ASTC - 10. kapitola

Překlad: Míša

Jsem zpátky s další kapitolou! :D Asi bych měla varovat slabší povahy, že posledních pár odstavců pro vás asi nebude to pravé ořechové, ale to upřímně teda ani pro ty otrlejší. :I

„Roberte,“ polovičatě jsem se na nějusmála, ačkoliv mě usměvavá nálada najednou přešla.

„Ayden, sluší ti to.“ Cítila jsem se zneužitě, když si mě tak nepokrytě prohlížel. Ještě nikdy jsem necítila takové nutkání se něčím zakrýt jako právě teď. To jsem je vážně přitahovala, či co?

„Co tu děláš?“ ucedil Hunter skrze zatnuté zuby.

Robert se jen usmál o to víc. „Aydenina maminka mě tak laskavě pozvala. Tuhle speciální událost bych si za nic na světě nenechal ujít.“ Zářivě se na matku usmál, ona mu na oplátku úsměv vrátila. „A mimo to mi to dává možnost Ayden poznat o trochu víc.“

Zasténala jsem, teda ne tak nahlas, aby to Robert s matkou slyšeli, ale dostatečně nahlas, aby moji nechuť zachytil Hunter.

„Kat, to nebyl moc dobrý nápad, zvát ho.“

Matka vypadala zaskočeně. Šťouchla jsem Huntera, aby sklapnul. Bůh ví, kolik potíží by tím Robert vyvolal, kdyby se to vymklo z ruky.

„Božínku, proč ne, Huntere?“

Hunter se na mě podíval. Já ho probodávala pohledem, který jasně říkal, ať drží klapačku. Hunter semknul rty do tenké čárky a podíval se zpátky na moji matku. „Jenom si dělám starosti s jeho záměry, toť vše.“

Matka se s hraným úsměvem a rukou položenou na srdci zajíkla. „Ach, no podívejme se na to. Ještě nejsme s tvým otcem ani svoji a ty už nad svojí malou sestřičkou držíš ochrannou ruku.“

Rozkašlala jsem se. Jako fakt hodně. Tak moc, že mě Hunter musel párkrát bouchnout do zad. „Jsi v pohodě?“

Se zaslzenýma očima jsem se mu podívala do obličeje, ze kterého byly znát jeho obavy o mou osobu. Vážně si o mě dělal starosti? Vážně nemá srdce?

„Proč Robertovi neukážeš pozemek? Jsem si naprosto jistá, že by chtěl vidět víc z domu.“ Potutelně zvedla obočí, jako bychomsdílely nějaký vtip, kterému rozumíme jen my dvě. Netušila jsem, co zamýšlela, ale nelíbilo se mi to, ani trošku.

„To by bylo skvělé. Jdeme?“ Robert mi nabídl rámě, ale já jsem nestačila ani zírat.

„Možná bych měl jít s nima.“

Kat se na jeho účet zasmála. „Vážně, Huntere. Ayden už dávno není malá holčička, která potřebuje gardedámu.“

Robert na Huntera jen nevraživě zíral. „Ano, někdo by si to mohl nesprávně vyložit.“ Krátce se na mě podíval, obočí vytažené v tiché výzvě.

Hunter popošel dopředu, jakoby se na Roberta chystal vystartovat. „Co se tím snažíš naznačit?“

Zpanikařeně jsem udělala krok dopředu a snažila se něco udělat, než se to vymkne z ruky. Otočila jsem se na Huntera a upřeně se na něj dívala. „Huntere, to je v pořádku. Ukážu mu to tady kolem.“ Chtěl se začít hádat, ale popadla jsem ho za ruku a rychle ji zmáčkla, abych ho umlčela. „Je to jen procházka,“ a šeptem jsem dodala, „děláš z komára velblouda.“

Slovo frustrovaný ani zdaleka nevystihovalo, jak právě teď vypadal. Nakonec se poddal. „Fajn,“ řekl skrze zatnuté zuby. Podíval se na Roberta a se slovy: „Budu tě sledovat.“ odešel.

