TB - 9. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Boj Sophie o Neilův život. Těžká volba, zda respektovat přání svého manžela a věřit (možná planým) slibům, že jednal ve zkratu, nebo ho donutit (byť proti jeho vůli) k léčení? Nepřijde Sophie kvůli svému těžkému rozhodnutí, které musí udělat, a které je podle ní to jediné správné, o Neila navždy?                         Sinnel

Odhodila jsem dopis a běžela do ložnice. Neil ležel na zádech, celý zamotaný v pokrývce. Díky bohu se mu hruď stále zvedala a klesala v pravidelném rytmu, ale netušila jsem, jak dlouho to tak ještě bude. Ten dopis nechal tak, že bych ho pravděpodobně měla najít ráno. Doběhla jsem až k posteli a s křikem jsem mu třásla rameny. „Neile! Neile, probuď se!“

Pomalu se vzbudil a mžoural na mě.

„Co sis vzal? Co sis to vzal?“ Těkala jsem očima po místnosti a čekala, že uvidím nějaké prázdné lahvičky či tak něco. Ale tohle se stávalo jen ve filmech. Pokud měl Neil skutečně v úmyslu se zabít, zlikvidoval by všechny důkazy.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se ospalým hlasem.

„Řekni mi, co sis kurva vzal!“ Nečekala jsem na odpověď. Zamířila jsem do koupelny a vytáhla lékárničku. Nebylo tam nic než jeho obvyklé léky. Kromě Valia.

Popadla jsem odpadkový koš a vysypala ho. Na podlahu s dutým rachotem dopadla prázdná hnědá lahvička. Bože ne.

Znovu jsem běžela zpátky do ložnice a popadla svůj telefon.

„Sophie, ne,“ prosil. „Jen -“

„Co? Nechat tě zemřít?“ křičela jsem. „Volám záchranku!“

„Ne!“ Vrhl se ke mně, aby mi sebral telefon a já ustoupila o krok dál.

„Neile, přísahám, že jestli se o to znovu pokusíš, nakopu tě do zadku tak, že na to, aby ses zabil, nebudeš potřebovat žádné zasrané prášky!“ vykřikla jsem, právě když došlo ke spojení s operátorem. Ani jsem nečekala na to, až se pracovník zeptá, jak mi může pomoci. „Můj manžel se zkusil zabít. Vzal si nějaké prášky. Potřebuji sanitku, hned teď!“

Neil vylezl z postele a oblékl si džíny, které večer narychlo odhodil na zem. Bože, to proto jsme se milovali. Měl v plánu, že to bylo naposled.

„Je při vědomí?“ zeptal se operátor s autoritativním klidem v hlase.

„Ano.“ Ruce se mi třásly.

„Víte, co si vzal?“

„Valium. Nevím kolik, ale celá lahvička je prázdná.“

Neil zamířil ke dveřím a já běžela, abych se tam dostala první. Postavila jsem se před ně a křičela: „Ne!“

„Co se děje?“ zeptal se operátor. „Madam, jste v nebezpečí?“

„Ne.“ Dokonce, i když byl Neil tak zoufalý jako právě teď, nepokusí se mi ublížit. Byla jsem si tím stejně tak jistá, jako tím, že je země kulatá. „Ne, jen se snaží odejít a nevím, co chce udělat.“ I když se nezeptala na adresu, spěšně jsem ji odříkala. „Prosím, pospěšte si!“

„V této oblasti mám nějaké důstojníky a už jsou na cestě,“ ujistila mě. „Máte doma nějaké střelné zbraně?“

„Ne. Ne, pokud vím,“ opravila jsem se. Neměla jsem tušení, zda si Neil nějakou nekoupil jako záložní variantu. O jeho plánech jsem nic netušila. Právě teď jsem ohledně něho netušila vůbec nic.

„Sophie, přestaň.“ Snažil se, aby to znělo rozumně, ale žebral. Jeho slova zněla nezřetelně. Zřejmě už zapracovaly všechny ty prášky, které si vzal. Celé tělo se mi třáslo adrenalinem. Bojovala jsem za Neilův život, proti Neilovi.

Jak jsme se dopracovali až sem?

Po mé pravici byl intercom. Stiskla jsem tlačítko alarmu. Díky tomu by se tu během pár vteřin měla objevit naše ochranka. Netušila jsem, zda by mohli pomoci, nebo zda by si mohli myslet, že máme jen nějakou domácí hádku. Ať tak či tak, aspoň bych díky nim mohla získat čas. Neil by před nimi nemohl udělat nic drastického. A i kdyby to chtěl zkusit, nejspíš by mi ho mohli pomoci zastavit.

