Unforgettable - 1. kapitola

Překlad: Peťa

Zdravím holky J omlouvám se, že jste musely tak dlouho čekat na první kapču, ale teď jsem se k tomu vůbec nemohla nějak dostat, abych dotáhla korekci a poslala to Niki. Ale slibuju, že se budu snažit, aby to teď frčelo. Tak pěkné čtení.

Kniha má 37 kapitol + epilog.

Peťa

Část I: Nejisté

První sezení

„Takže, doktore Cory, co kdybyste mi řekl, proč jste dnes tady.“

„Prosím, říkejte mi jen Darrene.“ Darren pohlédl na Bailey vedle něj, ale rychle se podíval pryč. Vypadala nejistě a pomalu se zhluboka nadechovala, jako by se jednoduše mohla přes tohle prodýchat. Když se podíval zpět na doktora Greena, prsty toho chlápka byly spjaté pod jeho bradou. Zvláštně se to podobalo jeho otci a Darren nemohl přijít na to, proč přesně, ale najednou se cítil příšerně zahanbeně. Ne že by si nezasloužil férovou dávku hanby.

Darren si odkašlal a zaměřil se na umělou rostlinu ležící na konferenčním stolku mezi ním a Bailey a Dr. Greenem. „Jsem zamilovaný do ženy, která je zodpovědná za smrt mé sestry.“ Zasmál se pro sebe, ale bylo to neradostné a nebylo to nic víc než nervózní reakce. „Nemůžu říct, že v její smrti taky nehraju svou roli, takže předpokládám, že to jsou dvě věci k řešení. A jsem si celkem jistý, že jsem ani netruchlil přiměřeně, takže… No, hádám, že to jsme na třech.“ A pak než dokázal ovládnout své nervy, znovu se pro sebe neradostně zasmál. „Kdybyste byl placený od problému, tohle by pro vás měl být hvězdný rok.“ Zakašlal a odkašlal si najednou, když se směšný komentář vytratil z jeho rtů. Choval se jako zasraný idiot. „V podstatě jsem vyděšený, že ublížím ženě, kterou miluju… a nemůžu to snést.“ Celý jeho život se scvrkl na tuto obavu.

Bylo to jen týden a půl, co se rozhodla zůstat, protože ji víceméně uprosil a on se pořád bál, že změní názor. Protáhl ji peklem. Nebylo na tom nic, co by to přislazovalo, a byl vyděšený, že se to stane znovu. A teď když zíral na tu zasranou rostlinu, puls se mu zrychlil a představil si, co by mu to udělalo, kdyby jí ještě jednou ublížil. Bylo to trýznivé, když na ni útočil, protože to bylo jako závislost, kterou nemohl přemoct… která ho každou slabostí ničila.       

Místnost byla tichá, a když Darren konečně zvládl vzhlédnout k doktoru Greenovi, uviděl na rtech starého muže vřelý úsměv. Bylo to utěšující… ale jen na moment. Když se podíval Bailey do klína, ruce se jí chvěly a najednou se nedokázal vůbec přinutit, aby se na ni podíval. Byl si pěkně jistý, že kdyby uviděl její tvář, rozpadl by se.

„Jsem rád, že tu jste, Darrene. Jsem rád, že tu oba jste.“ Dr. Green přesunul svou pozornost na Bailey, které se teď intenzivně třásly ruce. „Tak co kdybyste mi řekla, proč jste tu vy, Bailey.“

Dech opustil její plíce v trhavých návalech a ze rtů jí uniklo nejtišší ze zanaříkání. Věděl, že v sobě hledá odvahu, aby promluvila, ale zdálo se, že on pořád nedokáže dělat nic kromě zírání na tu rostlinu. Nebyl si ani jistý, jestli nůž na krku by ho dokázal přinutit, aby se cítil zranitelněji, než se cítil v tuto chvíli. Cítil se takto celé ráno. Týden a půl, co s ním bydlela, byli blíž k normálu, než si kdy představoval, že by být mohli. Užívali si jeden druhého, byl hodný a zdálo se, že ona vůči němu nezadržuje ani nejmenší kousek nevraživosti za to, jak se k ní šest předcházejících měsíců choval.

