TGGS - 13. kapitola

Překlad: Ivča

Ahoj holky,

mrzí mě, co vám teď musím napsat, ale toto je na nějakou dobu poslední kapitola, kterou posílám. Je to z časových důvodů, potřebovala bych, aby den měl tak 30 hodin, abych stihla vše, co bych chtěla. Neříkám, že je to napořád, ale sama nevím, kdy se k pokračování dostanu.

Je mi to moc líto, ale na druhou stranu musím říct, že je tato série moje srdcovka a nerada bych ji nechala takto nedokončenou napořád, takže až se to vše ustálí, ráda budu zase pokračovat…

Chci vám ještě poděkovat za komentáře, které se objevují u každé kapitolky, které mě pokaždé motivovaly k pokračování, takže za ně mockrát děkuji.

Snad nějakou tu dobu vydržíte, než se ke knížce dostanu…Takže brzy na shledanou u dalších kapitol-věřím, že to bude co nejdříve.

Iva

ASHER HART

Ten rozhovor. Byl to úžasný a život měnící rozhovor.

Od chvíle, co jsem jej přijal, ze mě byla hromádka nervů. Myslím si, že v tom má prsty Pick. A myslím to vážně. Proč by volal nějaký velký majitel kasina z Chicaga do Ellamoru, ze všech míst tady do nočního klubu Forbidden a ještě k tomu si nás přijel poslechnout? Mám pocit, že můj nový bratr zatahal za pár nitek. A jo, když jsem se na to Picka rovnou zeptal, najednou to otočil na velmi nudný rozhovor.

Nebyl jsem si jistý, co s tím mám dělat. Ocenit to a jít dál? Mám mu to nějak oplatit? Říct, aby přestal, protože vím, že jednoho dne bude litovat, že mi pomohl? Nebyl jsem si jistý, tak jsem si řekl, že prozatím nad tím nebudu přemýšlet.

Soustředil jsem se na pozitiva…jako že Non-Castrato dostane životní příležitost. Stane se něco dobrého, cítím to, jako nyní adrenalin v celém těle. Přemýšlím nad písničkami a má chronická nespavost se dostala na novou úroveň.

Odpoledne jsem seděl na starém rotopedu, psal si melodii a podupával kolenem se vší energií. Každých pár sekund jsem přestal, zpíval si melodii v hlavě a pak tu a tam napsal slovo, nebo celý řádek, který nefungoval a napsal jsem nad to nebo pod to něco dalšího.

Dokončil jsem sloku, ze které mi vřela krev, když někdo řekl: „Ťuk ťuk.“

Vzhlédnu a zakřením se na nového bubeníka. „Čau, chlape. Jsi tady zase brzy. Takový asi jsi, co?“

Sticks pokrčí rameny, když vejde do garáže a nese si sebou tašku z restaurace s něčím…sakra, voní to opravdu dobře. „Jako ty,“ řekne.

„Dostal jsi mě,“ zamumlám a sleduju ho, jak se posadí k bubnům, otevře tašku a vytáhne něco, co vypadá jako smažené burito, až se mi z toho začnou sbíhat sliny a vzpomenu si, že je to dlouho, co jsem jedl naposledy.

Když píšu, nemyslím na spaní a jídlo.

Ale když se Sticks zakousne, nezvládnu to. „Co to, sakra, je?“ chci vědět. „Voní to úžasně.“

Zarazí se, zvedne obočí a podívá se na mě. Pak si kousne, žvýká, zakryje si pusu a řekne: „Promiň. Šel jsem rovnou z práce a mám šílený hlad.“

„Ne.“ Mávnu na něj. „Je mi jedno, jestli musíš jíst. To je v pohodě. Myslel jsem tím, co to jíš?“

„Ach. To je chimichanga[1].“ Když si olíznu rty, zvedne obočí. „Chceš další? Mám ještě jedno v tašce.“

„Opravdu?“ okamžitě jsem na nohách. „Kurva, že jo, chci taky.“

Ušklíbne se, vyndá další chimichangu a podá mi ji. Rozbalím ji, poprvé si kousnu a málem mu předtím zapomenu poděkovat; jsem ztracený. Dalších pár minut jsme zticha, tiše vdechujeme jídlo a pak teprve dokážu myslet. Nakonec ukážu na skoro snězenou chimichangu a s plnou pusou řeknu: „To je dobré.“

„Já vím.“ Utře si pusu ubrouskem. „Moje rodina vlastní restauraci. Vyrostl jsem na tom.“

„Jsi šťastný bastard.“ Trochu zasténám, zavřu oči a naposledy si kousnu. Všimnu si názvu restaurace na tašce a rozhodnu se, že někdy musím do Castañedy zajít.

