TB - 4. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Čekání. Pro rodiče to nejhorší čekání v životě, zda jejich dítě bude mít to štěstí a zvládne to. Děje se přesně to, co jste téměř všechny předvídaly, a čeho jste se obávaly…                 Sinnel

Nikdy dřív jsem se o svůj život skutečně nebála, když Neil řídil auto, ale tentokrát to bral prakticky na každou červenou, když se snažil dostat se co nejrychleji do nemocnice na druhém konci města. V hlavě jsem stále slyšela slova operátora. Paní Van der Graf měla nehodu.

Byla jsem Emminým kontakt pro případ nouze? To byla opilá, když se pro tohle rozhodla? Jakmile se bude cítit lépe, budu si z ní kvůli tomuhle dělat legraci.

Neil zaparkoval na ulici a oba jsme uháněli dovnitř do čekárny na pohotovost. Nemocniční personál nás nasměroval na chirurgii. Celá cesta mi přišla jako věčnost. Neil málem prokopl dveře výtahu, než se otevřely. Prosklenými dveřmi čekárny jsem zaregistrovala Valerii a jejího nového přítele, Laurence. Seděli vedle sebe, hlavy měli u sebe. Jejich kabáty ležely na vedlejší židli, která vypadala velice nepohodlně.

Když jsme vešli, Laurence se tvářil ponuře a Valerie měla oči podlité krví a plné slz.

„Co…“ Neil mělce dýchal a musel to zkusit znovu. „Co se stalo?“

„Nehoda,“ řekla Valerie a hlas se jí třásl. „Michael je mrtvý.“

Nemohla jsem dýchat. Hruď jsem měla náhle až moc těžkou a nedokázala jsem s tím bojovat. Tohle musí cítit člověk, když se topí. Musela jsem se opřít o zavřené dveře. Michal byl mrtvý? To nemohl. Vždyť jsem ho slyšela mluvit s Emmou, když jsme spolu mluvily po telefonu.

Je… před chvílí byl naživu.

Neil zvedl ruce k ústům. Očima těkal po místnosti, jako by tu někde mohl najít řešení toho příšerného problému. „Emma. Můj bože, musí být zničená.“

Při pohledu na Valeriinu tvář se mi chtělo zvracet. Sklonila hlavu. „Neví to. Právě teď je na chirurgii.“

„Chirurgii?“ Neil zavrávoral dozadu. Rukou zašátral dozadu a zhroutil se na jednu ze židlí. Byl bledší než kdykoli dřív. „Co… Jak moc byla ta nehoda ošklivá?“

„Byli na West Side Highway. Vůz vedle nich je smetl,“ vysvětloval Laurence, zatímco Valerie se opírala hlavou o jeho rameno. „Převrátili se a pak je zasáhlo další vozidlo.“

Vzpomněla jsem si, jak Neil říkal: Řekni jí, ať mi dá předčasný dárek k narozeninám a dorazí včas.

V žádném případě nemohl zapomenout, že tohle řekl. V jeho obličeji jsem to prakticky viděla.

„Michael se ani nedostal z auta ven. Emma byla v bezvědomí.“ Valerie při těch slovech brečela. „Právě teď na ní pracují. Jediné, co nám řekli, je to, že je to vážné.“

„Vážné jako ve vážném stavu nebo kritickém?“ zeptala jsem se, ale bylo to hloupé. Žádné informace vám v nemocnici v reálném životě nedají, že?

Tak jako tak mi nikdo neodpověděl. Seděli jsme tam, paralyzovaní šokem.

Obrátila jsem se k Neilovi. „Jdu zavolat Penny, aby nám donesla nějaké oblečení. Potřebujeme zařídit ještě něco jiného?“

„Volala jsem au-pair, takže ví, že nepřijedou domů včas -“ Valerii zadrhl hlas. Michael se domů už vůbec nevrátí.

„Kde jsou Michaelovi rodiče?“ zeptal se Neil. Hlas měl monotónní a děsivě neutrální.

„Ve Gstaadu,“ řekla Valerie s bezmocným pokrčením ramen. „Byli informováni.“

Informováni. Co se to děje? Tohle nejsme my. Nestala se nám žádná tragédie. Dobře, stala, ale ne tohle. Měli jsme… problémy s drogami a rodinné rozmíšky. Tohle ne. Ne, tahle strašná smrt a hrozba…

Ne, Emma bude v pořádku. Protože kdyby nebyla…

Vylovila jsem z kapsy svého kabátu telefon a vytočila Penny.

„Sophie?“ ozvala se nervózně.

„Máš ještě klíč k bytu?“ zeptala jsem se jí a snažila se, aby se mi netřásl hlas.