„No, jaký milující bratr se z Huntera stává. No není to sladké?“

Málem jsem se udusila žlučí, kterou jsem ucítila v krku. Robert se na mě jen vědoucně usmál. Bylo mi jasné, že věděl, co se děje, ačkoliv to neměl čím dosvědčit. Rozhodla jsem se, že od téhle chvíle budu opatrnější.

„Můžeme?“ Robert mi nabídl rámě a já k němu neochotně šla, ale ještě předtím mě matka stihla popadnout za ruku, naklonit se a pošeptat mi: „Buď k němu hodná, sakra práce. Nikoho lepšího už nedostaneš.“

S povzdechnutím jsem se snažila nevzít si tuhle radu k srdci a přešla jsem k Robertovi, abych se do něj zahákla. Matka se nás oba zářivě usmála. „Tolik vám to spolu sluší. Umíte si představit, jak by vypadaly vaše dětičky? Prostě kouzelně.“

Vykulila jsem na ni oči, zato Robert vypadal hodně potěšeně. Všichni chlapi by po tomhle komentáři utekli a už se nevrátili, ale ne Robert. Ten vypadal, jako by se s chutí vrhnul na zajišťování pokračování rodokmenu.

Co to do prdele jako má být?!

Matka nakonec odešla a nechala nás o samotě… pod Hunterovým jestřábím dohledem, samozřejmě. Přinejmenším za to jsem byla vděčná.

„Tvoje matka je fakt v pohodě.“

Zatnula jsem zuby, bála se, že by mi z pusy vyšlo něco jako: „Jo, na to, že je psychotická čarodějnice, je.“ Místo toho jsem držela jazyk za zuby a začala ho vodit po pozemku. Vypadal, jakoby právě vyhrál v loterii, nebo tak něco. Co na tom bylo tak skvělého, sakra?

„Musím přiznat, že jsem byl trochu zklamanej, když ses toho dne neobjevila. Takys mi nikdy nezavolala zpátky, když jsem ti nechal vzkaz. Jenom chci, abychom byli přátelé, Ayden.“

Povzdychla jsem si. „Roberte, párkrát jsme si vyšli a já se rozhodla, že nechci, aby to vedlo někam dál.“

Téměř našpulil rty. „A proč ne?“

„Protože mezi sebou nemáme chemii.“

„Ach, ale máme. Já ji rozhodně cítím.“

Téměř jsem protočila oči. „Ale já ne, Roberte. S tebou prostě necítím to pravý. Mrzí mě, že to není to, co chceš slyšet, ale je to pravda. To, žes přišel sem na ten večírek, s tím nic neudělá.“ Vedla jsem ho kolem předku domu. V žádném případě ho nevezmu dovnitř. Nedá se říct, jak moc to má v hlavě pomotaný.

Robert se na mě jen usmál. „To přijde s časem. Ujišťuju tě, že není nic, co bych ti kdy mohl odepřít, Ayden. Dám ti všechno, co budeš chtít. Mám peníze a kontakty. Až si dodělám titul z ekonomie, můžeme se vzít a začít spolu žít.“

Zastavila jsem se uprostřed kroku a donutila Roberta, aby se na mě podíval. „Ty mě neposloucháš, co? Peníze mě nezajímaj, Roberte. Mám dost svejch. Nepotřebuju se vdát, jen abych se ujistila, že budu finančně zajištěná. Bez lásky to nic neznamená.“

Robert mě popadl za ruce. „Láska by přišla. A až ten čas nadejde, uvidíš, že jsem pro tebe ten pravej. Můžu tě udělat šťastnou, Ayden. Chci říct, ještě jsme spolu ani nespali, tak proč to nezkusíme a pak uvidíme, jak nám to bude šlapat?“

Nevěřícně jsem na něj vykulila oči. „Roberte, posloucháš se? To je šílený. Nehodlám s tebou vyspat jen proto, abysme zjistili, jestli nám to spolu bude klapat. Hrabe ti?“

Robert našpulil rty. Pomatuju si, že když jsme spolu byli poprvé na rande, tak moje první myšlenka se týkala toho, že měl naprosto skvělý rty na kuřbu. Kdybych byla chlap, rozhodně bych ho nechala, aby to na mě zkusil.

