CM - 39. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

39/ Lucas

Po té, co si promluvím s novými rekruty na tréninkovém poli, se podívám na Yulii a zamáváním jí ukážu, aby se vrátila. Vezme bratra a začne se k nám vracet a já zamířím k hrazdě, abych udělal několik shybů, zatímco budu čekat. Jsem uprostřed prvního shybu, když zahlédnu, jak ke mně směřuje Esguerra.

„O co jde?“ zeptám se a skočím na zem. Je neskutečně horko a použiju lem trička, abych si otřel pot z čela. „Hledáš mě?“

„Musíme vyřešit Rosinu situaci,“ řekne bez okolků. „Nora chce, abych jí ukončil domácí vězení, ale pořád nevíme, jestli-“

„Vlastně víme,“ přeruším ho. „Chtěl jsem s tebou mluvit odpoledne. Yulia mi akorát potvrdila, že do toho byla Nora zapletená.“

Esguerrův obličej potemní. „Co ta špionka přesně řekla?“

Převyprávím mu rozhovor s Yulií skoro slovo od slova. „Takže jo,“ uzavřu to, „vypadá to, že Rosa nejednala na vlastní pěst – ne že by to znamenalo, že by neměla být potrestaná.“ To ani Nora, podle mě, ale vím dost dobře, že bych to říkat neměl.

„Kurva.“ Esguerrův obličej je stažený vzteky a všimnu si přesně, kdy uvidí přicházet dvě postavy. Otočí se ke mně a nevěřícně prohlásí, „Je to-“

„Ano.“ Chladně se na něj podívám. „To je Yulia a její bratr, Michael. Řekl jsem ti, že jsme ho vzali s sebou, pamatuješ?“

Koutek jeho pravého oka s sebou škubne. „Vzali, ano. Dali mu volnost běhat po pozemku spolu s jeho sestrou, ne. Co to kurva děláš, Lucasi? Říkal jsi, že se tu nebude volně poflakovat.“

„A také jsem řekl, že si ji nechám.“ Tvrdost mého hlasu odpovídá chladu jeho výrazu. „Je moje. Stejně jako je Nora tvá.“

Na chvíli si nejsem jistý, jestli mě Esguerra nepraští a připravím se vrátit úder. Ale on se nadechne a o krok ustoupí, ruce složí po bocích. Otočí se, podívá se na Yulii a jejího bratra, kteří jsou teď necelých sto metrů od nás. Yulia si nás musela všimnout, protože jde pomaleji a je celá bledá. Její bratr jde vedle, ale když se dostanou blíž, chytne ho za ruku a stoupne si před něj, jako by ho chtěla před Esguerrou skrýt. „Je moje,“ zopakuju klidnějším, ale stále tvrdým hlasem, když Yulia přijde na padesát metrů od nás a střílí pohledem ze mě na Esguerru. „Jestli jim něco uděláš…“

Esguerra se otočí a podívá se na mě. „Neudělám.“ Pohled má ledový. „Ale Lucasi, udělej nám oběma laskavost. Drž ji ode mě tak daleko, jak jen můžeš.“

Nakloním hlavu, ale to už odchází pryč opačným směrem, než kterým Yulia a její bratr přichází.

Na cestě domů je Yulia zticha a já vím, že přemýšlí nad Esguerrou. Diego se vrátil pro Michaela chvilku poté, co jsem domluvil s Esguerrou a Yulia se usmála a rychle bratra objala. Od té doby ale sotva pronesla jediné slovo, pohled má vzdálený a ramena stažená, když jde vedle mě. Chci ji ujistit, že se nemusí bát, ale slova mi uvíznou v krku. Esguerrův pozemek není velký, ale populačně odpovídá malé vesnici. Každý tu na sebe pravidelně naráží a držet Yuliu od Esguerry nebude lehké – alespoň pokud dodržím slovo a nechám ji volně pohybovat po pozemku. Esguerra jí možná neublíží, ale také jí neodpustil.

Když dojdeme blíž k domu, Yulia zpomalí a já si uvědomím, že ji dlouhá procházka musela unavit. Bez rozmýšlení se ohnu a vezmu jí do náruče, nevšímám si jejího vyděšeného vypísknutí a bolesti na žebrech.

„Co to děláš?“ vykřikne, když pokračuju v chůzi. „Lucasi, nemusíš mě nést-“

„Huš.“ Přitisknu si ji pevněji k hrudi a ignoruju její pokusy se od mě odtáhnout. „Nesu tě domů.“

Přestane se mnou bojovat a po chvíli mi položím hlavu na rameno. „Lucasi…“ Její hlas je plný obav. „Nebude to fungovat, to víš.“

„O čem to mluvíš?“

„Ty a já.“ Zvedne hlavu a podívá se na mě. V očích se jí zračí zoufalství. „Nebude to fungovat.“

„Kecy.“ Zrychlím, jak mě vztek popožene dopředu. „Bude to fungovat, když budu chtít.“

Yulia pomalu zatřese hlavou. „Ne. Možná v jiném životě-“

„V jiném životě se naše cesty nemusí setkat, krásko. Tohle je jediný způsob, jak můžeš být moje.“ Kdyby se její rodiče nezabili při autonehodě, kdybych nepracoval pro Esguerru, kdyby jí nedala UUR ten úkol… Je nespočet možností, kdy jsem ji nemusel potkat, ale já ji potkal a není kurva způsob, jakým bych se jí zbavil. Yulia si povzdechne a položí mi hlavu zpátky na rameno, nechá mě ji nést bez dalších protestů. Vím, že jsem ji ale nepřesvědčil.