„Jo… Kde jste? Je všechno v pořádku?“

„Potřebuji, abys dojela do bytu. Sbal nám nějaké oblečení. Pro Neila nějaké džíny a svetr, ehm, a pro mě džíny a tričko s dlouhým rukávem.“ Dopadne to dobře. V té beznadějné situaci musí dojít k nějakému pokroku. „A přivez to sem, do New Yorské presbyteriánské nemocnice.“

„Ach. Jo, jasně.“ Podle Pennina tónu hlasu pochopila vážnost situace. „Hned to zařídím.“

„Děkuji.“

Zavěsila jsem a přitiskla si telefon k hrudi. Chtěla jsem zavolat někomu jinému, jen abych se ujistila, že to bude v pořádku, jako bych měla možnost udělat pro to, abych celou tu situaci mohla změnit.

Michael byl mrtvý. Emma ho už nikdy znovu neuvidí. Olivia nikdy… Bože, dokonce by si ho možná ani nepamatovala.

Chtěla jsem brečet. Připadala jsem si jako zrádce, že nebrečím.

Zvedla jsem si sukni a jednou rukou jsem si jí přidržela, zatímco jsem otevřela dveře čekárny. Připadala jsem si hloupě, že jsem v nemocniční čekárně v šatech na gala příležitost. A měla jsem říct Penny, aby přinesla i boty.

Neil si kousal nehet a teď zvedl hlavu. Oči měl červené, ramena shrbená a já jsem přímo fyzicky viděla všechnu tu bolest, kterou kvůli Emmě cítil.

„Kdo jí to řekne?“ ptal se mě. „Myslíš, že to bude muset udělat někdo z nás?“

„Já to udělám,“ nabídla se Valerie a otřela si oči papírovým kapesníčkem, který držela v ruce. Ne, že by vyloženě brečela, ale z očí jí stále tekly slzy. Bylo těžké vidět jí to říct, když vypadala, že se stěží drží pohromadě.

„Mohu pro tebe něco udělat?“ zeptala jsem se Neila a dala mu ruku na rameno. Pitomá dřevěná loketní opěrka mezi židlemi mi bránila v tom, abych ho vzala za ruku. Tak jako tak však nevypadal, že by chtěl, aby se ho někdo dotýkal.

Zavrtěl hlavou. „Ne, jen oblečení. Myslela jsi na všechno.“ Snažil se znít povzbudivě, i když se nás život trhal na kusy.

V tichosti jsme čekali. Občas ho přerušil jen Laurence, když nám nabídl donést kávu nebo něco jiného z prodejního automatu. Vždycky jsme odmítli, i když se mu podařilo Valerii vnutit aspoň vypití šálku čaje.

Laurence se mi líbil. Vypadal, že se o Valerii dobře stará.

Penny dorazila mnohem dřív, než jsem jí čekala. Zabralo jí to jen zhruba čtyřicet pět minut. Uviděla jsem jí s Ianem – s Ianem? – jak společně vystupují z výtahu. Zaregistrovala mě prosklenými dveřmi. Stoupla jsem si a zamířila na chodbu, abych se s ní setkala.

„Co se děje?“ zeptal se mě Ian a přese mě se díval na Valerii s Neilem, kteří seděli v čekárně. V ruce měl malou černou sportovní tašku s oblečením pro nás.

„Došlo k nehodě.“ Spolkla jsem vzlyk. „Michael je mrtvý. Emma je na chirurgii.“

„Ach ne. Ach, Sophie, je mi tak líto.“ Penny mě sevřela v náručí.

„Jdu si promluvit s Neilem,“ řekl Ian a kývl směrem k čekárně. Pak si na rameni nadzvedl tašku. „Hodím mu věci na převlečení.“

Samozřejmě, že udělá víc, než jen to, že mu předá věci na převlečení. Ian byl jedním z nejcitlivějších lidí, které jsem kdy poznala. Pravděpodobně si připadal naprosto stejně bezmocný jako já.

Když odešel, otočila jsem se k Penny. „Takže… co tady dělá?“

„Dovezl mě sem,“ řekla a nakrčila čelo. „O tom si můžeme promluvit později.“

Byla jsem v pokušení trvat na svém, že si o tom promluvíme právě teď. Přišlo mi, že by to mohlo představovat dobré rozptýlení. Pak jsem si však uvědomila, jak marné by bylo snažit se na něco soustředit.

Tohle nebyl jen nějaký okamžik, který jsem jen potřebovala přečkat. Tohle se stane součástí našich životů po zbytek dnů. S Neilem bychom tu měli pro Emmu být a pomoci jí projít všemi těmi hroznými dny a měsíci, možná i roky, které budou následovat.

Pomyslela jsem na to, jak bych se cítila, kdybych bez varování zničehonic přišla o Neila. Ty pocity osamělosti a neúplnosti mě dostaly a Penny mě objala. Brečela jsem a brečela. Když se pak Ian vrátil, zůstal stát trapně stranou, než jsme se od sebe odtáhly.