„V areálu máme bezpečnostní službu,“ vysvětlovala jsem operátorovi, zatímco se Neil šklebil, jako by to byla ta nejpřehnanější reakce v historii přehnaných reakcí. „Zavolala jsem je.“

„Jste v hlavní budově?“ zeptal se operátor. Tahle otázka byla možná jen u pracovníka linky 911 v Hamptons.

„Ano, vydržte!“ Stiskla jsem tlačítko intercomu a zakřičela: „Potřebuji, aby hned teď byla otevřená brána!“

„Ano, paní Scaife,“ ozval se okamžitě pracovník noční služby.

„Sophie, hned přestaň!“ Neil naznačil rukama ve vzduchu uvozovky a snažil se mě donutit, abych se uklidnila. „Promluvme si o tom.“

„Zůstaňte se mnou na telefonu, madam,“ instruoval mě operátor.

„Sakra, Sophie, poslouchej mě!“ vykřikl Neil a já sebou trhla. Už dřív jsme se spolu hádali. Křičeli jsme na sebe a bojovali spolu. Ale ne takhle. Teď vypadal, jako by mě nenáviděl.

Teď byla pryč všechna bojovnost, ať už díky práškům nebo jeho zoufalství. „Prosím tě, prostě mě to nech udělat. Prosím. Prosím.“

„Madam, chci, abyste se přesunula do místnosti, která má zámek na dveřích, pokud jste v nebezpečí.“

Dělá si ze mě kurva srandu? Jen tak bych měla odejít a nechat svého manžela, aby se zabil? Upřímně si nemyslím, že by mi mohl něco udělat. Ale kdyby to chtěl zkusit, tak bych s ním bojovala.

„Proboha, Sophie, nejsem sebevrah! Zavěs ten telefon!“ nařídil mi.

„Nejsi sebevrah? Kurva, děláš si ze mě srandu?“

„Madam?“ zeptal se hlas za dveřmi. Pravděpodobně jeden z členů z naší bezpečnostní služby. „Je všechno v pořádku?“

„Ne!“ ozvala jsem se zpátky. Pak jsem do telefonu řekla operátorovi: „Podívejte, mám v domě dítě. Předám vás jednomu členovi naší bezpečnostní společnosti, který s vámi zůstane na telefonu.“ Nečekala jsem na to, až mi k tomu dá svolení. Otevřela jsem dveře a pustila naše chlapy dovnitř. „Potřebuji, abyste zůstali na lince, kde mám pracovníka linky 911, a dohlédli na Neila, než sem dojede záchranka. Můžete to pro mě udělat?“

Ten chlap vypadal před Neilem nervózně. Samozřejmě, protože on byl tím, kdo platil účty. Neil však prostě obrátil oči v sloup a řekl: „Jestli se díky tomu budeš cítit lépe, tak ať jde dovnitř.“

Zamračila jsem se na něj a strčila svůj telefon do ruky bezpečnostního pracovníka. Fuj, jak to ode mě bylo příšerné, že jsem si ani nemohla vzpomenout na jeho jméno?

Ve skutečnosti mě to však v tenhle okamžik ani zbla nezajímalo. Nesnášela jsem se, že budu muset obtěžovat Mariposu, když jsem jí na dnešek dala volno, ale i tak jsem se rozběhla k jejímu pokoji, který byl jen o dveře vedle od dětského pokoje, a zaklepala jsem: „Mariposo? Jsi vzhůru?“

Vzhledem k pozdní hodině jsem neměla čekat, že by ještě byla vzhůru, ale i tak jsem se pořád držela naděje, že bych jí nemusela probudit. Musela jsem znovu zaklepat a pak jsem uslyšela, jak se blíží ke dveřím. Otevřela, ospale na mě mžourala. Vlasy měla stočené do uvolněného copu a na nohách načechrané pantofle ve tvaru tučňáka. „Je všechno v pořádku?“

„Ne,“ pevně jsem prohlásila. „Skutečně se omlouvám, že tě o to žádám, když máš volno, ale potřebuji, aby ses postarala o Olivii. Neil je…“ Co bych měla říct? Neil se pokusil o sebevraždu? Neila odveze policie? Nic z toho moc dobře neznělo. „Neil je skutečně hodně nemocný a musí odjet do nemocnice.“

„Ach můj bože.“ Pokřižovala se a rukou se dotkla náhrdelníku s křížkem, který nosila na krku. „Můžu pro vás něco udělat?“

„Jen se postarej o Olivii,“ řekla jsem, protože skutečně nic jiného udělat nemohla. Nebylo nic, co by mohl kdokoli udělat.

„Žádný problém,“ ujistila mě. Vděčně jsem přikývla, neschopna slova. Byla jsem až příliš zmatená.

Uháněla jsem zpátky do ložnice a cestou jsem ve vstupní hale potkala dva policisty, které doprovázela naše bezpečnostní služba. Auto měli zaparkované před domem, blikala jejich světelná siréna. V dálce jsem otevřenými dveřmi slyšela přibližující se sirény.

