TB - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Gala večer při příležitosti otevření krizového centra. Honosná událost pro Neila se Sophií předčasně končí nečekaným telefonátem…                 Sinnel

Když jsem se vdala za Neila, vzala jsem na sebe odpovědnost, kterou bych nikdy netušila. V našich životech se toho moc nezměnilo, tedy kromě toho, že v očích lidí z bohaté společnosti jsem byla ženou bilionáře. Což, jak jsem tak podezřívala, měla být skutečná práce a ne jen představa, kterou vytvořila televize. Prostě to vypadalo tak, že bohatí lidé se navzájem znají.

Stála jsem před trojdílným zrcadlem v šatně našeho bytu na Páté Avenue. Už několikrát jsme spolu probírali možnost, že bychom tento byt prodali, ale nikdy jsme neměli to srdce rozloučit se s ním. Byl to rozlehlý byt na nejprestižnější adrese na Manhattanu, a i když možná neměl dvě patra a repliku schodiště z Titaniku – jak měla naše velice excentrická sousedka, která často předváděla svůj domov v různých časopisech – byl zatraceně působivý. Bylo to také místo, kde jsme se spolu s Neilem začali scházet. No, trochu. Z technického hlediska jsme se vlastně sešli v Crown Plaza na letišti v Los Angeles. Ale tohle bylo místo, kde jsem si uvědomila, že jsem se do Neila zamilovala.

Do té osoby, kterou jsem tenkrát byla, jsem teď měla velice daleko. Také jsem v té době byla štíhlejší. Zašklebila jsem se na své tricepsy. „Mohla bych dostat křídla?“

Neil si odfrkl a vzhlédl od svého manžetového knoflíčku. „Přestaň. Bez ohledu na to, na kterou část svého těla si stěžuješ, tak s tím přestaň.“

Pro něho to bylo snadné říct. Když jsme spolu začali chodit, byl v dokonalé formě. Pak prodělal léčbu rakoviny pomocí chemoterapie a příšerné transplantace. Rok měl oblejší tvary. Jenže pak odešel do důchodu, začal na sobě stupidně dřít a teď vypadal ještě lépe než v době, kdy jsme spolu začali chodit. To jediné, co jsem zvládla já, bylo sledovat, jak se mi, když se začínám blížit ke třicítce, zpomaluje metabolismus.

„No, omlouvám se, ale všichni ti tvoji přátelé, celebrity, se tam budou vychloubat se svými přítelkyněmi s mírami švédských supermodelek,“ stěžovala jsem si. „A já jsem přibrala -“

„Šest liber od Vánoc,“ opakoval Neil spolu se mnou. „Pomůže ti, když ti řeknu, že to máš všechno v prsou?“

Trhla jsem hlavou k vršku svých šatů. Když jsem řekla, že si chci vzít šaty Fadwa Baalbaki, Trish, má stylistka si připadala trapně, protože se jednalo o šaty z minulé sezóny. Ale byly tak krásné a ojedinělé, že pak už nikdy nebudu mít možnost vzít si je na sebe. Přestože se mi na modelce jejich hodně hluboký dekolt a rukávy líbily víc, než na mně samotné, protože jsem se cítila, jako bych na sobě měla jen trochu zelené krajky, kterou zakryji prsa, když se budu vznášet místností.

Otočila jsem hlavu a přes rameno obdivovala obrovskou šedozelenou oponu volánků z organzy, která splývala ze zadní části šatů jako ocas mořské panny. Jestli mi na ni někdo stoupne a tím mě shodí, mohla bych si zlomit vaz, ale bude to za to stát. Jestli budu dneska tím jediným člověkem, který umře jako oběť módy, považovala bych večer jako velice úspěšný.

„A teď už se přestaň starat o to, jak vypadáš, a zaměř se na mě,“ řekl Neil, když šel ke mně a ukázal gestem na svůj smoking.

„Kdybych tě neznala lépe, myslela bych si, že mi chceš sebrat moji pozici nejmarnivějšího člena rodiny.“ Naklonila jsem hlavu na stranu a předstírala, že uvažuji, ale nebylo nic, co by potřeboval zlepšit. Neil ve smokingu vždy vypadal úžasně, bez ohledu na příležitost, ke které si ho bral, nebo jeho střih. Pro dnešní večer zvolil elegantně černý s moderním střihem. Nedokázala jsem odolat a rukama jsem mu přejela po jeho širokých ramenou.