„Je tu něco dalšího, co bychom pro vás mohli udělat?“ zeptal se s bezmocným pohledem člověka, který potřeboval něco udělat. Klidně se mohl za mě postavit do řady.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Nemyslím. Běž domů. Zítra ti dám vědět novinky.“

„Dobře.“ Penny mě ještě jednou objala a pak ke mně přistoupil i Ian, aby mě také pevně objal. Společně následně přešli k výtahům a já je sledovala pohledem.

U čekárny byla malá koupelna, ve které jsme se s Neilem postupně vystřídali, abychom se převlékli. Já jsem pak jeho smoking a své šaty pověsila na polstrovaná ramínka, které Penny přivezla také. I z toho důvodu se ta dívka stala mou asistentkou.

Od příjezdu do nemocnice už uplynula hodina a půl. Přecházela jsem tam a sem a balancovala jsem mezi nesměle optimistickým postojem „žádné zprávy – dobré zprávy“ a „co když se stalo něco příšerného, a oni nám o tom zapomněli říct“. Snažila jsem se věřit tomu prvnímu.

Vypadalo, že každý z nás je izolován ve svých vlastních obavách. Nepodělili jsme se spolu navzájem o své pocity. Nemluvili jsme, vůbec.

Když se konečně ve dveřích objevil doktor, už jsem úplně ztratila pojem o čase.

Neil tím byl vytržený ze svých osamělých myšlenek, postavil se, zhluboka se nadechl a ruce si strčil do zadních kapes džínů. Svraštil obočí a než zvedl oči, protáhl si krk.

Valerie zůstala tam, kde byla. Oči měla doširoka vytřeštěné a rty pootevřené, jako by se chtěla zeptat na to, co jsme všichni chtěli slyšet.

Lékař byl mladý a unavený. Tmavé vlasy mu zakrývala chirurgická čepička. Postupně se podíval na každého z nás a pak se vrátil pohledem k Valerii. „Je mi líto.“

Přísahám, že v nastalém tichu jsem slyšela tikot hodin na stěně. Netrvalo dlouho a pak jsem uslyšela další zvuk. Dlouhé, táhlé, rozechvělé „Ne!“, které vycházelo z Valeriiných úst. Stočila se do klubíčka, čelem se opírala o svá kolena a tělo se jí třáslo zoufalými vzlyky.

„Emma utrpěla rozsáhlé poranění hrudníku,“ pokračoval doktor, který při popisu něčeho tak strašného vypadal tak soucitně. „Během chirurgického zákroku se nám ji nepodařilo stabilizovat. Dělali jsme vše, co bylo v našich silách, ale poranění jejího srdce bylo… příliš rozsáhlé. Je mi líto, ale zemřela.“

Zemřela? Ne „odešla“? Ne „ztratili jsme ji“? To syrové, bolestivé slovo „zemřela“?

„Ne.“ Neil o krok ustoupil a zavrtěl hlavou. „Musí existovat něco, co můžete udělat.“

„Velice se omlouvám, pane. Zkoušeli jsme všechno -“

„Zkuste to znovu!“ vykřikl Neil. „Musí být nějaká cesta.“

Žaludek mi klesl. Měl by si uvědomit a to brzo, že tady se nejedná o žádné vyjednávání. Není tu nic, co by mohl kontrolovat, co by mohl vrátit zpět. Nemůžeme si Emmu koupit zpět. Nemohli jsme její smrt vzít zpět. Tohle bylo konečné.

„Přál bych si, aby tu byla nějaká možnost, ale prostě není,“ řekl doktor, trpělivý tváří v tvář křiku rodinného příslušníka, kterému ještě nedošlo, že by měl truchlit. „Požádám sestru, aby vám dala vědět, pokud jí budete chtít vidět.“

Otočila jsem se k Neilovi. Proč nenaříká tak jako Valerie? Ta se tiskla k Laurencovi a s každým svým mučivým vzlykem z ní prýštila bolest. Ale Neil tam jen stál, prázdný. Prázdný tak jako jsem se cítila já.

Nebylo to skutečné, zatím.

Viděla jsem to na něm. Ten okamžik, kdy mu všechna ta lékařova slova došla, skutečně došla. V očích mu vyhaslo světlo, jako by také umřel. Zavrávoral dozadu. Těkal očima na hodiny, dveře, kávovar. Jen ne na lidi v místnosti, kteří jsou součástí téhle zatracené nové reality. Oči se mu zalily slzami. Když padaly, zhroutil se mu obličej a tvrdě dopadnul na zem. Nejdřív na jedno koleno, pak na bok a potom se opřel o řadu židlí, na kterých jsme předtím seděli. Klesla jsem k němu dolů a přitáhla si ho do náruče. Pevně se mě držel, prsty se mi zarýval do zad. Hlavou se mi opíral o hrudník a vzlykal. Brečel už v době, kdy zemřela jeho máma, ale tohle bylo tisíckrát horší. Zvuky, které vydával, představovaly čistou, zoufalou bolest, dál sílily a byly čím dál tím silnější a zoufalejší.