„Vy jste ta, kdo volal?“ zeptal se příkře jeden z policistů, když mě spolu s ochrankou následovali k ložnici.

„Ano. Jsem jeho manželka.“ A příliš pozdě jsem si vzpomněla na rady lidí, které jsem tolikrát slyšela. Když má někdo záchvat, nikdy nevolat policii. Ale já jsem nevolala policii. Volala jsem záchranku a oni poslali policii.

Bože, doufala jsem, že by nám naše peníze mohli zajistit soucitnější reakci. Nesnášela jsem sama sebe, že takhle přemýšlím.

„Sanitka je hned za námi,“ řekl mi druhý policista. Zněl mi mnohem příjemněji. „Je při vědomí?“

„Ano, při vědomí. Ale ne útočný, přísahám. Je na mě naštvaný, že jsem zavolala o pomoc, ale -“

„Sophie!“

Otočila jsem se za zvukem mámina zpanikařeného hlasu a skoro jsem při tom porazila jednoho policistu, který stál za mnou. Na sobě měla kabát, vlasy rozcuchané. Tony stál hned za ní, jen v tričku a pyžamových kalhotách.

„Co se stalo?“ zeptala se máma. „Jste všichni v pořádku? Jedná se o Olivii?“

„Ne, není to kvůli Olivii.“ Bolelo mě na hrudi. Ten tlak narůstal a narůstal, drtil mi plíce a nutil mě to vyhrknout. „Neil se pokusil o sebevraždu!“

„Ach, zlato, ne!“ Máma zkřivila tvář.

„Už je tady sanitka!“ zavolal někdo a já se otočila směrem k ložnici. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat. Vypadalo to však, že Tony to ví naprosto přesně. „Jdu nastartovat auto. Becky, pojď se mnou, ať se můžeš obléknout. Sophie, sejdeme se u auta a pojedeme za ambulancí do nemocnice.“

Přikývla jsem, ale všechno kolem mě se tak rychle pohybovalo.

„Budeme potřebovat vozík?“ zavolal někdo od dveří. Jeden z policistů se vydal zpátky do haly, pravděpodobně, aby si s dotyčným promluvil. Máma s Tonym se otočili a odešli, a já se vrátila do ložnice.

Neil stál uprostřed místnosti, v tričku a kalhotách na spaní. Paže měl zkřížené před sebou tak, jak ho spoutal jeden z policistů.

„Je tohle skutečně nezbytné?“ vyštěkl Neil. Na čele se mu perlil pot. Nevěděla jsem, zda je to proto, že má spoutané ruce, nebo kvůli práškům, které si vzal.

„Nemá rád svázané…“ začala jsem a on na mě zíral s kamenným výrazem.

Klidně místo toho mohl říct: Je to všechno tvoje vina.

Tohle mi nikdy neodpustí.

Vrátil se druhý důstojník. „Je tu sanitka.“

„Dobře, pane Elwoode. Pojďme.“

„Nechápu, on je zatčený či tak nějak?“ podívala jsem se na toho příjemnější policistu a čekala na odpověď.

„Není zatčen,“ trpělivě mi vysvětloval. „Spoutali jsme ho, protože je sám pro sebe nebezpečný. Jakmile se dostaneme do nemocnice, sundáme mu je.“

Následovala jsem je ke dveřím. Chtěla jsem Neila políbit. Chtěla jsem se ho dotknout. Chtěla jsem žadonit, aby pochopil, proč jsem mu to udělala.

Odvezli ho dřív, než jsem k tomu dostala příležitost.

Přistoupil ke mně jeden ze záchranářů a zeptal se mě na to, co si Neil vzal. Vrátila jsem se zpátky do ložnice, abych našla lahvičku od prášků, a když jsem se vrátila, strnule jsem mu ji podala. Prohlížel si ji a pak se zeptal, kolik si toho vzal. Neměla jsem ponětí.

Další spousta otázek od záchranářů a policie, jedna za druhou. Všechno v rychlém a metodickém tempu. Tak nějak jsem na to zvládla reagovat, i když jsem v mysli byla úplně jinde.

Tohle bylo skutečné.

Tohle se skutečně stalo.

Neil chtěl zemřít.

Musela jsem zavolat někomu, kdo mi pomůže donutit mého manžela, abych zůstal naživu.

„Do jaké nemocnice ho vezete?“ Měla jsem ještě dost duchapřítomnosti, abych to vykřikla na pracovníka záchranky.

„South Hampton,“ jeden z nich zavolal.

Neptala jsem se, zda bych mohla jet s nimi. Neil by to pravděpodobně tak jako tak nechtěl.