„Už teď ode mě neudržíš ruce pryč,“ usmál se. „Řekl bych, že to je úspěch.“

„Ne tak docela.“ Natáhla jsem se a upravila mu motýlka, který vůbec nebyl nakřivo. „Teď je to dokonalé.“

Políbil mě na čelo – velice lehkým polibkem, aby mi nezničil make-up – a řekl: „Počkám na tebe v hale.“

Otočila jsem se zpátky k zrcadlu, abych naposledy zkontrolovala svůj vzhled. Trish mi bezchybně nanesla make-up. Sice jsem to uměla hodně dobře, ale na událost tohoto typu byl nezbytností dokonalý vzhled. Já bych svoje obočí nikdy nezvládla tak upravit. Na tvářích jsem měla trochu lesklých třpytek, rtěnku s leskem v barvě rose petal pink a obličej jsem měla dokonale vykreslený, jako by mi ho někdo upravil ve photoshopu. Vlasy mi spadaly ve volných loknách kolem ramen. Vypadala jsem, jako bych se chystala na předávání Oscarů v roce 1940. Ale na rukách mi i tak pořád něco skutečně vadilo.

Možná měl Neil pravdu. Možná jsem skutečně byla vůči svému tělu přehnaně kritická. Ale o posledních narozeninách mě něco skutečně vykolejilo. Bylo mi dvacet sedm, takže jsem nedokázala říct, proč mi zrovna tyhle narozeniny vadily. Vždycky jsem si myslela, že ohledně stárnutí nezačnu vyšilovat dřív než ve třiceti.

Skutečnost, že jsme žila tak blízko mé mámy, tomu nepomáhalo. Poslouchat všechny ty její připomínky, ve kterých mi naznačovala, že bychom na tom mohly začít společně pracovat, to, že mi posílala odkazy na nízkotučné recepty. Všechno mi prostě stále připomínala. Ona se svou váhou spokojená nebyla a bála se, že až mi bude třicet, také mi začnou přibývat kila. Podařilo se jí přenést svou nejistotu i do mé hlavy.

Než s námi začala žít, tak jsem na to skutečně kašlala? Ne, že bych se o svou váhu a tělo nestarala. Vlastnila jsem jeden z mála velkých módních časopisů na trhu, který zobrazoval širokou škálu tělesných typů i etnik. Ale tak nějak jsem ohledně svého těla cítila víc sebevědomí, než když jsem byla pod nekonečným módním diktátem tradičně vychrtlé módy. Teď už jsem tím byla posedlá a to způsobem, který začínal být nezdravý.

Dneska večer jsem však o tom přemýšlet nechtěla. Tenhle večer nešlo o mé ruce nebo šaty, nebo obecně o mě. Dnešek byl o Neilovi a jeho úžasném úspěchu. Nechtěla jsem nám to zničit.

Máma a náš řidič, Tony, byli právě na romantickém lyžařském výletě v The Berkshires. Tony měl v resortu pronajatou chatu, zrovna v týdnu, ve kterém byla naše recepce. Myslím, že Neilovi se díky tomu určitým způsobem ulevilo. S mou mámou se ve spoustě věcech neshodli a mnoho z nich, bohužel, mělo souvislost s rozdílnou výchovou. Zatímco já jsem se naučila přizpůsobit tomu, co by se dalo nazvat „život bohatých lidí“, máma bydlela v našem domě pro hosty v hodnotě sedmi milionů dolarů, ale stále ještě nakupovala v QVC. Nešlo o to, že byl Neil snob, ale neměl žádné zkušenosti s lidmi, kteří se nenarodili se stříbrnou lžičkou v puse a v ostatních tělních otvorech. Z mojí mámy proto byl extrémně nervózní.

Protože jsme na dnešní večer neměli řidiče, rozhodl se řídit Neil. Bručel něco o tom, že nemůže využít své nabušené super auto, jelikož ty velice výkonné pneumatiky ve sněhu nedovedou odvést potřebnou službu, protože skutečně nasněžilo. Přejeli jsme krátkou vzdálenost do centra v… nemohla jsem si vzpomenout na jméno. Keurig? Něco na K a zahnuli za roh.

„Doufám, že nikdo nepřejede portýra,“ řekla jsem, když jsme zastavili a myslela jsem to jen napůl v žertu. Z kabelky mi zapípal telefon.

