TB - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Setkání Sophie a Neila. Podaří se jim vše si spolu vyříkat? Dojde na omluvy a to nejdůležitější, bude je Neil myslet vážně? Navíc Olivia odjíždí na návštěvu k rodině své babičky a Sophie znovu zůstane sama. Nevrátí se zpět do stavu před Emirovou návštěvou?                            Sinnel

„Když zvažujete, co si obléct na návštěvu svého manžela do lůžkového zdravotnického zařízení pro duševní zdraví,“ začala jsem mluvit sama se sebou před zrcadlem, kde jsem si volně vázala svůj levandulový hedvábný šátek. Zamračila jsem se, rozvázala ho a odhodila stranou. Ne, rozhodně jsem nebyla kvalifikovaná na to, abych napsala článek na téma „Co si obléknout na cestu do Psychiatrické léčebny“.

Na tom nezáleží. Nejdeš na setkání s papežem. Jdeš na návštěvu za Neilem. I tak jsem se svlékla zpátky do spodního prádla a začala znovu. Vybrala jsem si béžovou sukni s košilí tělové barvy a na to jsem si vzala dlouhý lehký bílý svetr. Tak. Ne, příliš fajnové. Ne, příliš tvrdé. Ale ani ne, příliš ponuré.

Skutečně by měl existovat nějaký manuál, co se dělá na takových návštěvách. Na Googlu jsem našla spoustu informací, jak někoho milovaného přimět léčit se, ale ne moc o tom, co dělat, když už ho tam jednou dostanete.

Cítila jsem se příšerně kvůli tomu, že s sebou neberu Olivii, ale tohle bylo něco, co jsem nejdřív musela udělat jen já sama, na svou vlastní pěst. Nevěděla jsem, jak budu reagovat a dneska jsem se musela být schopná postarat sama o sebe. Navíc se po měsíci, konečně přestala rozhlížet po svém Afi, takže jsem jí nechtěla plést hlavu, aby ho uviděla, a pak jí znovu zmizel. Byla tak potěšena, když se vrátila Mariposa, takže jim neuškodí strávit spolu nějaký čas beze mě.

Zařízení bylo umístěno v severní části státu. Proto bylo mnohem jednodušší letět do Montrealu a pak jet zpátky do Států. Konečně jsem se dostala z té bezmocné ubohé fáze a našla jsem číslo na Neilova bývalého osobního asistenta, který mi pomohl se zajištěním letadla s posádkou, letového řádu a ostatních věcí.

„Ještě nemáte asistentku?“ zeptal se jen tak mimochodem při jednom z našich hovorů.

„Ne. Ta moje mi odjela a bude žít na Bahamách.“ Jsem si jistá, že to znělo sarkasticky, ale byla to pravda. Během pár měsíců přijdu o svou perfektní osobní asistentku, Penny Parker.

Skutečně si budu muset někoho najmout, pomyslela jsem si a znovu si zkontrolovala, jak vypadám. Znovu jsem se svlékla a šla najít své zavinovací šaty s abstraktním vzorem v kombinaci zelené, bílé a černé barvy, které jsem si oblékla poprvé.

Už bys měla odejít, vynadala jsem si, když jsem si obula rozumné, i když stále ještě stylové, černé lodičky.

Moje podivná cesta vedla z přistávací plochy pro vrtulníky u našeho domu na letiště JFK, odtud pak na letiště Montreal-Trudeau a následně zpět na jih do Champlain. I když jsem byla dívka z venkova, a poté, co jsem strávila tolik času v New Yorku, stále mě znepokojovalo, že je kolem tolik širých lesů. Jízda s řidičem mě doháněla k paranoie. Nic by mu nezabránilo v tom, aby mě vysadil někde v lese a okradl mě o všechny kreditky či tak podobně.

Skvělé. Jako bych toho už neměla pro dnešek dost, ještě na mě mozek útočí dalším iracionálním strachem.

Doktor Harris mi slíbil, že Arbor Rest nabízí soukromí a je velice diskrétní. Jediným jeho znamením byl vedle příjezdové brány štítek umístěný na kamenném sloupku, na kterém byla adresa. Zastavili jsme a přešel k nám pracovník ochranky v uniformě. Automaticky přistoupil k zadnímu okénku pasažéra. Stáhla jsem okénko dolů.

„Madam,“ řekl strážný s pokývnutím hlavy. „Návštěva za někým?“

„Ano.“ Natáhla jsem se po svém telefonu a otevřela si e-mail, který mi přišel od doktora Harrise. „Pacient šestnáct.“

Dokonce jsem u brány ani nepoužila Neilovo jméno. Zajímalo by mě, kolik super vysoce postavených lidí se tu léčí.

Strážný přikývl a zaklepal na střechu auta. „Užijte si návštěvu, madam.“

Brána se otevřela a my projeli dál, dolů po klikaté příjezdové cestě. Svěží tráva se koupala v pozdně ranním sluníčku a bylo tak jasně, že ani načechrané mraky nad našimi hlavami nevrhaly žádný stín. Jak nádherný den na to, abych poprvé po týdnech uviděla svého manžela.

Proč jsem tak nervózní. Vždyť se jedná o Neila. Mého manžela. Jediného muže, do kterého jsem kdy byla skutečně zamilovaná, který mě nazýval svojí druhou polovinou a který řekl, že jsem na jeho duši zanechala nesmazatelné stopy.

Samotná nemocnice vypadala něco jako Disneyho představa ohledně reprezentativního venkovského zámečku v Disney Worldu. Zpevněná příjezdová cesta se na svém konci obtáčela kolem elegantní kašny, odkud vedly směrovky s nápisem „Vstup na ambulanci“ a „Parkoviště pro zaměstnance.“

Řidič mi otevřel dveře a já vystoupila. Zamumlala jsem „děkuji“. I když by duševní zdraví nemělo představovat tabu, byla jsem překvapena a styděla jsem se za to, co cítím, když jsem tu byla navštívit svého manžela. Jako by to znamenalo, že kdybych byla lepší manželkou, byl by v pořádku.

