PJ - 9. kapitola

Překlad: Liv

Na tváři se mu objevilo to plaché pousmání a šel mi naproti, aby mě políbil na rty. Jednou. Dvakrát. A potřetí jsem dostala odvahu, obmotala mu ruce kolem krku a otevřela pusu, abych… však víte… přidala trochu jazyka.

Nechala jsem se unést a pořádně jsem nemyslela, takže mi nedošlo, že by mu to mohlo připadat nechutné, ale se zamračeným výrazem se odtáhl.

„Omlouvám se. Bylo to nechutné?“ zeptala jsem se s chutí umřít.

Pomalu zavrtěl hlavou a na vteřinu se na mě podíval. „Rád bych to zkusil, až si vyčistíš zuby.“

Ach Bože. Takový trapas.

Kdyby to bylo s jakýkoliv jiným klukem, pravděpodobně bych ho praštila. Někam. Do nosu. Do ruky. Do rozkroku. Ale tohle byl Colton, brutálně upřímný, protože neměl žádný filtr a tak moje jediná reakce byla smích a slib, že si ty zuby příště vyčistím.

Potom mě zase překvapil. „Moje máma má zubní kartáčky navíc v pokoji pro hosty.“

Spěchala jsem do pokoje pro hosty. Jeho rodiče byli pořád dole a nikdy neměli důvod přijít nahoru za námi, takže jsem neměla strach, že paní Neelyová přijde a uvidí, jak si čistím zuby. Ale nepočítala jsem s tím, že se do dveří postaví Colton.

„Kontroluješ, jestli si je čistím správně?“ zavtipkovala jsem, ale pak si uvědomila, že mě upřeně sledoval, když jsem si vyplachovala pusu. Měla jsem pocit, že potřebuje jedno z těch zubařských zrcátek, aby mi mohl spočítat plomby.

Zazubila jsem se na něj. „Hotovo. Políbíš mě teď?“ Zíral na mě, já se začala cítit hloupě a navíc to byla tak malá místnost, že jsem měla pocit klaustrofobie. Udělal krok do koupelny a donutil mě couvnout tak, že jsem se opřela o pult. Pozvala jsem ho, takže jsem si nebyla jistá, proč mě to tak šokovalo. Asi to bylo tím, jak byl odhodlaný.

Byla jsem zvyklá, že má ruce spuštěné u svých boků, nebo se držel poutek mých džínů. Ale když se tentokrát naklonil, aby mě políbil, držel v dlaních mou tvář. Vklouzla jsem mu rukama do vlasů a sevřela je v pěst, protože jsem věděla, že má rád, když se ho dotknu trochu hruběji.

Zase jsem vystrčila jazyk a jemně jím přejela přes jeho rty. Někdo ve vesmíru přepnul vypínačem, protože se do toho dostal během vteřiny. Celé moje tělo na to reagovalo a já se ho držela jako o život, když mě jeho ústa napadala znovu a znovu v nepolevujícím sladkém mučení.

Potom se to stalo.

Jeho dlaně už nebyly na mém obličeji. Byly na mé hrudi a osahával mě tak hrubě, že jsem se musela odtáhnout. Jsem si dost jistá, že jsem zamumlala „au“, protože okamžitě couvl tak, že se opíral zády o zeď a díval se na mě, jako by udělal něco špatně.

„Ublížil jsem ti?“

Zavrtěla jsem hlavou a potom trochu kývla. „Bylo to trochu drsné.“ Ústa jsem měla trochu pohmožděné a v puse jsem cítila slabou stopu krve. „Ale to je v pořádku.“ Potřebovala jsem ho uklidnit, protože jsem nechtěla, aby měl strach to znovu zkusit. „Pojď sem,“ naznačila jsem mu a on udělal krok dopředu, abych mohla zavřít dveře.

„Jsi vzrušená? Já jsem.“

Tentokrát jsem se zasmála, protože byl někdy tak otevřený, že jsem neměla jinou možnost než být taky.

„Jsem.“ Přitáhla jsem ho blíž a vzala jeho pravou ruku do mé levé a stiskla jsem jí, aby se cítil bezpečněji. „Velmi.“ Byla jsem plná vzrušení, on byl můj přítel a ano, byli jsme zalezlí v koupelně jeho domu… ale na tom nezáleželo.

Stoupla jsem si na špičky a znovu ho políbila, jeho ruka byla pořád v mé. Oči zavřel a strnule mi polibek oplatil.

„Uvolni se, Coltone,“ zašeptala jsem mezi polibky. Chvíli trvalo, než mě poslechl, ale když se znovu dostal do rytmu, pootevřela jsem rty, abych ho pozvala k dalšímu kroku.

Na pár minut jsme se zaměřili jen na tohle, ale pak jsem váhavě položila jeho dlaň na mou hruď.

Znala jsem ho. Chtěla jsem ho.

Velmi, velmi dobrý pocit.

Bylo to pro mě až moc, takže to muselo být moc i pro něj. Zhluboka jsem se nadechla a než jsem se odtáhla, políbila jsem ho ještě jednou a dala jeho ruku zpátky na svůj pas.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a on pootevřel oči, ztěžka dýchal a měl růžové tváře.

„Ano.“

Úsměv. Přikývnutí. Další malý polibek.

„Měla bych jít.“ Měla jsem v plánu, že zůstanu a budu ho pozorovat při malování, ale bylo mezi námi tak silné napětí, že bych v místnosti pravděpodobně nevydržela.