„Potřebujete svézt?“ zeptal se mě policista.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, můj, ehm, náš řidič mě tam doveze.“

I když jsme na autě neměli světla ani sirény, Tony by nás tam zvládl dostat stejně rychle. Ale o tom jsem se před policistou zmínit nehodlala.

Tak rychle, jak všichni přijeli, zase odjeli. Sanitka, policie, dokonce i naše bezpečnostní služba odjeli, a já tu zůstala sama v hale. Z dětského pokoje jsem slabě slyšela Oliviin pláč, ale nedokázala jsem jít za ní. Stála jsem tam a sledovala světla sanitky, dokud mi nezmizela za kopcem a dole na silnici. Pak jsem si sedla na podlahu a čekala na mámu, protože jsem nezvládla nic jiného a nohy už mě dál neunesly.

*****

Čekárna pohotovosti byla přeplněná, takže nás sympatický zdravotní odvedl do samostatné, menší čekárny na oddělení traumatologie.

„Chřipková sezóna,“ řekl s pokrčením ramen, zatímco jsme se s mámou posadila do jednoho z pěti křesel v místnosti.

„Jsem si jistý, že si s vámi někdo co nejdříve přijde promluvit.“

Když odešel, obrátila jsem se na mámu. „Co s ním budou dělat?“

Zhluboka se nadechla a vydechla. Pak pevně stiskla rty. „Nevím. Dřív by ti vypumpovali žaludek, ale nevím, jak moc se to používá i dnes. Nejspíš mu dají něco, co pomůže jeho tělu bojovat s těmi drogami. Když ho nakládali do sanitky, byl při vědomí. To musí být dobré znamení.“

„Aspoň že nebyl tak chytrý, aby si vzal láhev Tylenolu,“ řekla jsem hořce. Dřív, než se vrátí domů, všechno to budu muset vyhodit. A taky bych si měla na všechny lékárničky pořídit zámek. Jestli budu muset, klidně ho donutím ty jeho zasrané pilulky na předpis vyhodit přede mnou. „Nemůžu uvěřit, že mi to udělal.“

Dotkla se mé ruky. „Potřebuješ někomu zavolat?“

Dřív bych musela zavolat Emmě. Zavrtěla jsem hlavou. „Jeho bratři, ale ti jsou tak daleko, že by stejně nemohli nic udělat. A ani nevím, jestli by jim to chtěl říct.“

Mlčky jsme tam spolu seděli. Pak jsem si vzpomněla na doktora Harrise. Vytáhla jsem z kapsy telefon. „Vlastně by to měl vědět jeho psychiatr.“

„Dobrý nápad.“

Vytočila jsem nouzové číslo na doktora Harrise – sliboval nám „kdykoli ve dne v noci“ – a záznamová služba si od nás převzala informace. Během dvaceti minut mi zavolal zpátky s tím, že už je na cestě.

„Mám ti něco donést? Kávu?“ zeptala se máma, když jsem zavěsila.

Zavrtěla jsem hlavou. „Tak jako tak tady žádnou nevidím.“

„Určitě mají nějakou na sesterně,“ řekla a já nepochybovala o tom, že by tam prostě byla schopna zajít a nějaké vysomrovala.

„Ne, jsem tak jako tak až moc nabuzená.“ Opřela jsem se lokty o kolena a hlavu složila do dlaní. Teď, když jsem byla uvnitř, jsem se začala v kabátě cítit podivně, ale bohužel jsem při odjezdu z domu neměla dost zdravého rozumu na to, abych se z noční košile převlékla do něčeho jiného. V čekárně jsem však nemohla sedět jen tak v hedvábné noční košilce.

Netuším, jak dlouho jsme tam čekali. Nechtěla jsem se podívat na hodiny na svém telefonu a v čekárně hodiny nebyly. Nechtěla jsem tu přecházet – to by se ze mě lilo ještě víc potu, ale i tak jsem spotřebovala kolik papírových kapesníčků, když jsme čekali na zprávy. Než se objevil lékař, připadalo mi to jako celá věčnost.

„Paní Elwood?“ oslovila žena v modrobílém plášti moji mámu.

„Ne, já jsem paní Elwood. Nebo, ehm, paní Scaife. Sofie Scaife.“ Díky ucpanému hlasu zněl můj hlas jako bych už pět let bojovala s hodně ošklivým nachlazením. „Omlouvám se. Jsem Neilova manželka.“

Přikývla s hlavou skloněnou ke své kartě. Na tyhle šoky už jsem byla zvyklá. Když byl dřív v nemocnici, lidé si o mně často mysleli, že jsem jeho dcera. Když znovu zvedla hlavu, měla na tváři příjemný, ale uklidňující úsměv. „Jsem doktorka Patel. Když přivezli vašeho manžela, měla jsem ho na starosti. Nejdřív pro vás mám dobrou zprávu. Předávkování léky jako je Valium bývá zřídkakdy fatální. V té síle a množství, které měl, není tak silné, abychom se museli bát o selhání jeho životních funkcí, ale zatím neprokázaly žádné jeho známky. Provedli jsme výplach žaludku -“

