ASTC - 9. kapitola 2/2

Překlad: Míša

Tak jsem ještě dneska stihla dopřeložit ten zbytek! Hurá. :D Hezké čtení, přeju. ;D –M

Zhluboka jsem se nadechla a sbírala odvahu, než jsem se vydala pryč od chaosu, který tu panoval.

Hned jsem si přála, abych bývala zůstala uvnitř, protože jen co jsem vyšla ze dveří, se tu jakoby zázrakem objevila osoba, kterou jsem už roky neviděla.

Uteklo mi zalapání po dechu, když se dotyčný otočil v úplně stejnou chvíli, kdy já vycházela ze dveří. Když mě uviděl, ďábelsky se usmál a přejel po mně odporným pohledem.

„Malá Ayden (zdrobněliny jako Aydeničko nebo Aydenko zní fakt blbě :D), jak se máš? To je let, co jsme se neviděli, holčičko. Pojď a obejmi svýho strejdu.“ Přišel ke mně a těsně mě obejmul. V ten moment, kdy jsem ucítila známý pach jeho vody po holení, jsem ztuhla. Vypadalo to, že se u něj moc věcí nezměnilo.

„Myslela jsem, že teď žiješ v Austrálii, Pete?“

Odtáhl se, ale ruce mi nepustil. „To jo, ale nemohl jsem si přece nechat ujít zásnubní večírek svý starší sestřičky, ne? No řekni, to mě nevidíš ráda?“

Vytasila jsem se se strohým úsměvem, koutkem oka jsem si všimla, jak po mě Hunter obezřetně pokukuje. Myslím, že mu bylo jasné, že podle řeči mého těla poznal, jak moc je mi tahle situace nepříjemná.

Nechtěla jsem Huntera znepokojovat víc, než bylo nutné, a s obrovským falešným úsměvem jsem se otočila zpátky k Peteovi. „Ale to víš, že jo. Jen jsem trošku překvapená. Kat… Myslím máma, mi neřekla, že přijedeš.“

Pete se zasmál, okolo očí mu naskákaly vrásky. Už to musí být přinejmenším pět let, co jsem ho viděla naposledy a rozdíl je znát. Teď už mu táhlo na čtyřicet a vlasy mu začaly šednout. Byl pohledný. Pomatuju si všechny ty holky, co z něj byly tak mimo. Ale problémem bylo, že on sám je tak trochu mimo. Vždycky otevřeně vyjadřoval svoji náklonost dotyky; občas je to dobré, ale ne, když pochází od vašeho vlastního strýce, který se vás vždycky dotýkal výš nebo níž, než by měl. A ještě horší bylo, že měl stejně modré oči jako moje máma. Pamatuju si, jak mi vždycky bylo blbě, jen se mě dotkl a podíval se na mě těma modrýma očima.

„Kat má ráda svoje překvapení.“

„Pete, přestaň lhát.“ Matka se zasmála, jen co se k nám došourala. Pete rychle uhnul a stoupl si vedle mě. Za chvilku jsem okolo pasu měla ovinutou jeho ruku a stála těsně u něj.

„Nikdy jsi mi neřekla, jaká se z Ayden stala krásná žena. Vždycky byla nádherná, ale teď kvete v nádhernou ženu.“ Podíval se mým směrem, usmál se a poplácal mě po zádech.

Vykulila jsem oči, ale Pete si toho nevšímal.

Máma po mě koukala stylem, jako bych byla nějaká coura. „Ano, no, ráda se předvádí.“ Téměř jsem hodila oči v sloup, téměř.

Pete mě chytl okolo pasu těsněji. „Je skvělé tu být.“

Máma se usmála a poplácala ho po paži. „Je skvělé tě tu mít, Pete. Už to bylo dlouho.“

Vymanit se z jeho sevření bylo nemožné. Pokaždé, když jsem se o to pokusila, mě jen chytl pevněji. „Takže, kdy budu moct poznat toho slavnýho Masona?“ Otočil se na mě. „Tolik jsem o něm slyšel.“

Děsivě se usmál a já si na chviličku myslela, že ví, co se mezi mnou a Masonem stalo. Jsem blbá, vím, ale ten způsob, kterým se na mě usmál, byl jako by o tom věděl, což mě děsilo.