V hale to spíš než jako v nemocnici vypadalo jako v hotelu. Za delší mramorovou deskou sedělo na recepci několik profesionálně oblečených žen. Vchod byl osvětlený a poblíž stála krásná fontána, u které bylo obrovské kruhové aranžmá z květin. Skoro jsem čekala, že se odněkud vynoří hotelový poslíček a zeptá se mě, zda nepotřebuji pomoci se zavazadly.

Přešla jsem po mramorové dlažbě. Při každém kroku se tu rozléhal klapot mých podpatků. Každým krokem jsem se cítila sebejistěji. Zvedla jsem bradu, ramena zastrčila dozadu a přistoupila k recepci. Snažila jsem se necítit jako manželka, která naprosto selhala.

Jedna z žen vzhlédla a podívala se na mě se zářivým úsměvem. „Dobré odpoledne.“

Bylo odpoledne? Seděla jsem v letadle od sedmi od rána. „Dobrý den. Jsem tady na návštěvu pacienta šestnáct.“

„Samozřejmě.“ Něco zadala do svého počítače. „A vy jste paní Scaife?“

„Aha, tak proč ty cool kódovaná jména?“ zažertovala jsem, ale nevypadalo to, že by v tom žena rozpoznala snahu o humor. Jen na mě zírala. Zrudla jsem v obličeji. „Ano, jsem paní Scaife.“

„Můžu vidět váš průkaz?“

Vytáhla jsem svou peněženku a podala ji svou kartu. Doufala jsem, že si nevšimne, jak se mi při tom třásla ruka.

Z police s názvem formuláře mi podala složku k podepsání. Právně jsem se v ní zavazovala k mlčenlivosti ohledně toho, pokud bych poznala někoho z dalších VIP pacientů. Naškrábala jsem pod to své jméno a celá vibrovala netrpělivostí. Prostě jsem chtěla co nejdřív vidět Neila.

Usmála se na mě a s přikývnutím řekla: „Přejdete k těm dvoukřídlým dveřím a až uslyšíte bzučák, můžete vejít dovnitř. Na druhé straně na vás bude čekat bezpečnostní služba. Prohledají vaši tašku, a pokud u sebe budete mít jakékoli zakázané předměty, zabaví vám je a vrátí vám je při odchodu. Jakékoli nezákonné předměty vám budou zabaveny a nahlášeny policii, takže pokud jste s sebou přinesla jakákoli narkotika, psychotropní látky nebo léky, které jsou na předpis, aniž by vám byly předepsány, možná byste si přála nechat tyto předměty ve vašem vozidle.“

Přinejmenším aspoň dopředu varují. To je fér. Předpokládám, že je nebavilo řešit stíhání lidí, kteří pašovali jejich pacientům drogy, takže se chtěli dopředu ujistit, že se to nestane.

Poté, co jsem prošla bezpečnostní kontrolou, během které jsem měla nervy napjaté nadranc, i když jsem věděla, že jsem sebou nic nelegálního nepřinesla, nasměroval mě strážný do čekárny s velkými okny, která měla mezi okenními skly tenký zamřížovaný drát.

Neil byl tady někde v téhle budově. Byla jsem mu blíž než kdy za poslední týdny. To ve mně vyvolalo ještě větší strach. Co když se teď, když už jsem tu byla, rozhodl, že mě nechce po tom všem vidět? Nedokázala jsem si představit, že bych zvládla odejít a přitom si udržet aspoň nějaké zdání důstojnosti. Byla by ze mě naprostá troska.

Přála jsem si, abych mohla zkontrolovat na svém telefonu nebo hodinách na stěnách čas, abych věděla, jak dlouho tu čekám, protože i když to byly pravděpodobně jen minuty, připadalo mi to jako celé hodiny. Hrála jsem si tedy aspoň se svým snubním prstem, otáčela jsem s ním tam a zpět.

Jestli to uděláš, skončili jsme, rozumíš? Hned ráno podám žádost o rozvod!

„Sophie?“

Jeho hlas mě vytrhl z těch příšerných vzpomínek. Zvedla jsem hlavu a uviděla ve dveřích stát Neila.

Dřív bych se k němu vrhla, abych ho mohla stisknout v drtivém objetí. Ale teď mi přišel jako cizinec. Vypadal stejně jako ten starý Neil. Stál tam v džínách a tričku, jako kdyby se právě vrátil z ranní procházky po pláži.

Stála jsem tam, ale síla nervů mě držela zpátky.

„Vypadáš….“ pokrčila jsem rameny. „Myslela jsem, že na sobě budeš mít uniformu nebo tak něco.“

„Ne, žádná uniforma jako taková,“ řekl a podíval se na své oblečení. „I když obvykle nosím tepláky. Na tvou návštěvu jsem se oblékl, takže bys mohla říct Rebecce, že nosím skutečné kalhoty.“

To měl být vtip ohledně toho, jak ho má máma kritizovala kvůli módě, ale ani jeden z nás se nezasmál. Dopadlo mezi nás mlčení jako ostří gilotiny.

„Vypadáš dobře,“ zkusil. „Líbí se mi tvoje šaty.“

„Díky. Snažím se zapůsobit na toho sexy chlapa, kterého znám.“ Uhladila jsem si sukni. Každým slovem se to stávalo tak nějak snazší, ale stejně to byl pocit, jako bychom udělali teprve prvních pár kroků a přitom běželi maraton. Nemohla jsem klamat sama sebe tím, že bych věřila, že se budeme v dohledné době cítit spolu „správně“.

Ležérně pokrčil ramenem. „Jsem si jistý, že je naprosto ohromen. Ale možná by pomohlo, kdybys mu popsala své spodní prádlo.“

„Myslím, že bude lepší, když si to nechám jako tajemství. Tak by si mohl představovat, že žádné nemám.“ Měla jsem, ale chtěla jsem ho tím potrápit. „Vážně, myslím. Vypadám stále ještě dobře? Protože v poslední době nejím nic než odpadky a moje kůže mi připadá ošklivá jako blázen. Minulý týden jsem usnula obličejem na Pop Tart (=pravděpodobně myšleno jako čelenka z tohoto kostýmu: http://ptakoviny.biz/Kostym-80%B4s-Pop-tart-SF38823x.html).“

„Ano. Stále vypadáš dobře. A nejen protože, že jsem tu už měsíc zavřený pod zámkem.“
„Nejsi tu zavřený,“ připomněla jsem mu. „Doba nedobrovolného pobyty již vypršela. Mohl bys odtud odjet, kdykoli budeš chtít.“

„Ne, můžu odjet domů, až budu připravený,“ opravil mě jemně.

