ASTC - 17. kapitola 1/2

Překlad: Míša

Koupila jsem si dva páry bot na jehlách. Christian chtěl, abych si jich koupila víc, ale to já je pak měla tahat domů. Mason byl tak hodný, že mě ráno svezl, ale věděla jsem, že nazpátek půjdu po svých. Naštěstí ta cesta autobusem netrvá moc dlouho.

Na semináři jsme opět diskutovali o terorismu a na konci hodiny mi bylo naprosto jasný, že dostaneme úkol. A taky že jo…dostali jsme za úkol napsat, jak jsme na tom byli s našimi životy před začátkem terorismu, během 11. září a kde jsme teď. Tak na tohle jsem se vůbec netěšila, ale byla jsem vděčná, že na to máme tři týdny.

Hodina skončila a já si uklízela učebnice, když mě oslovil Trey. Úplně jsem na něj zapomněla. Bylo docela těžký se na něco soustředit, když mi v hlavě pořád strašil Hunter. Docela by mi bodlo, kdyby s tím přestal.

„To je děs, ta esej, co?“

Podívala jsem se na Treye a usmála se. „O tom mi povídej,“ protočila jsem oči. „Aspoň na to máme tři tejdny. To by mělo stačit, abysmetěch pět tisíc slovnapsali.“

Trey se sehnul, když jsem sbírala tašky s nákupem. „Hej, ukaž, pomůžu ti s tím.“ Vzal je obě. „Děkuju.“

Trey se usmál, na tváři se mu udělali dolíčky. „Nemáš zač. Takže, kam bys chtěla jít? Můžeme jít na kafe, leda bys možná chtěla něco kapánek silnějšího?“

Začala jsem se smát. „Něco silnějšího nezní vůbec špatně.“

„Co třeba AngryBlackfriar(Naštvaný Dominikán) dole po cestě?“

Přikývla jsem. „Perfektní.“

Trey promluvil, když jsme odcházeli ze třídy. „No, tvůj táta byl docela slavnej.“

Usmála jsem se. „Jo, to byl. Chybí mi.“

„Ta nehoda mě mrzí. Četl jsem všechny jeho knihy. Byl úžasnej.“

Souhlasně jsem kývla. „Jo, to byl.“

„Myslím, že je skvělý, že jdeš v jeho stopách. Co tě přimělo se takhle rozhodnout?“

Povzdychla jsem si. „Myslím, že mi bylo asi čtrnáct, když jsem procházela tátovy věci. Máma nějaký jeho věci zabalila do krabic a hodila je na půdu. Pořád tam jsou. Jendou jsem tam šla a našla jeho první knížku.“

„Vražedná mysl.“

Podívala jsem se na něj a usmála se. „Máš přehled.“

Trey pokrčil rameny. „Vždycky mě to fascinovalo. To je jedno, pokračuj.“

„No, takže jsem si přečetla konec a pak se vrátila zpátky na začátek. Byla jsem tam nahoře tak dlouho, že jsem si ani neuvědomila, že venku už byla tma. Až když mě máma zavolala k večeři, mi došlo, jak bylo pozdě.“ Vevnitř jsem se nad tou lží otřepala. Na půdě jsem nikdy nebyla proto, že bych chtěla. Máma mě tam prostě běžně strkala, když jsem vyrůstala.

„Páni, to je fantastický.“

Usmála jsem se. „Jo, to je.“

Trey se stydlivě odvrátil. „Víš, už nějakou domu ses mi líbila. Když jsme tu oba začali, nic jsem o tobě nevěděl, ale v první vteřině, kdy jsem tě uviděl, tak krásnou, chtěl jsem tě pozvat ven. Doufám, že proti tomu nic nemáš?“

Blížili jsme se k východu, když to řekl. Usmívala jsem se a užuž jsem se k němu otáčela, když jsem koutkem oka zachytila něco zvenčí. Podívala jsem se z okna ven, a co jsem neviděla, čekal tam na mě Hunter. Ale to nebylo všechno. Ale ne! Na ruce mu visela Samantha s umělejmaprsama.

Jak se opovažuje?! Jak se kurva opovažuje mě tady vyzvednout s ní v závěsu, když jsme spolu ani ne před dvěma hodinama měli sex po telefonu?! Kdo si, kurva, myslí, že je?

V tu chvíli jsem byla tak naštvaná, že jsem nepřemýšlela. Prostě jsem jednala. Vědomí, že dříve nebo později ty dveře někdo otevře a on mě uvidí, mě donutilo jednat rychle.

Popadla jsem Treye, přitlačila ho ke zdi a divoce jsem ho políbila. Nejdřív ztuhnul, ale když mu došlo, co se děje, uvolnil se a nechal mě vést. Nejdřív jsme se líbali jen na ústa, pak jsme spolu začali tancovat jazyky; docela mě překvapilo, že Trey umí tak dobře líbat.