Stejně jako já zná tenhle svět moc dobře na to, aby věřila ve šťastný konec.

„Lucasi, myslím, že by se měl Misha vrátit domů.“

Zastavím lžíci v polovině cesty do pusy. „Domů?“

„K jeho rodičům,“ vysvětlí Yulia a odloží příbor. Polévku před sebou už má skoro snězenou. „K jeho adoptivním rodičům.“

„Myslel jsem, že patřil k agentuře.“ Odložím lžíci a otřu si pusu ubrouskem. Něco takového jsem čekal už od dnešního ranního incidentu a vůbec jsem se na tuhle konverzaci netěšil.

„Ano, byl u UUR z vlastní vůle, ale podle všeho si byl taky blízký s rodiči.“ Yulia ani nemrkne. „Nechali se ho připojit, i když se jim to nelíbilo, a jsem si jistá, že se o něj neskutečně bojí.“

Zabubnuji prsty o stůl. „Takže po mně chceš co, abych ho přivedl zpátky k nim? A co třeba to, že jsi ho jedenáct let neviděla? Nechceš se svým bratrem strávit nějaký čas?“

Yulia stáhne obličej. „Samozřejmě, že chci, ale nemůžu být tak sobecká. Misha sem nepatří a není tu v bezpečí. Viděla jsem, jak se na něj Esguerra dívá… na nás oba. Nesnáší nás, Lucasi. Vím, že jsi říkal, že nás ochráníš, ale-“

„Ani se vás nedotkne,“ řeknu a každé slovo myslím vážně. I když Esguerru respektuju, zabil bych ho předtím, než by se Yulii jen dotkl. „Jste tu oba v bezpečí.“

„Ale jak dlouho?“ Nahne se dopředu. „Dokud mě nezačneš mít dost? A pak co? Budeme žít v Esguerrově milosti?“

„Nikdy tě nebudu mít dost.“ Neumím si představit den, kdy ji nebudu chtít. Toužím po ní víc, než po jakékoliv jiné ženě. Touha po Yulii se teď zdá být součástí mé DNA. „O to se nemusíš bát.“

„Nemůžeš čekat, že tomu budu věřit, ale dobře, předpokládejme, že je to pravda.“ Odstrčí misku s polévkou na stranu. „Pořád je tu fakt, že máš nebezpečnou práci, Lucasi. Tvůj život je nebezpečný. Jen se podívej na to, co se stalo v Chicagu. Kdyby někdo střílel po Esguerrovi, ty bys byl nejspíš první, kdo by tu kulku schytal.“

Tiše se na ni podívám, vím, že má pravdu. Stejně jako o Michaelovi. Kdyby se mi něco stalo, Yulia a její bratr by tu byli na vlastní pěst. Na místě, kde by nikdo nezvedl ani prst, aby jim pomohl.

Ne, hůř. Kdybych umřel, nejspíš by je na místě zabili.

„Nemůžu teď Michaela poslat pryč,“ řeknu po chvíli. Opřu se o židli a založím si ruce za hlavou, klidně se na Yulii podívám. „Alespoň pokud chci, aby zůstal v bezpečí.“

Veškerá barva se jí nahrne do obličeje. „Proč?“

„Protože Operace UUR je v plné síle.“ Hackerský program, který jsme použili během našeho zásahu, stáhl všechna důležitá data ze všech počítačů. Teď máme jména a skryté identity všech UUR agentů a systematicky se jich zbavujeme. To ale Yulii neřeknu. Jen prohlásím, „Bylo by to pro něj nebezpečné.“

Pochopí a okamžitě zbledne. „Co jeho rodiče? Jsou-“

Skloním ruce a nahnu se dopředu. „Už jsem všem řekl, že rodina Obenkovi sestry je mimo dosah.“ Udělal jsem to hned, jak jsem se dozvěděl Michaelovo spojení s nimi. „Každopádně jejich jména jsou ve složkách,“ pokračuju, než Yulia stačí cokoliv říct, „a vzhledem k tvému zapojení do agentury, bude lepší, když teď zůstane tady.“

„Bože.“ Odsune židli dozadu, postaví se a dá si ruku před pusu. Třese se. „Ty je všechny zabiješ, že ano?“