Zhluboka jsem se nadechla. „A ty ještě nejsi připravený.“

„Ne, nejsem.“ Smutně se na mě usmál drobným úsměvem. „To není to, co jsi chtěla slyšet.“

„To ne,“ přiznala jsem se. „Podívej, věděla jsem, že tohle byla jen návštěva. Nepřijela jsem sem s žádným iracionálním očekáváním, že bys mě uviděl a vzpomněl si, jak moc mi chybíš, a že by se mohlo stát, že by se prostě všechno zlepšilo.“

„Ale tvoje srdce v to doufalo,“ řekl mi.

Pomalu přešel ke mně a mně se trochu podlomila kolena. Chtěla jsem mu vyjít vstříc, ale nedokázala jsem se pohnout. Čekala jsem se zadrženým dechem, dokud nebyly špičky jeho bot jen palec od mých. Vzal mě za ruku a držel ji ve své vlastní. Musela jsem se obrnit ohledně toho návalu úlevy, kterou jsem při jeho doteku pocítila, protože jsem věděla, že po té úlevě bude následovat další bolest ze ztráty, až odtud dneska odejdu.

„Sophie...“ začal a pak se odmlčel, jako by hledal správná slova. „Chybíš mi.“

„Odmítal jsi mi zvednout hovory. Myslela jsem -“

„Nebral jsem tvé hovory, protože jsem nebyl schopný ovládnout svůj stesk po domově. Víc než cokoli jiného chci být s doma s tebou, Olivií – mimochodem, už chodí?“ zeptal se nervózně.

Při tom, že se s ním můžu podělit o novinky, mi konečně na obličeji vykvetl úsměv jako sluneční záře. „Ne. Ale už se úplně sama postaví.“

Usmál se, ale ten úsměv znovu rychle přešel do vážnosti. „Chci se vrátit domů. Ale nemůžu to udělat, dokud na tom nebudu dobře. Kdybych odešel jen proto, že se mi po tobě stýská, vrátil bych se domů hned první noc, kdy bych mohl.“

„Tu úplně první noc jsi mi vyhrožoval, že se rozvedeš se mnou.“

Sakra.

Slíbila jsem sama sobě, že to nevytáhnu. Museli bychom to probrat, někdy, ale tohle bylo víc o mě a o něm, než jen o něm a on se teď potřeboval soustředit sám na sebe.

Navíc jsem nebyla připravena slyšet, zda to skutečně měl nebo neměl v plánu tu hrozbu splnit.

„To jsem řekl, že.“ Podíval se dolů na naše spojené ruce. „Omlouvám se, Sophie. Bylo by pro mě snadné svést to na -“

„Nedělej to. Neměla jsem s tím začínat,“ řekla jsem rychle.

„Chápu, pokud mi nejsi připravena odpustit.“ Tiše se zasmál. „V těchto dnech hrálo v terapii odpuštění velkou roli.“

„Tak to není.“ Stiskla jsem mu ruku. „Nezlobím se na tebe. Doufám, že nemáš v plánu splnit to -“

„Ne, ne,“ přerušil mě a jednou rukou mě pohladil po tváři. „Nikdy.“

Navzdory svému úmyslu, že zůstanu silná, jsem se pod jeho dotykem naklonila k němu a zavřela oči. Snažila jsem se ovládnout svůj hlas. „Chci, aby ses cítil lépe. O všechno ostatní se můžeme starat později.“

„Říkáš to často.“ Při jeho jemném napomenutí jsem otevřela oči. „A já si toho dovolil zneužívat až příliš dlouho. Nebyl jsem ti dobrým manželem, Sophie.“

„Byl jsi nemocný.“ Nebylo fér použít to proti němu, ale já bych potřebovala svou vlastní terapii, abych se zvládla vyrovnat s hněvem, který jsem vůči němu cítila. To však teď vědět nepotřeboval. Naopak potřeboval moji podporu.

Přikývl a pak nechal svou ruku nešikovně spadnout dolů po svém boku. „Tohle všechno… Doktor Harris si myslí, že bychom se po tom všem znovu měli vrátit k párové terapii.“

„Doktor Harris je chytrý chlap,“ souhlasila jsem.

A tak nějak jsme se s Neilem oba usmáli.

Myslela jsem, že by to mohlo trvat věčně. Hodiny upřímných rozhovorů, měsíce, možná i roky znovuvybudování vztahu z trosek. Naučit se po tom všem znovu vzájemně milovat.

Ale já ho nikdy milovat nepřestala a on nikdy nepřestal milovat mě. V cestě nám stály nepříjemné věci, ale tvořily jen překážky, nikoli neprostupné zdi.

„Tahle místnost je tak depresivní,“ náhle oznámil. „Šla by ses projít?“

„Můžeme?“ Rozhlédla jsem se kolem sebe a pátrala po skryté kameře či něčem podobném.

„Ano, je to dovoleno.“ Ušklíbl se. „Najdeme si nějaký skrytý koutek pro rychlou aférku, však...“

„Abstinence je nejlepší lék?“ žertovala jsem. „Než ses sem dostal, neměl jsi moc sexuálního apetitu.“

„To by ses divila, jak rychle se všechno vrátí, když máš znovu chuť žít. Potřeba plodit se vrací zpět jako nějaký druh pravěké odplaty.“ Zněl tak napjatě, jako kdyby si poslední sex zažíval ne před pár týdny, ale před celými roky.

„No, nemyslím, že se mnou zplodíš další potomky. Jedno dítě v domě je až dost,“ varovala jsem ho.

„Tak jako tak se nemůžu rozmnožovat,“ připomněl mi. „Ale určitě bych se do toho procesu rád zapojil.“

„Když se vrátíš domů, zapřu sama sebe.“

Prošli jsme halou a v tichosti mě vedl dál.

