul. Vytáhli nás oba nahoru a dostali jsme tě kurva odtamtud.“

„Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Dvanáct hodin od začátku operace až do teď. Kendalle....Kyle volal. On je...“

Jeho oči se otevřely. „Nathan?“

Monty zakroutil hlavou, pohyb byl krátký a netrpělivý. „Jiný tým ho chytil a zavolal vysílačkou. Byl taky střelen, ale je v pořádku. Podívej, Kendalle, něco se stalo s Fin.“

„Fin?“ Jeho ruce se začaly třást a sevřel je v pět. „Monty?“

Monty přistoupil blíž k posteli a poškrábal se na čelisti. „Fin je v nemocnici. Doktoři říkají, že má něco nazývané eklampsie, nebo tak nějak. Právě teď dělají nutný císařský řez. Ztratila hodně moc krve. Je....Ryane...“ Monty držel jeho pohled. „Není na tom dobře. Znělo to, jako že by ji mohly začít selhávat orgány.“

Ryan kroutil hlavou. „Ne.“ To, co mu Monty říkal, nemohlo být skutečné. Ne jeho Fin. Ne. Prostě....ne.

„Kendalle. Musíme....“

Opírajíc se o to, co poznal, že je nemocniční postel uvnitř základny Bagram, aniž by tušil, jak se sem dostal, sevřel Ryan Montyho tričko do svých pěstí. „Ne! Prosím,“ vzlykal slabě, kroutíc svou hlavou pořád a pořád, polykajíc zoufale obrovskou vlnu strachu. „Ne.“

Montyho rty se stiskly k sobě, viditelně bojijíc se slzami. „Je mi to líto.“

„To si strč do prdele!“ zařval. 

Odstrčil Montyho zpátky tak tvrdě, až klopýtl a spustil nohy dolů z postele. Bolest projížděla jeho tělem jako nákladní vlak. „Musím se dostat domů,“ těžce oddychoval, pot orosil jeho obočí. „Hned. Musím se odtud dostat.“ Setkal se s Montyho pohledem. „Pomoz mi,“ prosil ho chraplavě. „Prosím.“

Monty kývl. „Udělám cokoliv potřebuješ.“

Doktorka přiběhla rychle s vozíkem, její čelist odhodlaně stisknuta. „Nikam nejdete. Potřebujete čas na uzdravení a odpočívat.“

Ignorujíc doktorku, pomohl Monty Ryanovi na nohy a odnesl ho, když se jeho stehy začaly trhat. Rudé skvrny začaly prosakovat skrz jeho obvazy omotané okolo jeho ramene, levého bicepsu a nohy. 

Doktorka se jim postavila do cesty a hluboký, hořící vztek mu dal sílu odstrčit její vozík z cesty. Ten se rozjel divoce po podlaze, narazil do protější zdi s hlasitým zaduněním, než se odrazil pryč. 

„Vy neposloucháte!“ zařval, těžce dýchajíc. „Musím se odtud dostat!“

„Roztrháte si všechny své stehy!“ zakřičela na něj zpátky.

„To. Mě. Nezajímá,“ zavrčel, jeho sevřené pěsti se třásly po jeho bocích.

Ryan se podíval na Montyho. „Monty?“

„Už jsem zařídil tvůj odjezd. Máš sbalený věci. Letadlo na tebe čeká.“

Ryan se zakymácel a na krátký moment zavřel oči. „Děkuju,“ zašeptal.