PJ - 13. kapitola

Překlad: Liv

Doufám, že s vámi ten Colton něco dělá, protože jinak to překládám blbě! :D
Moc děkuji za komentáře, holky zlaté. Hlavně za ty delší, které mě nakopnou překládat dál.
Už jen 4 kapitoly + epilog :)

Do tváří se mi nahrnula krev, a když jsem pevně sevřela jeho ruku, tiše jsem se zeptala, jestli se můžeme vrátit k němu domů. Byla jsem plná života… chtěla jsem se k němu dostat co nejdřív. Bylo mi úplně jedno, co se stalo. Z ničeho nic.

Noc byla chladná, ale jasná a já si živě pamatuju, že jsem se dívala vzhůru na hvězdy a hruď jsem měla tak plnou, že mi každou vteřinu hrozilo, že vybuchne, protože ho tak strašně miluju. Milovala jsem ho tak moc, že to fyzicky bolelo.

Láska? Někdy je tak silná, že bolí.

Když jsme přijeli zpátky domů, ohřála jsem jídlo z restaurace, protože jsem usoudila, že budeme potřebovat energii. A zatímco jsme čekali na jídlo, projela jsem televizi, abych vybrala film, na který se podíváme. Nechala jsem to na divném romantickém filmu a udělala jsem nám menší piknik na podlaze. Moje kytice byla hned vedle nás, kde se mi moc líbila. Všechno to bylo perfektní.

Ale ten film? Ten film byl pravděpodobně ta druhá nejhorší věc celého večera.

Opravdu jsem neměla tušení, o čem to bylo. Sotva jsem to slyšela a nikdo z mých přátel se o něm nikdy předtím nezmínil. Jak jsem to asi mohla vědět?

Až když jsme skoro dojedli, mi došlo, že hlavní postava toho filmu měla Aspergerův syndrom.

To už byl Colton fascinovaný, pozornost věnoval filmu a zatímco se díval, měl pokrčené čelo. Mě pohltil příběh hlavní ženské role. Chvilkami byla odtažená, chvílemi podrážděná. Ale viděla jsem se v ní, a to bylo… divné. Naše jídlo vystydlo a ani jeden z nás nemluvil, jak film pokračoval, a bylo cítit, že napětí v místnosti roste.

„Můžu to vypnout…“ začala jsem, ale Colton zavrtěl hlavou.

„Rád bych se dodíval.“

Myslím, že jsem zadržovala dech celou dobu a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela, protože ti lidi ve filmu byli starší než my… a … nebyl to Hollywoodský konec. Jen realita. Ta realita toho, když milujete někoho, kdo nikdy nebude schopný vás milovat stejnou měrou.

Ale Colton by mohl, ne? My jsme byli jiní. Museli jsme být. Uměl vysvětlovat věci tak jasně a své city mi ukazoval i jiným způsobem. A hlavně nebylo nic, co by mě donutilo ho přestat milovat. Tím jsem si byla jistá.

Ukázaly se závěrečné titulky a já jsem seděla v ohromeném tichu, protože to nemělo šťastný konec.

Nebyl tam šťastný konec.

Ani trochu.

A já ten šťastný konec potřebovala.

Když jsem uklízela nádobí a naplnila myčku, pořád bylo ticho.

„Jdu se nachystat do postele.“ Colton zmizel ve svém pokoji, aby začal svou rutinu, a já přemýšlela, jestli jít za ním.

Pořád jsem měla v hlavě ten film.

Nechtěla jsem, abychom tak skončili.

Nemohla jsem si dovolit se v tom babrat. Místo toho jsem šla nahoru. Byl ve sprše a v jeho pokoji jsem se na moment zastavila.

Dokud nezavolal moje jméno.

„Lilly?“

„Jo, jsem tady.“ Šla jsem do koupelny a posadila se na záchodové sedátko. Byla jsem plná myšlenek a emocí, takže jsem nebyla schopná jasně přemýšlet.

„Připojíš se ke mně?“

Závěs u sprchy se odtáhl a Colton vystrčil hlavu, po které mu stékala voda, a sledoval mě. Vypadal, jako by měl starosti a já jsem nesnášela, že jsem ho viděla takhle. Něco v tom způsobu, jak se na mě díval, mě udeřilo do srdce a všechna očekávání na dnešní noc vyletěla oknem.

„Jsi naštvaná? Nechutnala ti večeře?“

„Chutnala,“ řekla jsem tiše. Nemohla jsem mu říct, proč jsem smutná.

Místo toho, abych si oblékla sexy spodní prádlo a svedla ho, sundala jsem si šaty a vešla do sprchy pod teplý proud vody, abych… ho mohla prostě jen držet. Ve vodním objetí. Tak aby nemohl vidět rozdíl mezi vodou ze sprchy a slzami, které mi tiše stékaly po tváři.

