CM - 30. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

30/ Yulia

Vzbudím se grogy a zmatená, tělo mě bolí od hlavy až k patě. Se zasténáním vylezu z postele a zamířím do koupelny. Pořád v polospánku si dojdu na záchod, a až když si oplachuju obličej, tak si uvědomím, že jsem tu sama – a nesvázaná. Bolest na zátylku mi připomene proč: sledovací zařízení. Lucas si musí být pěkně jistý, že odsud znovu neuteču.

Zvednu ruku a dotknu se obvazu na krku, pak se otočím, abych si prohlédla záda v zrcadle. Kromě místa, kterého se dotýkám – a zad jako malířské plátno – objevím další dvě místa, kde mám čipy. Teď už jsou jednoduše přelepené náplastí; Lucas je musel vyměnit, když jsem spala. Matně si vzpomínám, že doktor o tom něco říkal.

Také si pamatuju, co se stalo poté a náhle zčervenám, veškerá ospalost je ta tam. Nejsem si jistá, proč jsem k tomu Lucase pobízela, ale v tu chvíli mi to dávalo smysl. Je zřejmé, že mu na mě záleží jako na člověku a chtěla jsem, aby to přiznal. Chtěla jsem, aby mi konečně přiznal, že pro něj nejsem nic víc než náhodné tělo na sex, sexuální hračka, se kterou si může dělat, co chce, kdykoliv si zamane.

Až na to, že mi neublížil. Uspokojil mě a pak se o sebe postaral sám, celou mě postříkal spermatem.

„Yulie?“ Zaklepání na dveře mě vyděsí a tep mi vyskočí až někam do stratosféry. Ten hlas nepatří Lucasovi a já jsem zcela nahá.

„Ano?“ zavolám zpátky, popadnu velký ručník a obtočím ho kolem sebe.

„Lucas mě požádal, abych tě dnes ráno zkontroloval,“ řekne ten muž. S úlevou vydechnu, když poznám Diegův hlas. „Doufám, že jsem tě nevyděsil. Říkal, že nejspíš budeš nějakou dobu spát a já byl v kuchyni pro svačinu, když jsem uslyšel téct vodu. Jsi v pořádku? Nechceš něco?“

„Ne, jsem v pohodě, díky,“ řeknu a tep se mi o trochu zklidní. „Já jen, um… budu hned venku.“

„Bez problému. Dej si na čas. Budu v kuchyni.“ A s tím slyším vzdalující se kroky.

Na autopilota si vyčistím zuby a projedu si vlasy hřebenem, abych napravila ten divoký blonďatý zmatek. Popravdě ani nevím, proč se vůbec snažím vypadat hezky. Obličej, který na mě kouká ze zrcadla, je jak z noční můry. Rty se mi začínají hojit, ale levá strana obličeje, ta, do které mě Kirill uhodil, je jedna velká modřina. Další odřeniny a modřiny mám po zbytku obličeje a těla – až na záda, které vypadají ještě hůř, než můj obličej.

Není divu, že mě všechno bolí.

Opatrně zakroutím krkem z jedné strany na druhou ve snaze ulevit ztuhlým svalům. Hlava mě při tom pohybu bolí, ale ne tolik, jako včera. Doktor měl pravdu ohledně otřesu mozku. V letadle jsem omdlela spíš ze samotných zranění, než z šoku a vyčerpání.

Když se cítím o něco lépe, utáhnu ručník kolem těla a vrátím se do ložnice převléct. Všechno oblečení, co mi Lucas koupil, tu pořád je. Vyberu jedny šortky a náhodné tričko a při oblékání se šklebím bolestí.

Když konečně dojdu do kuchyně, Diego si roztírá sýr na toust.

„Ahoj,“ řekne a usměje se na mě svým typickým okouzlujícím úsměvem. „Máš hlad?“ Můj žaludek si vybere přesně tu chvíli a zakručí. Strážného úsměv se rozšíří. „Budu to brát jako ano,“ řekne, položí svůj toust na talíř a vstane. „Co by sis dala? Cereálie, toust, ovoce? Tady, posaď se.“ Ukáže směrem ke stolu. „Mám přísně nařízeno, abys dnes nedělala nic tělesně namáhavého.“

„Um, cereálie budou stačit.“ Přejdu ke stolu a posadím se. Cítím se zmateně. Zdá se, jako bych ještě před minutou byla na Ukrajině mezi explozemi a palbou a teď jsem v Lucasově kuchyni, mluvím o cereáliích s jedním ze žoldáků, kteří zabili mé UUR kolegy.

Mé bývalé UUR kolegy, opravím se v duchu. Přestala jsem být jejich součástí, když jsem se rozhodla zmizet, místo abych se postarala o svůj úkol.

