ASTC - 7. kapitola

Překlad: Míša

Holčiny, moc děkuju za povzbudivé komentíky, vždycky potěší. :D Jen jsem vám chtěla oznámit, že teď když zase začala škola, budou kapitolky přibývat bohužel trošku pomaleji, asi tak ty 3 za týden, pokud budu mít čas, ale slibuju, že se vynasnažím! ;) Jinak maličké upozornění na závěr, konec kapitoly nemusí být pro slabší povahy, není to nic hrozného, ale pouze vás na předem to upozorňuju. Hezké čtení, M.

Než dole zazvonil zvonek, byla jsem ve svém pokoji už čtyři hodiny v kuse. Ignorovala jsem zvonek a dál si četla Záhadného mužeod Paula Brittona (The Jigsaw Man → jigsaw=skládačka, puzzle; kniha u nás nevyšla, ale pojednává o nejznámějších zločinech posledních dekád v UK, kde autor vytváří psychické profily pachatelů apod. – jednoduše řečeno, pojednává o kriminologii a profilařství, tedy Aydenině oboru na vejšce). Paul Britton je forenzní psycholog, který vytvářel profily k mnoha případům, včetně Freda a Rose Westových (nejhorší sérioví vrazi 90. let) a zmizení Rachel Nickellové (zabita). Už jsem si tu knihu chtěla přečíst úplnou věčnost, ale dostala jsem se k ní až teprve nedávno.

„Ayden, něco ti přišlo!“ zazpíval matčin hlas z přízemí. Když se chovala takhle jako Mary Poppinsová (hodná, ale přísná chůva), nikdo by do ní nikdy neřekl, že ve skutečnosti je protivná, zlomyslná, sprostá a nevraživá mrcha.

Povzdychla jsem si a založila si knížku tam, kde jsem skončila, a šla dolů. Opravdu jsem nechtěla být se svojí matkou v jedné místnosti, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že to nemůžu odložit na jindy. Do nosu mě udeřila vůně hotové večeře. Žaludek se ozval na protest. Ani jsem nebyla překvapená, když jsem už jakou dobu nic nejedla.

Nakonec jsem se teda dokopala k tomu, abych sešla po schodech dolů. První věc, kterou jsem uviděla, byla moje drahá matička, jak čuchá ke kytici rudých růží. Zamračila jsem se a nebyla jsem jediná, jak jsem si všimla, Hunter s Masonem na tom byli stejně.

„Tyhle ti přišly. No nejsou úžasné?“ Znovu si k nim přičichla a podala mi je, když jsem sešla schody. Začala po mně blbě koukat, když jsem se k ničemu neměla. „No tak, tak od koho jsou?“

Věděla jsem, že chce, abych to řekla přede všemi. Já jsem jenom chtěla utéct. Povzdychla jsem si a vyndala kartičku z vršku kytice. Položila jsem kytici a otevřela kartičku. Vykulila jsem oči, když jsem si přečetla, co bylo napsáno uvnitř.

Tyhle růže nikdy nebudou vonět tak krásně jako ty. Sejdi se se mnou v deset v Dorsetské kavárně. Budu na tebe čekat. Robert. Za jméno připsal svoje číslo. Zavolej mi. xxx (x-ka jsou zkratky pro polibky)

„Tak od koho jsou?“

Podívala jsem se na ni. „Jsou od Roberta.“

Párkrát zatleskala a já leknutím nadskočila. „No páni! Ten je ale hezkej, mám ho ráda. Je synem starosty. Měla bys mu zavolat.“

Tak jemu bych nezavolala, ani kdyby byl posledním mužem na planetě.

Sladce jsem se na ni usmála. Ta pak odkráčela do kuchyně s notně zmateným Masonem v závěsu.

Hunter, na druhou stranu, nedělal vůbec nic. Chvíli mě zkoumavě pozoroval, pak ke mně přišel a dřív než jsem stihla zareagovat, mi sebral tu kartičku z ruky.