Skoro každý den sledoval její pláč kvůli ztrátě její mámy, obvykle několikrát za den, a velmi sobeckým způsobem se máčel v její bolesti, přičemž nenáviděl, že to ona musí cítit, ale dovoloval, aby to obměkčilo jeho srdce vůči ní. Podporoval ji tak, jak vždycky tajně toužil, aby mohla podporovat ona jeho, když zemřela Jess – aby se mohli podporovat navzájem. A už k ní vůbec necítil nesnášenlivost, že mu to odepřela. V kostce, trpěl za ni, ale miloval tuhle jejich dynamiku. Konečně s ní cítil určité množství klidu. Až do dneška…

Tohle bylo děsivé. Bylo to skutečné. Bude to bolestivé. Bude to pocit, jako by to byla ona, kdo mu příslovečně drží nůž na krku a přímo z něj páčí zranitelnost, dokud nebude schopný se oslabit a dostatečně se kvůli ní pokořit. Ale zasloužila si to.          

Zíral přímo před sebe a cítil se zahnaný do kouta a jako by se v každé chvíli mohl rozpadnout. Bylo to zvláštní, protože pozornost ani nebyla v tu chvíli na něm, ale její slova, jakákoli asi budou, byla pro něj hrozbou. Nevěděl ani nevěřil tomu, jak ho přimějí se cítit a tak se zdála být velmi reálným nebezpečím pro vše, co na světě chtěl. Nemohl dovolit, aby je jeho hnisající bolest a vztek zničily, ale ani nevěřil, že ví, jak to zastavit. Bailey věděla jak a kdy od něj odejít, ale on jí nesměl dát žádný důvod, aby to znovu udělala.

Popotáhla a on, aniž by se podíval, věděl, že je jen chvíle od rozpadnutí se. „Jsem zamilovaná do muže, který se bojím, že mě zraní.“ Její hlas byl tak tichý a třásl se, jak bojovala s emocemi.

„Fyzicky?“ I když otázka byla sugestivní, obličej doktora Greena zůstával klidný a nevzrušený.

„Ne.“ Oči Bailey na moment opustily Dr. Greena, když její pozornost přelítla k Darrenovi a on se na ni taky zvládl podívat, ale nedokázala vydržet oční kontakt o nic víc než on a její pozornost se přesunula rychle zpět na Dr. Greena. „Emocionálně,“ opravila ho Bailey.

„A ublížil vám emocionálně už předtím?“ Doktor Green se soustředil na Bailey.

Bailey znovu pohlédla na Darrena a on bojoval, aby polknul. Věděl, že pro ni bude těžké tuto otázku zodpovědět, zvlášť když seděl přímo tam vedle ní, tak ji zachránil před tím, aby to musela říct. „Ano, ublížil.“ Odmlčel se, znovu nechal svou pozornost, aby si našla rostlinu. „Mnohokrát.“

Darren nachytal sám sebe, jak vdechuje směšně plytké nádechy, když čekal, až Dr. Green odpoví. Na moment si myslel, že možná skutečně omdlí, jestli nedokáže nechat svoje plíce pracovat. Tak to bylo. Žena, kterou miloval, se ho bála, protože byl emocionálně hrubý. V tu chvíli se nenáviděl, ale pak se zhluboka nadechl a donutil se podívat se na Bailey. Jeho sebe-nenávist by je nedostala moc daleko a potřeboval s ní ujít celou tu cestu. Tohle nebyl sprint. Tohle byl vytrvalostní závod a museli to zvládnout k cílové čáře, protože nemohl přežít nic menšího než tohle.