Zatímco jsem rychle odpovídala, Neil se znovu připomněl: „A já doufám, že nemáš v plánu věnovat se celý večer svému telefonu.“

Fuj, ten jeho šílený postoj k tomu, že jsem údajně „závislá“ na technologiích. Ignorovala jsem ho. „To je Emma.“

„Řekni jí, ať mi dá předčasný dárek k narozeninám a ukáže se včas,“ řekl jen napůl vážně.

Zatímco jsme vystupovali z auta, zvedla jsem hovor. „Emmo?“

„Nezlob,“ řekla. V pozadí telefonu jsem slyšela Olivii. „Jsme už na cestě.“

„Je to večírek. Je v módě dorazit pozdě.“ Když Neil vydal netrpělivý zvuk, střelila jsem po něm pohledem. „Musím odevzdat telefon, protože tvůj táta nechce, abych měla jakoukoli možnost komunikace s vnějším světem.“

„Tys mi to zvedla na večírku?“ zeptala se Emma ostře. Téměř tak ostře jako to občas někdy dokázal její táta.

„Podívej, ty nepotřebuješ nikdy uniknout. Nemůžu si pomoci, že je po mě trvalá poptávka.“ Ale oba měli pravdu. Již přijížděli hosté – nemohla jsem projít hlavními dveřmi s telefonem u ucha jako bych nakupovala v Barney´s. „Dobře, už jdu.“

Zavěsila jsem a uložila jsem telefon zpátky.

Nepřijeli jsme moc brzy, ale ani jsme nepatřili mezi poslední. Neilovi se nelíbila představa „velkolepého vstupu“ a toho, že by měl odvést pozornost z Centra na sebe, což bylo podle mého názoru dost hloupé. Vždyť bylo jeho jméno napsané na budově.

Nad chodníkem byla pro přijíždějící hosty postavena černá stříška. Za sametovými provazy bylo obrovské množství reportérů a fotografů. Podle reakcí na rozeslané pozvánky jsme očekávali dost celebrit. Když jsme vystoupili z auta, uviděla jsem pár blesků od foťáků, ale ve srovnání s tím, kdo přijel před námi, to nic nebylo. Myslím, že před námi dorazila Khloe Kardashian.

Ach můj bože. Možná bych mohla dneska v noci mluvit se skutečnou Kardashian.

Dnes večer bude mou prací hlavně stát vedle Neila, usmívat se, přikyvovat a občas odpovědět na nějakou otázku. Odpovědi typu „Jsem na něj velice pyšná,“ případně „Tohle je jen začátek“. Něco podobného jsme zažili ještě dřív, než vyšly informace o centru v tisku a začalo se o něm mluvit. A i když jsem měla obličej celý ztuhlý z neustálého úsměvu a mozek se mi zavařil z opakování stejných frází, skutečně jsem byla na Neila hrdá. Věděl to, i když mu ty otázky připadaly čím dál víc zbytečné. Přísahám, že ho muselo bavit, jak se při tom kroutím.

Ale aspoň mě to připravilo na tyhle nesmysly. Vzhledem k tomu, že byla zima, byly zapnuté venkovní ohřívače vzduchu, díky kterým se sníh na chodníku změnil na drobné mokré loužičky. Dav reportérů nás chránil i před lednovým ledovým větrem a zvířeným sněhem. Několika z nich jsem poděkovala. Pak jsem si uvědomila, jak maloměšťácky to zní.

Když jsme se blížili ke dveřím, Neil mě vzal za ruku. Podívala jsem se na něj. Před devíti lety jsem potkala toho nejvíc sexy muže, kterého jsem kdy viděla. Během jediné noci změnil to, kým jsem byla, a kým jsem chtěla být. A teď tu stojím vedle něj při jeho pravděpodobně největším triumfu, a uvědomila jsem si, že jsem pro něj udělala to samé.

Když jsme se konečně dostali do atria, málem jsem z toho množství jasu oslepla. V tomhle prostoru se už asi nikdy nesejde tolik diamantů. Aspoň ne do nejbližší akce vysoké smetánky. Všichni byli působivě oblečení a v davu jako je tento, s lidmi, kteří mají osmi a vícemístná čísla na bankovních kontech, to byl skutečně úctyhodný výkon.

Zamžourala jsem na ohromující blondýnku, která stála u fontány. „To je žena Billa Joela?“

„Sophie, můžu ti vzít kabát?“

Otočila jsem se a uviděla jsem další ohromující blondýnku, kterou jsem málem nepoznala. To jediné, díky čemuž jsem si uvědomila, kdo to je, byl zářivý stříbrný náhrdelník, který měla vypůjčené od mé mámy.