„Hele,“ zaprotestovala jsem a snažila se mu ji zase sebrat.

„Tyhle růže nikdy nebudou vonět tak krásně jako ty.“ Zařehtal se. „To je ale vůl.“

Snažila jsem se mu tu kartičku vzít, ale měl nataženou ruku nahoru a stál na špičkách. „Nemyslím, že tohle budeš potřebovat.“

Než jsem se na něco vzmohla, tak natáhl vzhůru i druhou ruku a kartičku roztrhal na kousíčky. Ohromeně jsem sledovala, jak ty maličkaté kousíčky padají na zem.

„Ty zasranej kreténe.“ Mířila jsem si to k němu, že mu jednu ubalím, ale než se mi to mohla podařit, chytil mě za zápěstí.

Přitáhl si mě k sobě a ztěžka dýchal. „Poslouchej, ségra, jednu věc si musíme vyjasnit. Než dostanu svůj jeden den, tak se tě nikdo ani nedotkne, rozumíš?“

Nemohla jsem uvěřit, že mu to vůbec vylezlo z pusy. „Co si o sobě jako myslíš?“

Zvedl posměšně koutek úst vzhůru. „Já vím, jsem zasranej kretén. Zvykni si na to, zlatíčko.“ Sklonil hlavu a začal mi ohryzávat spodní ret. Zlobila jsem se na svoje tělo za to, že na něj reaguje tak, jak na něj reaguje. Zlobila jsem se, že ačkoliv se choval jako neskutečný kretén, tak jsem si nemohla pomoct a opřela se o něj, kdykoliv mě k sobě postrčil.

„Prostě mi dopřej jeden den, AJ. Jeden den, kdy si tě budu moc vychutnat. Jeden den, kdy budeš moje jméno křičet zas a znova. Víš, že to chceš a taky víš, že jsem ten jedinej, kterej ti může dopřát to, co tak zoufale chceš.  Než se tak stane, tak nebudeš s nikým jiným chodit, s nikým jiným se neuvidíš a rozhodně nebudeš s nikým jiným šukat.“

Pustil moje zápěstí a uhnul. Nejdřív jsem byla z jeho slov v šoku a celá vyjevená, ale pak se zase dostavil vztek. „Proč?“

Zastavil se uprostřed kroku, ale neotočil se na mě. „Co proč?“

Srdce mi tlouklo jako o závod, stěží jsem ze sebe dostávala slova. „Proč tohle děláš? Co tě jako zajímá, že si s někým vyjdu? A navíc, co ty? Ty teda svatoušek rozhodně nejsi. Ty samý pravidla by se měly vztahovat i na tebe.“

Neotočil se, ale prostě jsem věděla, že se usmívá, když řekl: „Takže tebe zajímá, jestli spím nebo nespím s jinýma.“

„Ne!“ vykřikla jsem trochu moc rychle. „Nemáš vůbec žádný právo mi říkat, co mám dělat. Nejsem tvoje a ty máš teda nervy, vůbec zkoušet na mě vznýst nějakej nárok. Co že se vůbec staráš?“

Hunter se najednou otočil a napochodoval si to ke mně. Chytil mě za vlasy a přitáhl si mě ke rtům k polibku, nebo to jsem si aspoň myslela. „Protože, AJ, do té doby, než se dočkám svýho dne, tvoje kundička patří mně a jenom mně. Čím dýl, si budeš chtít takhle hrát, tím dýl to bude trvat, než se ti dostane tý šukačky, po který tak zjevně toužíš.“

Zírala jsem mu do toužebných očí tak usilovně, že jsem si ani nevšimla Hunterovy ruky, která se chystala provést nemilosrdný útok. Jedním rychlým pohybem mi vyhrnul sukni, odtáhl kalhotky stranou a zajel prstem dovnitř. Zalapala jsem po dechu, naprosto neschopná se pohnout z dosahu jeho mučivého kouzla. Jakoby mě držel v zajetí jen silou svého pohledu.

