CM - 32. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nevím, jak vám, ale mně tohle přijde jako z manuálu „Jak se starat o nemocného“. :D A naprosto chápu vaši frustraci z toho, že se pořád nic neděje.

Ale je hezký, že se Lucas učí a už si udělá i tu omeletu sám! :D

Díky za komentáře!

- Arey

32/ Yulia

Několik dalších dní mám jako v mlze kvůli horečce a bolesti. Bolí mě kosti a v krku mám pocit, jako bych spolkla hořící kouli. Dokonce i kořínky vlasů mě bolí, teplo horečky mě pohlcuje zevnitř. Nemoc mě naprosto vyčerpá, zanechá mě slabou a třesoucí a dokonce i jednoduché činnosti – jako dojít do koupelny a osprchovat se – vyžadují Lucasovu pomoc.

Mám pocit, že spím dvacet hodin denně, a kdyby nebylo Lucase, který mi nutí vodu, čaj a polévku v pravidelných intervalech, spala bych déle. Ale on mě udržuje vzhůru, aby do mě dostal různé formy tekutin, a já jsem příliš slabá na to, abych odporovala jeho něžné, ale neústupné péči. Je se mnou v noci, jeho velké tělo obtočené kolem mého, když spíme, a je se mnou i přes den – celý den.

„Neměl bys být někde jinde?“ zaskřehotám poprvé, když si všimnu svého věznitele vedle mě, jak pracuje na od pohledu nepohodlném křesle na počítači. „V tuhle dobu jsi už většinou pryč.“

Lucasovi rty se zkroutí do úsměvu. „Vzal jsem si den volna. Jak se cítíš? Máš hlad? Žízeň?“

„Jsem v pohodě,“ zašeptám a zavřu oči. „Jen vážně, vážně unavená.“ Zdá se, že se mi vyčerpání usadilo hluboko v kostech. I tenhle krátký rozhovor mi sebere veškerou zbývající energii a už zase skoro spím, když mi Lucas pomůže se posadit a vypít sklenici vody.

Polknout mě bolí, ale posílí mě to natolik, že se zeptám na svého bratra. Lucas mě ujistí, že je v pořádku, ale když pořád trvám na tom, že chci vidět Mishu, Lucas nařídí Eduardovi, aby udělal dvouminutové video mého bratra a poslal nám ho. Na videu jí Misha hamburger a hádá se s Diegem o přednostech Krav Maga proti TaeKwanDo. Nevypadá ani, že by měl strach, ani že by ho mučili, což mě trochu uklidní.

„Až ti bude o něco lépe, přivedu ho,“ slíbí Lucas. „Godlberg tvrdí, že zítra bys měla mít to nejhorší za sebou.“

Ale nemám. Další den je ještě horší, horečka mi nekontrolovaně vyskočí a já se probudím doprostřed hádky Lucase a doktora o tom, jestli mě odvézt do nemocnice. Otevřu unavené oči a pozoruju, jak můj věznitel chodí po pokoji a v ruce svírá teploměr. „Má skoro 40°. Co když jde o zápal plic nebo něco takového?“

„Už jsem Vám říkal, že má plíce čisté,“ řekne doktor Goldberg lehce podrážděně. „Dokud jí budete podávat dostatek tekutin, bude v pořádku. Musíte nechat tělo, aby se s tím popralo samo. Lidské tělo nesnáší extrémní stres příliš dobře a z toho, co jste mi řekl, si prošla za poslední tři měsíce horším, než většina lidí za celý život. Je traumatizovaná fyzicky i psychicky, a potřebuje dostatek odpočinku a spánku, aby se uzdravila. Svým způsobem tahle chřipka říká, že má zpomalit a starat se o sebe.“

Lucas se zastaví před postelí s rukama sevřenýma v pěst. „Jestli se jí něco stane…“

„Ano, já vím, stáhnete mě pomalu z kůže,“ řekne doktor unaveně. „Jak jste řekl. Teď, pokud Vám to nevadí, je tu jeden strážný s kulkou v noze, který mě potřebuje. Zavolejte mi, jestli se horečka znovu zvedne, prozatím střídejte Tylenol s Advilem.“

Odejde a já zavřu zase oči, upadnu zpátky do spánku.