„Penny! Vypadáš úžasně!“ Vzala jsem jí za ruce a držela ji na délku paží, abych si jí mohla prohlédnout. Měla na sobě šaty s límečkem ve stylu devadesátých let, spíš než šaty to bylo elegantní přiléhavé pouzdro z černého sametu. Vlasy měla sčesané z tváře. Nebyly profesionálně vyčesané úplně dohladka, ale rozhodně byly super upravené. Měla bezchybně nanesený make-up a což bylo důležité, neměla oči červené od pláče. Na Díkuvzdání se rozešla se svým přítelem Ianem, Neilovým kamarádem z koleje. Stále to brala hodně těžce. Přejela jsem očima po místnosti a hledala věkově přiměřeného muže, se kterým bych jí mohla seznámit. Pak znovu, možná bych ji mohla seznámit s věkově nepřiměřeným mužem. Potom mi však došlo, že bych jí už neměla nikdy s nikým nic domlouvat.

Sebevědomě se dotkla svých vlasů. „Nemyslíš si, že je to trochu moc ve stylu Sharon Stone v Základním instinktu?“

„Ach, to rozhodně ano, ale to vůbec není špatně.“ Ve skutečnosti bychom tohle možná mohli chtít prozkoumat v dalším čísle. Budu lobovat za femme fatale ze začátku devadesátých let.

„Tvůj telefon?“ připomněl mi Neil tiše a podal Penny svůj kabát. I když dnes v noci zářila, byla tu pracovně.

„Správně, můj telefon.“ Sáhla jsem do své kabelky a podala jí svůj mobil. „Kabelku můžeš odevzdat s kabátem, o tu se nestarám, ale nech si u sebe můj mobil, jo?“

„Nezabilo by tě, drahá, kdybys ho jednou v noci vypnula,“ řekl Neil tiše a stroze pod vousy.

Přešla jsem to, protože byl nervózní.

I když měl samozřejmě pravdu. Klidně jsem mohla nechat svůj telefon doma, protože stejně nebudu mít čas, abych ho kontrolovala. Bary byly otevřené, připravené bufety s teplými předkrmy a číšníci roznášeli ty studené. Všichni si chtěli promluvit s člověkem, který bude později rozhazovat jejich peníze, ale i tak se Neilovi podařilo od nich na minutu vzdálit, aby mě s ostatními tančícími páry provedl po parketu.

„Sophie!“

Otočila jsem se a uviděla svoji nejlepší kamarádku, Holli, která sebou vlekla svoji ženu, mojí obchodní partnerku Deju přímo přes taneční parket. Stejně jako vždycky měla Holli šaty až na zem ze zelené organzy s hlubokým výstřihem až do půlky zad, který byl stažený páskem hustě pošitým flitry na úrovni jejího pasu.

„Takže to je ten důvod, proč jsi potřebovala oboustrannou lepicí pásku,“ řekla jsem, když se přiblížila, a ukázala na její hrudník. „Doufám, že sis je skutečně dobře obrnila.“

„No, tohle jen tak nevyskočí,“ zabručela, jako vždy rozpačitá kvůli svému plochému hrudníku. „Ale ano, všechno je dobře zajištěno. Nebudu Angličana přivádět do rozpaků.“

„Dobře. Protože už tak má dost obav.“ Podívala jsem se na místo, kde stál Neil s dalšíma dvěma chlápky ve smokingu. Všichni se hlasitě smáli něčemu, co by nám pravděpodobně nepřišlo vůbec legrační.

Tak moc jsem byla šťastná, že se tu ukázaly Deja s Holli.

Deja už mi ukázala dřív šaty, které si měla v plánu vzít, protože jí je kurýr doručil před pár dny. Byly to černé šaty od Ziad Nakad s naškrobeným vrškem s lodičkovým výstřihem, odkud pak látka padala šikmo dolů. Živůtek měl zlatě třpytivé detaily a sukně ji kopírovala nohy a zadek jako Kočičí ženě. Teprve na úrovni kolen se pak sukně rozšiřovala do široké sukně. „Do prdele, vypadáš úžasně!“

„Říkala jsem ti, že by to mohlo fungovat,“ řekla a na straně, kterou ještě neměla oholenou, si uhladila své poloviční mikádo.