„Vážně jsem tě nechtěl rušit v tom, co jsi dělal.“ Stick ukáže na můj opuštěný sešit.

Pokrčím rameny. „Nedělej si s tím starosti. Jen jsem si tam něco psal. Máš ještě další jídlo, které nechceš?“

Zasměje se a vloží ruku do tašky. „Mám pár empanadas[2].“

Nemám ponětí, co to je. Ale když mi jedno podá, sbíhají se mi sliny. „Jsi zatraceně svatý.“

Chvíli mě sleduje, jak se cpu, než zvedne obočí, jakoby chtěl něco říct. Ale když se to nestane, naznačím mu, aby mi to řekl.

Svěsí ramena a odkašle si. „Víš, jak jsi jednou řekl, že bych si měl projít všechny vaše písničky…?“ kývne a ošije se. „Pořád to platí?“

„Jistě.“ Utřu si špinavé ruce do džínů, abych si je neolízl. „Tam je krabice. Nechávám ji v garáži, protože je to tak jednodušší. Nic se tak neztratí.“

Sticks kývne a odloží tašku na zemi vedle sebe. Když jde ke krabici, otočím se k psaní, ale nic mě nenapadne.

„Hej, je tady taky pár účtenek,“ řekne najednou Sticks a podívám se na něj, jak se mračí do krabice.

„Jo.“ Mávnu na něj perem. „Dávám tam všechno, co se týká kapely. Je to snadné a pomáhá mi to.“

„Opravdu?“ nevěřícně zvedne obočí. „Protože nevím, jak se v tom vyznat. Je v tom zkurvený nepořádek.“

Musím se nasmát jeho vyděšenému výrazu. „Klidně to můžeš přeorganizovat, jak chceš,“ řeknu. „Jen nic neztrať.“

Sticks si odfrkne. „Bojíš se, že bych něco ztratil? To je nemožné.“

„Ach, sklapni, chytráku.“ Zasměju se, přečtu poslední řádek a nakonec napíšu ještě jeden.

Pak přijde Holden. Gallymu to trvá ještě pět minut, takže když dokončuju písničku, Sticks se chvíli baví s Holdenem, když dává papíry okolo krabice, ale nemá víc štěstí, než já. Holden mu jen párkrát zabručí, kývne, nebo zavrtí hlavou.

Když jsme všichni, odložím pero i papír a další půl hodinu se dohadujeme, které písničky zahrajeme v Chicagu. Abych pomohl našemu novému bubeníkovi, přidal jsem na seznam „Hot Fot Teacher“, protože nemáme dost originálních na celou show a vzpomenu si na Noela, který se zapletl se svou profesorkou z vysoké a vzal si ji.

Sticks spokojeně zahučí, když to řeknu a usměju se. Nikdo si nevybíral stejné písničky, jako já; přikázal jsem, co chci zpívat a Gally začal být nasraný.

„Chlape ´Stone-Hearted´ je náš největší hit. Musíme to zahrát jako první.“

„Nesouhlasím,“ řekne Sticks. „Žádný koncert, na kterém jsem byl, nezačínal nejpopulárnější písní. Musíme si počkat, až přijde víc lidí a pak je nechat chvíli čekat. Ve ¾ zahrajeme to nejlepší.“

A tak jsem to chtěl udělat i já. Vděčně jsem se na Sticka usmál, ale Gally si odfrkl. „Sklapni, buzno. Nekecej do toho.“

„Hej!“ zamračím se na basistu; a řeknu: „Můžeš mu přestat říkat opovržlivé urážky? A ano, má k tomu taky co říct. Sticks je členem Non-Castrato jako každý z nás.“

Gally se na náš mračí, ale alespoň sklapl, než si založil ruce na hrudníku a zamumlal: „Cokoli.“

„Taky si myslím, že bychom měli počkat,“ dodá nakonec Holden.