„Myslela jsem, že tu už tak často neprovádí,“ přerušila ji máma, v obličeji měla známky obav. Pak dodala: „Omlouvám se za přerušení.“

„Ne, bez problémů,“ mávla doktorka Patel rukou. „Máte pravdu, moc často je už neděláme, ale vzhledem k časovému odhadu paní Scaife jsme usoudili, že to bude nejlepší možnost, protože díky tomu jsme zabránili tomu, aby se některé léky vstřebaly. A skutečně jsme získali několik kusů prášků, které byly ještě nestrávené.“

Vypumpovali Neilovi žaludek? Chtělo se mi zvracet. Do očí mi vyhrkly slzy. „Bolí to? Myslím tím, to co jste mu udělali?“

Doktorka Patel krátce stiskla rty k sobě. „Není to příjemné. Ale je to nejlepší postup, který jsme mohli zvolit.“

Neil už v nemocnici zažil dost bolesti. A já nemohla snést pomyšlení, že jí teď zažil ještě víc.

„To byly ty dobré zprávy,“ řekla máma, když se mi konečně podařilo potlačit vzlyky. „Jaké jsou špatné zprávy?“

„Špatná zpráva je to, že vzhledem k tomu, že se jednalo o záměrné předávkování, musíme zhodnotit jeho psychický stav, případně přistoupit k ústavní léčbě.“ Doktorka Patel se podívala po nás obou. „Také na něj budeme muset dohlédnout na to, abychom se ujistili, že nedojde k potížím s dýcháním, takže tu bude muset dnes v noci zůstat na pozorování. Stráví tu minimálně pár dní.“

„Navštěvuje psychiatra,“ řekla jsem jí a v duchu jsem stále zůstávala u té poznámky ohledně zhodnocení jeho psychického stavu. „Je na cestě sem. Dokáže to zhodnotit?“

„Myslím, že ano?“ Možná, že psychiatrie nebyla součástí její práce. „Měl by toho vědět víc než já. Tohle je něco, co bude muset probrat s našimi lidmi. Tak či tak, tu bude muset zůstat minimálně přes noc, abychom mohli sledovat jeho dýchání.“

„Mohla by jít dovnitř a vidět ho?“ zeptala se máma za mě.

„Už brzy. Sestry ho teď uloží. Jakmile budete moci, dají vám vědět.“ Lékařka si poklepala prsty na svou kartu. „Pokud budete mít jakékoli další otázky, zeptejte se sestry. Ráda jsem vám pomohla.“

„Děkuji vám, doktorko,“ řekla máma.

„Nic se nestalo. Pokud se něco změní, dáme vám vědět, ale jeho prognóza je dobrá.“

Když odešla, zavrtěla jsem hlavou a beznadějně zírala na podlahu. „Upřímně řečeno, nejsem si jistá, zda ho chci vidět. Nevím, jestli mu tohle budu schopná někdy odpustit.“

„Tohle je něco, s čím si dneska večer nemusíš dělat starosti.“ Máma se natáhla na stolek k téměř prázdné krabici s papírovými kapesníčky, aby mi podala další. „Právě teď prostě buď jen vděčná za to, že bude v pořádku.“

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil doktor Harris. Je to ten typ člověka, od kterého byste čekali, že bude kandidovat na senátora. Má oslnivě bílé zuby a hranatou čelist, jako by právě vystoupil z komiksu o Supermanovi. Budíček uprostřed noci však nebyl milosrdný k tónu jeho pleti – byl neskonale bledý.

Zvedla jsem oči a sevřela jsem svůj kabát kolem sebe pevněji. Máma mi ochranitelsky položila ruce na ramena.

„Sophie,“ řekl a podal mi ruku. Za to jsem se cítila provinile, protože já jsem v ruce půlku noci držela papírové kapesníky, kterými jsem si otírala nos. „Kéž bychom se sešli za lepších okolností.“

„To mi povídejte,“ řekla jsem s hořkým smíchem. „Už jste ho viděl?“

„Ano, krátce. Vypadá to, že si myslí, že je tu hodně povyku pro nic.“ Doktor Harris se odmlčel, jako by chtěl ty slova nechat doznít. Ale tuhle Neilovu reakci jsem už znala. „Myslím, že je to známka něčeho mnohem vážnějšího, než jsem viděl na našich sezeních.“

„Možná to nebyl vážný pokus,“ řekla máma s nadějí. „Možná to byl jen výkřik o pomoc.“

„Je nezbytné, abychom každý pokus o sebevraždu brali vážně,“ řekl doktor Harris trpělivě. „Na základě tohoto incidentu a zjištěných informací z našich posledních sezení doporučuji, aby byl Neil hospitalizován v zařízení pro duševní zdraví.“

„Psychiatrická léčebna?“ V pěsti jsem mačkala papírový kapesníček.