„Takže, bar už je otevřený?“ zeptala se Holli s netrpělivým podupáváním. „Hotovost?“

„Otevřen. Spíš než o party „dejte nám své peníze“ se jedná o party „děkujeme vám za vaše peníze“.“ Zamračila jsem se. „Ne, počkat. Spíš je to obojí.“

„ „Děkujeme Vám za Vaše peníze, a teď nám jich dejte ještě víc“, ale chlast je tu zdarma?“ navrhla Deja a já se zasmála.

I když gala party na počest dobročinnosti nebyly zrovna můj šálek kávy, s kamarádkami nakonec nebyly až tak špatné. Měla jsem teď krátkou pauzu od představování trofejní ženy a mohla jsem být tak sama sebou. Byly úžasné i v tom, že když mě Neil potřeboval mít u sebe, ať už mě někomu představit nebo zapojit do hovoru s významným dárcem, ustoupily do pozadí. Když jsem pak splnila své povinnosti, Deja s Holli byly zpět a znovu jsem mohla být sama sebou a užít si to.

S Holli jsme právě tancovaly na hranou verzi skladby „You sexy Thing“ od skupiny Hot Chocolate a Neil podněcoval ostatní k tomu, aby si užili večer. Náhle u nás smykem přistála Deja a zašeptala nám: „Právě šla na dámské toalety Courtney Cox.“

„Pojďme!“ Holli mě popadla za ruku a málem mě odtáhla z parketu. Odchytil nás však Neil: „Nerad ti, drahá, kazím zábavu, ale myslím, že je ten správný čas, abych poděkoval našim dárcům.“ Při těch slovech se mu pobaveně zvedly koutky úst.

Otočila jsem se k Holli: „Foť.“

„Mám fotit Courtney Cox, jak používá záchod?“ zeptala se s úšklebkem na obličeji.

Nervózně jsem se podívala na Deju. „Nedovol jí to.“
„Ne, samozřejmě, že ne.“ Deja se usmála na Neila. „Zlom vaz.“

„Děkuji,“ odvětil. I když mezi těmi dvěma díky ošklivé korporátní špionáži, při které jsme ji nachytali, stále ještě panovalo určité mrazivé napětí, jejich vztahy byly mnohem lepší. Už se k sobě na veřejnosti nechovali tak chladně, ale když se setkali u nás v domě nebo v práci, bylo to občas nepříjemné.

Organizátor party zavedl Neila a mě k malému pódiu, které bylo postaveno u paty schodiště a kde už byl připravený mikrofon.

„Myslím, že není důvod proč to dál zdržovat,“ řekl Neil a v čelisti měl tik.

„Hele.“ Natáhla jsem se, abych mu mohla vzít do dlaní jeho obličej a donutit ho podívat se na mě. „Všechny je očaruješ.“

„Já vím, že ano. Ale tohle mi prostě i tak drásá nervy.“ Odkašlal si. „Škoda, že Emma s Michalem stále ještě nedorazili.“

„Ještě ne?“ S Holli a Dejou jsem byla tak zaneprázdněna, že jsem si toho ani nevšimla.

Nedostal šanci odpovědět. Kapela dohrála skladbu a její kapelník oznámil, že předává slovo „Našemu dnešnímu hostiteli, panu Neilu Elwoodovi.“

Hosté se přemístili blíž ke schodům. Všichni měli v ruce nějaký drink, což bylo dobré a všichni měli na tváři úsměv, což bylo ještě lepší. Neil určitě obě věci zaznamenal také, takže by to pro něj mělo být tím snazší.

„Dobře.“ Neil po přítomných blýskl zářivým úsměvem. „Myslím, že po dnešním večeru budu dlužit pár laskavostí.“

Z davu se ozval jemný smích. Neil by obvykle použil při otevření falešnou skromnost, protože znal účinek, který měla na lidi. Ale dneska byl nervózní. Víc než jen nervózní. Byl zkamenělý. Sice mi to neřekl, ale poznala jsem to z toho, jak vypadal. Jeho držení těla nebylo uvolněné a skutečně vypadal, že se soustředí na ovládnutí místnosti.