Horečku mám ještě další tři dny, klesá a zase stoupá. Pokaždé, když se vzbudím, mám pocit, že umírám. Lucas sedí vedle mě připraven kdykoliv mi podat vodu, dát mi ručník na čelo nebo mě odnést do koupelny.

„Určitě nemáš kurz zdravotní sestřičky?“ zavtipkuju, když mě položí zpátky do postele, kde už stačil vyměnit prostěradla a podložit mi záda polštáři. „Protože jsi v tom opravdu dobrý.“

Lucas se usměje a přikryje mě pokrývkou. „Možná se dám na tuhle dráhu, jestli to nebude s Esguerrou fungovat.“

Donutím se usmát nazpět a pak jsem zase mimo, příliš vyčerpaná na boj s únavou.

Tu noc mě horečka neustále mučí, vzdoruje Lucasovým snahám ji snížit Tylenolem a studenými obklady. Házím s sebou, na střídačku se třesu a potím, jak můj mozek zaplavují sny. Vlk z dětské ukolébavky přijde ke mně, kousne mě do boku a já vykřiknu, když se přemění v Kirillův obličej – obličej, který exploduje, když ho znovu a znovu střílím.  Lucas mnou zatřese, aby mě probudil, drží mě v náručí, dokud nepřestanu hystericky brečet, ale jakmile zas usnu, vidím jinou variantu toho snu. Tentokrát kulka mine Kirilla, ale trefí mého bratra, zatímco se Kirill směje a drží se za zkrvavený penis.

„Yulio, ššš, zlato, nebreč. Je v pořádku. Misha je v pořádku.“ Ujištění z Lucasova hlubokého hlasu mě uklidní jen do té doby, než se mi vrátí další sen a tenhle neustálý cyklus pokračuje celou noc.

„Omlouvám se,“ zašeptám, když se vzbudím a vidím, jak vedle mě Lucas sedí s černými kruhy pod očima a zatnutou čelistí, když se mračí nad něčím v počítači. „Byl jsi kvůli mně vzhůru celou noc?“

Vzhlédne od počítače. „Ne, samozřejmě, že ne.“ I přes jeho unavený obličej se natáhne k nočnímu stolku a podá mi sklenici vody. „Jak se cítíš?“

„Jako rozplácnutá moucha,“ odpovím chraplavě, když vypiju celou sklenici vody. „Ale celkově mnohem lépe.“ Poprvé za několik dní mě nebolí hlava a mám pocit, že má kůže nechce opustit mé tělo. Dokonce i krk se zdá, že je zase zpátky v normálu a v břiše cítím něco, co by mohl být hlad.

Lucasův napjatý pohled se zjemní, když položí počítač na stůl a zvedne se. „To jsem rád. Několik dalších takových hodin a letěli bychom do nemocnice, nehledě na to, co Goldberg říkal.“ Nahne se nade mě, opatrně mě zvedne a odnese do koupelny, kde mi napustí vanu, když jsem příliš slabá na stání ve sprše.

„Proč tohle děláš?“ zeptám se, když mě umyje od hlavy až k patě. Teď, když se cítím víc jako člověk, mi dojdou všechny ty věci, které pro mě Lucas za posledních několik dní udělal. Neznám moc manželů, kteří by se s takovým obětováním starali o své manželky.

„Co tím myslíš?“ Lucas se zamračí, když kolem mě obmotá ručník a zvedne mě. „Potřebovala ses vykoupat.“

„Já vím, ale nepotřebovala jsem, abys mě koupal ty,“ řeknu, když mě nese zpátky do ložnice. „Mohl jsi nařídit některému ze strážných, aby mi pomohli-“ odmlčím se, když si všimnu, jak jeho výraz zbrunátní.

„Jestli si myslíš, že nechám jiného muže, aby se tě jen dotkl…“ Jeho hlas je jako led a já se otřesu, když mě položí zpátky do postele, podloží mi záda polštáři do polo sedící pozice. Nahne se ke mně a zavrčí, „Jsi moje a jen moje, rozumíš?“

Opatrně přikývnu. Na chvíli jsem zapomněla, jak je nebezpečný – a šíleně majetnický.