„Tři proti jednomu,“ řeknu Gallymu a křením se.

„Řekl jsem, že na to seru,“ odsekne. „Ale myslím si, že bychom měli začít s ´ComewithMeNow´.“

„Vlastně bychom měli začít s naší originální hudbou,“ hádá se Sticks.

Věděl jsem, že Gally řekne něco nevhodného a byl jsem připravený si na něj došlápnout, ale v poslední chvíli zavřel pusu a uhladil si číro, které dnes bylo zelené. „Sakra, proč musí ta buzna o všem rozhodovat?“

„Upřímně,“ řeknu. „Už jsem to měl naplánované a první bude ´Ceilings´.“

Sticks na mě zvedne palce a naznačí: Dobrávolba.

Musím uhnout pohledem, abych se nekřenil, protože by byl Gally ještě nasranější. Tak přečtu seznam. Všichni k tomu mají poznámky, tak to změním, až je většina spokojená. Když jdeme zkoušet, jsem připravený se ponořit do náročné hudby, kterou jsem vybral a musím do toho dát všechno.

Když končíme, v krku mě škrábe, ale cítím se líp, než kdy jindy, protože jsem takto spokojený jen při zpívání.

„Sakra, chlape,“ řekne Sticks ohromeně. „Umíš fakt zpívat, když chceš.“

Zakřením se a jsem pobavený jeho komplimentem. „Neshazuj se, bubeníku. Nelhal jsi, když jsi řekl, že máš skvělou interpretaci ´Hot fot Teacher´.“

„Ach, Ježíši.“ Zasténá Gally. „Odejdu, než si začnete chválit kabelky a stužky ve vlasech. Nebo až spolu půjdete nakupovat. Kurva.“

Pak si přehodil kytaru přes rameno a zmizel z garáže.

„Nemá rád, když není po jeho,“ řekne tiše Holden.

„Buď je to tím, nebo to dostal,“ souhlasí Sticks.

Zasměju se. „No, myslím, že máme do soboty co hrát.“

„To rozhodně.“ Sticks vstane a protáhne se. „Kurva, ten klub zboříme.“ Otočí se ke krabici s texty a pokračuje tam, kde přestal.

Sbalím si kytaru, Holden udělá to samé a mávne na nás na rozloučenou, než tiše zmizí.

Sticks se na mě podívá, když si najdu pohodlnější místo k sezení, než předtím na kole, což je starý noční stolek.

Zamračí se. „Nemusíš tady být jen kvůli mně. Až půjdu, zavřu.“

„To je v pohodě. Ještě jsem ti nedal klíč. Takže tak trochu tady musím zůstat.“

„Ach.“ Najednou vstane. „Kurva, promiň. Půjdu. Nechtěl jsem tě zdržovat.“

„Ne.“ Odmávnu jej. „Nespěchám. Do práce jdu až za hodinu. A toto,“ ukážu na poznámky. „Můžu udělat tady i doma.“

Zakření se, posadí na podlahu a zkříží nohy. „No, pokud ti to nevadí…myslím, že to teda dokončím, nebo z toho zešílím.“

Zasměju se. „Tak pokračuj.“

Tak tiše pracujeme, než najednou řekne: „Všechny skladby jsou napsané stejným písmem.“

„Jo.“ Zvědavě se na něj podívám. „Proč se ptáš?“

„Ne, já jen…“ podívá se na skladby a pár dalších. Pak zvedne hlavu a hledí na mě. „Počkat. Ty jsi…?“

Zvednu obočí a čekám, že bude pokračovat.

Nakonec vyhrkne: „Kolik písní jsi napsal pro Non-Castrato?“

Nakloním hlavu na stranu a jsem zmatený. „Všechny, proč?“

„Všechny…všechny?“ zaječí. „Nech toho. I ´Ceilings´?“

Nemůžu si pomoct a zakřením se. „Jo. Proč? Ta se ti líbí, že?“ věděl jsem to. O tu vždycky žádal.