Nahlas jsem zasténala a on odtáhl svůj prst pryč. Usmálse,očividně potěšen mou reakcí. „Tvoje tělo nelže, AJ. Seš tak vlhká, až se divím, že tvoje touha neskapává až na podlahu.“

Zase se ode mne odtáhl. Já byla pořád v šoku. Pozoroval mě, zatímco si strčil prst do pusy a oblízl ho. Zavřel oči a zasténal v uznání, tehdy jsem zavřela oči i já. „Kuravská lahůdka.“ Naposledy si oblízl prst a zase na mě začal zírat. „Přestaň se mi bránit, AJ. Já neprohrávám.“

Odešel, jakoby se nic nestalo. Zato já tu stála bez dechu a neschopná pohybu. Co se to se mnou dělo? Jak se tomuhle vzpurnýmu a neskutečně otravnýmu blbečkovi povedlo mě během chviličky proměnit v zmatenou, blábolící blbku? Vždyť jsem přece byla vždycky uvědomělá. Nebo to jsem si aspoň vždycky myslela. Nikdy jsem si nikoho nepustila k tělu. Nikdy jsem se nepotýkala s problémy ostatních… ale Hunter? Pro mě byl neznámou přírodní silou. Jako by byl čarodějem a zasáhl mě nějakým velkolepým kouzlem. Chtěla jsem se osvobodit.

A přesto jsem to taky nechtěla.

Co se to se mnou, zatraceně, děje?

„Ayden, jsi v pohodě?“

Škubla jsem hlavou vzhůru a uviděla Masona, jak na mě kouká zmateným pohledem. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se při tom uklidnit pádící srdce. Usmála jsem se, jak nejlépe jsem v danou chvíli mohla. „Nic mi není, Masone, vážně.“ Poslední dobou jsem slova je mifajn,nic mi není a jsem v pořádkuříkala poměrně často. (A nevím jak vám, ale mě lezou na nervy, jen je vidím. :D)

Přišel blíž. „Ještě jsme neměli šanci si popovídat.“

Podívala jsem se mu přes rameno, abych se ujistila, že nikdo není poblíž. „Nemyslím, že je na to teďka vhodná doba.“

„Kurva. Chutnáš tak dobře.“

Mason si povzdychl. „To asi nebude nikdy. Ale i tak na to pořád nemůžu přestat myslet, Ayden.“

Vykulila jsem oči. „Prosím, řekni mi, že nemluvíš o té noci?“

„Ach, bejby – přesně takhle.“

Zamračil se. „Cože?“ A pak mu to došlo. „Ach, ne… to ne. Ačkoliv to je noc, na kterou už nezapomenu.“

„Máš tak tvrdé bradavky, vztyčené jen pro mě. Mohl bych se na nich pást celý den.“

„Prosím, Masone.“

„Nikky, jsi tak nádherná. A máš tak sladkou kundičku.“

Kurva! Vypadněte mi z hlavy!

Odkašlal si. „Promiň, asi. Ale měl bych se asi zeptat na tohle – bude to pro tebe problém? Že s tebou budu žít pod jednou střechou?“

„Kurva, Nikky, ten tvůj jazyk je úplně úžasnej.“

Zatřásla jsem hlavou. „Ne, pokud s tím teda nemáš problém ty?“

„Udělej se pro mě, Nikky.“

Zavrtěl hlavou, ale viděla jsem na něm, že o tom pořád přemýšlí. „Takže ti nevadí, že si budu brát tvoji matku?“

„Kurva, Nikki, už budu.“

Jasně, že mi to vadilo, ale z úplně jiných důvodů, než si pravděpodobně myslel. „Ne, Masone, nevadí. Mezi náma se to stalo asi tak před rokem. Byla to jednorázovka. Neznali jsme se. Ani jsme se nechtěli poznat víc. Co se mě týká, mezi náma se nikdy nic nestalo. S tím vším, co se stalominulý týden, to tak musím brát, abych mohla jít dál. Nemá smysl se k tomu vracet. To chápeš, ne?“