Nevěděla jsem, co říct. Nedokázala jsem ho utišit. Nemohla jsem mu říct, že všechno bude v pořádku. Protože nebude. Už nikdy znovu nebude.

Emma byla mrtvá. Naše Emma. Ta, která byla tak úžasně jízlivá, když jsme se poprvé potkaly. Ta, která mi tak věřila, že se stala mojí kamarádkou, zatímco její otec bojoval s rakovinou. Ta, která víc než cokoli na světě chtěla dítě, dítě, které teď spalo doma a čekalo, až se k němu vrátí jeho máma s tátou.

„Nemůžu dýchat,“ vydechl Neil u mé hrudi. „Můj bože, Sophie, mám pocit, že umřu.“

Kdykoli jindy by mě to znepokojilo. Ale teď ne. Teď mi to u něj přišlo přirozené. „Vím, zlato. Já vím.“

Nevěděla jsem. Neměla jsem ani ponětí, jaký to musel být pocit.

„Podívej se na mě. Podívej se na mě,“ jemně jsem mu nařídila. Podívej se na mě dřív, než se hroutíš mrtvý šokem.

Když to udělal, přejela jsem mu dlaní po straně obličeje. „Mám tě. Jo? Mám tě, držím tě.“

„Pan a paní Elwoodovi?“ zeptal se ženský hlas. Zvedla jsem hlavu a uviděla sestru v uniformě barvy světlé lila, která měla vlasy spletené ve francouzském copu. Stála ve dveřích čekárny.

„Pan Elwood a paní Stern,“ opravil jí Laurence jemně a kývl směrem k Valerii. Byla jsem za to ráda. Nepotřebovala, aby jí to někdo hodil do obličeje, dokonce i když měla ve svém životě už novou osobu.

„Omlouvám se,“ řekla sestra. „Pokud byste teď chtěli vidět vaši dceru, pojďte za mnou.“

Neil se postavil a Laurence mu nabídl kapesník. Neil si jím otřel oči a nos, a vypadal, že se snaží sebrat. To od něho byl výkon – nebyl schopný vzpřímeně stát.

Držela jsem ho v podpaží a společně jsme následovali ženu dolů chodbou. Když jsme však došli až ke dveřím, pustila jsem ho. „Nevím, jestli bych měla…“

„Tys tam byla, když rodila Olivii,“ říká Valerie skrz slzy. „A Neil tě potřebuje.“

Nechtěla jsem Emmu vidět, ale Valerie měla pravdu. V žádném případě bych nemohla opustit Neila, aby tohle podstoupil sám.

„Musím vás varovat, že při nehodě utrpěla spoustu zranění,“ řekla sestra jemně. „Ruce a obličej má pohmožděné. Na hrudi má řez. Sice ho neuvidíte, ale pod oblečením můžete uvidět obvaz.“

„Byla…“ Neil na okamžik zavřel oči a zápasil s tou otázkou. „Měla bolesti?“

„Byla ve velice dobrých rukách anesteziologa,“ řekla sestra. Tohle však nebyla ta odpověď, kterou jsme zjišťovali. Chtěli jsme vědět, zda Emma vůbec nabyla vědomí. Zda věděla, že Michael zemřel. Zda se bála, co by se mohlo stát s její dcerou. Chtěla jsem vědět, že neměla čas se o to bát.

Ach bože, co se stane s Olivií?

Při vstupu do místnosti se mi zvedl žaludek. Bez ohledu na to, že jsem věděla, že Emma leží uvnitř, připadalo mi to tu podivně prázdné. Jediné světlo v místnosti vycházelo z nástěnné lampy za hlavou její postele. Viděla jsem to přes tenkou látkovou zástěnu, která blokovala přímý výhled od dveří. Postel byla na jejím konci, viděla jsem, jak se jí dotýkají Emminy nohy. I když jsem věděla, že je mrtvá, dokonce i když jsem sama sobě dodávala odvahu, abych prošla za zástěnou, tak jsem čekala, že si sedne, bude na nás zírat a řekne nám, jak jsme všichni směšní, když jsme jim to uvěřili.

Ale neudělala to.

„Ach ne,“ naříkala vedle nás Valerie a vrhla se na židli vedle postele.

Emmu položili na záda a oblékli do nemocniční košile, podobné té, kterou odmítla nosit po narození Olivie. Přikrývku měla založenou na prsou, na ní jí ležely ruce. Obličej i paže měla pokryté modřinami, jedno ze zápěstí ohnuté v nepřirozeném úhlu.

Neil vydal zvuk plný beznaděje a přešel k ní. Jednu ruku ji zvedl k hlavě a pohladil ji po vlasech, jako by od ní chtěl zahnat noční můru. Sklonil se k ní, políbil ji na čelo a upíral oči na ránu v jejích vlasech. Horní ret měla rozseknutý a oteklý.

To jediné, na co jsem mohla myslet, bylo to, že by jí na to měl někdo dát trochu ledu.