„Miluju ji,“ vyhrkne. „Nevěřím, že jsi to napsal.“

„Jo, myslel jsem si, že je tvoje nejoblíbenější. Proč se ti tak moc líbí?“

Zvedne ruku, aby si odhrnul vlasy z očí, i když tam žádné nemá. „Nevím…“ Při tom nakrčím obočí, protože jsem Caroline tolikrát viděl si hrát s vlasy. A zajímá mě, jestli se nedávno ostříhal. „Asi mi připomíná mou mámu,“ řekne nakonec.

„To mě zajímá. „Opravdu? Tvou mámu?“

Kývne a zamumlá: „Jo, ona, ehm…hodně jela v drogách, když jsem byl malý.“

Okamžitě to pochopím. „Ceilings,“ je depresivní písnička. Melodie je o cestě ženy, která vzhlížela k výškám během těch nejdůležitějších chvil. Zamilovala se, když hleděla do stropu na zadním sedadle přítelova auta. Pak se dívala do stropu v autoopravně, kde se skrývala, když mu střelec z projíždějícího auta vzal život. Pak v nemocnici, když v 16 porodila dítě své milované lásky. A brečela ke stropu, když se rozhodla utéct z nemocnice a opustit jej. Když s ní odmítla její rodina cokoli mít, dala se dohromady s drogovým dealerem, který z ní udělal zívislačku. A pak se dívala do stropu v koupelně, když se snažila o potrat dítěte, které čekala s drogovým dealerem, který ji zbouchnul. A nakonec se dívala do stropu jeho obývacího pokoje, když jí dealer vzal život.

„Je to tak dojímavý a příliš opravdový příběh, že z něj mám husí kůži.“ Začne si třít ruce. „A pokaždé, když ji slyším, já nevím…hned myslím na mámu.“

Tiše jej sleduju a cítím se s ním být podivně spojený, což jsem nikdy u nikoho nečekal. Protože to, co řekl…se mi taky stává. Vždycky, když ji zpívám, myslím na mámu. Asi protože je o ní, ale to je jedno.

Remy najednou pokrčí rameny. „Kdyby ji rodina nevedla tak zkrátka, viděl bych v tom mámu, jak se dá dohromady s klukem, který ji umlátí k smrti. Sakra, kdybych nebyl u strýce a babičky, taky by mě nechala v nemocnici, nebo by se mě snažila zbavit.“

Srdce mi buší, protože vím, co tím myslí. „To je na hovno,“ zamumlám. „Jak skončila?“ Ale už vím, že to nebude šťastný konec. Neznal jsem nikoho, kdo se dostal do drogové závislosti a skončil dobře.

Sticks se podívá na své ruce. „Usmažila si mozek a skončila v blázinci.“

„Ježíši.“ Zavrtím hlavou a soucítím s ním. „To mě mrzí, chlape.“

Ale jen pokrčí rameny. „Není to tvoje vina. Jsem to nejzkurvenější dítě, protože ji ani nezvládnu navštívit. Příliš moc to bolí. Nepamatuje si, kdo jsem. Naposledy si myslela, že jsem její sestra.“

Zamračím se. Pak řeknu: „Myslela si, že jsi její sestra?“

Sticks ztuhne a pak zavrtí hlavou. „Ehm…jo. Co jsem to řekl?“

„Řekl jsi, že si myslela, že jsi její sestra.“

„Ach. Kurva. Promiň. Kdyby nebylo Abuely a Tío Alonsa, nevím, kde bych skončil, ale jsem si jistý, že by to nedopadlo dobře.“

Když si začne hrát s řetízkem na krku, zvednu obočí. „Abuely?“

„Jo. To je španělsky babička. Ona a její starší syn Alonso s dalšími jejími mladšími dětmi a rodinami přijeli do Ameriky dva roky před mým narozením. Jsme velká rodina, která se ostatním plete do života, ale…pořád je respektuju. Držíme spolu, víš, staráme se o sebe a je to o hodně lepší, než kdybych byl sám.“

Dál sleduju, jak si hraje s řetízkem a medailonem, než se zeptám. „To je rodinná památka?“

„Hmm? Toto? Ne. No…asi jo. Abuela mi řekla, že byl její matky, ale je to přívěšek la Virgen de Guadalupe.