Nezajímalo mě, jak jeho rodičům vysvětlím, že mám mokré vlasy.

**

Jen tak se nevzdávám.

Teda, kdybych byla kuřačka a potřebovala bych skončit s cigaretami, tak je to jiné. Ale skončit s Coltonem? Nikdy.

Jen proto, že to nevyšlo dvěma lidem ve filmu, neznamenalo, že nás čeká stejný osud. Já to rozhodně nevzdávala.

A pak, o týden později, na mě hodil další bombu: Našel si práci.

Byla jsem překvapenější než kdokoliv jiný.

Přijela jsem ho vyzvednout do školy a paní Neely mi vysvětlila situaci a ptala se, jestli by mi vadilo, kdybych ho vozila do práce po poslední hodině ve škole.

Zdálo se, že když jsme šli na Velentýna do muzea, mluvil Colton s kurátorem, který mu nabídl stáž, kterou můj přítel přijal. Prostě jen tak. Přímo na místě. Jeho učitel z vysoké mluvil o práci a Coltonovi to nepřišlo jako problém. A navíc měl pracovat s tím, co miloval.

Samozřejmě, že to probral se svými rodiči, ale ne se mnou. Nenáviděla jsem to, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Není to tak, že by ho můj názor nezajímal nebo že by na mě nepomyslel. Bylo to tím, že vždycky všechno řešil jen s rodiči a tak to prostě bylo. Respektoval rodiče a oni měli konečné slovo v každém rozhodnutí, které kdy udělal.

Neměla jsem ale pocit, že by mý rodiče souhlasili, abych ho vozila do práce. Táta by mi nedovolil jezdit každý den mimo město.

Nakonec ho paní Neelyová začala vyzvedávat po škole. To znamenalo, že jsme spolu trávili méně času, protože ty cesty do a ze školy byly náš speciální čas. A oběd se nepočítal. Ani angličtina. Chtěla jsem s ním být sama.

Když začal se stáží, začali jsme se vídat jen na cestě do školy a u skříněk. Když se večer dostal domů, měl nový rozvrh, na který si těžce zvykal, takže jsem velmi brzy zjistila, že bych mu to neměla zhoršovat. Snadno se podráždil a místo toho, abych se cítila ublíženě, jsem udělala něco úplně jiného.

Začala jsem zase hlídat děti.

Ve skutečnosti si ale nejsem jistá, proč jsem to udělala. Možná to bylo tím, že když jsem Coltona nemohla vídat tak často, začala jsem se cítit sama. Možná jsem musela sama sobě dokázat, že se zabavím i bez něj. Moje máma několikrát podotkla, že bych mohla trávit čas s jinými kamarády nebo si najít koníček. Místo toho jsem si ale vybrala práci. Asi to byla hloupost, ale dvojčata už jsem dlouho nehlídala a byl to snadný výdělek po škole.

Mohla jsem si tam pročistit hlavu, když jsem měla špatný pocit z našeho vztahu. Věděla jsem, že ho uvidím každé ráno. Ale do té doby jsem se musela nějak prokousat časem. Když jsem byla zaneprázdněná, utíkalo to rychleji. Telefonování s kamarády pomáhalo, ale když jsem šla ven s nějakým párem, chyběl mi o moc víc.

Colton se spřátelil s dalšími stážisty a sem tam o nich mluvil, ale nikdy nás neseznámil, protože neměl čas. Ta dodatečná socializace přidala další stres do jeho už tak dost nabytého rozvrhu, který byl plný umění, školy, mě a hodin na vysoké. Ale viděla jsem v něm několik změn k lepšímu, takže se zdálo, že to stojí za to.

Začal víc pozorovat lidi okolo a mohla jsem říct, že si osvojil pár frází, které pravděpodobně používali ostatní stážisti. I když já jsem byla ta, kdo mu pomohl se socializovat, aspoň podle jeho mámy, to až díky stáži opravdu vylezl ze své nory. Možná to bylo tím, že ostatní stážisti byli taky kluci. Nebo to možná bylo tím, že mohl o umění mluvit celý den: mohl umění jíst, dýchat i žít.

Ať už to bylo čímkoliv, měla jsem z toho radost. Bez ohledu na to, jak moc mi chyběl. Tohle jsem chtěla od prvního dne.

E-maily jsme si pořád psali tak často, jak to šlo. Pořád jsme se vídali tak často, jak jsme mohli. Ale ten extrémní rozdíl mezi tím, kdy jsme spolu trávili každou volnou minutu, a těmihle sporadickými okamžiky, byl obtížný.

Pro mě.

I kdyby pro něj bylo těžké se mnou netrávit tolik času, nevěděla bych to. Začal s novým rozvrhem a pak pokračoval, jako by to byl přirozený vývoj.