Byla to Emma, ale zároveň i nebyla. Nemohla otevřít oči a být Emmou. Už ne. Zírala jsem na její hruď, chtěla, aby se s jejími nádechy pohybovala. Fantazírovala jsem o tom, že otevře oči a bude v pohodě.

Valerie vzala Emmu za ruku, jemně jí zvedla k ústům a políbila jí do dlaně.

„Moje sladká holčičko,“ zamumlal Neil do jejích vlasů a pak se znovu zhroutil. Brečel a zabořil svou hlavu do polštáře vedle její hlavy.

Tohle nemůže být pravda. Tohle se nemělo stát. S Emmou jsme byly domluvené, že příští týden půjdeme do kina, jen my dvě. Dokonce jsme žertovaly o tom, jak snadné je udělat z Neila chůvu Olivie. Zas a znovu se mi k ní vracely myšlenky. Jak by mohla Olivie pochopit, kam odešla její máma s tátou? A kam by měla jít ona? K Michaelovým rodičům? Uvidíme ji po tomhle ještě někdy? Měla bych vůbec myslet na tyhle věci, když tady Emma leží, přítomná a přitom v tom samém okamžiku je pryč.

Chtěla jsem ji obejmout. Nemohla jsem. Emma, když byla naživu, jen stěží tolerovala mé objetí a určitě by nechtěla můj soucit teď, když je mrtvá. Ale musela jsem něco udělat. Musela jsem jí něco říct. Musela jsem jí to dát vědět.

Přistoupila jsem na místo vedle Neila, rukou ho objala kolem ramen a sklonila se, abych jí políbila na tvář. „Miluji tě,“ zašeptala jsem jí.

Měla jsem to říct, dokud byla naživu.

Neil s Valerií zůstali s Emmou dlouhou dobu. Laurence na základě Neilova požadavku kontaktoval pohřební službu. Věděla jsem, že o to požádal Laurence, protože mě tím nechtěl zatěžovat, ale moje praktická povaha mě stejně dohnala. Byly tu věci, které bylo potřeba udělat. Nevěděla jsem, zda po sobě Emma s Michaelem zanechali poslední vůli, nebo dokonce zda měli právníka, takže s tím jsem pomoci nemohla, ale rozhodně jsem to moha dát vědět lidem.

Jako prvního jsem vytočila Iana. Neilovi by nemělo vadit, že jsem se toho ujala. Když Ian zvedl telefon, zněl ospale a jako by měl příšernou noc. „Všechno v pořádku, jo?“

„Ne. Všechno je…“ Sevřelo se mi hrdlo. Nemohla jsem dýchat, protože kdybych dýchala, musela bych vyslovit ta slova.

„Ach bože,“ řekl Ian tiše.

Přitiskla jsem si ruku na hruď. Byla jsem si jistá tím, že se mi propadne až k páteři. Protože jsem jí podezřívala, že bude s ním, požádala jsem: „Můžeš mi, prosím, dát Penny?“

„Jasně.“ Pak o něco tlumeněji zamumlal: „Vstávej, Panenko.“ Bylo slyšet šustění a pak se ozvala Penny.

„Ahoj?“

„Penny, ehm.“ Spodní ret se mi třásl. Byla jsem tak ráda za to, že mě přes telefon nemůže vidět. „Neilova dcera Emma. Ona… zemřela.“

„Ach ne,“ řekla Penny po chvíli ticha. „Je něco, co potřebuješ, abych zařídila?“

Občas zapomínám, že Penny je zaměstnanec, ne kamarádka. Teď, když chodila s Ianem – předpokládám, že jsou zpátky spolu, když už se v nemocnici ukázali společně – se ta hranice ještě víc stírá. Samozřejmě, že předpokládala, že jí volám jako její šéf. „Ne. Není nic, co bych potřebovala. Prostě jsem to Ianovi nedokázala říct.“

„Sophie, je mi to tak líto. Jestli potřebuješ, zruším tvůj pracovní program na celý týden,“ slíbila mi.

„Zítra o tom popřemýšlím,“ řekla jsem jí a rozloučily jsme se.

Zavolala jsem mámě, ale tak jak jsem předpokládala, spadl hovor do hlasové schránky. Namluvila jsem vzkaz, že je to důležité a aby se mi ozvala zpátky. Holli a Deje bych to mohla říct ráno.

Ale Neilovi bratři a sestra…

Zvažovala jsem, zda mám počkat a zjistit, zda jim to Neil bude chtít zavolat osobně, oproti pravděpodobnosti toho, zda vůbec bude schopný emocionálně myslet na tyhle věci. Nechtěla jsem ho obejít, ale nevěděla jsem, zda by se k nim nemohly dřív dostat nějaké z těch papírů. Rozhodně by se to neměli dozvědět tímhle způsobem.