„Bude tu za chvi–“ vzhlédla a zářivě se usmála. „Ach, tady je. Masone!“

Pete mě pořád držel, ale i tak se mu povedlo nás nějak otočit kolem. Zatímco byla máma rozptýlená Masonem, Pete se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha: „Vypadáš ohromně, Ayden.“ Přichytila jsem ho, jak mi zírá na prsa, než se neochotně podíval na Masona.

„Masone, tohle je můj bratr Pete. Pete, tohle je Mason.“

Díkybohu Pete trochu uvolnil svoje sevření mé ruky a já se hned uvolnila. Natáhl pravici k Masonovi. „Rád tě konečně poznávám. Slyšel jsem toho o tobě tolik, že už mám pocit, jako bych tě už znal.“

Mason se zasmál, ale bylo vidět, že to bylo strojené. „Hádám, že o tobě můžu říct to samé. Kat o svým malým bráškovi mluví opravdu láskyplně.“ Mason se usmál, ale něco na tom bylo divné. Z nějakého důvodu se mu Pete ani trošku nelíbil.

Máma se na mě falešně usmála. „Ayden, proč nepřineseš strejdovi další pivo? Vypadá to, že je na suchu.“ Znovu se usmála Peteovým směrem a on nadzdvihl prázdnou lahev. „To je v pořádku.“

Vzala jsem mu ji. „Hned jsem zpátky.“

Zakřenil se. „Díky.“

„Chcete něco k pití?“ zeptala jsem jak mámy, tak Masona. Jediná věc, kterou jsem chtěla mámě přinést, byla lepicí páska, kterou bych jí mohla omotat okolo té její jedovaté pusy.

„Ne, děkuju, Ayden. Za chvilku si pro něco dojdu sám.“

Máma jen zavrtěla hlavou, takže jsem odešla, ráda, že mám na chvíli klid. Strýce Petea bylo občas všude až moc. Ačkoliv byl o něco starší, vůbec se nezměnil; pořád byl perverzní.

Když jsem se dostala do kuchyně, hodila jsem prázdnou lahev do koše a z ledničky vyndala další. Zavřela jsem dveře od ledničky, otevřela lahev a otočila se. Než jsem se otočila úplně, narazila jsem do něčí pevné hrudi.

„Pete, vyděsils mě,“ usmála jsem se rozpačitě a podala mu pivo. „Tady to máš.“

Pete si ho vzal, záměně se otřel prsty o mé. „Díky, krásko.“

Usmála jsem se a pokusila se ho obejít, ale zablokoval mi cestu. „Slyšel jsem, že pokračuješ ve fotříkových stopách. Ráda se dostáváš lidem do hlavy, co?“

Přikývla jsem. „Když jsem byla mladší, přečetla jsem tátovy knihy a naprosto mě dostaly.“

Pete vzhlédl od mých prsou k mým očím. „Jsou to zvláštní věcičky, lidské mysli. Moje občas prostě jakoby uteče. Víš, co myslím? Jako třeba teď myslím na všechny možný věci, který bych chtěl dělat.“ Ten způsob, jakým na mě chlípně zíral, způsobil, že mi běhal mráz po zádech.

Nadechla jsem se a našla svůj hlas. „Jo, no, zhýralé mysli občas mají tuhle tendenci.“

Myslela jsem, že se naštve, ale jen se zasmál. „Ayden, ty máš ale osobitý smysl pro humor, co? Tak divoká.“ Sjel mi prstem po paži. „Možná se můžeme později poznat trochu důkladněji. Už je to dlouho, co jsem tě houpal na koleni.“

Nakrčila jsem nos. „Seš nechutnej.“

Předstíral, že je ublížený a dal si ruku přes srdce. „Jenom se snažím bejt milej, Ayden.“

„Vím, o co se snažíš, ale jako milej bych to rozhodně nepopsala. A teď mě, prosím, omluv.“ Potřebovala jsem se okolo něho protáhnout. Byl vevnitř jen dvacet minut a už se choval jako úchylák.