„Máš v plánu se nakonec vrátit domů, že?“ zeptala jsem se a náhle mi nervozitou poskočil žaludek. „Tohle není… trvalá věc?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ ujistil mě. „Sophie, je mi lépe, ale určitě tady nejsem šťastný.“ Zastavil se před dvojitými velkými tmavými dřevěnými dveřmi s mosaznými klikami. „Teď projdeme jídelnou, kde jím velice drahá a velice nevýrazná jídla. Vypadá to, že jsou tu přesvědčeni, že pokud jsi duševně nemocná, ztrácíš chuť k jídlu.“ Vedl mě dál chodbou a ukázal na jinou sadu dveří. „Támhle jsou pokoje, kde spíme. Ty ti ukázat nemohu, ale co ti mohu říct je to, že ty matrace jsou tu příliš tvrdé a příliš úzké. Připadá mi, že jdu spát do lednice, která se ve tři ráno promění v rozžhavenou pec, a když se vzbudím, nikdo neleží v posteli vedle mě.“

„Bylo by divné, kdyby tam někdo byl,“ vtipkovala jsem se. „A zní to, jako by to mělo být žhavé. A přeplněné.“

„Nežertoval jsem,“ řekl náhle velice vážně. „Bez tebe nemůžu vydržet. Proto dělám, co můžu, abych se mohl vrátit zpátky k tobě.“

Vyšli jsme z budovy ven a pokračovali jsme v hovoru na méně závažná témata. Neil zoufale toužil zjistit, jak dopadly prezidentské primárky, i když ve Státech nevolil. Napomenula jsem ho za to, že nepožádal o občanství a skončili jsme hašteřením kolem známého argumentu, že děláme vždy jen to, co se nám hodí. Celou dobu jsme se procházeli po bezchybně udržovaném pozemku, který se snažil vyvolat dojem, že není součástí psychiatrické léčebny. Například ploty tvořily vysoké, přirozeně vypadající kamenné zdi. Ale i tak bylo jejich hlavním úkolem udržet pacienty uvnitř, což dokazovala přítomnost bezpečnostního, uniformovaného personálu, který líně přecházel po obvodu. Živé ploty byly zastřiženy do geometrických tvarů, cestičky tvořil barevný drcený pískovec. Nebyla tu však žádná fontána, ve které by se mohl někdo utopit nebo si ublížit. Na celém tohle místě byla zavedena bezpečnostní opatření, která však na mě z venku nepůsobila znepokojivě nebo nepříjemně. Přejížděla jsem to tu pohledem a v mysli jsem zabloudila od Neila a našeho rozhovoru k ostatním pacientům, kteří se těšili z nádherné zahrady. Všichni se tvářili tak normálně. Tak proč byli tady?

„Takže, je tu někdo, kdo by odpovídal jako v Girl, Interrupted (http://www.csfd.cz/film/14313-naruseni/prehled/)?“ zeptala jsem se a ukázala gestem ke krku.

„Ten film jsem neviděl,“ připustil rozpačitě. „Vypadá to -“

„Jako film pro holky.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Nebudu tě nutit dívat se na to.“

„Mám pocit, že jakmile se odtud jednou dostanu, na mém seznamu televizní zábavy, kterou musím vidět, budou dramata z psychiatrické léčebny poměrně hodně dole.“ Ta skutečnost, že nepřišel o svůj suchý humor, mi zvedla náladu. Pokračoval dál. „Ne, za dobu, co jsem tady, jsem neviděl ještě žádné dramatické epizody. Jsem si jistý, že k nim dochází, ale musí je hodně dobře držet pod pokličkou. Ostatní pacienti, kteří tu jsou, jsou buď velice bohatí, nebo mají vysoký společenský kredit a jsem si jistý, že nám nevěří, že bychom to nevynesli ven.“

„Jo, jasně. Možná jsem se na to neměla ptát.“ Kousala jsem si spodní ret. „Přinutili mě podepsat dohodu o mlčenlivosti se všemi druhy děsivých varování.“

„Mě to také přinutili podepsat.“

Pokračovali jsme v procházce a pod botami nám praskal mělký štěrk.

Neil si odkašlal: „Můžu se tě zeptat na něco osobního?“

Zacukalo mi v koutku úst. „Jsme manželé.“

„To je pravda.“ Přesto však stále vypadal, že s tím dotazem bojuje. „Když tě přijel navštívit El-Mudad...“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nespali jsme spolu.“
Předpokládala jsem, že bude vypadat, že se mu ulevilo, ale Neil se jen zamračil a řekl: „Aha.“
„Tohle není to, co jsi chtěl slyšet?“ Provinile jsem se rozhlédla okolo, abych zjistila, zda nás nemohl někdo zaslechnout. Co by si mohl myslet? Možná by Neila odsuzovali za náš nekonvenční dynamický vztah. Nebral by to pak moc laskavě.

Netuším, zda Neil vnímal můj rozpačitý strach, ale ani nesnížil hlas, ani se nerozhlédl, aby zjistil, zda jsme skutečně sami. „Ne. Ne, ve skutečnosti jsem mu to navrhl. Neřekl ti to?“

„Ne. Možná si myslel...“ Netuším, co si myslel. „Možná měl strach, jak by to znělo, kdyby přišel s tím: „Ach, mimochodem, tvůj manžel mi řekl, že je to v pohodě, kdybychom se na to vrhli.“

„Ano, skoro si dovedu představit, jak používá tahle přesná slova,“ plísnil mě Neil.

„Netvař se za chytráka.“ Nevím, z čeho pramenil můj hněv, ale najednou tu byl, tak obrovský a žhavý, že jsem ho sotva zvládla. „Přestaň o tom žertovat. Co jsi udělal… Opustil jsi mě, Neile! A teď vtipkuješ o tom, že jsi mě po tom všem opustil?“ Při pohledu na jeho zraněný výraz bych měla svých slov litovat, ale tak to nebylo. Začal něco říkat, ale já ho utla. „Ne. Vím, že to, že jsi přišel o svou dceru, bylo pro tebe hodně těžké. Ale bylo to hodně těžké i pro mě. A pro Olivii. A radši, než abys zůstal s námi, a společně jsme se přes to všichni dostali, jsi v sobě svou bolest hromadil, dokud jsi nenašel dost odvahy, abys zkusil odejít. To jsou kecy, Neile!“

„Měl jsem strach, že bys možná mohla být opuštěná -“

„Měl jsi strach, že bych mohla být osamělá poté, co se zabiješ?“ zeptala jsem se.