Mason si ještě jednou odkašlal. „Jistě. Dokud to tak budeme brát, tak to bude v pohodě.“

Vyprskla jsem smíchy. „Jo, a dokud se mi nebudeš snažit dělat dalšího otce, tak to mezi náma bude přímo skvělý.“

Mason se opravdu otřásl, čemuž jsem se musela zasmát. „Jo, to by nebyl nejlepší nápad. Myslím, že se shodneme, že to by ode mě za těchto okolností nebylo úplně vhodný.“

Kývla jsem. „To teda.“

„A jak to jde s Hunterem? Vycházíte spolu v pohodě? Stará se o tebe dobře?“

Téměř jsem se zasmála. Starat se o mě by bylo podcenění situace. Pokud by jeden vzal v potaz to, že mi přivodil orgasmus během pěti minut po nastěhování, že mě šikanuje a prakticky mě vydírá, tak jsem byla nahraná.

Místo toho jsem se sladce usmála a lhala mu přímo do obličeje. „Vycházíme spolu hezky.“

Usmál se na mě a byl na odchodu, když si všiml toho, co bylo na podlaze. „Není to ta kartička z tý kytice, cos dostala?“ Začervenala jsem se. Jak jsem mu jen tohle měla vysvětlit?

Ohnula jsem se, abych ty kousky sebrala. „Ehm, jo. Ta kytka je od nechtěnýho obdivovatele.“ Vážně jsem nevěděla, co k tomu ještě dodat.

Mason se zamračil. „Nikdo tě neobtěžuje, Ayden, že ne? Pokud jo, tak sis to opravdu měla nechat jako důkaz.“ Poukázal na roztržené kousíčky papíru, co jsem měla v ruce.

Se zavrtěním hlavou jsem se usmála „Není to nic, co bych nezvládla. Jen jsem s ním šla na pár schůzek a on teď vypadá, že je opravdu odhodlanej jít na třetí.“ Viděla jsem jeho výraz a ani za mák se mi nelíbil. „Je to fajne,“ pověděla jsem mu a položila mu ruku na paži.

 A to byla chyba. V tu chvíli, kdy jsem tak učinila, tak se podíval nejdřív na naše ruce a potom na mě.

Ucukla jsem jí tedy pryč. „Promiň,“ vypadlo ze mě. Bylo mi jasné, že to teď bude trapný.

„Za co se omlouváš, Ayden? Vždyť víš, že se mě můžeš dotýkat. Oba víme, že to mezi námi nebude nic znamenat. Ani nemůže.“

Přikývla jsem. „Já to vím, ale stejně to nebude o nic míň trapný.“ Povzdychla jsem si a přešla ke koši, abych do něj vhodila roztrhané kousky papíru. Zatímco jsem tam stála, pomyslela jsem si, že bych tam mohla hodit i ty růže.

„Vím, že to bude stát trochu přizpůsobování, ale to překonáme.“

Mason se usmál. „Víš, na svůj věk jsi hodně vyzrálá.“

Pokrčila jsem rameny. „To člověk musí být, když žije s mojí matkou.“

Ups. Fakt skvělý, Ayden!

Mason se zamračil. Jasně, že se zamračil! „Co tím myslíš?“

Srdce mi najednou začalo bít o stošest. „Však víš… kvůli tomu všemu, co jsme ztratily. Po tom všem jsem musela vyspět docela rychle.“

Mason zatnul zuby, jakoby si spílal, že si to neuvědomil sám. „Jistě. Fakt se omlouvám. Nemohlo to bejt snadný ani pro jednu z vás.“

Pokrčila jsem rameny, snažila jsem se zlehčit situaci, ačkoliv se mi stahovala hruď. „Je to tak, jak to je, Masone. Stalo se to před dávnou dobou a já se rozhodla, že půjdu dál. Musela jsem.“ Byla to prachsprostá lež, nepohnula jsem se dál. To proto jsem se na svoje narozeniny vždycky rozhodla utopit svoje starosti, až jsem ve finále ani nemohla myslet.