Podařilo se mi okolo něho protáhnout a pokračovala jsem ke dveřím. Zvuk jeho hlasu mě přikoval k zemi.

„Víš, bratranec Tom mi nabídl, abych zůstal u něj, ale jsem si jistej, že sestřičku dokážu přesvědčit, že bych měl radši zůstat tady. Tak, abych na tebe mohl dohlížet.“

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. S tím jsem se nemohla smířit. To radši budu žít na ulici, než se dennodenně potýkat s tímhle úchylem.

A pak mi to došlo. I kdyby se mu povedlo mámu nějakým způsobem přesvědčit, aby tu mohl zůstat, Hunter tu bude taky. Jenom bych se musela ujistit, že bude doma celou dobu, co budu doma já. Mimoto, Pete asi čekal, že na něj budu hrozně milá.

Tak to ani omylem.

„Fajn, jak myslíš,“ odpověděla jsem mu, když jsem procházela dveřmi. Neohlídla jsem se, ale bylo mi jasné, že to ode mne ani nečekal.

Když jsem odešla, viděla jsem matku a Masona ve vážném rozhovoru s nějakou dvojicí, kterou jsem neznala. Asi jsem je mohla jít pozdravit, ale jediné co jsem chtěla, bylo najít si tichý koutek, kde bych mohla být sama. Ještě nebylo ani osm a už se toho stalo tak akorát dost.

Šla jsem směrem k baru u bazénu, co nejrychleji jsem mohla, aniž by mě někdo zpozoroval. Za barem totiž byl malý prostor, který vedl k potůčku. Občas když jsem se pohádala s mámou a ona mě pak praštila – zase – jsem chodila sem dolů, abych se uklidnila a mohla přemýšlet. Občas mi to připadalo, jako bych přemýšlela až moc. Vypadalo to, jakože se můj mozek občas až moc zabýval i těmi největšími blbostmi.

Cesta dolů na mé místečko byla trošku obtížnější, než jsem čekala – měla jsem sandálky na podpatcích – ale nějakým způsobem jsem to s trochou opatrnosti zvládla. Málem jsem na mokrém povrchu uklouzla, ale naštěstí jsem to vybalancovala a mohla si najít balvan k sezení.

Posadila jsem se, zvedla oblázek a poslouchala zvuk vody, do které dopadl, po tom, co jsem ho odhodila. Zpoza stromů jsem zahlédla západ slunce. Zavřela jsem oči a na chviličku jsem si dovolila na nic nemyslet, nic necítit. Prostě být ničím…

Během té doby, co jsem měla zavřené oči, mi topřipadalo, jako bych slyšela i ty nejjemnější zvuky mezi stromy. Slyšela jsem cvrlikat ptáky, třepotání křídel, jak přilétali domů, aby nakrmili svoje mladé, nepatrné šelestění větví ve větru.

Tohle byl můj klid. Tohle bylo místo, kde jsem mohla být sama, protože i navzdory dětským způsobům a schopností setřásat nepříjemné věci z mysli, pod tou přetvářkou ležela zraněná duše, která si jen přála, aby ji její maminka milovala, aby na ni její strýček nedorážel a aby měla zpátky tatínka, kterého celým svým srdcem milovala.

Žádala jsem o hodně?

„Takže nejsem jediný, kdo sem dolů chodí.“ Nadskočila jsem leknutím nad zvukem toho hlasu, ale ulevilo se mi, že to je jen Hunter.