Stisknu obočí k sobě. „Poprosila jsi mě, abych Michaela ušetřil, a to přesně dělám.“ Zvednu se na nohy a přejdu kolem stolu. Dojdu k Yulii a chytím ji za zápěstí. Stáhnu jí ruku dolů, daleko od třesoucích rtů. „To jsi chtěla, ne?“ Přitisknu ji k sobě. „Abych se tvého bratra ani nedotkl, i když patřil do agentury? A já rozšiřuju tuhle prosbu i na jeho adoptivní rodiče. Takže vidíš, že všechno se vyřeší.“

V Yuliiných očích se objeví slzy, když zavrtí hlavou, ale neodtáhne se, když ji pustím zápěstí a chytím za boky. Rostoucí erekce ji tlačí do podbřišku a tep se mi zrychlí. Naše nedokončená večeře, UUR, její bratr – na ničem z toho teď nezáleží. Jediné, na co se můžu soustředit, je kráska v mém náručí a bolest v jejích očích. „Yulie…“ Nadechnu se její vůně a má touha po ní se zvětší, když si navlhčí rty. Nahnu se, abych ochutnal vlhkost jejích rtů, když mi položí ruku na prsa a celou silou mě odtlačí.

„Lucasi, poslouchej mě…“ Hruď se jí zvedá a rychle klesá. „Většina agentů s tou havárií letadla nemá nic společného. Byl to Obenkův nápad a teď je mrtvý. Nemusíš-“

„Zapomeň na ně,“ zavrčím a stisknu Yulii pevněji, když se snaží odtáhnout. Neukojitelná touha jen přidává na vzteku a tón hlasu se přiostří, když řeknu, „O agenturu už se nemusíš starat. Jsi teď se mnou, rozumíš?“

„Ale, Lucasi, oni-“

„Žijí na vypůjčený čas,“ řeknu tvrdě. „Ti, kteří jsou stále naživu. Tak to je. Tvoje agentura zabila tucet našich mužů a zaplatí za to. Jediní, koho ušetříme, jsi ty a tvůj bratr.“

Slzy jí začnou stékat po tvářích, ale neobměkčí mě. Není nic, co by mohla říct, abych odpustil našim nepřátelům. Vybrali si, že na nás zaútočí a teď na to doplácí. Je to jednoduché.

Ale i tak nerad vidím Yulii naštvanou.

Pustím její boky, zvednu ruku a otřu jí slzy. „Neplač pro ně,“ řeknu něžnějším tónem. „Nezaslouží si to. Ty to víš.“

„To není pravda.“ Hlas má přiškrcený. „Někteří z nich si to možná nezaslouží, ale většina z nich je vinna jen tím, že chtěli sloužit své vlasti a-“

„A čtyřicet pět mužů, kteří umřeli při tom pádu letadla, nebyli vinni ničím, jen tím, že pracovali pro Esguerru.“ Skloním ruku, když se vztek vrátí v celé síle. „V tomhle byznysu není nikdo nevinný, krásko – ani ty.“

Yulia a krok ustoupí, ale já ji chytím, než se dostane daleko.

„Nezeptala ses na Kirilla,“ řeknu chladně. Penis mi v kalhotách pulzuje, ale odsunu touhu stranou. Vím, že musím nejdřív dokončit tohle. „Nechceš vědět, co jsme podnikli, abychom ho dostali?“

Zamrká. „Myslela jsem, že je mrtvý. Jeho zranění-“

„Nenašlo se tělo ani stopy po nějakém pohřbu. Žádné známky. Mrtví muži za sebou nezakrývají stopy tak dokonale.“

Yulia se přerývavě nadechne. „Takže co tím chceš říct?“

„Tím chci říct, že ten bastard je nejspíš naživu – a schovává se s pomocí agentů tvé bývalé agentury.“ Odmlčím se a snažím se kontrolovat vztek. Když znovu promluvím, hlas mám mnohem klidnější. „Stejní lidé, které se snažíš zachránit jsou ti, kteří pomáhají tomu bastardovi. Naše operace na Ukrajině už není o odplatě. Chceme ho najít.“

Yulia na mě zírá a v jejím pohledu vidím, že je v rozporu. Chce Kirilla mrtvého stejně jako já, ale nechce, aby během toho umřeli další agenti. Určitým způsobem tomu rozumím; většinu z nich musela během tréninku poznat, možná se s nimi spřátelit, takže nechce být odpovědná za jejich smrt. Naneštěstí mé svědomí všechny ty agenty zvládne naprosto v pohodě.

„Takže co mám říct Mishovi?“ zeptá se nakonec. Hlas má pořád chraplavý, ale už nebrečí. „Má nečinně sedět a čekat, dokud všechny neodstraníš? Trénovat se strážnými a doufat, že jeho rodiče přežijí?“

„Co mu řekneš, je na tobě,“ řeknu. Odmítám skočit na návnadu. „Být tebou, byl bych mnohem diplomatičtější, ale je to tvůj bratr a ty ho znáš nejlíp. Teď“-využiju sevření, abych si ji přitáhl blíž-„kde jsme to byli?“

Yulia vypadá, že chce něco říct, ale já jsem s tímhle skončil. Obtočím ruce kolem jejího křehkého těla, skloním hlavu a políbím ji.