Fuj, co jsem si to myslela?!

„Přitahoval jsem tě už od začátku, že jo? Jinak bys se mnou nešla na další.“

Přikývla jsem. „Ano, přiznávám, že zpočátku jsi mi připadal přitažlivý, ale to bylo jen povrchní.“

Robert se zamračil. „Chceš tím říct, že zevnitř jsem ohyzda?“

Ano.

„Ne, Roberte. Jen jsi trochu… nevím… sebestřednej. Byli jsme teprve na druhým rande a ty už jsi začal mluvit o svatbě a dětech. A to je fakt velký NE, když jsi akorát někoho poznal. Víš, jak to dokáže jednoho odradit?“

Robert zavrtěl hlavou. „Ani ne. Vlastně… muže asi jo… ale ženy tohle milujou.“

Pořádně jsem se zhluboka nadechla, abych vyhnala z hlavy představu, jak tohohle vola nakopávám do nádobíčka. „Ženy tohle nebere, Roberte. Vyděsí je to úplně stejně jako muže. Ne všechny touží po tom, aby se vdaly a měly kopu dětiček. Aspoň já po tom netoužim. Nikdy jsem po tom netoužila a nikdy ani nebudu. Líbí se mi svoboda, kterou mam, Roberte. A to je něco, co se mi snažíš vzít.“

Stiskl mě silněji. „Můžu ti dát svobodu, Ayden. Dám ti všechno, co jen budeš chtít. Jen mi řekni, že mi dáš ještě jednu šanci. Prosím.“

Znovu jsem vzdychla, ale nechtěla jsem se odmlčet nadlouho, aby si nemyslel, že o tom vůbec uvažuju. Místo toho jsem zavrtěla hlavou. „Ne, Roberte.“ Podívala jsem se mu přímo do hnědých, štěňátkovských očí. Vlastně mi nějak připomínal Hugha Granta, hlavně když nasadil tenhle výraz.

„Prostě se mi takhle nelíbíš. Jsem si jistá, že nějaký holce budeš, jsi pohlednej kluk, Roberte. Někdo tam na tebe čeká.“

Robert přikývl. „Ano a ta nějaká právě teď stojí přede mnou. Prostě to zkus, Ayden. Možná bysme si mohli dát pusu, abysme viděli, jestli budou lítat jiskry, nebo tak?“

Chtěla jsem zavrtět hlavou, ale než jsem k tomu vůbec dostala příležitost, Robert se rty už tiskl na moje, nutil mě je otevřít, aby mohl jazykem vklouznout dovnitř. Bojovala jsem s ním, snažila se ho ze mě dostat, ale jen mě chytil pevněji. Proč jsem ho jenom brala dopředu před dům, když tam nikdo nebyl? Všichni byli vzadu a oslavovali. Vlastně muzika hrála ještě silněji, což naznačovalo, že už je každý nalitý, nebo k tomu má dost dobře našlápnuto.

Robert se odtáhl natolik, abych mohla zakřičet: „Roberte, prosím!“ ale stejně mě neposlouchal. Místo toho si mě k sobě přitáhl a sevřel mě jako ve svěráku. Jak jsem na něj byla napreslá, cítila jsem, jak byl tvrdý.

„Ayden, tak moc tě chci.“

Znovu jsem se zazmítala, když mi začal sázet polibky po krku. „Roberte, pusť mě!“

„Slyšels dámu.“

Robert najednou přestal a udělal krok vzad, čímž mi poskytl prostor, abych mohla chytit dech a urovnat si šaty. Měla jsem tušení, čí hlas to může být, ale potřebovala jsem se ujistit. Když jsem se otočila, viděla jsem, jak Mason na Roberta očima vrhá dýky.