Tak moc se jí chtěl dotknout, ale zároveň bylo opravdu těžké si představit, že by ji utěšil, nebo že by ona utěšovala jeho. Miloval její dotek. Toužil po něm, když byl od ní, ale kdyby ho cítil zrovna teď, byl si celkem jistý, že její jemnost by byla jen připomínkou toho, jak slabý je. Místo toho aby se po ní natáhl, nechal svou pozornost, aby se přesunula k oknu za Bailey.

„Kolik času spolu trávíte? Myslím, jak vypadá váš vztah mimo tuto místnost? Chápu, že nejste manželé, takže se jen snažím dostat k tomu, kde ve vašem vztahu jste.“

Darren odvrátil pohled zpět od okna k němu. „No, žijeme spolu, takže se vidíme každý den.“

Doktor Green nic neřekl, ale oba je studoval. Darren neměl tušení, jestli řekl něco špatného nebo něco, co toho chlapa šokovalo, a najednou byl paranoidní ohledně toho, co bylo za přílišně klidným způsobem, jakým je Dr. Green sledoval. Když Baileyny oči klesly, aby jí zíraly do klína, Darren si byl jistý, že myslí na to samé. Myslel si ten muž, že bylo pro ně špatné, že spolu bydleli?

Dr. Green se na ně usmál. „No, vy dva před sebou rozhodně máte nesnadnou bitvu.“

Na moment Darrenem bolestivě proudila porážka a všechno se zhoršilo, když periferním viděním zachytil hlavu Bailey, jak přikyvuje.

„Ano,“ zašeptal Darren.

„Ale to je na bitvách právě zajímavé.“

Darren vzhlédl k doktoru Greenovi, přičemž zoufale potřeboval slyšet něco pozitivního.

„Pokud jste ochotní za něco bojovat… limit je nebe.“ Dr. Green se na ně znovu vřele usmál nazpět, a jak Darren zpracovával slova toho muže, přikyvoval. „Chci, abyste si oba začali psát deník – jen to dostaňte ven. Všechno to svinstvo a odpad a pocity, chci to na papíře. Nemusíte se o to dělit. Ne se mnou, ne navzájem. Ani si to nemusíte nechávat. Jestli to chcete spálit, pak to spalte. Jen to nenechávejte doutnat uvnitř.“

Díval se na ně na oba, když přikývli. Psaní deníku? Cože sakra? Darren možná přikývl, ale nenechal ten nápad, aby se opravdu usadil. Věděl o psaní deníku houby. Zažíval dost těžké časy, když se vyrovnával se svými emocemi, když je držel bezpečně uzamčené v hlavě. Nedokázal si představit, že tomu kus papíru nějak pomůže, ale stejně přikývl.   

-•●•-

Po zbytek dne si neřekli ani dvě slova. Hodiny seděla na zadní terase a jednoduše zírala do hustých vysokých lesů, které je obklopovaly. V těch několika týdnech to dělávala hodně, přibližně od té doby, co zemřela její máma, ale Darren zatraceně dobře věděl, že dnes je to jiné. Její odstup a potřeba ticha a samoty souvisela dnes s ním a ne se smutkem nad ztrátou její mámy.

Svět, který si během předešlého týdne kolem sebe vytvořili, byl jako kokon, ale to ráno ztratil svou bezpečnost. Bylo to záměrné. Bylo to taky děsivé. Potřebovali přijít o to pohodlí, které si navzájem vypěstovali, aby se dostali přes ten nepořádek pohřbený vespodu. Pronikli závojem, tak říkajíc, aby osvobodili svoje démony. Jako další, pokud dokážou vytrvat, ty démony zničí a osvobodí se od nich. Slibovalo to, že to bude bolestivá bitva.

Když začalo pršet, šla dovnitř a nervózně si sedla na druhý konec gauče. Posadila se na stranu polštářku, neochotná dovolit si i jen zabořit se do sedačky. Celou dobu mu bušilo srdce. Nevěděl, jestli čeká nebo ne, až ona něco řekne, a pokud by si vybrala něco říct, nebyl si jistý, že je připravený to slyšet. Zavázali se dovést to až do konce, ale… to teda bylo těžké ráno.