„Tenhle termín nepoužíváme. V severní části státu je léčebna, kam jsem už dřív poslal některé pacienty. Jsem si jistý, že si představuje něco jako ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, ale slibuji vám, že je to naprosto odlišné zařízení. Pokud bude chtít, bude mít možnost telefonních hovorů i přijímání návštěv.“ Tón hlasu doktora Harrise byl pevný. „Je to v jeho nejlepším zájmu, paní Scaife.“

Potřásla jsem hlavou. Nebylo to o tom, že bych nechtěla, aby bylo Neilovi lépe, ale on nebude souhlasit s tím, aby odjel na tak dlouhou dobu.

Snažil se tě opustit navždy, připomněla jsem si. Nesnášela jsem to, že jsem měla pravdu.

Přesto však nebyl žádný způsob, jak bych ho o tom byla schopná přesvědčit. „Nikdy s tím nebude souhlasit.“

„Právě proto jsem navrhl nedobrovolnou hospitalizaci.“ Na jednu z židlí vedle mě položil svou tašku a otevřel ji. „Možná bych to byl schopný zařídit i bez vašeho souhlasu, ale vzhledem k tomu, že máte plnou moc od Neila, s vaší pomocí by to bylo mnohem snazší.“

Nedobrovolná. To slovo mi uvízlo v hlavě. Otočila jsem se na mámu. „Tohle mi nikdy neodpustí.“

„Ach, zlato.“ Objala mě a já se sesypala. To objetí bylo tak úžasné. Málem jsem zapomněla, jak se dát znovu dohromady.

„Tohle je pro rodinné příslušníky velice těžké rozhodnutí,“ pokračoval doktor Harris, zatímco jsem brečela. „Ale v důsledku je to přesně to, co Neilovi pomůže.“

Věděla jsem, že má pravdu. Neil mě prosil, abych mu dovolila zemřít. Zkusil to jednou a mohl by to zkusit znovu. Nemohla jsem na něj dohlížet dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, a zároveň být ve stejnou dobu i dobrým rodičem pro Olivii.

Musela být na prvním místě. A dlužila jsem jí to, že udržím jejího Afi s ní, i kdyby jí kvůli tomu musel na nějakou dobu opustit.

Trochu jsem se narovnala. „Tam na něj dohlédnou, že? Celou dobu?“

Doktor Harris vážně přikývl. „Přijímají veškerá opatření. Pacienti jsou pod dohledem, dostávají léky a účastní se skupinové i individuální terapie. Nenavrhl bych tuto možnost, kdyby při ní nebyly pozitivní výsledky léčby a nebyla to pro něj ta nejlepší volba.“

„Myslel jste si, že je pro něj nejlepší předepsat mu to zatracené Valium,“ vyštěkla jsem na něj a v hrudi se mi vařil horký hněv. Když sebou doktor Harris při mých slovech trhl, trochu se mi ulevilo.

„Kdybych měl v té době jakékoli podezření ohledně toho, že má Neil sebevražedné sklony, nemyslel bych si to,“ opatrně připustil. Byla jsem překvapena, že nedodal slova „mimo záznam“, aby si chránil svůj zatracený zadek. „Při zpětném pohledu je to padesát na padesát.“

„Omlouvám se.“ Připadalo mi, jako bych měla na ramenou olověná závaží. „Vím, že pro něj děláte to nejlepší, co je ve vašich silách. Prostě mám vztek. A nevím, jak se s tím vyrovnat.“

„To je pochopitelné,“ řekl.

Otřela jsem si nos s teď už zničeným kapesníčkem. „Dobře. Podepíši vše, co potřebujete. Budu mít možnost ho vidět dřív, než ho odvezou, ať už to bude kamkoli?“

„Samozřejmě.“ Vypadalo to, že se doktoru Harrisovi ulevilo. „Pravděpodobně ho odtud kvůli pozorování nepropustí dřív, než zítra. Můžu ho do Arbor Rest odvézt sám. Pokud budete chtít, můžete nás doprovodit.“

„Ne.“ V žádném případě bych s ním nebyla schopna jet a tam, aniž bych ho tam nechala. „Až to všechno podepíšu, nechci ho pak vidět.“

„Dobře. Tak pojďme na to.“ Podal mi několik formulářů. „Tady jsou sepsána všechna vaše práva a také Neilovi, a zároveň i vaše povinnosti.“

Trvalo to celou věčnost. Dvakrát se tu objevila zdravotní sestra s tím, že se po mně Neil ptá, a místo mě za ním šel doktor Harris. Při podrobném studování formulářů jsem byla ráda za to, že moje máma rozumí tomu nemocničnímu jazyku.