„Kde je můj bratr?“ zeptám se, když si vzpomenu, že mi Lucas říkal, že na něj dohlíží strážní.

Diego se na mě znovu usměje. „Je s Eduardem. Ten chudák si vytáhl kratší sirku.“

Mrknu. „Oh?“

„Prostě jen řekneme, že tvůj bratr tu není zrovna spokojený.“ Diego dojde k ledničce a vytáhne karton mléka. Nasype cereálie do misky, přidá mléko, popadne lžíci a přinese mi je. Než se stačím zeptat, řekne, „Ale je v pořádku, neboj se. Nikdo mu neublíží.“

Zvednu lžíci, i když už hlad nemám. Žaludek mám stažený strachy. Samozřejmě, že tu není Misha spokojený. Jak by mohl? Před jeho očima mu zabili strejdu a musí být úplně vyděšený. A jestli Obenko nelhal o Mishově vztahu s jeho adoptivními rodiči, tak se o něj musí neskutečně bát. Pokud tedy nežil v UUR kasárnách spolu s dalšími nováčky? Pak by nemuseli vědět, co se stalo, i když jsem si jistá, že je někdo na to brzo upozorní.

Taková pohroma – a všechno je to jen moje vina. Kdybych nebyla tak slabá, Lucas by se o UUR nikdy nedozvěděl. Nechala jsem, aby mě můj věznitel zlomil, a pak jsem ho nedopatřením dovedla ke svému bratrovi – jedinému člověku, kterého jsem se snažila chránit. Vzpomenu si na naši včerejší hádku s Mishou, na jeho obviňování, a najednou mám největší chuť se stočit do klubíčka a brečet.

„Jsi v pořádku?“ Diego se posadí naproti mně a zakousne se do toustu. „Jsi celá bledá.“

„Jsem v pohodě,“ odpovím automaticky a dám si do pusy lžíci cornflaků. „Jen trochu mimo,“

„Jasně.“ Diego se na mě soucitně usměje. „Pásmová nemoc je na nic, navíc jsi toho včera dost prožila.“

Soustředí se na toust a já sním ještě několik lžic, než lžíci odložím. Nelhala jsem o tom, že jsem trochu mimo. Myšlenky mi v hlavě skáčou z jedné otázky na druhou. Budoucnost – obzvlášť budoucnost mého bratra – se v dálce tyčí jako zlověstná černá díra, tak se snažím soustředit na současnost a nedávnou minulost.

„Jak jste věděli, kde mě najít?“ zeptám se Diega, když dojí. „Jak jste lokalizovali tu budovu?“

„Jo, to…“ Strážný vstane a odnese talíř do dřezu. „Řekl bych, že tvoje záchrana byla spíš štěstí pro nás, ale nechám Kenta, aby tě zasvětil.“

Bezva. Další člověk, který mi nic neřekne. To mě každý na tomhle pozemku bere jako Lucasův majetek, že mi nemůžou zodpovědět jednoduché otázky sami? Potlačím frustraci a donutím se sníst další lžíci cereálií, než vstanu a vyhodím zbytek do koše.

„Co děláš? Dej to sem.“ Zadrží mě Diego ještě dřív, než dojdu ke dřezu a vezme mi misku z rukou. „Dnes musíš odpočívat.“

„Jsem v pořádku,“ řeknu a pak se opřu o kuchyňskou linku, když se mi lehce podlomí kolena. „Chci vidět Mishu – Michaela, chci říct. Můžeš ho přivést nebo mně za ním vzít?“

„Ne,“ řekne Diego zvesela. „Eduardo ho vzal asi před hodinou do tělocvičny. Proč si teď neodpočineš a pak uvidíme, co na to Kent řekne?“ Strážný se usmívá, ale pod tím veselým výrazem vím, že mluví vážně. Nenechá mě dělat nic jiného, než odpočívat a čekat na Lucase, až přijde domů. Chci se s ním hádat, ale vím, že by to bylo zbytečné. Navíc vrátit se do postele nezní špatně.

„Dobře,“ řeknu. „Díky za snídani.“

Zamířím zpátky do ložnice a lehnu si. Cítím se tak unavená, jako bych uběhla deset kilometrů. Hlava mi zase pulzuje a modřiny mě bolí. Dokonce mě bolí i krk a mám pocit, jako by se kolem mě stahovala kůže. Na nočním stolku vedle postele uvidím prášky proti bolesti ze včerejška a po chvíli přemlouvání se natáhnu pro dva z nich a vodu, kterou někdo pozorně nechal na stolku. Polknu prášky a zapiju je, než se položím a zavřu oči.

Nemá smysl dnes bojovat proti Lucasovým příkazům. Musím si šetřit síly na dobu, kdy budou potřeba.