Zavrtím hlavou. „Koho?“

Sticks se zakření. „Svaté…Guadalupe. Je v Mexiku slavná. Pokud toto někdo nosí, je to Mexičan. Nejsem zrovna nábožensky založený, ale…já nevím. Rád to nosím. Připomíná mi to mé kořeny a rodinu. Uklidňuje mě to jako bych byl zase doma. Moje rodina…je to divné, ale z nikoho tak nešílím, jako ze své rodiny. Jsou úplně jiní, než já, ale…něco na nich zbožňuju. Miluju jejich kulturu, latinskou hrdost a prostě vše, co je dělá jimi. Jsou mým dědictvím. Mými kořeny.“

„To je super.“ Sleduju, jak se zlatý obrázek Guadalupe zaleskne a najednou si přeju, abych měl taky rodinné dědictví. Ale ne. „Já nic takového nemám.“ Podívám se na své nohy, okolo kterých se mi obtáčí popruh od kytary. „Moje máma…byla ta holka z písničky. Takže mé kořeny a rodinný odkaz, byly zpřetrhány i s jejím životem.“

Nemám ponětí, proč mu to říkám. Prostě…řekl mi o své mámě. Měl jsem pocit, že bych mu měl taky něco říct, zvláště když obě naše mámy upadly do stejné závislosti.

Zamračí se, než vytřeští oči. „Myslíš ´Ceilings´? Napsal jsi to o své mámě? Všechno je to…pravda?“

Kývnu. „Každé slovo.“

„Ale…“ zavrtí hlavou, když se snaží zjistit, které dítě jsem; které nechala v nemocnici, nebo to, které se snažila zabít ve své děloze.

Tak odpovím: „Já jsem její nepovedená interrupce a chyba s drogovým dealerem.“

Remy otevře pusu. „Páni. Počkat…Takže tvůj táta…?“

„Je ve vězení. Ve Statesburgu,“ dodám hloupě.

„Sakra. Kde jsi byl, když, ty víš…?“

„Když ji zabil? Seděl jsem na gauči.“ Nemám ponětí, proč jsem odpověděl. Nechtěl jsem o tom mluvit. Prostě…jsem jen pokračoval. „Jedl jsem misku cereálií a sledoval v televizi Strážce vesmíru[3].“

Znova se mi sevře hrudník. Nejsem si jistý, jak s tím bojovat, tak si projedu prsty vlasy. „Přišel v jednu ráno, asi byl u nějaké jiné ženské a zeptal se, kde je. Řekl jsem, že ve svém pokoji a neobtěžoval jsem se říct, že tam není sama. A nevaroval jsem ji, že je už doma. Jen jsem se tak dostával do problémů, když jsem se do takových věcí pletl. Ale Ježíši, nemohl jsem si pomoci a zajímalo mě…co by se stalo, kdybych to ráno udělal něco jiného místo jezení snídaně a sledování tv.“

„Kolik ti bylo?“ zeptá se Sticks tiše.

Zavrtím hlavou. Je to jedno. Byl jsem dost starý na to, abych věděl, že se zbijí, když ji najde v posteli s jedním z jeho dodavatelů. Ale řekl jsem: „Sedm.“

„Ježíši. Co bys asi tak v sedmi mohl udělat?“

„Nevím.“ Dívám se do zdi. „Něco. Když tam konečně vešel a uviděl je, pořád jsem nic neudělal. Táta začal řvát, druhý chlap utekl z pokoje a natahoval si kalhoty. Pak začala řvát máma, asi si balila tašku a hrozila, že odejde, protože vtrhla do obýváku s kufrem, ze kterého jí trčelo oblečení. Když se snažila otevřít hlavní dveře – „

„Počkat. Chtěla odejít?“ Remy vytřeští oči a pobaveně si odfrknu.