Lucas se se zřejmou námahou, aby se dostal pod kontrolu, narovná. Hruď se mu nadzvedává pod hlubokými nádechy, když se tentokrát klidnějším tónem zeptá, „Máš hlad? Dala by sis kuřecí vývar?“

Olíznu si popraskané rty. „Ano. A možná něco jako sendvič?“

Jeho obočí vystřelí nahoru. „Vážně? Sendvič? Musí ti být opravdu lépe. Co ta vajíčka? Nedávno jsem se pokoušel udělat omeletu a nebyla zrovna špatná.“

„Vážně?“ Zírám na něj. „Dobře, ráda si dám vejce.“

Lucas se usměje a zmizí ve dveřích. O dvacet minut později se vrátí zpátky s podnosem výborně vonící omeletou a kouřícím šálkem Earl Grey.

„Tady to je,“ řekne, položí podnos na noční stolek a zvedne z něj talíř s vidličkou. Nakrájí omeletu na kousky, zvedne vidličku a přikáže, „Otevřít.“

„Můžu se najíst sama,“ začnu, natáhnu se pro talíř, ale odtáhne ho z mého dosahu.

„Jako rozplácnutá moucha, pamatuješ?“ podívá se na mě nezlomně. „Teď si sedni a otevři pusu.“

S povzdechnutím poslechnu. Cítím se jako dvou leté dítě, když Lucas sedí na kraji postele a krmí mě jako zdravotní sestřička. Každopádně jeho oči nevypadají jako od sestřičky a k mému překvapení si uvědomím, že si to určitým způsobem užívá.

Líbí se mu, že jsem bezmocná a závislá na něm.

Abych otestovala svou teorii, pozorně ho pozoruju, když mi vloží vidličku do úst podruhé. A zahlédnu to znovu. Ve chvíli, kdy sevřu rty kolem vidličky, skloní oči k mým rtům a sevře prsty kolem ní pevněji. Pokrývka kolem mého těla mi blokuje výhled, ale vsadím se, že kdybych se podívala, viděla bych, že je vzrušený. Po páteři se mi rozlije horko a bradavky mi pod pokrývkou ztuhnou. Reakce mého těla mě zastihne nepřipravenou. Nejsem ve stavu, kdy bych měla myslet na sex. Nicméně si jsem vědoma rostoucí vlhkosti mezi stehny, když mě Lucas dál krmí a nahne se ke mně pokaždé, když mi k ústům přinese jídlo.

Ta omeleta je dobrá – Lucas se opravdu naučil, jak ji připravit – ale sotva si všímám bohaté chuti. Veškerou pozornost soustředím na zvrácené erotické napětí téhle situace. V určitém slova smyslu je Lucasovo vyžadování se o mně postarat prohloubením jeho touhy mě vlastnit, naprosto mě kontrolovat. Slabá a nemocná jsem na něm závislá ještě víc, než kdy předtím a z nějakého zvráceného důvodu nás to oba vzrušuje.

Když dojím omeletu, zavrtám se zpátky do polštářů, jak unavená z jednoduchého aktu jezení, tak přecpaná samotným jídlem. Vzrušení nebo ne, pořád mi není dobře. Lucas vloží brčko do čaje a donutí mě vypít půlku hrnku. Pak znovu usnu, mé tělo se dožaduje dalšího odpočinku.

Když se znovu probudím, cítím se mnohem silnější a pamatuju si některé noční můry, které jsem během noci měla.

„Můžu prosím vidět svého bratra?“ zeptám se Lucase, když mi přinese sendvič a misku polévky. „Opravdu ráda bych s ním mluvila.“

Lucas zavrtí hlavou. „Ještě ti není dost dobře.“

„Jsem v pořádku. Prosím, opravdu s ním musím mluvit.“ Položím ruku na Lucasovo stehno a ucítím, jak se mu svaly i přes tlustý materiál džínů napnou. „Jen ho chci vidět na vlastní oči.“

„Nechci, aby ses unavila,“ řekne Lucas, ale můžu říct, že se zaváháním.