„Sežeňte si pokoj,“ zakřičel někdo, když procházel ven. Slyšela jsem hihňání, ale bylo mi to jedno. Věděla jsem, že mě Hunter musel vidět. Dobře. Pevně doufám, že pokud mě viděl, pochopil, co jsem tím myslela.

Jen co jsem si začala říkat, že bych se už asi měla odtáhnout, Trey pustil tašky s nakoupenými věcmi na zem a otočil mě tak, že tentokrát jsem to byla já, kdo se ocitl zády ke stěně. Bylo to překvapivě sexy. Chytil mě okolo pasu a jednu ruku mi dal za záda. Zasténala, nemohla jsem si pomoct. Tohle bylo mnohem víc, než k čemu jsem se upsala.

Ale zrovna když jsem si to začala užívat, někdo Traye ze mě odtrhl a během vteřinky už byl ze dveří pryč.

„Co to kurva má bejt?“

Popadla jsem tašky z podlahy a hnala se ven, kde jsem našla Huntera, který pádil k zakrvácenému Treyovi. Ten ležel na zemi, z pusy mu tekla krev a Hunter se mu chystal ještě naložit.

„Huntere, co to do prdele děláš?“ Vběhla jsem před něj, abych ho zastavila od čehokoliv, co se chystal udělat dál.

Hunter na mě zíral. „Proč byl kurva tenhleten…“ ukázal na Treye, „přilepenej na těchle…?“ ukázal mi na rty.

„Kdo je ten maník?“ zeptal se Trey, pořád ještě ležící na zemi.

Hunter na něj ukázal. „Drž hubu.“

Otevřela jsem šokovaně pusu. „Huntere, co to s tebou k čertuje?“

„Ayden, co se to děje?“ Trey se zvedl ze země a užuž jsem viděla, že Hunterovi moc nechybí k další ráně.

Povzdychla jsem si a podívala se z Huntera na Treye a zpátky na Huntera. „Ty zůstaň tady. Já si jdu promluvit s Treyem.“

„AJ.“

Ukázala jsem na něj prstem. „Neopovažuj se na mě chodit s ‚AJ‘ po tom, cos právě udělal. Neměls k tomu vůbecžádnej důvod.“ Chystal se promluvit, ale přerušila jsem ho. Podívala jsem se zase na Treye. Udělala jsem pár kroků k němu a chytla ho za ruku. Šli jsme od čumilůpryč. Z nichž jeden byla Samantha, jen zírala a nemohla uvěřit vlastním očím. Byla neskutečně nasraná a dupala si to směrem k Hunterovi.

Otočila jsem se na Treye. „Jsi v pořádku?“

Trey si promnul nos. „Už mi bylo líp. Kdo to k čertu je?“

Povzdychla jsem si. „To je můj nevlastní brácha… nebo teda brzo bude.“

Vytřeštil oči. „Je to tvůj nevlastní bratr a chová se takhle?“

„Tak trošku nade mnou drží ochrannou ruku.“

Trey si odfrknul. „Jo… jen tak nepatrně.“

„Je mi to líto,“ snažila jsem se omluvit.

„Proč? Ty za to nemůžeš.“ Oba jsme se podívali Hunterovým a Samanthiným směrem. Vedli docela zapálenou debatu po níž Samantha s brekem odkráčela pryč.

Hunter na momentík zavřel oči, než se na nás podíval. Vražedně jsem se na něj podívala, než jsem se otočila zpátky k Treyovi. „Nepůjdeme dovnitř, abychom tě trochu opucovali?“

Trey se podíval na Huntera, který si to mířil k nám. „Ne, to je dobrý. Půjdu sám. Ty si bež promluvit se svým nevlastním bratrem. Očividně nemá dobrý den. Uvidíme se ve čtvrtek, jo? Možná budeme moct jít pakven?“

Popadla jsem ho za ruku. „Jistě. Ráda.“ Řekla jsem mu svoje číslo, ale nebyla jsem si jistá, že si ho zapamatuje. Řekl, že jo, ale pochopila bych, kdyby se mi už neozval.

Hunter ke mně došel ve chvíli, kdy se Trey usmál a odešel. Lidi se pořád potloukali kolem, asi doufali, že se jim dostane druhého dějství. Jen co Trey odešel, otočila jsem se na Huntera.