„Nebylo to poprvé. Ale vždycky se vrátila pro sračky na šňupání, tak jsem si s tím nedělal starosti. Když jí táta práskl dveřmi před nosem a pak ji uhodil, pořád jsem nebyl překvapený. Celou dobu se mlátili. A kdybych se někomu snažil pomoci, ten druhý by mě praštil, tak jsem tam dál seděl, jako idiot…když ji zabil.“

„Kurva, Ashere. Nebyla to tvoje vina. Nemyslíš si, že jsi ho mohl zastavit a zachránit ji, že? Taky by tě za to zabil.“

„Měl jsem utíkat pro pomoc,“ hádám se. „Ale jen jsem tam seděl a sledoval, jak ji strčil na televizi a rozbil ji. Když na ni dopadla, všude létaly jiskry, kurevsky křičela bolestí a já…jen jsem se díval. A pak byla pryč a její oči bez života se dívaly do stropu a já nic neudělal. Táta se na mě vyděšeně podíval a věděl jsem…prostě jsem věděl, že budu další. Viděl jsem toho příliš. Tak…jsem konečně utekl.“

„!Dios mío!“ Sticks si dá ruku na pusu. „Kam jsi šel? Chytil tě?“

Pokrčím rameny a najednou mám divný pocit z toho, že jsem mu toho řekl moc. „K sousedům. Starý pán, který bydlel vedle, mě u sebe nechal, než přijela policie, takže ne…otec mě nechytil. Už jsem ani jednoho z nich nikdy neviděl. Pak jsem ho viděl až v soudní síni, když jsem proti němu svědčil.“

„Sakra…to je…šílené.“

Odkašlu si a podívám se na papíry, které přestal třídit a pořád je drží v ruce. „Pokud chceš, vezmi si tu krabici domů. Přineseš ji později.“

Už tady nechci zůstat po tom, co jsem mu vše přiznal.

„Co?“ Sticks se podívá na své ruce a pak vyskočí. „Ach. Kurva. Promiň. Jistě. Udělám to.“ Začne strkat papíry do krabice, ale ztuhne, když něco spatří. Co…co je tohle?“

Vytáhne jeden papír, čte si je a čím dál víc na to valí oči. „Ach…kurva,“ zašeptá.

„Co?“ zeptám se zvědavě…ale už vím, co našel.

Ohromeně se na mě podívá a mává mi před obličejem papírem s mým rukopisem s jednou naší písničkou. „Toto…nehrajeme. Odkud to je?“

Vezmu si to a hned zasténám. „Ach, Ježíši. Musím to spálit.“

„Ne!“ Sticks vyskočí na nohy, sebere mi to a drží si to u hrudníku, když na mě vyděšeně hledí. „To nemůžeš. Prostě…co to je?“

Povzdychnu si a poraženě svěsím ramena. Mluvit o tom je stejně zlé jako mu říkat, co se stalo mezi mými rodiči. „Je to hloupá písnička, kterou jsem napsal, když jsem viděl jednu holku v baru na karaoke.“

„Ehm…je to o něčem víc, než že jsi ji jen viděl.“ Prohlíží si stránku. „Chtěl jsi o ní vědět vše, vzít si ji a mít s ní děti. Aby byla tvoje jediná a – „

„Dobře, díky!“ seberu mu papír a mračím se. „Nemusíš mi to číst. Napsal jsem to. Pamatuju si, co jsem řekl…bohužel.“ Když na mě hledí, jako bych byl šílený, mávnu rukou, jako kdyby to nebyl velký problém. „Podívej, je to jen písnička o nějaké cizince, kterou jsem potkal, nebo viděl a ta mě inspirovala; nic to neznamená.“

Sticks na mě mžourá a vím, že mi to nežere. „Tak proč jsi kvůli tomu tak urážlivý?“

„Protože.“ Zatnu zuby. „Jednou jsme to hráli ve Forbidden. Jednou. Kurevsky jednou a všechny ženské zešílely a snažily se mě přesvědčit, že jsou ona. A chceš vědět to nejšílenější? Ani nevím, jestli bych ji poznal, kdybych ji znova viděl. Viděl jsem ji jednou a to přes celou místnost plnou lidí před několika měsíci a to jen na tři minuty. A ona měla přítele, tak nevím, proč to každý tak nafukuje. Nebyla to láska na první pohled, jak si ze mě ostatní dělají srandu. Vím to. Prostě – „

„Byla to touha?“ hádá Sticks.