Na chvíli stál ve dveřích, rozloučil se a pak přede mnou zavřel dveře. Ujistila jsem se, že vypadám normálně, když jsem spěchala z jeho domu pryč.

**

Nikdy mě nenapadlo, že o Coltonovi lidé přemýšleli určitým způsobem. Myslím tím, že pokud udělal něco, co považovali za divné nebo hrubé, šlo vidět, že se začali tvářit hořce a skoro jsem slyšela, jak ho pomlouvají. Nebo když ho něco snadno rozptýlilo, ostatní si mysleli, že je cíleně ignoruje.

Ale když se dozvěděli, že jeho mozek pracuje jinak, prostě to přijali s, „Oh, Colton, to je skvělý mladý muž. Je prostě trochu jiný. Nedělá oční kontakt a má až moc pevný stisk ruky.“

Coltona tohle nezajímalo. Zajímalo ho umění a navazování přátelství. Pracuje uvnitř své mysli, která mu umožňuje dělat všechno, co chce, aniž by se kvůli toho měl cítit špatně. Pokud jde o jeho vášeň, neexistovala žádná pravidla. Záviděla jsem mu to.

Víc, než všechno ostatní, jsem chtěla vzít jeho barvy, postavit se do jeho uměleckého pokoje jen ve spodním prádle a házet barvy na plátno, abych zjistila, co z nich vznikne a pak je pomíchat, aby vznikly odstíny barev, které ještě nikdo nikdy neviděl.

Ale neudělala jsem to.

Protože to v sobě nemám.

Každý týden jsem večeřela v jeho domě a trávila čas s jeho rodinou. Vždycky jsem ho zavezla a odvezla z jeho sociální hodiny na vysoké. Nikdy mi nevadilo, že mi nevolá každý večer, ani že mě nebere na opravdická rande. To co Coltonovi chybělo, jsem se snažila kompenzovat něčím jiným. Bylo dost pravděpodobné, že nikdy nebude mít zájem o věci, které mám ráda já, ale pokud se budeme moct bavit aspoň o něčem, věděla jsem, že máme šanci. Byla jsem si tím jistá.

Rozhodně to nebude o architektuře, protože ta je prostě nudná. Ale nemůžete říct, že jsem se nesnažila.

Po škole jsme mohli trávit čas v malé skupince lidí, kolem kterých se cítil pohodlně. Ale nejvíc v pohodě se zdál, když byl jen se mnou a nemůžu říct, že bych s tím měla nějaký problém.

Co jsem si neuvědomila bylo, že i když jsem sešla ze své cesty, abych viděla věci jeho očima… abych mu rozuměla víc a víc každý den ve snaze udržet náš vztah funkční… nestačilo to.

Byl obrovský rozdíl mezi tím něco číst a prožívat to.

**

Ten večer, kdy byl ve škole Homecoming, měl Colton výstavu v centru města. Vyparádila jsem se a koupila si nové šaty, na které mi dala máma peníze. Koupila jsem si nové boty, udělala si vlasy a namalovala se trochu víc, než obvykle. Udělala jsem to všechno kvůli toho, že jsem měla být s Coltonem na veřejnosti a chtěla jsem být tak hezká, jak to jen šlo.

On vypadal v neformálním obleku jako obvykle neuvěřitelně a já jsem z něj po celou cestu nemohla odtrhnout oči. Stejně tak jsem nemohla skrýt nesmírnou hrdost a štěstí, které jsem cítila, když vystoupil na pódium, trochu stydlivý a rudý, když několika krátkými větami přivítal lidi a jeho oči se celou dobu soustředily na nápis VÝCHOD na druhé straně místnosti.

Lidi jeho umění tleskali a já si neuvědomila, že vezme i můj portrét, aby ho taky pověsil. Lidi, kteří procházeli, se nejdřív podívali na obraz, pak jejich pozornost padla na mě a věnovali mi divné pohledy. Začala jsem mít pocit, že lidi náš vztah soudí a myslí si, že jsem s ním z jiného důvodu než z lásky. Jak by řekla moje máma, myslí si, že chci jen připojit svůj velký vůz k jeho hvězdě.

Cítila jsem se nepříjemně a tak jsem si šla sednout ke stolu do zadní části místnosti, abych mohla pozorovat lidi.

Ale ten pocit nejistoty nebyl nic proti tomu kopnutí do žaludku, který jsem cítila, když jsem přejížděla očima po místnosti a našla v nejvzdálenějším rohu Coltona… který sám mluvil s nádhernou dívkou, která vypadala jako mladá Nicole Kidman. Byla vysoká, štíhlá a měla rudé vlasy.

Rychle mnou projela žárlivost. Pohled jsem upírala na něj a pochodovala přes celou místnost. Ale když jsem dorazila, nevěnoval mi pozornost. On, ani ta holka.

Konverzaci přerušili, až když přišla paní Neelyová a nepředstavila mě Talii Bentonové. Dívce, se kterou si Colton chatoval na fóru o Aspergerovu syndromu, což byl pokyn od učitele na vysoké.

Moje srdce bylo v křeči, protože jsem si v tu chvíli plně uvědomila, že moje dobré úmysly jsou k ničemu, když se snažím jen zjistit, co se Coltonovi líbí nebo nelíbí. Skutečnost byla taková, že nikdy nebudu jako Talia.

Ona to chápala. Ona pravděpodobně chápala, co si Colton myslí. Ona rozhodně věděla, co Colton cítí.

Protože byla stejná jako on.

A poprvé jsem si přála, abych já byla taky.