„Co takhle?“ Posadím se rovněji. „Najím se a pak, pokud neusnu, ho necháš přivést. Jen na chvíli. Prosím, Lucasi.“

Přivře oči, „Najíš se a pak o tom popřemýšlím.“

Nadšeně přikývnu a zakousnu se do sendviče, celý ho sním během pár kousnutí. Lucas trvá na tom, že mě polévkou nakrmí sám, oči má přivřené, když mi dává lžíci do pusy. Nic nenamítám. Jsem příliš nadšená z toho, že uvidím Mishu a nevadí mi tenhle divný zvyk, který si můj věznitel vypěstoval. Také nechci, aby si Lucas uvědomil, že jsem už tak zdravá, jak si myslím. I tak mě ale jezení unaví a začnu cítit opět horko. Až si myslím, že se horečka vrátila. Naštěstí si toho Lucas nevšimne, takže když okamžitě po jídle neusnu, napíše Diegovi, aby Mishu přivedl. „Dám ti s ním deset minut,“ řekne Lucas, obleče mě do jednoho z jeho triček. „Ale jak se budeš cítit slabá-“

„Tak to ukončím a budu odpočívat,“ dořeknu a vykouzlím na rtech něco, co snad vypadá jako zářivý, zdravý úsměv. „Neboj se. Bude to v pořádku.“

Lucas se zamračí, když mi položí ruku na čelo, ale v tu chvíli se ozve zaklepání na dveře. Můj bratr a Diego jsou tu.

„Deset minut,“ varuje mě Lucas a zastrčí mi pokrývku kolem těla. „Budu hned venku, ano?“

Přikývnu. „Můžeš prosím dát židli kousek od postele? Nechci, aby to ode mě Misha chytil.“

Lucas udělá, oč ho požádám, odejde z pokoje a o pár minut později vejde můj bratr.

„Jak se cítíš?“ zeptá se rusky hned, jak vejde do ložnice. Zvednu ruce na znamení, aby nechodil moc blízko. I když myslím, že nejhorší mám za sebou, pořád to může chytit.

„Už mi bylo lépe,“ řeknu a ukážu na židli, kterou pro něj Lucas připravil. Kůže mě začne znovu bolet, ale to můj bratr vědět nemusí. „Jak se máš ty? Jak s tebou zachází?“

Misha na chvíli zaváhá, ale pak pokrčí rameny. „Asi dobře, myslím.“ Posadí se na židli a já si všimnu, že tentokrát ruce spoutané nemá.

„Nechají tě chodit kolem bez pout?“ zeptám se překvapeně a můj bratr přikývne.

„Nenechávají mě samotného poblíž zbraní a v noci svázaný jsem, ale jo, mám nějakou svobodu.“

„To je dobře.“ Začnu si lámat hlavu s tím, kde začít, ale pak prostě začnu. „Michaeli,“ řeknu tiše, „kde jsou tví adoptivní rodiče? Jak jsi skončil v UUR?“

Chladně se na mě podívá. „Strejda Vasya mi řekl, že ti všechno pověděl.“

„Něco málo mi… řekl. Ale ráda bych to slyšela od tebe.“ Po Obenkově zradě nevěřím jeho verzi vůbec nic. „Ví tví rodiče, co děláš? Souhlasili s tvým tréninkem?“ Misha se na mě tiše podívá. „Mishenko…“ Kosti mě zabolí, když se posadím příměji. „Chci jen vědět něco málo o tvém životě. Nemáš důvod mi nevěřit, ale před jedenácti roky jsem uzavřela s Vasiliyem Obenkem – tvým strejdou Vasyou – dohodu. Slíbila jsem mu, že se přidám k UUR výměnou za to, že tě jeho sestra adoptuje a poskytne ti dobrý život. Proto jsem odešla. Protože jsem chtěla, abys měl život, který jsme měli předtím, než zabili naše rodiče. Život, který jsem ti ze sirotčince poskytnout nemohla…“

Zatímco mluvím, Misha vrtí hlavou. „Lžeš,“ řekne a vyskočí na nohy. „Opustila jsi mě. Strejda Vasya mi řekl, že ses připojila k programu proto, že jsi nechtěla převzít odpovědnost za svého malého bratra. Protože jsi byla unavená žitím v sirotčinci. Cítil se špatně, že jsi mě opustila a řekl tak o mně mé nové mámě a pak…“ Zastaví se, hruď se mu rychle zvedá. „O tomhle by mi nelhal. Nemusel.“ Opakuje to, jako by chtěl sám sebe přesvědčit a já si uvědomím, že si můj bratr není Obenkem tak jistý, jak vypadá. Už měl možnost být svědkem bezohlednosti toho muže?

