CM - 10. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

10/ Yulia

První noc v bezpečném domě spím přerušovaně, probouzím se každých pár hodin z nočních můr. Nepamatuju si přesné detaily těch snů, ale vím, že je v nich Lucas a stejně tak i můj bratr. Ty scény jsou rozmazané, ale střípky, které poskládám, zahrnují vlaky, ještěrky, střelbu a pod tím vším vůni šeříků.

Kolem páté ráno vzdám snahu znovu usnout. Vstanu, obleču se a zamířím do kuchyně, abych si uvařila čaj. Je tam Obenko, čte si noviny a jakmile vejdu, vzhlédne. Jeho oříškové oči jsou ostré a jasné i přes brzkou hodinu.

„Pásmová nemoc?“ zeptá se a já přikývnu. Pro můj stav je to dobré vysvětlení.

„Dáš si čaj?“ nabídnu, když nalévám vodu do konvice a položím ji na sporák.

„Ne, díky.“ Prohlíží si mě a mě začne zajímat, co vidí. Zrádkyni? Zklamání? Někoho, kdo je teď spíš přítěží než přínosem? Dříve jsem se starala o to, co si o mně můj šéf myslí, toužila jsem po jeho uznání, jako jsem po něm dřív toužila od rodičů, ale právě teď mi to je jedno.

Je tu jen jedna věc, o kterou se dnes ráno starám.

„Můj bratr,“ řeknu a posadím se poté, co si udělám šálek Earl Grey. „Jak je mu? Kde je teď rodina tvé sestry?“

„Jsou v bezpečí.“ Obenko složí noviny. „Poslali jsme je na jiné místo.“

„Máš nějaké nové fotky?“ zeptám se a snažím se neznít příliš nedočkavě.

„Ne.“ Obenko si povzdechne. „Mysleli jsme, že jsi pryč, a když jsi nás kontaktovala, fotit ho nebylo mou prioritou.“

Usrknu horkého čaje, abych zamaskovala zklamání. „Chápu.“

Obenko si znovu povzdechne. „Yulie… už je to jedenáct let. Měla bys ho nechat jít. Mishu. Tvůj bratr má život, který tebe nezahrnuje.“

„To já vím, ale myslím, že nežádám tolik, když chci sem tam nějakou fotku.“ Můj tón je ostřejší, než jsem zamýšlela. „Není to tak, že bych tě žádala, abych ho směla vidět…“ Odmlčím se, když se nad tou možností zamyslím. „Vlastně, když nemáš ty fotky, možná bych se na něj mohla z dálky podívat,“ řeknu, tep se mi vzrušením zrychlí. „Mohla bych použít dalekohled. Nemusel by se to dozvědět.“

Obenkův pohled zpřísní. „Už jsme o tom mluvili, Yulie. Víš, proč ho nemůžeš vidět.“

„Protože by to prohloubilo můj iracionální vztah k němu,“ řeknu, zopakuju jeho slova. „Ano, vím, že jsi to řekl, ale nesouhlasím. V tom ruském vězení jsem mohla umřít nebo mě mohl Esguerra umučit k smrti. Fakt, že tu dnes sedím-“

„Nemá s Mishou nic společného, ani s úmluvou, kterou jsme před jedenácti lety uzavřeli.“ Řekne Obenko. „Posrala jsi tenhle úkol. Kvůli tobě musel tvůj bratr odejít, změnit školu a vzdát se přátel. Nemáš právo se dnes něčeho dožadovat.“

Sevřu prsty kolem hrnku s čajem. „Ničeho se nedožaduju,“ řeknu klidně. „Žádám. Vím, že to byla moje chyba, která vedla k téhle situaci a je mi to líto. Ale nechápu, proč na tom v téhle záležitosti záleží. Strávila jsem šest let v Moskvě, dělala přesně to, co jsi po mně chtěl. Poslala jsem ti hodně cenných informací. Jediné, co chci na oplátku, je vidět z dálky mého bratra. Nepotkala bych se s ním, nemluvila – jen bych se na něj podívala. Proč je to takový problém?“

Obenko se postaví. „Dopij si čaj, Yulie,“ řekne, ignoruje mou otázku.

„V jedenáct tě budeme zase vyslýchat.“