Natáhl ke mně ruku. „Omlouvám se, že jsem tě vylekal.“

S lehkým pousmáním jsme zavrtěla hlavou. „To je pohodě.“

Otočila jsem se zpátky k potůčku. „Ráda sem občas chodím přemýšlet.“ Netušila jsem, co se Hunter chystá udělat, ale rozhodně mě nepřekvapilo, že si sedl vedle mě. Ten balvan byl obrovský, rozhodně dost velký pro dva lidi, myslím, že by se na něj klidně vešli i čtyři. Naštěstí si Hunter držel odstup. Rozhodně jsem neměla zapotřebí, aby věci ještě zhoršoval.

„Korunu za tvoje myšlenky?“ Ohlédla jsem se na něj, měl ustaraný výraz. Usmála jsem se na něj, ale pak mi lehký vánek foukl pramínek vlasů do obličeje. Hunter zvedl ruku a jemně ho zastrčil zpátky na svoje místo.

„Proč jsi na mě tak hodný?“

Zamračil se. „Proč bych na tebe neměl být hodný, AJ? Nic jsi mi neudělala.“

Zasmála jsem se nad myšlenkou, že se přeci jenomumí chovat dobře. Byl na mě hodný, ale to si ještě neuvědomil, že něčím jsem mu přece jen ukřivdila. Zdálo se, že jsem lidem ubližovala, aniž bych to zamýšlela.

„Co je na tom tak vtipnýho?“

Zničehonic jsem přestala a podívala se na něj. „Jaká byla tvoje máma?“

Očividně ho moje otázka šokovala, protože se napnul v ramenou. „Nevím. Je závislá na drogách a znám ji jenom z těch chvil, kdy byla sjetá pod obraz,“ hněvem zatnul rty do tenké čárky a já se najednou cítila provinile, že jsem se vůbec ptala.

„Omlouvám se.“

Rychle se na mě podíval. „Za co?“

Pokrčila jsem rameny. „Že jsem tě rozhněvala.“

Hunter se usmál. „Zeptala ses, tak jsem ti odpověděl. Za to se omlouvat nemusíš. Kdybych ti nechtěl odpovědět, tak ti to neřeknu.“

Kousla jsem se do rtu a Hunter si toho všiml. „Kdys ji viděl naposled?“

Hunter si povzdychl a prohrábnul si rukou vlasy. „Asi před pěti lety. Táta se v tý době začínal stavět na nohy. Já jsem se učil na GCE A level (něco jako naše maturita – v UK mají možnost dobrovolně po SŠ absolvovat další 2 roky navíc, taková jakoby „přípravka“ na vejšku, po níž skládají tyhle testy) a ona se z ničeho nic objevila sjetá kdo-ví-na-čem, aby tátu žádala o další prachy. Řekla, že je potřebuje, aby mohla zaplatit nájem. Řekla, že se snaží zůstat čistá a slíbila, že bude lepší matkou. Táta jí na to skočil a dal jí dvacet táců (+- 634 tisíc Kč), aby jí pomohl se postavit zpátky na nohy. Po šesti měsících se táta rozhodl, že se z Plymouthu odstěhujeme do Londýna. Myslím, že to udělal, protože se bál, že se zase objeví, jen aby žadonila o víc. Shodli jsme se, že s ní potřebujeme zpřetrhat všechny vazby. Stejně jediný, s čím jsme jí pomáhali, bylo přiživovat její závislost.“

Nabídla jsem mu smutný úsměv. „Vždycky byla taková? Myslím tím… viděl jsi z ní někdy to dobré?“

Hunter se na chvilku podíval na potůček. Vypadal tak ztraceně. Jeho tvrdé a občas i hravé rysy byly nahrazeny rysy ztraceného klučíka. „Pamatuju si, že jako malýmu klukovi mi četla pohádky. Taky si pamatuju, jak vyráběla motýly.“