Když Mason vyděl, jak moc mi bylo nanic, přišel ke mně a pohladil mě po ruce. „Jsi v pořádku?“

Aniž bych chtěla, začaly se mi v očích sbíhat slzy. Nebyla jsem z těch, co ukazují slabiny, ale Masonovy vlídné oči mě trošku rozhodily. Aniž bych něco řekla, jen jsem na něj kývla v odpověď. Když se ujistil, že jsem tak v pohodě, jak jsem jen v tuhle chvíli mohla být, otočil se na Roberta.

„Máš obrovské štěstí, že se tu právě koná večírek, protože jinak bys už seděl na prdeli. Vyjádřil jsem se jasně?“ Robert nad tou výhrůžkou vykulil oči, ale přitakal. „Radím ti, aby ses Ayden omluvil a pak odešel. Už tě tady nikdy nechci vidět, rozumíš? Nejseš tu vítanej.“

Ozvalo se cvakání matčiných podpatků, jak si to k nám štrádovala. „Co se děje?“

Mason se na ni otočil. „Chytil jsem tohohle mladíka, jak se sápe po Ayden, zatímco ona byla očividně proti.“

Matka zalapala po dechu a položila si ruku na srdce. „Ach můj Bože! Ayden, jsi v pořádku?“

Přitakala jsem, ačkoliv mi bylo jasné, že za tou přetvářkou čekal had, aby mě uštkl.

„Právě jsem tomuhle klukovi říkal, aby odešel a už se nikdy nevracel.“

Robert zvedl ruce. „Omlouvám se. Neměl jsem v úmyslu, aby to zašlo tak daleko. Myslel jsem, že to Ayden chtěla. Aspoň to mi říkala řeč jejího těla.“

Teď byla řada na mě, abych zalapala po dechu. „Roberte, říkala jsem ti, že o tebe nemám zájem a tys mi strčil jazyk až do krku.“

Podíval se na moji matku, aby mu pomohla. „Tak to nebylo. Přísahám.“

Můj ty Bože. Nemohla jsem tomu uvěřit. O kolik horší tenhle večírek ještě může být?

„To mi stačilo. Vypadni z tohohle domu. Hned!“ Robert se neměl k odchodu. „Mám tě vyprovodit sám? Mason vypadal opravdu rozzuřeně. Tak, že se Robert z pohledu na něj přikrčil.

Nakonec se teda pohnul, ale nejdřív se na mě podíval. „Mrzí mě to. Zavolám ti, až se uklidníš.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Prosím, neobtěžuj se.“

Robert mě ignoroval a šel k bráně. Mason stiskl bzučák, aby ho pustil ven, a všichni jsme pozorovali, jak odchází. Vydechla jsem ulehčením, jakmile byl z dohledu.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

Přikývla jsem. „Ano, jsem v pořádku. Děkuju. Oceňuju, žes to pro mě udělal. Robert byl trochu moc dychtivej, i když jsem mu řekla, ať toho nechá, že nemám zájem.“

Mason se zamračil. „Nuže, jestli z něj bude problém, dej mi vědět. Dostane soudní zákaz přiblížení. Teda pokud s tím nechceš jít dál hned? Nemáš další důkaz? Zápisy do deníku… a tak?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Začni si jeden psát. Jak jsem řekl, vždycky ti s tím můžu okamžitě pomoct. Můžu dosvědčit, že tě napadl.“

Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Ne, to je dobrý. Ale začnu si psát ten deník. Díky.“

Mason mi položil ruce na ramena a usmál se na mě. Celou tu dobu na mě matka vrhala vražedný pohled. „Slib mi, že za mnou přijdeš, pokud bude dělat problémy.“

Přitakala jsem a usmála se na něj, přitom jsem si říkala, kde byl celou tu dobuHunter. „Slibuju.“

Mason kývl. „Dobře. A teď pojďme dovnitř, aby ses mohla něčeho napít. Jsem si jistej, že ti sklenička právě teď prospěje.“

Usmála jsem se něj. „To by bylo skvělý, díky.“

Všichni jsme vešli dovnitř. Mason vyplnil svůj slib a přines mi něco silnějšího k pití. Zato Hunter nebyl nikde k nalezení, takže jsem Masonovi poděkovala a omluvila se, že potřebuju na záchod. Prohledala jsem celé přízemí, a když jsem ho nenašla, šla jsem nahoru. Ve chvíli, co jsem vylezla nahoru, jsem uslyšela hlasy. Vypadalo to, že vycházely z Hunterova pokoje.