„Loni v listopadu jsem veřejně oznámil svůj záměr založit a financovat Elwoodovo krizové centrum pro oběti znásilnění. Setkal jsem se…se značným odporem.“

Z davu se ozval další sporadický smích. Nepochybovala jsem o tom, že některým z nich to bylo nepříjemné – spoustu obchodních partnerů Neila vyjádřilo své názory – silně – v té době. Lidé, kteří měli obrovské sumy peněz, dokázali být neuvěřitelně lakomí. Pravděpodobně proto jich měli tolik.

„Ale mnozí z vás nevěděli, jak moc jsem s tímhle tématem osobně spjat.“ Jeho řeč jsem už slyšela. Trénoval si ji přede mnou, takže jsem věděla, z čeho má obavy. Odkašlal si a já se v předzvěsti její pokračování napjala. „Když mi bylo dvacet, byl jsem znásilněn mužem, se kterým jsem měl dříve sexuální vztah na základě oboustranného souhlasu.“

Všichni v místnosti zmrzli a byla cítit zřetelná změna nálady. Bylo to poprvé od doby, co Stephen Stern vydal své pochybné paměti, do kterých ho zahrnul, kdy veřejně přiznal svou homosexualitu.

Samozřejmě se Stephen zapomněl zmínit o znásilnění.

„V té době neexistovalo mnoho možností pomoci pro muže, kteří si prošli mou zkušeností. Převažující postoj byl ten, že ke znásilnění dochází v temných uličkách, kterými chodí ženy pozdě v noci samy. Muži nemůžou být znásilněni. Bohužel to vypadá tak, že tenhle postoj se dodnes prakticky nezměnil, stejně tak jako naše další představy o tom, co představuje sexuální napadení a kdo je hoden nazývat se znásilněným.“ Odmlčel se a nechal svá slova doznít, proniknout do myslí našich hostů. „Když jsem začal se svou ženou, Sophií, uvažovat o založení této nadace, řekl jsem jí, že kdybych dokázal pomoci jen jedné jediné osobě, která se snaží vzpamatovat z následků sexuálního napadení, byl bych šťastný. A ona mi řekla: „Neile, ty bys nebyl šťastný, kdybys pomohl jen jednomu člověku. Ty chceš změnit celý svět.““

Zrudla jsem. Naprosto přesně si pamatuji ten přesný okamžik, kdy jsme o tom mluvili. Leželi jsme na gauči v našem doupěti, procházeli nabídku televizních programů, když nakonec skončil na pořadu Zákon a pořádek. Byla to naprosto neskutečná změna: v jednom okamžiku jsem na svém telefonu hrála hru, a v dalším mi říkal, že se setkal se svými právníky ohledně založení nadace.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Tohle sahalo daleko za charitu. Tohle byla změna, které chtěl skutečně dosáhnout na celém světě.

Pokračoval: „Vím, že touha změnit svět je poněkud nedostižný cíl. V tuto chvíli se zaměřuji na změnu v New Yorku. V našem krizovém centru budou všichni, od lékařů, zdravotních sester, přes terapeuty, kteří budou poskytovat následnou péči až po lidi, kteří budou po telefonu poskytovat podporu a vedení těm, kteří budou zajišťovat osvětu o našich službách, podporovat přeživší a budou se k nim chovat s respektem a důstojností, kterou si zaslouží.

Trauma spojené s nahlášením znásilnění často nutí oběti vydat se napospas orgánům. Náš první vzdělávací program, který začne letos na jaře, zahrne oddělení a zvláštní výbory dvaceti policejních okrsků v Manhattanu, Brooklynu a Qeensu -“

Bouřlivý potlesk přerušil konec Neilovi věty. Spolu s nimi přikývl a na tváři se mu objevil obrovský úsměv. Už se dál nepokoušel o to, zůstat profesionální. Když potlesk utichl, pokračoval: „Zařízení pro dočasný pobyt obětí domácího násilí se otevře v březnu -“ Přerušil ho další potlesk. „Poradci budou k dispozici jak pro osobní tak skupinovou terapii a to bez ohledu na finanční situaci klienta.