Pousmála jsem se. „Motýly?“

Trošku se uchechtl a krátce se na mě podíval. „Jo, motýly. Milovala je. Říkala o nich, jak jsou nádherní. Milovala jaro a léto, protože v tý době poletovaly kolem. Malovala je a ty obrazy mi pak věšela na zdi pokoje. Myslím, že táta by řekl, že to pro ni mělo terapeutický účinky.“ Podíval se zpátky na mě. „Měla trochu deprese, víš.“ Přikývla jsem a on se dál koukal na potok, obličej bez výrazu. „Nakonec začala brát antidepresiva, což vedlo k práškům na spaní, protože kvůli nim nemohla spát, no, a to vedlo k dalším nelegálním látkám. Rodiče se potom neustále hádali, až nakonec máma odešla. Myslím, že tou dobou spala se svým dodavatelem.“

„Kolik ti v tý době bylo?“

Hunter se trochu nahrbil. „Deset. Dost starý na to, abych si všimnul, že se něco děje, ale moc mladý na to, abych tomu rozuměl.“

Povzdychla jsem si. „To mě mrzí.“

Hunter podíval zpátky na mě. „Prostě to je jedna z těch věcí. Všichni máme nějakou minulost, ne? Ale je jen na nás, jak se s ní rozhodneme naložit.“

Usmála jsem se. „To máš pravdu.“

Hunter si povzdychl a mě ho bylo opravdu strašně líto. Dala jsem mu ruku n rameno a usmála se na něj, když se na mě podíval. „Proč ses mě ptala na mámu?“

Podívala jsem se jinam a pokrčila rameny. „Asi jsem jen zvědavá, hádám.“ Zavřela jsem oči a říkala si, že to byla naprostá hovadina a že možná, ale jen možná, bych se mu mohla otevřít a být upřímná. „A chybí mi můj táta.“

Koutkem oka jsem zaznamenala, že se ke mně Hunter trochu posunul. Natáhl se, popadl mě za ruku a propletl si prsty s mými. Bylo to tak nepatrné gesto, ale bylo z těch, ze kterých mě bolelo u srdce.

„Jaký byl?“

S úsměvem jsem zírala na potůček. „Byl ten nejlepší táta, jakýho si holka mohla přát. Zbožňoval mě. Dal by mi všechno, o co bych si řekla, a dokonce i to, o co bych si neřekla.“ Zasmála jsem se nad jeho vzpomínkou. „Víš, každej pátek táta v práci končil ve dvě. Vždycky na mě čekal u školní brány, než jsem se vyřítila ze školy. Milovala jsem páteční odpoledne.

Pokaždé mě vzal za ruku, připoutal mě do sedačky a vzal mě do cukrárny, která byla vzdálená padesát kiláků od našeho domu. Vždycky jsem se ptala, proč jezdíme pro zmrzku tak daleko a on mi na to odpovídal, že to je ta nejlepší zmrzka v celým Spojeným království a že pro svoji AJ chce jen to nejlepší.“

Hunterův obrovský úsměv najednou zmizel. „On ti říkal AJ? Sakra, Ayden. Promiň. To jsem nevěděl.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To mě to vyklouzlo tý noci, kdy jsme se potkali; nikdy by ses to nedozvěděl. Krom tebe byl jedinej, kdo mi tak říkal. Jenom on mohl.“

Hunterovi se na tváři zase objevil úsměv. „A já?“

Šťouchla jsem ho do ramene. „S tím svým obrovským egem mi ani nedáváš na vybranou. Seš jako posedlej, když tě to chytne.“

Hunter zvedl obočí. „Ach, to jsem, co?“

„Jo, seš jako Jekyll a Hyde.“

Hunter se odtáhl a podíval se na mě, jako bych se zbláznila. V další chvíli se na mě vrhnul a začal mě lechtat. Nejdřív na žebrech a pak se posunul dolů na boky. Během chvilky jsem nemohla dýchat.

„Huntere… přestaň… prosím!“ Žadonila jsem a smála se tak moc, že jsem myslela, že z toho omdlím.

„Ne, dokud to nevezmeš zpátky.“

Vyplázla jsem na něj jazyk. „Ne.“

Začal mě jen lechtat víc. „Vem to zpátky, AJ.“

Měla jsem na jazyku Ne, ale to lechtání pro mě bylo jako mučení. Myslím, že by to měla zkusit i tajná služba, když se z lidí snažila dostat informace. Prostě někoho strčte do pokoje a vytáhněte prachovku a začnete ho s ní lechtat v podpaží, odpoví vám na všechno. Je to naprostý mučení!