Vstala a tiše mu řekla dobrou noc a pak vyšla po otevřeném schodišti do velkého pokoje ve druhém patře. A byla pryč. Deset minut přecházel před francouzskými dveřmi, které vedly na terasu, a pak nakonec šel do své kanceláře. Ze šuplíku stolu si vytáhl sešit a vrtěl hlavou, když nechal uniknout rozčilené „Humph.“

Skoro se cítil trapně, a když zvedl pero k papíru, pozastavil se a upustil pero na desku stolu. Nedokázal to. Co sakra měl říct? Byl kretén. Byl naštvaný. Byl…

Kretén

Naštvaný

Smutný

Provinilý

Ustaraný

Zíral na slova, která napsal na kus papíru, přičemž se cítil uboze a nesvůj. Nikdy nenasměroval jejich slovní hru na sebe a nelíbilo se mu to, co viděl. Taky se mu nelíbilo to, jaký to byl pocit. Bylo to zvláštní. Byl sám. Doslova tam byl jediný, aby sám sebe soudil a přesto se cítil odsouzený a směšný, jako by mohl být v rozpacích sám před sebou. Nebyl to zábavný pocit. Jak kurva zranitelným Dr. Green očekával, že se sám se sebou stane?

Když znovu zvedl pero, srdce mu začalo uhánět, a když napsal její jméno, čímž adresoval deníkový záznam jí, ruka se mu začala třást, když na to zíral.

Drahá Bailey,

Znovu se pozastavil a položil pero. „Co je to sakra se mnou? Jak kurva těžké to může být?“ zamumlal. Macy najednou zvedla hlavu ze svého místa v psím pelíšku v rohu a tázavě naklonila hlavu na stranu. Jo, věděla, že se její člověk chová jako šašek. „Na co ty zíráš?“

Spustila hlavu zpět na tlapky a hlasitě zasténala, jak spočinula na tlustém polštáři svého pelíšku. Načase zkusit to znovu.

Protože se psaní o tom, jak se cítím, zdá tak těžké, co kdybych začal psaním toho, co vím? Vím, že tě miluju. Vím, že můj svět nedává smysl, když v něm nejsi. Vím, že moje štěstí je přímo propojené s tvým a vím, že to dokážeme. Dnešek byl tvrdý. A vím, že to bylo tvrdé i pro tebe. Zítřek by mohl být tvrdší. Příští týden… kdo ví, co se bude dít. Mám teď ve svém životě víc otazníků, než jsem měl kdy dřív a to proto, že jsi zpět v mém světě. Ale zodpovím a vyřeším každičký z těchto otazníků, dokud nezůstane nic kromě tebe a mě. Vím, že se mě bojíš. Taky jsem ze sebe vyděšený. Ale neselžu. Jsem si tak jistý, opravdu, že dnes vím, když tu sedím, zatímco ty se přede mnou schováváš nahoře, že náš život bude úspěšný. Máme budoucnost. A já ti o ní něco řeknu.

Darren se podíval z okna k potemnělým lesům za ním a představil si jejich život. Bylo to jako nejsvůdnější fantazie na světě. Dal by skoro cokoli, aby si tu fantazii dobyl a udělal ji skutečnou. Udělá cokoli, aby ji uskutečnil. Když začal znovu psát, nechal svou fantazii, aby se proměnila ve slova.

Bylo to skoro o deset minut později, než znovu položil pero a rychle ukryl sešit zpátky do šuplíku a opustil kancelář.

Podnikl cestu po schodech nahoru, a když vstoupil do ložnice, byla schoulená na své straně postele, pořád úplně oblečená. Byla zády k němu, ale mohl vidět okraj jejích řas, jak se pohybuje, když mrkala. Na chvíli odložil starosti a obavy stranou, když byl chycen v představě budoucnosti s ní, ale když se na ni dolů podíval, jeho zatracená zranitelnost znovu zasáhla a hrozila, že mu prořízne krk. Zíral, přičemž chtěl utéct a vlézt do stránek svého deníku, kde nechal svět, který vypadal o tolik jinak a líp než tento.

