SD - 20. kapitola

Překlad: Tanulka

Beck

Tři ostré rány na dveře od mé kanceláře způsobily, že zvedám hlavu a mrkám přes mé zamlžené oči. Přetřu si je prsty, šťastný za přestávku ve čtení kódu.

„Dále,“ říkám nevrle a zvedám láhev minerální vody na mém stole a dlouze se napiji.

Dveře se otevřou a vejde JT. Vypadá…jinak. Namísto obleku na míru za tři tisíce dolarů, který nosí s manžetovými knoflíčky, má na sobě tmavé džíny a vínový kašmírový svetr. Nikdy se takhle do kanceláře neobléká a to mě nachytá nepřipraveného, protože JT se rád chlubí svými penězi. A nic nemluví víc, jako Armani.

Okamžitě jsem si všiml, že jeho oči jsou jasné a zorničky normální. Uvědomuji si, že tohle je první na co jsem si zvykl se nejdříve podívat. Směje se na mě a říká: „Co děláš, brácho?“

„Nic moc,“ říkám a opírám se do křesla. „Jen přezkoumávám nějaký kód pro novou platformu. Je to trochu nuda.“

„Viděl jsem první verzi minulý týden.“ Říká, když si sedá do jedné ze židlí pro hosty na opačné straně mého stolu.

Přehodí si kotník na koleno druhé nohy a udělá si pohodlí. Vypadá skoro…bezstarostně. Měl bych mít radost, ale spíše jsem podezřelý. Znovu ucuknu, protože jsem mu dal druhou šanci.

„Měl jsi dobrý víkend?“ Ptá se a jeho oči září zájmem.

„Hm…jo. Caroline a Ally přijely na pár dní na návštěvu a Sela a já jsme brouzdali městem. Co ty?“

„Strávil jsem víkend s našima ve Windsoru. Relaxovali jsme. Ve skutečnosti jsem měl čas číst knihu.“

JTho rodiče mají vinici v údolí Sonoma. Je to vlastně výrobna, ale pro ně to není nic jiného než dovolená a jezdí tam dost sporadicky. Většinu svého času tráví v jejich domě v Sausalito. JTho rodina vydělala své peníze technologiemi, ale mají své prsty ve více oblastech.

Pokrčím obočí na JTho. „Odpočíval jsi a relaxoval? Četl knihu?“

„Měl jsem i nějaké víno a sýr,“ mrmlá. „Krůtí samozřejmě.“

Vrtím hlavou a pokouším se na něho smát. Vím, že se snaží, aby mi ukázal nového JTho, ale zdá se mi to divné. Je to už tak dávno, co jsem ho takhle viděl, že se mi nedaří mu důvěřovat.

„Dala ti Karla minulé pondělí tu dohodu?“ Ptá se a jeho výraz je soustředěně vážný. „Nic jsi neřekl.“

„Jo, mám ji.“

Leží v mém stole pod zámkem. Karla mi ji donesla v zapečetěné obálce hned to pondělí po našem rozhovoru. Svíjel jsem se nechutí, nad tím, co jsem četl, ale v případě, že podpis na dokumentu je skutečně pravý, pak je tahle Sugar Baby zjevně dost výstřední a chtěla, aby ji to JT dopřál.

Podle obličeje bych do ní neřekl, že s něčím takovým bude souhlasit. Podíval jsem se na tuhle Sugar Baby do databáze – Melissa Fraye – porovnával jsem její fotografii se ženou, kterou jsem viděl na večírku. Byla stejná. Dokonce jsem vytáhl naskenovanou fotografii s jejím souhlasem, že ji poskytuje pro účely Cukřenky.

To ovšem nezmírňuje v žádném případě mé pochybnosti. Vím toho hodně o počítačích, grafice a vím přesně jak snadné je pirátství ohledně přemístění podpisu z jednoho dokumentu na druhý. Vím, že bych neměl mít obavy. Vím, že bych měl dát JTmu šanci, ale nemohu si pomoci a stále si pamatuji Selina slova, která mi řekla, když jsem se k ní ráno vrátil po setkání s JT.

Já tomu nevěřím.

Já mu nevěřím.

To nebyla dohoda.

Její pochyby v něho mě stále zavádějí k pochybám, do určité míry, a musím žasnout nad tím, jak jí věřím a ne muži, kterého znám tak dlouho.