Se zamračením jsem se vydala k jeho dveřím, když v tom jsem uslyšela: „Ani nevíš, jak dlouho jsem snila o tom, že v sobě budu mít tvoje péro. Chci, abys mě ošukal, Huntere,“ zasténala a to mi stačilo k tomu, abych pádila ke schodům.

V očích jsem měla slzy a spílala jsem si, že jsem tak blbá, že jsem si dovolila se do něj zabouchnout. Jak jsem mohla být tak naivní? Neměla bych být rozrušená, naštvaná a zklamaná, ale po tom, co jsme byli dole u toho potoka, jsem mezi námi cítila spojení. Říkejte mi, že jsem tupka, ale klidně bych i odpřisáhla, že nějaké to spojení mezi námi bylo. A teď jsem jen jedním z mnoha dobytých území. Malý hloupý králíček Šukáček, co jen čeká na každý jeho krok, přičemž jen čeká a doufá, že jeden z nich bude směrem k němu.

No jak blbá jsem byla? Upalovala jsem dolů po schodech, oči zamlžené slzami. Co si o mě lidi pomyslí?

Chtěla jsem být sama. Běžela jsem do koupelny a zavírala jsem dveře, když někdo začal na druhé straně tlačit proti mně. Když jsem přestala pokoušet se je zavřít, matka vlítla jako vichřice dovnitř, v očích jed.

„Ty zasraný budižkničemu! Kdy začneš dělat to, co ti bylo řečeno? Uvědomuješ si, jak moc byl dnešek ponižující?“ Přikrádala se ke mně, ruku za zády. Neviděla jsem, co v ní má a to mě děsilo.

„Tys ho pozvala, Kat. Já ho tu nechtěla. Kdybys ho nepozvala, nic by se nestalo.“

Matka mě popadla za vlasy a přitiskla mě ke zdi. Než jsem se mohla začít bránit, měla jsem na krku nůž. „A teď poslouchej, ty srágoro. Jedinej, kdo tady tropí scény, seš ty. Pokaždý, když se tady v tom domě vyskytne problém, tak pokaždý v něm máš nějak namočený prsty ty, kurva. Kdy se do prdele naučíš, že to všechno není jenom o tobě? Kazíš mi můj zasranej večírek. Vždycky všechno, kurva, zničíš!“

Pustila moje vlasy, ale srdce mi stejně bouchalo v tempu milion tepů za hodinu. Vypadala, že brzo vybouchne vzteky. „Promiň,“ řekla jsem a snažila se ji tím uklidnit.

Vždyť měla v ruce nůž, do prdele!

„Pokusím se být hodná, slibuju.“

Matka si povzdychla. „To bys měla.“ A pak udělala něco, nad čím zůstával rozum stát. Najednou udeřila – řízla mě tím nožem, co měla v ruce. Nejdřív jsem to nezaznamenala, ale pak jsem ucítila, jak mi sprška krve teče po ruce dolů. Podívala jsem se na ni a viděla, že jsem měla rozřízlou levou ruku pomalu od zápěstí až po loket. Ta rána měla na délku přes deset cenťáků.