Náš fyzický kontakt se zpomalil, vzhledem k tomu, že jsme spolu byli sami jen pár minut v autě. Některé dny, na cestě do školy, jeho ruka putovala po mé noze a já jsem diskutovala sama se sebou, jestli přeskočit první hodinu, jen abych s ním měla nějakou akci. Rozhodně jsem nechtěla, aby někdo ze školy volal jeho rodičům kvůli toho, že přijde pozdě do školy, ale… sakra. Opravdu mi chyběl.

Po chvíli mě přemohlo moje svědomí a já na sebe byla pyšná, že jsem se rozhodla pokračovat ke škole, kde jsme se několik minut líbali, než jsme šli ke skříňkám. Ale… nebyla jsem vždycky tak silná. Ve skutečnosti jsem ho začala vyzvedávat o pár minut dřív; jen abych nám dala možnost zastavit v nějaké postranní uličce.

Neměla jsem ani tušení, jak moc jsem toužila po jeho dotyku. Jak moc jsem toužila slyšet jeho hlas, bez ohledu na to, jak málo slov říkal. Tak brzo se pro mě stal vším, že jsem to nepostřehla, dokud nebylo moc pozdě.

Už jsem v tom byla až po uši. A neměla jsem o tom ani tucha.

Týden před plesem jsem byla vším pohlcená. Hledala jsem šaty a snažila se držet krok s mými kamarády, přítelem i školou. Byla jsem tak zamyšlená, že cesta do školy byla pravděpodobně tišší, než jsme si oba zvykli. Ale měla jsem toho v hlavě tolik, že jsem si o tom nic nemyslela.

Byli jsme na cestě do školy a projížděli kolem jedné z našich mnoha zastávek na kraji silnice, když jsem začala konverzaci.

„Jdou tvoji přátelé z muzea na ples s přítelkyněmi?“

Coltonova ruka svírala mou trochu víc než obvykle a když hlasitě promluvil do tichého auta, nepohodlně si poposedl. Přesunul ruce na můj klín a zeptal se na otázku, která mi zastavila srdce. „Lilly, líbilo by se ti, kdybychom…“

Nebudu to opakovat. Ale pravděpodobně vám to došlo. Bylo to o třetí metě. Fajn, jednalo se přímo o homerun.

Auto sebou cuklo, když moje noha nečekaně a tvrdě dupla na brzdu. Narazila jsem hrudí do volantu tak tvrdě, že mě bolely prsa a zírala jsem na něj jako Bambi, kterému vraždí mámu.

„Cože?“ Byla jsem si jistá, že to znělo jako výmluvná odpověď. „Chci říct, že už jsme pěkně… fyzicky aktivní.“ Věděla jsem, co už jsme udělali a neudělali a nemělo by mě překvapovat, že to navrhl, ale když to řekl, bylo to něco úplně jiného.

Narovnal se ve svém sedadle a na chvíli mě pozoroval. „Justin a Keith mluví hodně o svých přítelkyních a o tom, co spolu dělají…“ Potom přešel na velmi věcný popis mých ženských oblastí, a co všechno navrhovali, aby s nimi udělal. A taky co se líbí jejich přítelkyním.

„Jo… jo, dobrý. Chápu.“ Snažila jsem se ho zastavit svou rukou, když se se snažila nerozesmát nebo neumřít. Jela jsem dál a pečlivě zvažovala další větu. Odbočila jsem na zalesněnou štěrkovou cestu, zastavila a otočila se na něj.

To ráno jsme měli přijet do školy rozhodně pozdě.

O té části našeho vztahu jsme nikdy moc nemluvili – prostě jsme to nechali plynout, ale když o tom asi slyšel od dvou lidí, které považuje za neurotypické, začal o tom přemýšlet. Jako hodně přemýšlet.

„Ty bys to chtěl udělat?“

Díval se z okna a přemýšlel. „Viděl jsem předtím věci. Ale nejsem si jistý, jaký to má smysl.“

Takže se díval na videa.

Vidíte? Jako normální kluk.

„Myslím, že je to kvůli dobrého pocitu. Jako když se tě dotknu, když se líbáme.“

Šibalský úsměv. Už pochopil.

„Není to nutné, víš. Není to něco, co lidé musí dělat, aby dali najevo svoje city.“

V té době jsem neměla tušení, proč jsem se mu to snažila rozmluvit.

Možná jsem to ale v hloubi duše věděla.

„Coltone?“

Díval se na mě těma očima, jeho rty vypadaly tak jemně a obličej měl zmatený.

„Chtěl bys… chtěl bys to dělat? Ale nemusíme.“

Milovala jsem ho. Chtěla jsem to. Ale jen v případě, že to chtěl taky.