Toto jsou jen některé ze služeb, které bude tato nadace poskytovat, a já se zavazuji k tomu, že zkusím zařídit, aby se pomoci dostalo všem ženám, mužům i dětem, bez ohledu na pohlaví, rasovou příslušnost či sexuální orientaci. Je to moje naděje, že tím možná změníme způsob, jak se zachází s obětí znásilnění a sexuálního týrání zde v New Yorku. Svými štědrými dary, které jste poskytli, se možná staneme příkladem pro zbytek světa. Vám všem děkuji za vaši účast a užijte si, prosím, dnešní večer.“

Odstoupil od mikrofonu a všichni přítomní pokračovali v potlesku. Neil se rukou natáhl ke mně. Stoupla jsem si na špičky a řekla mu: „To bylo úžasné. Jsem na tebe pyšná!“ Pak už se na nás vrhl dav gratulantů. Lidé si s Neilem podávali ruce a chválili mi šaty. Také ho chválili za to, že byl tak upřímný ohledně svých zkušeností a děkovali mu za to, že se o ně byl ochotný podělit. Jeden reportér se ho zeptal na několik rychlých otázek. Neilovi se pak podařilo zbavit se ho s tím, že mu na později slíbil rozhovor. Znovu začala hrát kapela, díky které se rozhostila pozitivní nálada. Lidé znovu zamířili na taneční parket a nám to poskytlo chvíli oddechu, kdy jsme si mohli navzájem říci pár slov.

„Zdá se mi to, nebo tě taky bolí tváře?“ zeptala jsem se tiše. Tváře jsem měla celé bolavé od neustálého nuceného úsměvu.

„Jen tebe. Já jsem nikdy v životě neměl větší tendenci se usmívat.“ Neil se na mě podíval, oči měl vlhké. Podle mě se jednalo o slzy radosti. Mrkáním je potlačil, ale já za ně byla ráda. Oproti slzám bolesti, na které jsem u něj byla zvyklá, to byla nádherná změna.

„Jsem na tebe tak pyšná.“ Nepolíbila jsem ho však, protože jsem nechtěla, aby se mu na rty obtiskla moje rtěnka. Ale zvedla jsem ruku a pohladila ho bříškem palce po tváři, dala jsem mu tak najevo porozumění.

Mohla bych poukázat na všechny ty příležitosti v našem osobním životě, kdy měl víc než dost důvodů k úsměvu. Jako třeba náš svatební den. Později bych ho tím mohla poškádlit.

Davem přímo k nám mířila postava v černých šatech. Penny, celá zrudlá, vlasy se jí leskly potem. Šaty měla celé zmačkané, nebo to tak možná jen vypadalo díky tomu, jak si je držela, aby si je prakticky při běhu k nám nepřišlápla.

„Penny?“ zeptala jsem a ona mi s očima dokořán podala můj mobilní telefon.

„Tak moc se omlouvám. Strašně moc je mi to líto. Nechtěla jsem ten první hovor zmeškat. Byla jsem pryč jen na deset minut, ale cítím se hrozně. Skutečně -“

„Penny, uklidni se,“ řekl Neil jemně.

„Jo, je to prostě jen telefonní hovor.“ Sklouzla jsem palcem po obrazovce mobilu.

Presbyterianská nemocnice?

Na telefonu se mi právě ukázal další hovor z toho samého čísla a já to zvedla. „Ano?“

„Paní Sophie Scaife?“ Hlas na druhé straně linky zněl příkře.

Nejistě jsem se podívala na Neila a pak jsem svou pozornost vrátila k telefonu. „Ano, to jsem já. Kdo volá?“

„Tady strážník Sue Granger z New Yorské policie. Na telefonu Emmy Van der Graf jste uvedena jako nouzový kontakt. Potřebujeme, abyste se co nejdříve dostavila do Presbyteriánské nemocnice.“

„Počkat, nevím… nechápu. Co se stalo?“ zeptala jsem se a Neil ke mně natáhl ruku, jako by chtěl, abych mu telefon předala. To bylo přesně to, co jsem nepotřebovala, protože by začal vyšilovat a možná pro nic za nic.

„Paní Van der Graf měla nehodu. Potřebujeme, abyste přijela.“ Odmlčela se. „Možná budete chtít kontaktovat její rodinu.“

„Já jsem její rodina,“ řekla jsem a naprosto jsem necítila své rty. V hlavě mi bzučelo. „Jedeme tam.“

Zavěsila jsem a otočila se k Penny. „Otevři si můj e-mail a najdi tam moje kontakty. Je tam číslo na Valerii Stern. Zavolej jí, ať okamžitě jede do Presbyteriánské nemocnice.“

„Sophie, co se stalo?“ Neil měl doširoka vytřeštěné oči a já bych přísahala, že v nich vidím paniku.

„Emma.“ Hrudník se mi svíral. Stěží jsem zvládla vyslovit další slova. „Ona… došlo k nehodě.“