Konečně bylo všechno vyplněno a doktor Harris si ode mě všechno převzal. Byly tu ještě další právní záležitosti, se kterými bude nutné pořádat se, ale byla jsem už tak unavená, že jsem nezvládla dělat nic jiného, než přikyvovat, když mi je vysvětloval.

„Pojďme se podívat za Neilem a pak pojedeme domů,“ řekla mi máma. Tiskla mě za ruku a vedla směrem k pokoji, ve kterém byl umístěn. Sice řekla „my,“ ale když jsem otevřela prosklené dveře a vešla dovnitř, nenásledovala mě.

Když jsem se blížila k posteli, stabilně pípal srdeční monitor i přístroj s infuzí. Místnost byla slabě osvětlená díky zářivce umístěné za hlavou postele. V tom šeru jsem nedokázala posoudit, zda Neil spí nebo ne.

Doufala jsem, že ho v tomhle stavu už nikdy znovu neuvidím. Kolem něj bylo lékařské vybavení, do nosu měl zavedenou kanylu s kyslíkem a na zápěstí plastový náramek. Díky tomu jsem se v mysli znovu vrátila ke všem těm návštěvám v nemocnicích při jeho chemoterapiích, ke všem těm nocím, které jsem strávila v místnostech, které byly cítit antiseptikem. S těmi vzpomínkami se mi vrátil i ten stejný strach: obava z toho, že by mohl zemřít, že bych zůstala sama, že tu není nic, co bych mohla udělat. Neil znovu sváděl bitvu se svým vlastním tělem. Tentokrát to však místo rakovinových buněk sváděl bitvu se svým mozkem, ale tak nějak mi to přišlo stejně děsivé.

„Chcete, abych odešla, madam?“

Zvuk hlasu mě překvapil. Tmavovlasou ženu v plášti námořnické barvy, která seděla v rohu místnosti, jsem původně nezaregistrovala. Vzpomněla jsem si, jak mi máma strčila do kapsy nějaké peníze.

„Ano, děkuji,“ řekla jsem jí. „A děkuji, že tu s ním sedíte.“

Přikývla. Byla to její práce. V tuhle chvíli pravděpodobně chtěla být doma či dělat cokoli jiného, než tu dohlížet na člověka, který se pokusil o sebevraždu.

Náhle jsem za ní dostala vztek. Asi proto, že jsem necítila právo na to, abych byla na Neila naštvaná já sama. Byla jsem si jistá, že k tomu dojde později.

„Sophie?“ zeptal se Neil. Znělo to unaveně a omámeně. Možná, že se jim nepodařilo z jeho těla dostat všechny ty prášky tak rychle, jak si mysleli.

Mlčela jsem.

„Hrozně moc se omlouvám,“ řekl, když jsem přešla blíž. „Je mi to tak líto, že jsem to udělal.“

„Je ti to líto, protože jsem tě zastavila,“ opravila jsem ho. „Nechci, aby ses mi omlouval. Ne teď. Chci, aby ses omluvil, až si uvědomíš, co jsi udělal.“

„Vím, co jsem udělal. Nemyslelo mi to. Jednal jsem ve zkratu -“

Zvedla jsem ruku. „Ne. Nelži mi.“

„Nelžu -“

„Neile, plánoval jsi to.“ Nechtěla jsem ho rozmazlovat. To už jsem dělala dost dlouho. A kam jsme se tím dostali? „Posadil ses a napsal jsi mi dopis na rozloučenou. Vzal sis všechny ty prášky. A…“

Musela jsem se odmlčet, abych na něj nekřičela. Nebo ne z plna plic.

„Neuvědomil jsem si, jak špatně na tom jsem,“ zkusil to znovu. „Ne do teď. Když tě někdo drží, zatímco ti násilím cpe trubici do nosu, dojde ti překvapivé množství jasnozřivosti.“

Zhoupnul se mi žaludek. Už jednou mu to udělali na jednotce intenzivní péče, když se probral z omámení na dost dlouho na to, aby si ve zmatku vytáhl z nosu tuhle hadici. Netuším, zda si na to vzpomněl, ale doufala jsem, že ne.