„Je mi to líto,“ řeknu a položím se zpátky do polštářů. „Přála bych si, aby to byla pravda, ale u tvého strejdy byla země vždycky na prvním místě. To víš, že ano?“

Misha stiskne rty k sobě a znovu zatřese hlavou. „Ne. Říkal, že jsi dobrá v překrucování věcí.“

„Misho…“

„Michaeli.“ Založí si ruce na prsou. „Už o tom nechci mluvit.“

„Dobře.“ Pořád jsem příliš slabá na to, abych se hádala s traumatizovaným puberťákem. „Jen mi řekni jednu věc… Jsou to dobří lidé, tví adoptivní rodiče? Chovají se k tobě dobře?“

Po chvíli váhání Misha přikývne a posadí se na židli. „Byli – jsou.“ Jeho pohled trochu zjihne. „Máma dělá o víkendech bramborové placky a táta hraje stolní tenis. Je v něm opravdu dobrý. Hrával jsem s ním každý večer, když jsem byl malý.“

Do očí se mi natlačí slzy úlevy. Ať už ho donutilo se připojit k UUR cokoliv, Misha své adoptivní rodiče miluje – miluje je stejně, jak miloval mámu a tátu.

„Vídáváš je často?“ Teď, když se mnou můj bratr konečně mluví, chci o jeho životě zoufale vědět víc. „Od začátku tréninku, myslím. Zůstával jsi v kasárnách nebo jsi pořád žil doma? Co na to tví rodiče říkali?“

Misha zamrká pod náhlou palbou otázek. „Já… vídával jsem je jednou měsíčně,“ odpoví pomalu. „A ano, zůstával jsem v kasárnách. Mámě se to nelíbilo, ale strejda Vasya řekl, že to tak bude nejlepší, že mi to pomůže s přestupem a tak.“ Povzbudivě přikývnu a po krátké pauze zase pokračuje. „Jsou v pohodě s tím, že jsem se k organizaci připojil. Myslím, že rozumí tomu, že sloužíme naší zemi.“ Pohled mu sklouzne stranou a já musím číst mezi řádky. Jeho rodiče tomu možná rozumí, ale nejsou moc šťastní, že organizace naverbovala jejich mladého syna.

„Myslíš, že o tebe mají strach?“ Nevšímám si rostoucího vyčerpání a znovu se posadím zpříma. „Myslíš, že už slyšeli o tom, co se stalo?“

„Oni-“ Hlas se mu zlomí, když se podívá zpátky na mě a rychle mrká. „Jo, myslím, že už o tom teď ví. Někdo musel mámu ohledně strejdy informovat.“

„Je mi to líto, Michaeli.“ Kousnu se do rtu. „Opravdu je mi líto, že se to stalo takhle. Věř mi, kdybych to mohla-“

„Ne.“ Misha se postaví s rukama sevřenýma v pěst. „Nepředstírej.“

„Já ne-“

„To by stačilo.“ Lucasův hlas je ostrý jako břitva, když vejde do pokoje a rychlými kroky přejde k bratrovi. „Řekl jsem ti, že nemáš dovoleno ji naštvat.“ Popadne ho za tričko a s vrčením ho táhne ke dveřím. „Je nemocná. Čemu z toho nechápeš?“

„Lucasi, zastav.“ Odhodím ze sebe pokrývku, tep se mi náhlým strachem zvedne. „Prosím, nic mu neudělej.“

Lucas okamžitě Mishu pustí a přejde místnost, když se dotknou mé nohy země.

„Co to děláš?“ Zírá na mě, popadne mě za nohy a položí mě zpátky do postele do polosedící pozice. Oči se mu blyští vztekem, když se ke mně nahne, obličej má jen centimetr od mého. „Máš odpočívat, rozumíš?“

„Ano.“ Ztěžka polknu. „Omlouvám se.“

To Lucase evidentně uspokojí, protože se narovná a otočí se k mému bratrovi. „Jdeme,“ řekne a ukáže palcem ke dveřím. Misha se na mě omluvně podívá předtím, než vyjde z pokoje před Lucasem.

Vyčerpaně sjedu po polštářích dolů a zavřu oči. Můj bratr je pro teď v pořádku, ale tohle není místo pro něj. Musím ho dostat zpátky k jeho rodičům.

Musí se vrátit domů