Mason si povzdychl. „Stejně to nemůže bejt lehký.“ Chvíli se na mě díval, jakoby zvažoval, co říct dál. „Pokud si někdy budeš chtít promluvit, jsem tu… jako kamarád. Můžeš se mnou mluvit o všem.“

Chvíli jsem si ho prohlížela a říkala si, kde v tom, co řekl, byl skrytý význam. Bože, asi jsem paranoidní.

Namísto toho jsem se usmála. „Dík. Cením si toho.“

„Tady jste. Hledala jsem vás.“ Matka vtančila dovnitř, chytla Masona za ruku, jakoby se měl každou chvílí vypařit. Taky mi neušla její očividná nechuť nad tím, že jsme si tu o samotě povídali.

„Zrovna jsem se Ayden ptal na to, jak vychází s Hunterem.“ Mason se na matku usmál.

„To je hezký. Doufám, že z nás bude jedna velká, šťastná rodina.“

Téměř jsem se zasmála. Moc mi k tomu nechybělo.

„Večeře bude za chviličku hotová.“ Jen to dořekla, objevil se Hunter. Matka jeho směrem zavrkala.

Vážně jsem si chtěla jít hodit šavli.

Podíval se na mě a pak po celém obýváku. Očividně se snažil najít ty kytky. Samolibý úsměv, co měl na tváři, neušel mé pozornosti.

Kretén!

„Než si půjdeme sednout, chtěla jsem vám říct, že příští pátek večer budeme pořádat zásnubní večírek. Věřím, že tu oba budete?“ matka se na nás oba tázavě podívala.

Já jsem přikývla a Hunter řekl: „Jistě.“

„Skvěle. Jen abyste věděli, hned v sobotu budeme odlítat do luxusního hotýlku v Buckinghamshiru. Domů se vrátíme až pozdě v neděli večer. Věřím, že se budete oba chovat slušně, zatímco tu nebudeme.“ Matka se zasmála a mě se z ní zase zvednul kufr.

Hunter mým směremdomýšlivě zvedl obočí.

Do prdele. Příští víkend to tady bude vypadat jako v pekle. Hádám, že budu muset přes noc zůstat u Mandy nebo u Christiana. S určitostí jsem věděla, že kdybych zůstala doma, tak bych se mu poddala; prostě když byl poblíž, neměla jsem kontrolu nad svým tělem.

***

Spala jsem a zdál se mi strašný sen o tom, že mě někdo držel, abych se nemohla hýbat. Cítila jsem vzdálený smrad z doutníkového kouře, přímo mě pálil v nose.

Další věc, kterou jsem cítila, byla, že mi někdo vytahoval tílko. Snažila jsem se ho stáhnout zpátky dolů, ale nemohla jsem se hýbat. A pak jsem najednou ucítila bolest. Mučivou bolest a pach spálené pokožky.

S trhnutím jsem se probudila, snažila jsem se křičet, ale matka mi držela ruku přes pusu. Když se naklonila, viděla jsem, jaké má zlo v očích, když mi odtahovala doutník od břicha. „Neopovažuj se mi to zkurvit, Ayden. Nemysli si, že nevím, o co se snažíš. Nevím, co se s tebou děje, ale vím, že se chováš jako úplná kráva.“ Popadla mě za vlasy a trhla jimi, aby si mě přisunula blíž. Hned jsem ucítila zápach whiskey, který jí šel z úst. „A ještě něco. Nemysli si, že se můžeš Masonovi vměstnat do přízně. Ty s ním šukat nebudeš.“ Pustila mi vlasy a strčila mě zpátky na postel, pak přešla ke dveřím, kde se zastavila. „Zasraná děvko.“

Z očí mi vyrazily slzy. Snažila jsem se být silná. Ale kurva, nemohla jsem, ne, když se na mě věci valily tak, jak tomu doteď bylo, něčemu jsem se prostě poddat musela.