Neodpověděl.

„Spácháním sebevraždy? To by nevrátilo Emmu s Michaelem zpátky. Ale mohlo by to zničit mě. Víš co? Ne. To mě zničilo.“ Kruci, nechtěla jsem brečet, ale brečela jsem. Setřela jsem si slzy palcem a snažila se nerozmazat si při tom svůj make-up.

Byla jsem v duchu rozhodnutá otočit se a vyrazit pryč, nechat ho taky, aby mu došlo všechno to, co jsem řekla, ale on mě objal a já se stala naprosto bezmocnou. Potřebovala jsem, aby mě držel, protože už to tak dlouho neudělal. A potřebovala jsem hloupě předstírat, že fyzická blízkost by mohla dát všechno zase zpátky do pořádku.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do vlasů. „A Olivii. To je ten důvod, proč jsem tady. Slibuji, že se nikdy nepokusím znovu odejít.“

„Omlouvám se,“ zabrečela jsem mu do ramene. „Tak strašně moc se omlouvám, nechtěla jsem to dneska udělat. Snažím se ti být oporou, prostě -“

„Jsi tady,“ řekl, o krok ustoupil a držel mě za ruku. „Jsi tady, i když bys mohla odejít.“

„Díky za to, že mi přisuzuješ tolik morálního kreditu,“ řekla jsem a odfrkla si. „Na to, abych se sem dostala, je potřeba mezinárodní cestování.“
Smutně se usmál. „Omlouvám se, že jsme tady, Sophie. Skutečně je mi to líto. Jakmile budu moci, vynahradím ti to.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Tohle není něco, co bys mi mohl tak jako tak vynahradit. Prostě půjdeme dál. Dáš se dohromady, vrátíš se k nám domů, vrátíme se na terapii a začneme znovu od píky.“

Znovu mě objel a já se do poslední možné chvíle bránila tomu, aby mě pustil.

„Chci, abys zvážila...“ začal opatrně, když jsme znovu od sebe ustoupili. „Nechci být moc hrubý nebo chlípný, ale cítím, že potřebuješ...“

„S někým se vyspat?“ odfrkla jsem si.

„Dobře, ano.“ Když jsme šli dál, dal si ruce do kapes. „Nejsem si jistý, jak to teď bude dál, ale v ideálním případě, kdyby byla možnost...“

„Užívat si život, než za sebou spálím mosty?“

Přikývl. „Neexistuje žádný důvod, proč bys neměla plnit své potřeby jen proto, že jsem tady.“

„Když se nesetkají s tvými potřebami,“ dokončila jsem za něj.

Udělal grimasu. „Ach, ty jsou plněny. Můžu je uspokojit vyvíjením jistého opakujícího se pohybu zápěstím.“

Našli jsme lavičku a sedli si na ní. Společně jsme si užívali jarního sluníčka a mluvili o dalších změnách v životě. Řekla jsem mu o tom, že si Holli s Dejou koupily nový byt, a jak nám skokově vzrostl počet předplatitelů časopisu poté, co jsme měli na titulní stránce Zendayu s jejími úžasnými lícními kostmi. Řekla jsem mu i o tom, že Penny odchází z časopisu a stěhuje se s Ianem na Bahamy. Od Neila jsem dostala přednášku na téma, že jsem si už dávno měla najmout osobní asistentku. Řekla jsem mu i o cestě do Cabo, kterou dohromady plánují máma s Tonym. Neil mě poslouchal a občas se na něco zeptal, sám však neměl moc čím přispět. V léčebně se toho příliš nedělo a vypadalo to, že se zdráhá podělit se o další věci, než které mi již řekl.

Dala jsem mu vědět i o tom, že má Valerie v plánu vzít Olivii na výlet do Londýna. „Chce si ji za pár týdnů vzít. Nemám s tím žádný problém,“ ujistila jsem ho, tak aby věděl, že jsem s tím v pohodě. „Má tam rodinu, která Olivii stále ještě nikdy neviděla a zároveň to poskytne i tvojí sestře strávit s ní nějaký čas.“

Neilův výraz potemněl. „Valerie nesmí dovolit, aby se Olivia setkala s -“

„Ne.“ To byl bod, přes který nejede vlak. „Stephen se s Olivií nikdy nesetká. Tohle je věc, kterou Valerii řekla Emma už dřív a Valerie s tím souhlasí.“

„Jsi s tím v pohodě? S tím, že Olivia odjede?“ zeptal se a pozorně sledoval výraz mého obličeje.

To byla velká otázka, že? „Nevím. Tuším, že to nezjistím, dokud k tomu nedojde.“
„No, v tom případě bych tě měl předem varovat, že ze mě byla troska, když byla Emma někde na návštěvě. Dům bude vypadat velice prázdný. Měla by sis připravit nějaké plány, jak ten čas strávíš,“ radil mi.

„To udělám.“ Nebyla jsem si jistá, jaké plány. Možná bych se prostě měla vrhnout zpátky do práce, což jsem od doby jeho hospitalizace nezvládala.

„Dobře.“ Neilovi slabě zapípaly hodinky a on zaklel.

V žaludku jsem pocítila hrůzu. Nevím, jak dlouhou dobu jsem čekala, že s ním strávím, ale měla jsem strach, že tuším, co tím zaklením myslí.

Vypnul zvuk a zvedl hlavu. „Miláčku, je mi to tak líto, ale za patnáct minut mi začne sezení.“

„Dobře. No, nechci tě zdržovat.“ Mávla jsem rukou, jako by to nepředstavovalo žádný velký problém, ale uvnitř jsem se musela silně hlídat. Věděla jsem, že se dnes se mnou domů nevrátí, ale stále jsem v sobě cítila slabou, nezralou, nereálnou naději, že by se mohl rozhodnout odjet se mnou.

Místo toho mě vedl zpátky k bezpečnostním dveřím, kterými jsem vstoupila do zařízení, pevně mě objal a dal mi dlouhý, přetrvávající polibek.