„Okej, okej. Beru to zpátky!“

Lechtání okamžitě ustalo a já si mohla pořádně loknout vzduchu. Z nějakého důvodu jsem sem přišla, protože jsem si myslela, že se mi rozpadne svět. Deset minut tady s milovníkem a hned tomu bylo jinak.

„Děkuju ti,“ vypálila jsem bez myšlení.

Hunter se zamračil. „Za co?“

Pokrčila jsem rameny a dívala se jinam, tváře se mi červenaly. „Nevím. Za to, že tu jsi… se mnou… teďka.“ Bože… a teď jsem ještě koktala.

Na bradě jsem cítila Hunterovu ruku. Pomalu ale jistě mě nutil, abych se na něj podívala. „Jsem tu, protože tu chci být.“

Můj vnitřní boj zase pokračoval. Půlka mě chtěla, abych se tomuhle muži poddala a nechala ho mě týrat prudkou nevázaností. Ta druhá půlka chtěla, abych s ním bojovala na každém kroku.

Teď se na mě díval, upřeně se mi díval do očí, jako bych byla jedinou ženou na světě. Proč mi to dělal? Proč mě donutil něco cítit?

Oba jsme na sebe civěli déle, než bylo nutné. V nějakém bodě jeden z nás udělá první krok, anebo uhne pohledem. Takže jsem se rozhodla se zasmát a odtáhnout se.

„Všechno je lepší než to soiré tam nahoře,“ podotkla jsem.

Jo, jsem romantička.

Hunter se zasmál, ale přísahám, že jsem mu v očích viděla stopu po zklamání. „Když už o tom mluvíme, asi bysme tam měli zamířit. Touhle dobou už pro nás asi poslali pátrací skupinu.“

Povzdychla jsem si, věděla jsem, že naprosto zlomila kouzlo okamžiku. „Máš pravdu. Nepotřebujeme, aby byli ještě víc podezíravý, než už asi jsou. Obzvlášť tvůj táta – aspoň po tom, co se dneska stalo.“

Hunter se pousmál, zatímco já jsem se postavila a objala se pažemi. „Né, ten je v pohodě.“ Mrknul na mě, což mě rozesmálo, ale pak zvážněl, jak nás jemně tlačil po cestičce nahoru. „Jak se to jmenovalo?“

Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. „Co myslíš?“

„Ta cukrárna.“

Trhaně jsem se nadechla. „Ach, ta, kam mě táta bral jako malou?“ Přikývl. „Jmenovala se Johnny´s a stála v Aylesbury. Nebyla jsem tam od té doby, co umřel. Kdybych si měla tipnout, tak hádám, že už tam ani nestojí.“

Hunter se usmál a zůstal na chvilku zticha. Pak ale najednou vypadal naštvaně, když se podíval směrem, kterým byla párty. „Ten maník, co s tebou předtím mluvil?“

Zamračila jsem se, ale pak jsem vykulila oči, okamžitě mi došlo, o kom mluví. Ztuhla jsem a Hunter si toho všiml. Myslíš mýho strýčka, Petea.“

Hunter znepokojeně nakrčil obočí. Začala jsem panikařit, že bude klást až moc otázek. Ale znovu, překvapil mě.

„Nelíbí se mi.“

Vydechla jsem a nabídla mu poloúsměv. „Mě taky ne, abych ti řekla pravdu.“

Podívala jsem se pryč, myslela si, že tohle je konec. Ale místo toho mě Hunter zastavil a popadl mě za ruce. Byla jsem vězněm jeho pohledu. A určitě i do konce života budu, co se Huntera týká.

„Slíbíš mi něco?“

Nadskočila jsem nad jeho náhlou otázkou. Byla jsem moc zaneprázdněná jeho plnými, lehce našpulenými rty, moc zaneprázdněná zíráním na jeho lesklé hnědé vlasy, moc zaneprázdněná jeho úžasnýma zelenýma očima, moc zaneprázdněná… zíráním na něj.