„Co se to s tebou krindapána děje?“

Hunter ukázal na sebe. „Se mnou? Co se děje se mnou? Já nejsem ten, kohos načapala strkat někomu jazyk až do krku.“

Zavrtěla jsem hlavou, nemohla jsem uvěřit, že měl takovou drzost. „Ne, já tě místo toho našla venku před školou, kdes na mě čekal se svojí hračkou na šukání zavěšenou na ruce. Co to mělo do prdele jako znamenat?“

Hunter přede mě natáhl ruku. „Dej mi chvilku. To protos ho políbila?“

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se stranou. „Ne,“ protlačila jsem se okolo něho a zamířila si to na autobusovou zastávku.

„AJ, kam to jdeš?“

Šla jsem dál. „Na autobus. Co tu vlastně děláš?“

Dostihl mě. „No, kdyby ses na pět podělanejchch minut zastavila, tak bych ti to třeba mohl vysvětlit.“ Popadl mě za rameno a otočil mě, abych k němu stála čelem. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo zkřížit si ruce na prsou, což teda bylo trošičku těžší, když vezmeme v potaz, že jedna z nich pořád bolela jako sfiňa.

„Vysvětlit mi co?“

Prohlédl si mě od hlavy až k patě, pak se zaměřil na tašky, co jsem měla v ruce. „Není to trošku divný? Na, podej mi ty tašky.“

Zatnula jsem zuby a ucedila: „Jsem v pohodě, děkuju za optání. Hodláš mi říct, proč ses choval jako takovej kretén?“

Hunter si prohrábl vlasy. „Nevím proč. Prostě jsem ho tam viděl nalepenýho na tobě a začal jsem vidět rudě. Nemyslel jsem, prostě jsem jednal. Jinou výmluvu nemám.“

Odfrkla jsem si. „To říká ten, co mě přijel vyzvednout a měl s sebou Samanthu. Co sis jako myslel, že budeme dělat? Že si spolu sedneme do auta a porovnáme si dojmy, zatímco ty budeš sedět za volantem?“

Vypadal sklíčeně. „To jsem neměl v úmyslu.“ Frustrovaně proťal rukou vzduch a pak se otočil na mě. „Podívej, včera jsem jí volal, že si musíme promluvit. Dneska jsem měl studijní pauzu, takže jsem měl půl dne volno. Byli jsme na půlce cesty do kavárny, kde jsem jí chtěl říct, že se dneska vidíme naposledy, když mi zničehonic zavolal táta a řekl, že tě nestihne vyzvednout.“

Na chvíli jsem tam jen tak stála s otevřenou pusou. „Ach, Kristova noho! Nepotřebuju chůvu. Jsem docela schopná se na autobusdostat sama.“

Hunter si povzdychl. „To víme, Ayden, ale ten čurák tam někde je. Sakra, možná nás právě teď sleduje.“ Jen to dořekl a já se podívala kolem, přejel mi mráz po zádech. Otočila jsem se zpátky na Huntera, který na mě teď koukal ne už tak tvrdě. „Za Samanthu se omlouvám. Kdybych věděl, že tě táta nestihne vyzvednout, byl bych jí nevolal. Bejval bych jí zavolal dneska nebo až zítra. Nezdálo se mi správný, abych ji jen tak někde vyhodil. Pozval jsem ji, přece. Co bych to byl za kreténa, kdybych ji vyhodil uprostřed silnice?“

Rozhlédla jsem se kolem. „No, teď s tebou teda rozhodně není.“

Hunter si povzdychl. „Ano, protože v zápalu chvíle jsem jí řekl, že je přilnavá mrcha a že už ji nikdy nechci vidět.“

Udělala jsem grimasu. „Au. Huntere, to bylo hnusný.“

Hunter zatnul zuby. „To vím, ale pořád jsem byl nasranej z toho, co jsem viděl. Jediný, na co jsem mohl myslet, bylo: ‚Jak se opovažuje šahat na to, co je moje?‘“

Oči mi prakticky vyskočily z důlků. „Huntere, já nejsem tvoje. Jen jeden den, pamatuješ?“

Hunter začal chodit kolem. „To vím. Kurva!“ Vjel si rukou do vlasů. Vypadal, jako by ztratil vyrovnanost. Vždycky, když jsem ho viděla, perfektně se ovládal. Bylo zvláštní být svědkem jeho zranitelnosti. Nakonec je přece jen člověk.

„Měla jsem se s ním jít napít, než ses ukázal.“

Hunter se zastavil a ukázal na mě. „Jen přes moji mrtvolu.“

Zasmála jsem se. Nevěděla jsem, proč mi to přišlo tak komické, protože to to vůbec nebylo. Prostě jsem ty zvuky, co mi vycházely z hrudi, nemohla zastavit.