„Tak,“ řekl a stále mě držel u sebe. „Tohle později zaměstná moji ruku.“
„Ha, ha.“ Jak se mohl chovat tak normálně a přitom na tom nebýt dobře? V krku jsem cítila knedlík, který jsem nedokázala polknout, takže jsem promluvila stísněným hlasem. „Vrátím se a navštívím tě, kdykoli budeš chtít, jo? Zavolej mi a já tady budu.“

„Doufám, že už tu moc dlouho nebudu.“ Ještě jednou mě políbil. „Sophie, miluji tě. Dojeď bezpečně domů.“

„Ano, slibuji. A taky tě miluji.“ Do poslední možné vteřiny jsem ho držela za ruku. Dřív, než se otočil, mi věnoval uklidňující úsměv. Pak už odcházel a mně se svíral hrudník. Musela jsem jít, nebo bych se rozběhla za ním.

Emocionální následky mé návštěvy za Neilem byly brutální. I když jsem si původně myslela, že díky tomu, že ho uvidím, mi bude chybět méně, mou touhu po něm to jen zhoršilo. Taky jsem však získala naději. Neil na tom nebyl úplně mizerně. Vlastně na tom byl lépe. Při tom vědomí mi čekání na něj přišlo nekonečné.

Horší bylo to, že na deset dní odjela Olivia. Na deset dní a do toho období spadaly i její první narozeniny. Nebudu na její oslavě a já překypovala závistí, že Valerie si tenhle milník užije bez nás. Bylo to tak zvláštní, jak moc jsem začala brát Olivii jako svoje dítě, místo abych na ní myslela jako na dítě někoho jiného. Stále víc a víc ze mě začala spadávat vina, že to tak cítím. Bez ní jsem byla skutečně sama a neměla jsem kam nasměrovat svou energii. Máma byla s Tonym v Cabo a já jsem předpokládala, že se vrátím do své práce v Brooklynu. Byla jsem však tak dlouho pryč, a tak bych si v kanceláři připadala jako osina v zadku. Takže jsem nakonec první dva dny své samoty strávila prací z domova. Pak jsem upadla do svého zoufalství.

Čtvrtý den mi Deja vyhrožovala nouzovou návštěvou ze strany Holli. Pátý den dorazila.

Ležela jsem na zemi v pracovně, poslouchala Boys for Pele a pojídala sladkosti. Dokonce jsem neměla ani sílu zvednout hlavu. Pak jsem někde z domu uslyšela křik: „Jela jsem sem celou tu dlouhou cestu, ty děvko, tak se radši přede mnou neskrývej!“

„Jsem tady,“ zavolala jsem a natáhla se pro další Oreo. Ukousla jsem si mizerné sousto a položila hlavu zpátky na koberec.

Slyšela jsem Holliny kroky a čekala, až se mi v zorném poli objeví její boty. Její perfektní černé baleríny se zastavily jen pár centimetrů od mého nosu.

„Co to zatraceně děláš?“ zeptala se.

Zvedla jsem hlavu, abych se jí mohla podívat do obličeje. „Líbí se mi tvoje boty.“

Zmateně se rozhlédla, jako kdybych se zbláznila. „Ježíši Kriste. To je Tori Amos? Ty posloucháš Tori Amos a brečíš?“

„Ne. Poslouchám Tori Amos a z podlahy jím sušenky,“ opravila jsem ji. „To je něco jiného.“
„Změnila ses. A ne v dobrém slova smyslu. Jak můžu vypnout tuhle cembalovou sračku?“ zeptala se cestou k nejbližšímu panelu na zdi.

„Mluví se mnou,“ zamumlala jsem a znovu jsem se opřela tváří o koberec.

„Ne, nemluví. Mluví s Neilem Gaimanem a dívkami, které sbírají víly z porcelánu.“ Vypnula hudbu a pak se Holli vrátila zpátky ke mně. „Jak špatně na tom jsi?“

„Hodně,“ přiznala jsem.

„A poslední sprchu jsi měla...“

„Ve skutečnosti včera v noci.“ Vynechala jsem tu část, kdy jsem seděla na zemi, vzlykala a snažila se, aby se mi přitom nedostala voda ze sprchy do vína.

„Dobře. Vstávej. Umažeš sušenkami ten svůj bílý koberec.“ Jemně do mě kopla špičkou. „Vstávej. Postav se.“

„Dobře! Bože!“ vyštěkla jsem. „Víš, že je celý můj život ve zkurvených troskách. Skutečně se musíš chovat jako taková mrcha?“

„Byla bych mrchou, kdybych ti nepomohla.“

Měla pravdu.

Přijala jsem její podanou rukou, postavila se na nohy a vytřásla si ze svého trička drobečky.

„Běž si dát sprchu a já se zastavím v luxusním skladu v jedné z vašich mnoha fantastických koupelen,“ přikázala mi. „Pak se dostaneme do super stavu a budeme se dívat na  Charmed.“

„Vyhodila jsem všechny Neilovy drogy,“ řekla jsem jí. „Až na trávu. A ta je pryč. Změnila se v páru.“

Zvedla obočí.

„Ale jistě sis pořídila vlastní.“

Přesně tak, jak mi nakázala, odešla jsem do hlavní koupelny se osprchovat a obléct si čisté věci – spala jsem v tom oblečení, ve kterém mě našla a snažila se pozvednout svou energetickou hladinu nad úroveň všechno-mě-sere-a-to-jediné-co-chci-je-to-zaspat. To, že jsem tady měla Holli, i kdybychom se spolu dívaly jen na Netflix k tomu pomohlo.

„Kde jsi?“ zeptala jsem se intercomem do celého domu a ona se ozvala: „V kinosále.“

Krátce poté, co jsme se sem přestěhovali, nechal Neil přestavit část suterénu na domácí kino podobné tomu, které jsme měli v našem bytě na Páté Avenue. S tím rozdílem, že místo samostatných sedadel, která jsou ve skutečném kině, jsme tu měli jeden obrovský, čtvercový box, který měl polstrovanou podlahu, a na ní se válela tuna polštářků.

„Co myslíš, kolik sperma je na téhle věci?“ zeptala se Holli a poplácala rukou měkoučký koberec na podlaze, na kterém ležela natažená. „Jestli je to třeba, můžeš mi dát odhad třeba v litrech.“

„Fuj, jsi nechutná.“ Vyplázla jsem na ni jazyk.