„Promiň… cože?“

„Chci, abys mi něco slíbila, AJ.“

Pokrčila jsem rameny. „To zaleží na tom, co to bude.“

Trošku mi stiskl ramena. „Myslím to vážně.“

Viděla jsem upřímnost, co se mu odrážela v očích a to mě donutilo kývnout. Hunter vydechl a podíval se jinam, jakoby kdyby něco zvažoval. Ale co, to mi bylo záhadou.

„Slib mi, že pokud budeš mít někdy potíže, nebo když si někdy budeš potřebovat s někým promluvit, přijdeš za mnou.“

S povzdechnutím jsem se usmála a snažila se uhnout. „Huntere, já–“

Hunter mě popadl za ramena, držel mě na místě, nutil mě se na něj dívat. Tentokrát byl smrtelně vážný. „Slib mi to. Prosím.“

Nevěděla jsem, proč se o mě najednou tak staral, když jediné, co jsem pro něj byla, byl jen další zářez na pažbě. Možná až se mě nasytí, tak už mu bude jedno, jestli budu mít potíže, nebo ne. Ale ten pohled, který na mě upíral… ten, který mě naplňoval nadějí, touhou a slibem toho, co teprve přijde… ten mi říkal něco jiného. Začínala jsem věřit tomu, že ty jeho třpytivé zelené oči byly magické.

„Dobře, slibuju.“

Povzdychla jsem si s vědomím, že jsem mu podlehla, zase. Hunter se po mých slovech okamžitě uvolnil. „Děkuju.“

Usmála jsem se. „Ani to nevytahuj.“

Nepobaveně se na mě podíval. „Já si nedělal srandu.“

Zahihňala jsem se a šťouchla ho do ruky. „Já vím, a opravdu oceňuju, že na mě dáváš bacha. Ale nemusels mě uhranout tím svým magickým zeleným pohledem.“

Hunter se zastavil, na tváři potměšilý úsměv. „Magický pohled, hm? Nejdřív jsem Chodící Orgasmus a teď jsem Magický pohled.“

Povzdychla jsem si. „Okej! Okej! Nebuď tak arogantní. Božínku, hodláš to někdy nechat být?“

Vykulil oči. „A ty bys to nechala být?“

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne, asi ne.“

Šli jsme dál a Hunter mi pomohl dostat se nahoru. Když jsme to vylezli, obešli jsme roh a mě se okamžitě naskytl pohled na mého strýčka, který hovořil s dlouhonohou blondýnou, kterou jsem neznala,

Hunter ho uviděl a zatnul zuby. S odhodlaným pohledem se na mě otočil. „Přijď dnes večer do mého pokoje.“

Zalapala jsem po dechu. „Ale Huntere… naši rodiče. Nemůže to počkat?“

Zavrtěl hlavou. „O tohle mi nejde. Jenom se chci ujistit, že jsi… Jenom mi řekni, že přijdeš?“

Když jsem se na něj tak dívala, bylo mi jasné, že hádat se nemá cenu. „Dobře, ale za rozbřesku se budu muset vyplížit zpátky.“

Přikývl. „Budiž. Jenom s tebou chci strávit víc času. Na holku nejsi tak špatná společnice.“

Zasmála jsem se. „No, jsem ráda, že i když jsem holka, že tě dokážu bavit. Na to, že jsi chlap, taky nejsi zas tak špatnej.“

Usmáli jsme se na sebe a pokračovali k bazénu. Naše chvilka ale byla najednou zničena matčiným pronikavým hlasem.

„Ayden! Ayden! Tady jsi. Mám pro tebe překvapení.“

Ohlédla jsem se a viděla matku, jak se usmívá od ucha k uchu. Taky jsem se usmívala. Začala jsem si dnešní večer užívat, ale pak jsem viděla, kdo stál vedle ní.