Elicit - 1. kapitola

Překlad: Mili

ČÁST PRVNÍ: VZESTUP MOCI

Dva týdny před incidentem...

Tex

„NE! NE! PŘESTAŇ!“ Mo sebou házela a převracela se ve spánku, ruce jí lítaly po posteli, jako kdyby se někoho snažila praštit - ačkoliv ve skutečnosti lítaly ty rány jenom vzduchem.

S povzdechem jsem ji vzal za zápěstí tak něžně, jak jsem jen mohl, a zašeptal jsem jí do ucha, se rty, třesoucími se potřebou ji uchlácholit, aby se cítila lépe. „Mo, jenom se ti něco zdá.“

Několikrát zamrká svými dlouhými řasami, asi si chce vyčistit hlavu od obrázků, které ji zrovna pronásledovaly. „Promiň.“ Pohled jí padl na moje ruce, které ve vzduchu přidržovaly její zápěstí, vytrhla se ze sevření a přesunula se na stranu postele. „Byl to jenom zlý sen.“

Moje doteky ji jednou utěšovaly. Toužila po nich; aspoň jsem si to myslel. Vždycky to bylo o mně a Mo. Byli jsme tým, sice nefunkční, ale tým je tým, ne?

„To je v pohodě,“ zalhal jsem. Není vůbec v pohodě, že se mnou nechce mít nic společného, že se mě bojí, že je těhotná a já udělám cokoliv, co bude v mých silách, abych jí to ulehčil - i když pro mě byl každý den čím dál tím těžší. „Tak běž zase spát a ráno to bude lepší.“

Ale nebude. Ona to ví. Já to vím. Do háje, každý, kdo nás a naši rodinu zná, to ví. Nikdy nebude ráno nic lepší.

Proto preferuju noc. Ne proto, že bych si snad užíval spánek - k čertu, kdybych spánek nepotřeboval, vůbec bych nespal. Hlavou mi ve snech probíhá nespočet různých obrázků, obrázky smrti, krve a další smrti. A co je na tom nejvíc zvrácené? Sny mě nepronásledují tak, jako pronásledují Mo - ne, je to přesně naopak. Smrt mě inspiruje, motivuje mě. Zatraceně, jsem ten poslední, koho byste čekali. Dokonce Chase má problém dělat určitý druh špinavé práce.

Ale já?

Jsem ten nejhorší typ člověka.

Protože toužím po krvi jako po droze.

Toužím po smrti. Toužím po válce. Toužím po tom jako závislák. A nesnáším klidné dny, protože mi připomínají, že jsem v podstatě sirotek. Někdo, koho nechce vlastní rodina, nemilovaný. Nechce mě ani dívka, kterou jsem přísahal milovat až do konce svého života.

Takže švestky v cukru? Santa? Jednorožci? Ovečky? Ne, tyto sračky do mých snů vůbec nepasují.

Nikdy nepasovaly.

Mil se ode mě odsunula a přitáhla si pokrývku přes své křehké tělo. Zhubla tak moc, až to bylo směšný. Neměl by člověk přibírat, když je těhotný? Zraňovalo mě, že nechce, abych s ní chodil k doktorovi na prohlídky. Pravděpodobně říká, že je ve stresu. Jasně, jako bych mohl udělat něco, abych to napravil. Dělal jsem, co jsem mohl, abych to napravil - abych napravil nás - napravil ji - napravil rodinu. Nic nefunguje.

Nic. Nikdy. Kurva. Nefunguje.

Být s Mo mi nejen přinášelo klid, bylo to, jako bych konečně našel někoho, kdo mě získal, kdo rozumí tomu, kdo jsem, i když jsem se rozhodl neodhalit moje celé já. Jeden pohled a věděl jsem, že ví. O všech těch sračkách v mojí hlavě, ale neobtěžovala mě s tím, nechtěla po mně cokoliv vysvětlovat, prostě mě milovala takového, jaký jsem. A teď už to není. Já nejsem. Jako by doslova nic nezůstalo.

Moje role už dávno neplnila svůj účel. Už nějakou dobu to vím, ale nechtěl jsem si to přiznat. Ale jedno je jasné.

Je čas, abych převzal svoje místo. Čas přivést noční můru k životu, probudit bestii, stát se tím, pro co jsem se narodil.

Stát se synem Vita Campisi.