Když jsem se zase podívala zpátky na ni, pusu nevěřícně dokořán, jediné, co moje drahá matka udělala, bylo, že si povzdychla. „Vidíš, co jsem kvůli tobě udělala?! Možně tě to konečně naučí.“ Popadla pár utěrek a otřela s nimi z nože moji krev. Pak se podívala na podlahu. „Ukliď ty sračky.“

A s tímhle odešla. Jediné, na co jsem se nejdřív zmohla, bylo tam jen tak stát. Ale pak mi přišlo na mysl, že by každou chvílí někdo mohl vejít dovnitř, takže jsem sprintovala ke dveřím, abych je zabouchla a pak se chystala setřít podlahu. Podařilo se mi tu ránu vyčistit, ale nepřestávala krvácet, takže jsem popadla ručník a přitlačila ho na svoje zranění. Volnou rukou jsem stírala krev z podlahy, ale pak jsem se rozbrečela, když jsem si všimla, že jsem ji měla všude po šatech. Skvělý. V žádném případě jsem se v tomhle stavu nemohla vrátit na večírek, aniž by si mě někdo všiml. Vždyť ty šaty ani nebyly barevné. Byly bílé, což byla ta nejhorší barva, kterou jste zrovna na sobě mohli mít, když jste krváceli. Vypadala jsem jako panna, kterou právě obětovali.

Proč? Proč se mi tohle muselo stát? Opravdu jsem chtěla tolik, když jsem si přála vést běžný rodinný život?

Pořád jsem o tom přemýšlela, když někdo hlučně zabouchal na dveře a já leknutím nadskočila. Okamžik nato jsem slyšela zahihňání a slovo pardón, pronesené neznámým mužským hlasem. Skvělé, někdo si chtěl zaskotačit v koupelně a já jim stála v cestě.

Zprvu jsem si říkala, co mám dělat, ale pak jsem si vzpomněla, že můžu rychle uprchnout nahoru, aniž by mě někdo viděl.

Takže jsem to udělala. Bez varování jsem otevřela dveře a protlačila se okolo toho páru tak rychle, že mě ani neviděli. Jediné, co jsem zaslechla, bylo: „Někdo tady má špatnou náladu,“ a další chichot. Bez pochyby směřovali do koupelny. Pak ji budu muset důkladně vydezinfikovat, než ji budu chtít příště použít.

Když jsem spěchala nahoru, koutkem oka jsem zahlédla Masona, jak mluví s mým strýčkem. Podíval se nahoru, ale zmizela jsem dřív, než mě mohli vidět. Po Hunterovi stále ani stopa. Dveře měl zavřené, takže tam bez pochyb bavil tu couru. Vážně jsem nechtěla k sobě do pokoje a slyšet ho – je – ale musela jsem se převléct a rychle se dostat do nemocnice. Touhle dobou už začal ten ručník, který jsem měla přitisknutý na ruce, trochu prosakovat.

Tak rychle a opatrně, jak jsem jen mohla, jsem se zvládla převléct z šatů do džínů a tílka, aniž bych použila svou zraněnou ruku. Touhle dobou už rána tepala a docela bolela. Potřebovala jsem něco, co by utlumilo tu bolest, ale taky jsem se odtud potřebovala dostat co nejrychleji, aniž by mě někdo zpozoroval a to taky zvítězilo.

Jen co jsem byla připravená, popadla jsem kabelku a pomalu otevřela dveře. Na odpočívadle jsem nikoho neviděla, takže jsem se vyplížila ze svého pokoje a našlapovala jsem po schodech dolů. Proč jsem to udělala, můžete jen hádat. Dole se konal večírek, takže moje kroky budou až ta poslední věc, kterou dole uslyší… i kdybych po těch schodechdupala jak slon.

Dostala jsem se dolů a ulevilo se mi, že mě nikdo nespatřil a cesta ven byla jen pár metrů přede mnou, volná. Podívala jsem se směrem ke kuchyni a k jídelně, ale nikde nikdo. Slyšela jsem hlasy, ale tím to končilo.

Běžela jsem ke dveřím a otevřela je, už jsem nechtěla ztrácet další čas. Chystala jsem se jimi vyjít ven, ale v tom mě někdo popadl za ruku, naštěstí za tu nezraněnou. „Kam to jdeš, Ayden?“