„Co je na tom k smíchu?“

V ten moment, co se zeptal, jsem zase šla směrem na zastávku. „Kam jdeš?“

„Domů. Co sis myslel?“

Hunter ukázal na svoje auto. „Auto je támhle. Úplně stejně si můžeš nastoupit.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“

„AJ, přestaň se chovat jako dítě.“

Zvedla jsem bradu. „Ha!“

Zavrčel. Jeho další požadavek mě zarazil. „Okej, okej, ale můžeš mě založit?“

Zastavila jsem se, nemohla jsem přijít na žádný důvod, proč by ode mě měl chtít peníze. „Promiň. Cožes to říkal?“

Hunter si položil ruku na krk a podrbal se tam „Já jsem, ehh, ztratil peněženku a potřebuju si dojet natankovat.“

Na chvíli jsem se na něj dívala, ale pak jsem si povzdychla. „Dobře. Kolik potřebuješ?“ Položila jsem tašky na zem a přitáhla jsem si k sobě kabelku. Podepřela jsem si ji o nohu a začala lovit peněženku.

„Dvacka by měla stačit.“ (něco málo přes 6 stovek)

Pořád jsem se prohrabovala kabelkou, a snažila se najít tu zatracenou peněženku, když mi ji <kabelku>najednou Hunter vytrhl z ruky a pádil s ní k autu.

„Huntere!“ Zabiju ho.

Popadla jsem tašky ze země a sprintovala jsem za ním. Tou dobou, co jsem doběhla k autu, kabelku už jsem měla bezpečně uloženou v kufru a on čekal na sedadle řidiče. Jen co jsem zastavila přede dveřmi spolujezdce, natáhl se a otevřel je pro mě. „Vlez dovnitř, AJ.“

„Zbláznil ses?“

Tvrdě se mi podíval do očí. „Ano. A teď si vlez do toho zatracenýho auta. Nebudu tě žádat znova.“ Když jsem se ani nehla, zatnul zuby. „AJ, vlez si do toho zasranýho auta, nebo pomáhej mi Bůh, vylezu a osobně tě sem strčím.“

Pořád jsem na něj byla nasraná, ale když mi došlo, že to myslel smrtelně vážně, nastoupila jsem si. Jen co jsem za sebou zavřela a zapnula si pás, usmál se. „Dobře. Tak a teď můžeme jet dom.“

„Já tě tak strašně nesnáším.“

Hunter nespustil pohled ze silnice, když mi odpovídal. „Ten pocit je vzájemnej, zlatíčko.“

Domů jsme jeli v tichosti, ale řeknu vám, něco se tu vařilo. Bylo to jako by mezi námi projel blesk. Byla jsem na něj tak naštvaná… ale čím dýl jsem poslouchala, jak dýchá a pozorovala, jak se mu natahují svaly, když přeřazoval, tím víc jsem z něj chtěla strhat oblečení. S chutí jsem ho nesnášela, ale jediná věc, na kterou jsem teď byla schopná myslet, bylo, že mu jezdímpo péru, jako bych byla na rodeu.

Ta myšlenka mě jenom víc nasrala a čím víc jsem byla nasraná, tím víc jsem si to na něm chtěla vybít. Jak se opovažuje na mě takhle mluvit a pořád u toho vypadat tak zatraceně skvěle. Jak… jak si to jenom dovoluje?!

Takže jsem udělala něco, o čem jsem věděla, že bude fungovat. Pomalu, ale jistě jsem si přejela rukou nahoru po pravém stehnu (jsme v Británii, kde se jezdí nalevo a sedadla v autě jsou opačně než u nás, takže z pravé nohy Hunter vidí víc)a ukázala mu tak víc z nohy. Viděla jsem, jak se na mě dívá, ale hlavou nehnul ani o milimetr. Ale zato zatnul čelist. Byl táááknaštvanej.

Nechala jsem to tak a zatnula jsem látku šatů v pěst. Ačkoliv jsem se snažila mít navrch, stejně se mi to nedařilo úplně. Čelist měl pořád pevně zatnutou, když chytnul volant tak, až mu zbělaly kloubky. Přidal na plynu, když jsme se začali blížit k domu; ztěžkadýchal.

Tou dobou, co jsme dojeli k bráně, oba jsme zněli jako bychom uběhli maraton. Jen co jsme zaparkovali, Hunter vylezl z auta. Já taky, s taškami v závěsu. Otevřel kufr, vyndal z něj moji kabelku, a aniž bychom řekli byť jen slovo, pokračovali jsme k domu.

Hunter vyndal klíče a rozrazil dveře. Jen co jsem jimi prošla a zabouchla je za sebou, Hunter pustil moji kabelku na zem a přitiskl mě ke zdi. Narazil rty do mých a jasně dal najevo, co se bude dít dál. Oba jsme věděli, že to tak skočí. Mraky se nad námi stahovaly už jakou dobu, ale posledních pár dní to tady přímo vřelo.

***

…pokračování příště ;)