„Nedostatek jasného úsudku.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Neile, pojedeš do nemocnice, ve které ti pomohou.“

Nazvedl se. „S naprostou určitostí ne.“

„Ano. Doktor Harris právě vyřizuje papíry pro nedobrovolnou hospitalizaci na psychiatrii.“ Při pohledu na nevěřící zoufalství v jeho tváři mi srdce málem vyskočilo z těla ven, ale nic jsem necítila. Nic jiného, než pocit uspokojení, že se mi mu podaří pomoci. „Právě jsem podepsala papíry na základě tvé plné moci jako zástupce.“

To, jak se na mě podíval… Už nikdy znovu bych takový pohled od něj nechtěla zažít. V tuhle chvíli mě nenáviděl. „Jak se opovažuješ? Jak se opovažuješ použít plnou moc -“

„Dělám to pro nás. Pro tebe, pro mě, pro Olivii… Nemůžeš tuhle rodinu opustit a já vím, že v hloubi duše je tam ta osoba, kterou jsi, kterou opravdu jsi. Teď máš jen problém s tím, že tvůj mozek si to neuvědomuje. Nechtěl bys to udělat.“ Když jsem věděla, že mám pravdu, bylo pro mě teď jednodušší zůstat silná. Nemohl na mě zaútočit žádným argumentem, který by mě zviklal.

„Chci tu doktora Harrise. Hned teď!“ vyštěkl Neil a serval ze sebe tenkou nemocniční přikrývku, jako by chtěl vstát z postele.

„Lehni si zpátky! Máš v sobě obrovskou haldu sraček. Chceš, aby se vrátili a připoutali tě?“

Zamračil se na mě a znovu si opřel hlavu o polštář. „Sophie, běž ven. Sežeň doktora Harrise a řekni mu, že jsi změnila názor. Že chceš, abych byl propuštěn. Rozumíš?“ nařídil mi Neil.

Ale tohle nebyla žádná hra a já ho nemusela poslechnout. „Ne. Stane se to, Neile.“

„Tak mi pomoz, Sophie. Zavolám svému právníkovi a budu za to bojovat,“ vyhrožoval mi.

„Udělej to. Ale teď jsi sám pro sebe nebezpečný. Takže tě to donutí přiznat.“ To nebylo to správné slovo. Přiznat? Nebo umístit? To druhé slovo jsem nesnášela. Znělo to tak definitivně.

„Zatraceně, Sophie!“ vykřikl a já ustoupila o krok zpět. „Jestli to uděláš, skončili jsme. Rozumíš? Hned ráno pošlu žádost o rozvod!“

Ta slova by mi měla zlomit srdce, ale vzhledem k tomu, kolik jsme toho už letos prožili, nezbylo nic, co by mi mohl zlomit. Už jsem ho měla rozdrcené na prach. „Dobře. Budu radši, když mě opustíš a zůstaneš naživu, než když zůstaneš se mnou a zabiješ se.“

Ztuhl. Když si uvědomil, jak byl jeho manévr neúčinný, objevily se mu v očích slzy.

„Miluji tě, Neile. Víc, než cokoli jiného na tomhle světě. Ale nebyla jsem pro tebe dost dobrá. Místo toho, abych zasáhla, jsem tě tak dlouho nechala být. Tohle je jediný způsob, jak ti můžu pomoci. Měj na mě zlost. Rozveď se klidně se mnou. Ale nedovolím ti, abys sám sebe zabil.“

Sklonila jsem se k němu. Nedokázala bych opustit tenhle pokoj, aniž bych se ho naposledy dotkla, zvlášť když teď měl v plánu vyhrožovat mi rozvodem. Nemyslela jsem si, že by se tu hrozbu chystal splnit, ani jsem nevěděla, zda by mohl učinit právně závazné rozhodnutí, zatímco bude umístěn proti své vůli v léčebně psychiatrického zařízení. Potřebovala jsem ho však políbit na čelo, abych zjistila, zda bych z dotyku s jeho kůží mohla nějak vycítit, zda jeho láska ke mně stále ještě přetrvává.

Zvedl ruku a zabořil ji do mých vlasů. Přitiskl se čelem k mému. Tělem mu otřásl skřehotavý vzlyk. „Omlouvám se. Ach můj bože, Sophie, je mi to tak strašně líto.“

„Já vím,“ mumlala jsem a kolébala se s ním.

„Nech mě jít domů,“ žadonil. „Prosím, Sophie. Moc tě prosím.“

„Nemůžu.“ Popotáhla jsem v naději, že se mi podaří zadržet slzy. „Moc tě miluji. Můžeš mi zavolat, jo? Kdykoli budeš chtít. A přijedu tě navštívit.“

„Ne, ne,“ řekl, a když jsem se narovnala, chytil mě za ruku. „Prosím, nenechávej mě tu.“

„Musím.“ Stiskla jsem mu prsty a pak jsem se osvobodila z jeho sevření. Pustil mě a rukama si zakryl obličej.

„Nechoď,“ znovu žadonil, zatímco jsem za sebou zavírala dveře.

Zvládla jsem jen pár kroků a pak mě dohnalo vyčerpání a všechny ty emoce. Podlomila se mi kolena, ale byla tam máma a zachytila mě.

„Pojď, zlato,“ konejšila mě a odváděla ven. „Venku na nás čeká Tony s autem.“