Takže jsem je všechny obvolala. Omluvila jsem se, že je ruším v tak brzké hodině. Pak jsem vyhrkla „Došlo k nehodě, Emma a Michael při ní zemřeli.“ Nebyl žádný způsob, jak bych jim něco takového mohla sdělit jemně, a tak nějak to bylo takhle bylo jednodušší, když jsem mohla roboticky stále opakovat to samé. Reakce byly smíšené. Fioně upadl telefon. Runólfa žena, Kristine, jen smutně řekla „Ach ne,“ a slíbila, že jakmile se manžel probudí, řekne mu to. Geir otevřeně brečel a prosil o detaily. Všichni se ptali, kdy by mohl být pohřeb, což bylo něco, co jsem zatím ještě nedokázala potvrdit a jak to nese Neil. Potřebujeme něco? A ten srdcervoucí dotaz, byla zraněna i Olivia?“

Když jsem s tím konečně skončila, už jsem nic necítila. Byla jsem jen nádoba pro špatné zprávy. Nedokázala jsem brečet, dokonce ani cítit smutek. Skutečně. To jediné, co jsem cítila, byl strach, protože Neil byl stále v místnosti se svou mrtvou dcerou a já to nemohla nijak spravit.

Zazvonil mi telefon a na obrazovce se objevilo Tonyho číslo.

„H-haló?“ Cítila jsem žaludek až v krku. Ne, to byla jen žluč. Nasucho jsem polkla.

Ozval se mámin hlas. „Viděla jsem, žes volala, ale můj telefon je mrtvý.“

Při jejím výběru slov jsem sebou trhla. „Ehm, hm.“

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se a opatrně vážila tón svého hlasu.

Přikývla jsem. Nevím, proč to dělám, když telefonuji. „Ne. Emma a Michael měli automobilovou nehodu. Zemřeli.“

„Cože?“ zeptala se máma, i když jsem věděla, že mě slyšela a nenutí mě to znovu opakovat. „Kdy se to stalo?“

„Byli na cestě na slavnost.“ Tenhle rozhovor probíhal zhruba stejně jako všechny ostatní. Bylo to ode mě fakt morbidní, že jsem to začala brát jako rutinu?

„Olivia s nimi nebyla, že?“

„Ne. Byla doma. Vlastně stále je doma. Nevím, jestli bychom ohledně toho měli něco dělat nebo…“ zhluboka jsem vydechla. Kdyby byla máma tady, mohla bych ji obejmout a brečet. Ale nebyla tady a skutečně tu nebyl žádný důvod, jak bych mohla brečet, když mě potřebuje někdo jiný. Já můžu brečet později. Zatím jsem jela na rezervy a než se dostaneme zpět do bytu, nemůžu se zhroutit. „Jen jsem ti to chtěla dát vědět. Nechci vám zničit váš víkend. Zůstaňte tam, ale kdyby se něco změnilo…“

„Zlatíčko, samozřejmě, že tu nezůstaneme!“ vykřikla máma. V pozadí jsem slyšela Tonyho hlas. „Podívej, hned ráno se vrátíme, jo? Nebo možná odpoledne.“

„Ne, ne, jen tam zůstaňte.“ Promnu si nos. „Zavolej mi ráno, jo?“

„Jistě,“ souhlasila s očividnou nechutí. „Jsi v pořádku?“

Ztišila jsem hlas a nervózně se rozhlédla chodbou. „Ne. Nevím, jak tohle všechno Neil zvládne. Je naprosto v háji.“

„To si dokážu představit.“ Tohle si máma skutečně představit dovedla. S Emmou jsme byly stejně staré. Neil ztratil svou dceru tak, jako by máma ztratila mě. Už tak byla ohledně všeho paranoidní, takže pravděpodobně nebude už dneska v noci spát.

„Zavolám ti ráno, jo?“ Rozloučily jsme se a zavěsily. Pak už mi nezbylo nic jiného, než čekat.

Sestra, která procházela okolo, se na mě soucitně podívala a zamířila do dveří, kde byli Neil, Valerie a Laurence stále ještě s Emmou. Následovala jsem ji a čekala, že nám řekne, že už všichni musíme odejít, že jsme tam už moc dlouho. Místo toho řekla, že dorazili pracovníci pohřebního ústavu. Neil podepsal nějaké papíry, aby jim umožnil přístup k Emminu tělu. Sestra odešla a Laurence položil ruku Valerii na rameno.

„Chystají se jí převzít,“ řekl tiše a přejížděl jí palcem po ruce.

Valerie přikývla, ale pak znovu vybuchla v pláč. Stále držela Emminu ruku. Od okamžiku, kdy jsme sem vešli, jí nepustila.

Přála jsem si, abych dokázala působit na Neila tak uklidňujícím dojmem, jako Laurence vůči Valerii. Asi mě však v mozku chyběla nějaká chemická reakce, díky které jsem si tváří v tvář té tragédii připadala jako idiot. Jen jsem tam stála jako idiot, zatímco Neil se ze své židle sklonil, aby mohl naposledy Emmu políbit na tvář. Zavřel oči a něco jí šeptal. Neslyšela jsem ho.