Břicho mě bolelo úplně trýznivě. Věděla jsem, že doutník vybrala záměrně, neboť by za sebou zanechal větší jizvu než cigareta.

Posadila jsem se, ale shrnulo se mi tílko a otřelo se o tu spáleninu. „Kurva!“ zasyčela jsem. Snažila jsem se, být co nejvíc potichu jsem mohla, abych nikoho nevzbudila. To jsem opravdu nepotřebovala, obzvlášť když Hunter spal hned vedle.

Opatrně jsem si sundavala tílko, abych se nikde nedotkla spáleniny. Čím víc času přešlo, tím byla bolest horší. Když jsem ho konečně přetáhla přes hlavu, opatrně jsem šla směrem do koupelny a rozsvítila si tam. Zamrkala jsem, snažila se přizpůsobit bodavému světlu, abych se na sebe mohla podívat do zrcadla a zhodnotit, jak moc velkou újmu mi způsobila.

Vypadalo to odporně. Jeden by to rozhodně identifikoval jako popáleninu od doutníku. Zavrtěla jsem hlavou. Už dřív se na mě vytasila s pěknýma věcma, ale tohle to všechno překonalo. Očividně se mnou cítila být ohrožená, jinak by se na mě nevytasila s takovým svinstvem, jen aby mě udržela dál. Kdyby tak věděla, že po jejím muži jsem opravdu netoužila, ale znovu, taky netušila, že dokonce ještě než se potkali, jsem s ním šukala.

Část mě jí to chtěla říct, jen aby jí zakroutila kudlou v hrudi. Nikdy jsem svoji matku neměla ráda, ale teď jsem tu nenávist, která mi proudila žilami, nemohla zastavit.

A navíc jsem nechtěla být jako ona.

Zavřela jsem oči, slzy mi kanuly po obličeji, zatímco jsem hledala lékárničku. Po chvilce jsem ji našla, tak jsem ji otevřela a hledala nějakou mast na popáleniny. Snažila jsem se ji nanést a rozetřít, ale jediné, co to způsobilo, bylo, že jsem vyjekla bolestí. Slzy mi tekly v učiněných proudech a těžce jsem se bránila křiku.

Trvalo to celou věčnost, ale nakonec se mi na to povedlo nanést nějakou vrstvu masti. Touhle dobou se mi ruce klepaly jako osiky. Snažila jsem se otevřít gázu, ale ruce se mi klepaly tak moc, že jsem ji nemohla otevřít. Několikrát jsem ji upustila a pokaždé jen stěží frustrací nevykřikla.

Nakonec, asi tak po minutě, se mi ji povedlo roztrhnout. Naštěstí to byla taková gáza, která na okrajích lepila, takže jsem se s tím nemusela piplat. Měla jsem takový dojem, že kdybych si to chtěla omotat, tak bych tu byla ještě zítra.

Ruka se mi neuvěřitelně klepala. Ztuhla jsem, když jsem si tu gázu položila na ruku a přiblížila se k ráně. Popálila mě přímo pod levým prsem u okraje žeber.

Pevně jsem zavřela oči a připlácla si gázu na ránu, téměř jsem začala křičet, když jsem ji uhlazovala.

Byla jsem vyčerpaná. Bylo víc jak jedna ráno a bylo mi jasné, že se nevyspím. Další věc, kterou jsem věděla s naprostou jistotou, byla, že neděli strávím ve svém pokoji.

Skvělý. Naprosto skvělý.

S třesoucíma se rukama jsem popadla ibuprofen a zapila ho vodou z kohoutku. Šoupala jsem nohama po podlaze, až jsem se dostala k posteli, na kterou jsem se snažila si opatrně lehnout. Bylo to těžké a ta bolest byla neúnosná. Bylo jisté, že matka po sobě chtěla zanechat památku za to, co jsem udělala. Dosáhla svého, a nejenom toho.