Musel to opravdu chtít. Nebudu to dělat, dokud si nebudu jistá, že se k tomu sám rozhodl.

Jeho ano bylo váhavé. Vypadal nejistě, a abych byla upřímná, já jsem se cítila stejně.

„Ano.“

„Ano?“

„Ano.“

A pak jsem pocítila úzkost.

Co když je to špatný nápad?

Třeba v tom budu hrozně, hrozně, ale hrozně špatná.

Panikařila jsem.

Chvíli přijímal svou odpověď a několik dlouhých nádechů se mi díval do očí. Potom přikývl, a když jsme z předního sedadla přelézali na zadní, neřekli jsme ani slovo.

Měla jsem trochu strach.

Fajn, strašně jsem se bála.

„Pokud to bude moc, nebo se ti to nebude líbit, tak mi prostě řekni, jo?“

Věděla jsem, že bude upřímný. V tom nebyl problém. Problém byl, že jsem to ještě nikdy předtím nedělala.

Dala jsem si na čas, ale třásl se, oči měl přivřené a rty se mu pod zarudlou tváří chvěly. Jeho hruď se zvedala ve zrychleném tempu a já se připravila na to, až mi řekne, abych přestala. Ale neudělal to.

Po chvíli jsem dostala strach, a když jsem se podívala na jeho tvář, měl úzkostlivou grimasu. Tak jsem přestala.

„Měla bych udělat něco jinak?“

Zavřel oči a rozrušeně si přitiskl pěsti k čelu. „Příliš,“ vydechl. „Nemůžu… nemůžu…“ A tehdy se naštval. Neviděla jsem ho moc vyšilovat, s výjimkou Štědrého dne, ale tohle bylo víc. Dusil se slovy o tom, jak se cítil a jak reagovalo jeho tělo, že to bylo příjemné, ale nebylo a že to nebylo stejné jako ostatní věci, které jsme spolu dělali.

„To je v pořádku,“ řekla jsem mu a ignorovala to, co jsem cítila, když jsem ho poslouchala. „Tak prostě přestaneme. Nemusíme to dělat.“ Slibovala jsem.

Ale pravdou bylo, že jsem se cítila jako selhání.

Ale nebylo to o mně.

Pořád byl rozrušený, kýval hlavou dopředu a dozadu, měl pevně zavřené oči a pěsti tlačil na střechu auta. Slova, které se řinuly z jeho úst, byly všude kolem, ale chápala jsem jen to, že chtěl stejné věci jako všichni ostatní a byl frustrovaný, že to pro nás bylo tak těžké.

„Pro ostatní to není tak složité.“ Díval se z okna, ruce měl opřené o strop a těžce vydechoval.

„A co? A co, že ostatní tyhle věci dělají? Mně je to jedno.“ Natáhla jsem se k němu a bojovala se slzami. Protože on měl slzy v očích taky. „Je mi jedno, co dělají ostatní. Protože nikdy z nich není ty.“

Zavřel oči.

„Chci jenom tebe, na ničem jiném nezáleží, ano? Jen ty a já. Na zbytku nezáleží.“

Byla to pravda. Se vším fyzickým, co jsem s ním už dělala, nemůžu říct, že zrovna tahle činnost, by byla nějaká nutnost. Dokázal mi nabídnout mnohem víc, než jen to.

Vlezla jsem do jeho klína, položila nohy kolem jeho boků, ruce spojila za jeho krkem a položila své čelo na jeho. Po minutě ticha se přestal třást. Potom položil ruce na mé nohy a pevněji je přitiskl ke svému tělu. Zatnula jsem stehenní svaly, stiskla mezi nimi jeho boky a poslouchala, jak vydechl.

A potom, pomalu, otevřel oči. „Pomáhá to, aby zmizel ten hluk.“

„Jo? Když tě takhle sevřu?“ udělala jsem to znovu.

Přikývl a nechal víčka klesnout.

„Budu si to pamatovat,“ zašeptala jsem a políbila ho na čelo.

Jeho ruce začaly putovat po mých zádech pod tričkem a pomalu a dlouze vydechl. „Ty jsi moje ticho, Lilly.“

Vrtěla jsem hlavou a mumlala, „Byla jsem to já, kdo tě v první řadě takhle vytočil.“

Jeho prsty přejížděly po mém pasu. „Co si vzpomínám, vždycky jsi byla ta, kdo mě dokázal uklidnit.“

„Jak je to vůbec možné? Když jsme byli děti, málem jsem umřela pokaždé, co jsme byli spolu. Nejsem tichá. Jsem chaos.“

„Ne,“ zašeptal. „Jsi moje krásná Lilly. Ta, která dělá všechno v mém světě lepší.“

Ten den jsem měla pocit, že toho druhého vidíme stejným způsobem.