Byly doby, kdy jsem Valerii nenáviděla. Myslím tím, skutečně jsem ji nenáviděla. Ale nedokázala jsem si představit, že bych k ní někdy mohla ještě něco takového cítit. Ne teď, když jsem ji viděla tak zraněnou. Neil se postavil po jejím boku a Laurence ustoupil. Byli jsme ve stejné situaci – oba jsme museli bezmocně sledovat tu ztrátu, kterou náš partner utrpěl. To nejmenší, co teď můžeme udělat je, dovolit jim, aby se navzájem pro sebe stali oporou.

Valerie zvedla hlavu a po tvářích se jí koulely slzy. Vypadalo, že se teď trochu sebrala. Pak se jí horní ret roztřásl a znovu se zhroutila. „Naše děťátko.“

Neil si klekl na jedno koleno a rukou ji objal kolem ramen. „Já vím, Vee. Já vím.“ Když ji utěšoval, byl překvapivě klidný a já si uvědomila, že bez ohledu na to, jak si byl Laurence s Valerií blízký, Neil byl v téhle místnosti tou jedinou osobou, která byla schopna odhadnout, jak byla křehká. I když jejich romantický vztah skončil před Emminým narozením, jejich dcera je stále spojovala a teď byli svázáni ve svém smutku.

Když jsme odcházeli, znovu jsem byla překvapena, jak se Neil držel. Podal si ruku s Laurencem a řekl mu, aby se postaral o Valerii. Nebrečel, ani znovu nepřistoupil k Emmě. Rozhodně vypadal naprosto stoicky, tak nějak jako by dokázal nechat bolest někde jinde.

To trvalo do doby, než jsme sešli dolů a vyšli ze dveří pohotovosti. Pak se zhroutil a vyzvracel do křoví.

V automaticky otvíraných dveřích se objevil pracovník ostrahy. „Potřebujete pomoc?“

„Ne. On je…“ Co? Není v pořádku. Doslova nemocný žalem? „Je v pořádku. Je skutečně rozrušený, ale ne… Je v pořádku.“

Pracovník ostrahy nevypadal moc přesvědčeně, a když se vrátil dovnitř, stále nás po oku sledoval. Natáhla jsem se po Neilovi paži. „Hele, musíme se odtud dostat. Ten chlap si myslí, že jsi opilý či tak nějak a nemyslím si, že bychom si ještě dneska potřebovali udělat výlet na policejní stanici, jo?“

Neil se narovnal. V obličeji byl bledý a celý zpocený. „Za těchto okolností bych asi radši neměl řídit,“ řekl a sáhl do kapsy po klíčcích.

Jo, takže bych měla řídit jeho neskutečně drahý super auťák. Předpokládám, že budeme mít vyšší šanci na přežití, když bude řídit osoba, která nebude poháněna neskutečným zármutkem.

Bože, kéž bych si tohle nemyslela.

Silnice byly stále mimořádně kluzké, proto jsem jela velice, velice opatrně. Tak moc jsem nesnášela jezdit po New Yorku, takže předtím jsem řídila jen dvakrát. Bez ohledu na to, že byla hluboká noc, byl stále ještě docela provoz. Neil celou jízdu mlčel, kromě toho, že mi jednou řekl, abych zapnula směrovku. Aspoň, že to nebylo moc daleko.

I ve výtahu byl zticha. Když cinknul zvonek, že jsme na našem podlaží, překvapilo mě to.

Musela jsem něco říct. To ticho mě dohánělo ještě k většímu šílenství, než jsem cítila doteď.

„Mohla bych pro tebe něco udělat?“ zeptala jsem se ho, když jsme vstoupili do haly.

„Hmm?“ Vypadal, jako by si teprve teď uvědomil, že jsem pořád tady. „Ach ne. Díky. Musím udělat pár telefonních hovorů.“

„Zavolala jsem tvé sestře,“ řekla jsem mu. „A tvým bratrům. Nechtěla jsem, aby se o nehodě dozvěděli dřív od někoho jiného.“

„Aha.“ Zněl zklamaně.

„Neměla jsem to v úmyslu udělat za tvými zády. Prostě jsem si myslela… vzhledem k tomu, že všichni už by brzo vstávali…“

„Ne, samozřejmě. To bylo…“ Hlas se mu vytratil.

Čekala jsem, zda ještě něco dodá. V knihovně měkce odbily hodiny. Byly tři ráno.

„Co kdybychom šli spát?“ zeptala jsem se a položila mu ruku na rameno. „Zítra toho bude potřeba spoustu zařídit.“

„Ano, máš pravdu. Samozřejmě, máš pravdu.“ Přikývl, ale nepohnul se.