„Jo, jasně, protože ty ho polykáš,“ řekla a namířila na mě ruku s nataženým prstem jako zbraň.

„V tomhle domě nebylo žádné sperma od...“ Fuj. Dokonce jsem o tom nechtěla ani přemýšlet.

„Ani když tu byl tvůj milenec?“ vyslovila to protáhle, protože věděla, že mě tím naštve.

Svalila jsem se na polštář vedle ní a natáhla se po dálkovém ovladači. „Nic se nestalo. Ve skutečnosti bylo fajn jen tak se přitulit. Tak strašně moc mi to chybí.“

Holli se opřela na jednom loktu. „Mohla bych se k tobě přitulit“.

„Vím, že bys mohla,“ ujistila jsem ji. „Prostě jsem potřebovala jen nějaké ne-platonické mazlení. A chlapa. Jsem zvyklá spát s Neilem.“

„Rýpnu si. Stále si bušíš do kočičky, že?“ zeptala se s nadějí, i když jsem věděla, že si je plně vědoma toho, že náš vztah by tam nikdy nedošel. Byla psychicky hotová z toho, že jsme to brali jinak.

„Poslední dobou jsem si neužila nic.“ Ne, že bych si ohledně toho stěžovala komukoli jinému, než jí. Naříkat nad nedostatkem sexuálního života v době, kdy se váš muž utápí v zármutku a následně je hospitalizován z důvodu sebevražedného chování, není to, co by většina lidí byla ochotná pochopit. Ale o to se Holli nestarala.

Holli byla jedním z nejméně sexuálně, vyhraněným člověkem v historii lidstva. Byla něco jako markýz de Sade s výjimkou pedofilie, násilí a šokování. Prostě si dělala, co chtěla a nestarala se o to, co si lidé myslí nebo co dělali oni.

Takže jsem se cítila bezpečně, když jsem řekla: „Chce, abych se vyspala s někým jiným.“

„Coooooooože?“ Holli to slovo řekla velice protáhle.

„Vím. To je přesně to, co si myslím já. Sakra, jak může být naprosto v pohodě s tím, že se vyspím s někým jiným, zatímco on prochází vším tím duševním -“ Mávla jsem rukou kolem své hlavy, abych indikovala, co tím mám na mysli.

Holli pokrčila rameny. „To je pravda, ale možná on to tak ze svého hlediska nebere. Vždycky byl v pohodě, když se o tebe podělil.“

„Dobře, jo. Máš bod. Prostě to je tak, že bych neměla mít zájem o sex, když on tím vším prochází.“

„Takže problém není v tom, že máš obavy o duševní stav Neila, ale bojíš se, že bys nemohla žít sama se sebou, kdybys překročila hranice vašeho manželství.“

K čertu. Dokázala číst mezi řádky jako málokdo jiný.

„Dobře, ano. Ale skutečně mám strach i z toho, abych neublížila Neilovi. Nechci udělat něco, díky čemu se zase vrátí zpět.“ Pokud bych měla sex s někým jiným a mělo by to ublížit Neilovi, radši bych zůstala celý zbytek svého života v celibátu. Ne proto, že bych chtěla být mučedníkem, nebo tak něco. Jen prostě raději budu mít Neila a zdravého. „Spíš než o sebe, má ve zvyku starat se o mě. Klidně by dokázal říct: „Hele, běž se s někým vyspat, jsem s tím v pohodě“, zatímco by při tom naprosto ignoroval své pocity.“

„Než se dostal do nemocnice, měli jste s Neilem ohledně těchto věcí nastaveny docela jasné hranice. Žádá tě teď o něco, co by některé z nich porušilo?“

„No, ve skutečnosti ne. Tohle byl bod, ke kterému jsme museli mít svolení toho druhého. Což je ten důvod, proč s Emirem, když byl tady, k ničemu nedošlo.“ Stále jsem před nikým jiným než Neilem nepoužívala jeho skutečné jméno. „Ale nemyslím si, že by se o to obával, kdyby k tomu došlo.“

„No, jestli nemáš náladu na to, abys vyrazila ven a našla si jiného partnera na sex, tak pak tuším, že tenhle bod je diskutabilní. Než najdeš někoho jiného, můžeš udělat mezinárodní hovor,“ přemítala.

V mozku se mi mísila v explozi hormonů představa měděných odlesků. „Ne… mezinárodní.“

„Ano?“ Holli zvedla jedno obočí. „Někdo místní. Možná nějaký sexy přístavní dělník?“

„Ještě stále existují na Long Isladnu skuteční rybáři?“ zeptala jsem se a zavrtěla hlavou. „Počkej, to není ono. Přemýšlela jsem o Geně.“

„Ach, dvojité šukání kuřátek?“ zeptala se Holli.

Hodila jsem po ní malý polštář. „Nebuď sprostá. Ale ano. Ona. I když si nejsem jistá, co by na takový hovor řekla.“

„Copak jsi s ní před pár měsíci nebyla na obědě?“ Holli naklonila hlavu jako kokršpaněl. „Vypadala, že by mohla mít… zájem?“

„Nevím.“ Zamyslela jsem se, probírala jsem se útržky našeho hovoru, na které jsem si dokázala vzpomenout. „Poté, co Emma zemřela, chtěla svým způsobem obnovit náš kontakt a nabídnout mi rameno k vyplakání. Myslím, že jsem jí řekla, že mě přitahuje, ale neudělala pozvání či něco takového.“

„Takže bys to měla udělat,“ řekla Holli a posadila se do tureckého sedu. „Zavoláš jí a řekneš něco jako: „Hele, myslím na tebe. Ráda bych věděla, zda bys to chtěla dát dohromady.“ A pak, když řekne: „Skvěle, co bys ráda?“, můžeš se zmínit něco jako „Chci ti vyšukat mozek ven z hlavy.“ Pak sem dorazí, projdete spolu všechny druhy divokých holčičích hrátek, natočíš to a pak mi to pošleš.“

„Ne, žádné posílání videa. Možná všechno ostatní,“ řekla jsem suše.