Zašklebím se a odpuzuje mě to. „Ne. Myslím, jo, to taky. Ale bylo to…něco víc. Jako…já ani nevím. Přání. Naděje…“ Nemůžu najít to správné slovo, než vyhrknu: „Možnost. Jako bych najednou chtěl zkusit něco, co jsem nikdy předtím nezažil.“

„Hezkou latinoameričanku?“ zašeptá a vypadá zraněně.

Zmateně mrknu. „Co?“

Zvedne papír z podlahy a ukáže na píseň. „Tak jsi jí říkal…v písničce.“

„Jo? Správně. Ale ne, tak jsem to nemyslel. Nemá to nic společného se vzhledem, ale byla nádherná. Byl to spíš…pocit. Teplo. Když jsem ji viděl zpívat, měl jsem pocit, že někam patřím. Jako bych našel své místo. Vše…zapadlo na své místo.“

Remy otevře pusu. Uvědomím si, že jsem mu toho řekl víc, než jsem chtěl, odkašlu si a poškrábu se za krkem. „Jak jsem řekl, je to hloupost. Jen krátká výchylka na radaru. Už se nikdy nepotkáme a asi to tak bude lepší.“

Když se zasměju, Sticks se nepřidá. Místo toho se najednou přehrabuje v papírech a vyhrkne: „Musím jít.“

„Ehm…“ rozhlédnu se okolo a vyleká mě tím. „Dobře.“ teď se cítím divně, že jsem mu toho tolik řekl. Sakra. Musel jsem ho vyděsit, takže odejde z kapely.

„Určitě nevadí, když si vezmu celou krabici?“ Uhýbá pohledem, když se na to ptá. Jako kdyby se bál se mi podívat do očí a jsem si toho dost vědom.

„Jo, to je v pohodě,“ řeknu. „Je…vše v pořádku?“

„Co?“ vzhlédne a vůbec nevypadá v pořádku. „Jo, jistě. Omlouvám se, já jen…vzpomněl jsem si, že musím někde být. Hned teď. Promiň, musím…“

„Jít,“ dořeknu za něj.

„Správně.“ Je vděčný, že jsem to za něj dořekl a vstane z podlahy. Když prchá, skoro mi vysype krabici do klína, tak mu dám prostor a nakonec si uvědomí, že jsem přímo tam.

„Kurva, promiň. Ehm…“ znova se mi podívá do očí a myslím, že viděl, jak si dělám starosti, protože vydechl a svěsil ramena. „Není to tvoje vina, víš.“

Mžourám na něj a nejsem si jistý, o čem to mluví. Není moje vina, že jsem do našeho rozhovoru vložil tolik věcí, že musel tak narychlo odejít? „Není moje vina, že – „

„Že umřela,“ dodá. „Tvoje máma. Vážně, promysli si všechny scénáře, co by se dalo udělat. Víš, že by skončila…tak jako teď. Ale možná by se změnilo to, že bys zemřel s ní.“

Z těch slov couvnu. Už jsem přemýšlel nad jinými scénáři té situace, jak bych ji zachránil. Ale možná má Sticks pravdu. Neudržel bych ji naživu. A to mě ohromí.

Sticks vydechne. „Opravdu musím jít. Uvidíme se v pondělí? Na zkoušce?“

Kývnu a jsem rozptýlený tím, co mi řekl. „Jo. Jistě. Uvidíme se.“

Nevšiml jsem si, že odešel. Sedl jsem si na noční stolek, zabořil ruce do vlasů a zajímalo mě…měl Remy pravdu? Byla smrt mé matky nevyhnutelná? Možná na tom nenesu takovou vinu, jak jsem si vždycky myslel.

---

[1]Chimichanga-  smažené burrito, které je oblíbené v Tex-Mex kuchyni a mexických státech Sinaloa a Sonora (zdroj wiki). Burito je naplněno různou směsí, od fazolí přes rýži, kuřecí maso a sýr, potom složeno.

[2]Empanadasje pokrm rozšířený ve Španělsku, Portugalsku a některých zemích Jižní Ameriky. Jedná se o zpravidla pšeničnou kapsu plněnou nejčastěji masem. Připravuje se v troubě nebo peci. 

[3] Strážci vesmíru - http://www.csfd.cz/film/105766-strazci-vesmiru/galerie/?type=1 (pro ty, co to neznají, pro mě je to vzpomínka na dětství J)