Ale neudělal to. Místo toho si vlezl do postele a zhasl světlo. Nedotkl se jí. Sakra, dokonce respektoval neviditelnou čáru ve středu jeho postele a nezabloudil o nic blíž k ní, než se zdálo, že mu chce být ona. Nikdy v životě nerespektoval její fyzické hranice. Když byl mladý, neměl tušení, proč se jí nemůže přestat dotýkat nebo se na ni přestat dívat. Jak stárl, překračoval ty hranice hravě, vždy chtěl vidět její červenání se a moc dobře věděl, co to znamená. V době, kdy byli na vysoké, překračoval ty hranice v zoufalé touze po ní, a když mu před šesti měsíci znovu vstoupila do života, protlačil se přes ty hranice z tolika matoucích důvodů, že se k nim jen stěží přiblížil. Čas od času to udělal krutě, posměšně – myšlenka, ze které se mu v tuto chvíli dělalo špatně. Jindy to udělal ze vzteku. Někdy to byl kompletní chtíč, který vedl jeho pohyby, ale nejdůležitější motivací, kterou doposud objevil, bylo, že to často dělal z čisté prosté potřeby být jí blízko – znovu ji získat. I v jejich nejhorších chvílích byly ty hranice neostré. Až doteď…

Právě teď mezi nimi byl nepřekonatelný prostor. Bylo to jen dvanáct palců nebo tak nějak, ale zdálo se to jako propast. Jak se to stalo? Nevzdalovali se, dokonce, i když byli naštvaní. I když ji chtěl nenávidět, nedokázal si od ní udržet odstup, aby zachránil svůj život. Nenáviděl to. Ale když zavřel oči, jeho tělo se cítilo vyčerpanější, než si vybavoval, že kdy bylo a rychle upadl do spánku, připravený nechat ten zmatek za sebou.

Neměl tušení, jak dlouho ten spánek trval, ale vzbudil se, aby ji slyšel popotahovat a naříkat. Poslouchal, jak plakala v černočerné tmě jeho ložnice a jak poslouchal, propadl zoufalství a vnitřnosti se mu bolestivě sevřely. Chvěly se mu prsty, když se po ní natáhl, ale v momentě, kdy se jí dotkl, rozpadl se. Začal jí stahovat oblečení z těla, přes hlavu jí svlékl tričko a zápolil s pasem jejích džínů. Neměl vůbec v úmyslu jí cokoli dělat; sakra, v celém svém životě se nikdy necítil víc impotentní, ale potřeboval dostat svou kůži na její, a jak sebou mlátil, zatímco se osvobozoval z vlastního oblečení, přitáhla se blízko k jeho tělu.

Tiše plakala a on cítil ty slzy, jak se ho dotýkají a tečou mu po hrudi. Když jí pohřbil obličej do krku, vzdal snahu potlačit svoje vlastní a dovolil jim volně padat. Jeho hruď se zmítala, jak brečel a zadržovaná ohromnost toho, co dělali, ho nechávala se chvět a ramena se mu třásla, jak se jím propracovával vzlyk za tichým vzlykem.

Nebyl si jistý, jestli takto naplno brečel ode dne smrti Jess a i tehdy to dělal sám a v soukromí. Nedokázal to před žádnou jinou osobou na světě kromě ní, a když dovolila, aby její vlastní vzlyky byly slyšet a svírala a škrábala ho po zádech, pevně ji sevřel. Její prsty se mu zaryly do kůže právě tak drsně, jako byly ty jeho zaryté do ní. A dlouho poté, když jeho oči byly napuchlé a teplé, znovu usnuli. Nedokázal s určitostí říct, jestli vůbec přestal brečet, když usnul, ale do spánku ho následovala stále se ozývající a děsivá otázka.

Opravdu byli dost silní, aby tohle zvládli?