Už dříve jsem měla strach. Když jsem zjistila, že má Neil rakovinu. Když po transplantaci skončil v izolaci. Ale nic nebylo tak strašné jako tahle chvíle, když jsme tu teď byli a já nevěděla, jak se k němu dostat blíž.

Setřásl ze sebe trans, do kterého upadl. „Běž spát. Potřebuji nějaký čas jen sám pro sebe.“

„Jsi si tím jistý?“ Už jsem cítila, jak se od něj odtahuji. Jako by byl jeho smutek jakýmsi druhem repelentu. Nemohla jsem se k němu dočkat blíž, i když mě celé tělo bolelo touhou pomoci mu.

Přikývl.

Co na to říct? „Ne, nechci odejít, protože cítím, že bych neměla?“ Musím respektovat jeho potřeby, že? I když ve mně všechno buší tím, že dělám naprosto špatnou věc?

„Jo. Kdybys mě potřeboval…“ Tu větu jsem nedokončila. Otočila jsem se a odešla do ložnice.

Dokonce jsem ani nebyla unavená.

Měla jsem potřebu být blízko Neila. I když mezi námi byly zavřené dveře, cítila jsem se jako bych naprosto kapitulovala. Ale co jsem měla dělat, když jsem byla tak nabuzená? Stát uprostřed místnosti, celou noc paralyzovaná naprostou nevírou?

Měla bych být unavená, že?

Jeho výkřik mě vyděsil. Zježily se mi při něm chlupy na rukách i na krku. Byl to zvuk zrození nepředstavitelné bolesti. Ten tlak, který cítil, musel být ohromující a teď, když praskl, vyústil v hlasitý, syrový výkřik agónie. Sevřela jsem ruce v pěst a silně jsem si je přitiskla k břichu. Až moc důvěrně jsem byla seznámena s Neilovou duševní bolestí.

Když jeho matka zemřela, vzal si příliš mnoho prášků. Ne proto, že by chtěl spáchat sebevraždu, ale protože byl lehkomyslný. Ale teď…

V krku jsem ucítila paniku. Vyběhla jsem z ložnice krátkou chodbou dál. Věděla jsem, kde bude. Dveře Emmina pokoje, toho, který do své svatby používala, byly zavřeny a zpod nich vycházelo světlo. Sáhla jsem po klice.

Dveře byly zamčené.

„Neile?“ zeptala jsem se a hlas se mi třásl. „Můžeš otevřít dveře?“

Neodpověděl.

Zkusila jsem to znovu. „Jen chci vědět, že jsi v pořádku. Nechám tě o samotě, slibuji, ale mám o tebe strach. Odemkni dveře, prosím.“

Stále žádná odpověď.

Něco ve mně prasklo a hlava se mi naplnila příšernými scénáři. Neil by se skutečně mohl zabít sám. Ani by k tomu nepotřeboval nějaký bezohledný mix farmaceutických přípravků na otupení bolesti. To, že ztratil Emmu, pro něj bylo stejné, jako by tím přišel skoro o třicet let svého života. Nic by od toho neodradilo a ztratil by nad sebou kontrolu.

Právě jsem přišla o svou nevlastní dceru. Nedokázala bych zvládnout i ztrátu svého manžela.

„Neile, prosím!“ zakřičela jsem a zabušila na dveře. Zoufale jsem se do nich opírala – jestli budu muset, vyrazila bych je. „Otevři ty dveře! Otevři ty zatracené dveře! Prosím!“

Něco v klice povolilo a dveře se otevřely. Byla jsem si jistá, že bych mohla najít Neila ležet v bezvědomí na podlaze s podřezanými zápěstími. Místo toho však seděl na zemi, vedle Emminy postele a něco si tiskl k hrudi. Byl to svetr, který tu nechala, když se odstěhovala. Vždycky se chtěla vrátit a sbalit si z bytu i zbytek věcí, ale nikdy se k tomu nedostala. Teď tu těch pár kousků oblečení, které tu nechala, leželo na podlaze, některé z nich byly stále ještě na ramínku. Byly otevřeny dveře jedné z její skříně, napůl vykramařená.

Uprostřed podlahy ležela láhev. Dalmore, usoudila jsem podle obrázku jelena na láhvi. Zátka byla pryč. Byla tu taky sklenice, ale byla rozdrcena na kusy a v jejích střepech byl mokrý flek.

Podlomila se mi kolena. Najednou se ze mě vyprchal veškerý adrenalin, který mi proudil v žilách. Klesla jsem na koberec a seděla na patách.

„Nepoučuj mě!“ vyštěkl a osopil se na mě, protože nemohl udělat nic s tím, co ho skutečně trápilo.

Na tom nezáleželo. Nemohla jsem ho poučovat, radit mu nebo ho dokonce jen utěšit. Na místě, kde jsem měla mít srdce, se mi rozpínal obrovský balón bolesti, který do sebe nasál všechny má slova i pocity tak, jako by je pohlcovala černá díra.

A bože pomoz mi. Tu láhev jsem mu přisunula blíž k němu.