„Fotky jsou fajn,“ mírně poupravila svou větu. „Vážně, myslím si, že bys to měla přinejmenším zkusit. Není to tak, že by ses chystala zničit nějaké dlouhotrvající přátelství. A jí to nejspíš ani nebude připadat divné. Pokud se urazí, vždycky to můžeš svést na dočasné šílenství.“

Pravděpodobně jsem musela trpět dočasným šílenstvím, protože mi ta myšlenka začínala znít čím dál tím lépe.

„Myslím...“ Zhluboka jsem se nadechla. „Asi jsem se zbláznila, ale myslím, že to udělám.“
„Udělej to teď hned,“ naléhala na mě Holli. „Dřív, než ztratíš nervy. Běž jí zavolat. Jestli to dopadne špatně, ještě pořád jsem tady, abych ti pomohla vyrovnat se s tím.“

„Dobrá připomínka.“ Postavila jsem se a vytáhla z kapsy telefon. „Ne, že budeš špehovat.“

„Nebudu.“ Zkřížila si ruku na srdci na znamení přísahy. „Nechci udělat nic, co by mohlo zničit možnost, že se s někým vyspíš.“

Přitiskla jsem si telefon k hrudníku. „Aww. To je skutečně sladké.“

„Přesně z toho důvodu jsme nejlepšími kamarádkami.“ Sáhla do kapsy svých vlastních kalhot a vytáhla z nich malý igelitový pytlíček a balíček papírků. „Zatím nám zabalím jointa. Buď na oslavu, nebo na zatracení smutku.“

Když jsem vyšla z místnosti, vytočila jsem telefonní číslo Geny a modlila se, aby to bylo to první. Doufala jsem, že by to mohlo spadnout do hlasové schránky, protože jsem si nebyla jistá, co bych měla říct. Kéž bych jen mohla nechat stručnou zprávu - „Sophie.“

Sakra.

„Ahoj, Geno,“ řekla jsem a nesnášela, jak mi zněl hlas.

„Už nějakou dobu jsem o tobě neslyšela. Právě jsem na tebe myslela.“ Rychle ještě dodala: „Neříkám to proto, aby ses cítila provinile.“

„To jsem si ani nemyslela. Ve skutečnosti se vlastně cítím trochu provinile za to, že ti volám.“ Zaváhala jsem. „Dobře, tohle je pozvánka na schůzku. Uvědomuji si, jak příšerně to ode mě zní, když jsem ti tolik měsíců nezavolala, ale stalo se hodně věcí a já jsem osamělá, nadržená a pomyslela jsem si: „Hele, Gena říkala, ať jí kdykoli zavoláš.“ A vím, že to není to, co si myslíš -“

„Není to, co tím myslím,“ řekla jsem a pak to přeformulovala. „Myslím tím, že je to v pořádku. Nikdy to nebylo mimo mísu.“

„Ach.“
Mezi námi se rozhostilo ticho a já se tak styděla, že jsem se chtěla zahrabat pod koberec.

„Takže… Chceš se sejít na dostaveníčko?“ zeptala se s roztomilým smíchem.

„Ehm, jo. Myslela jsem si, že bys možná chtěla na nějakou dobu přijet… brzo. Olivia je se svojí babičkou na výletě v Londýně, takže jsem na pár dnů volná.“ Sakra, nemusela jsem jí říct ještě o Neilovi. Tohle bude trapné jako čert. „A Neil je… Mimo město, taky.“

„Ach, Sophie...“ Hlas jí selhal a já se najednou cítila podivně defenzivně. Tohle byl jediný důvod, proč se sejít dohromady, protože znovu chtěla šukat s Neilem? „Je s tím Neil v pohodě? Myslím tím, nejsi...“

„Ne! Ne, ne, ne,“ blábolila jsem. Samozřejmě, že se přese mě nesnažila dostat k mému manželovi. To by bylo absurdní, zvlášť když jsem to byla já, kdo tenhle hovor vyvolal. „Nechci, aby to znělo divně, ale Neil je v nějakém… nazvěme to teraupetickém pobytu. A protože se topí ve svých vlastních sračkách, je naprosto v pohodě s tím, že by tahle schůzka proběhla mimo naše obvyklé uspořádání.“

„Tak moc se omlouvám. Nechtěla jsem naznačit -“

„Chápu. A skutečně oceňuji, že tě to znepokojilo. Nejsem si jistá, zda bych chtěla spát s někým, komu by bylo jedno podvádění.“ Ve svém vztahu s Neilem jsem si všimla jedné věci: že to, že spíte s dalšími lidmi, znamená, že si navzájem musíte mnohem víc věřit. Být schopen důvěřovat i mimo partnerství bylo ještě lepší.

I tak jsem cítila, že bych měla ještě dodat: „Ale naprosto chápu, pokud by ti bylo nepříjemné, že nepřicházíme jako balíček.“

„Ne, ráda...“ ztišila hlas, jako by se snažila udržet náš hovor důvěrně.

Sakra, co když jsem si s ní domlouvala schůzku se sexem, zatímco ona je v práci?

„Rozhodně tě hrozně ráda uvidím,“ zašeptala. „Ale právě teď nemůžu nic plánovat, protože právě dorazil můj šéf. Napiš mi později, jo?“

„Ano. Určitě,“ řekla jsem jí. Rychle jsme se rozloučily. Srdce mi bilo tak silně. Ze všeho vzrušení jsem dostala závrať. Než jsem se vrátila do místnosti s kinem, musela jsem se rukou na chvíli opřít o zeď.

„Tak co?“ zeptala se Holli, když jsem vstoupila do místnosti a vzrušeně nadskakovala.

Zvedla jsem ruce. „Mám domluvenou schůzku!“

„Ano!“ Přiběhla ke mně a vzrušeně mě objala. „Ach můj bože, příležitostná schůzka se sexem, která skutečně tentokrát zůstane příležitostnou!“

„Hele, měla jsem občasná rande se sexem,“ připomněla jsem jí a odstrčila ji.

„Jo, a z tohohle příležitostného rande byla svatba, takže...“

Měla pravdu. Ale za Genu jsem se nechystala provdat.

Chystala jsem se s ní dělat špinavé, zlobivé, nevyslovitelné věci v sexu. A moje tělo s tím na sto procent souhlasilo.