Muže, s kterým mám mnohem více vazeb a vzpomínek, než se ženou, kterou znám méně jak měsíc. JT a já se známe řadu let. Naši rodiče spolu obchodovali. Přišel na všechny moje honosné narozeninové oslavy a já na jeho. Lyžovali jsme spolu v Tahoe o zimních prázdninách a cestovali spolu po Evropě. Trávili spolu školní dny na Stanfordu. Vedle Caroline a Ally je to člověk, ke kterému jsem měl na světě nejblíže.

A mimo to sdílím s JT pouto, které Sela nemůže pochopit a je mnohem hlubší než to, které mám a kdy budu moci mít s ní.

Náhlá jiskra viny mě tvrdě udeří, že jsem na to na určitý okamžik zapomněl. Kdy byl JT mimo trať, staral jsem se jen o sebe, svou kariéru a budování podnikání. Ignoroval jsem naše pouto, ofrňoval jsem se nad Sugar Babies, s kterými se tahal. Myslel jsem si, že mu to patří, hádám, že pouze tehdy, když se stal ten zlomový bod, jsem se obtěžoval věnovat tomu nějaký zkurvený čas.

Možná…jen možná, kdybych mu věnoval více pozornosti a byl pro něho přítelem dříve, mohl jsem ho z toho okraje stáhnout zpátky trochu dříve.

„Vypadáš, že máš hluboké myšlenky, vole,“ říká JT a já zamrkám, dostávajíc se do centra pozornosti. Jeho hlava je nakloněna a dívá se na mě pobaveně.

Vrtím hlavou a sebevědomě se na něho usměji. „Ne…prostě jen pořád přemýšlím o tom kódu, co přezkoumávám.“

Nehodlám mu říct, že jsem přemýšlel nad ním.

„Nezapomeň, že ty a Barry Kratzel jste to tu postavili….co to sakra bylo za program…program, který měřil schopnost ženy být na jednu noc?“

Odfrkl jsem si a vybouchl smíchy. „To jo. Mysleli jsme si, že to bylo brilantní. Naštěstí náš profesor si to myslel taky, ale myslím si, že to bylo jen proto, že byl v té době chvíli odloučen od manželky a doufal, že to bude fungovat.“

JT se směje spolu se mnou, od smíchu má vrásky kolem očí, přirozené a bez vypočítavosti, kterou jsem normálně viděl. „Snažil jsem se tu hloupost vyzkoušet a spojil jsem se s tou bláznivou holkou v mé třídě. Váš zkurvený program mi řekl, že mám 99,3 procentní šanci, že ji nebude zajímat, že druhý den nezavolám.“

Zubím se na JTho, vzpomínám si s pobavením. Jednalo se o program, který jsem vytvořil ve svém prvním ročníku v kurzu s názvem „Spolehlivé algoritmy“.

Využil jsem své bratry z bratrstva beta k otestování. Jednalo se o aplikaci, kde jsi na rande s holkou si dal po krátké čase, kdys s ní mluvil pauzu a vyplnil deset krátkých otázek, založených na tom, co dělat dál. To by pak vytvořilo návod, jak poznat, že je to holka na jednu noc. Mysleli jsme si, že to nemá moc praktické uplatnění mimo opileckou vysokoškolskou kolej, ale usoudili jsme, že to na naše profesory zapůsobí.

Z projektu jsme dostali A.

JT tak narazil na dívku, která ho téměř měsíc sledovala před tím, než nakonec pochopila, že on neměl zájem po jejich společné noci.

„Byly to dobré časy,“ říká JT, otočí hlavu a podívá se z okna s mírně lítostivým tónem v hlase.

„Jo, to byly,“ souhlasím tiše.

JT si odkašle, vstane ze židle a otočí se zpátky ke mně. „Tak poslouchej…dal jsem Samovi návrh na zvážení, jak se s námi spojit. Je to novinka založená v Santa Claře a vyvíjejí software, který bude číst výrazy obličeje.“

„Četl jsem o tom před několika týdny,“ říkám s pokývnutím. „Mělo by to analyzovat emocionální reakce zákazníků u některých produktů.“

„Jo…to vypadá velmi slibně. Chci, aby ses na to podíval a řekl mi svůj názor.“

Zamrkám překvapením. JT nikdy nechtěl znát můj názor. Zpočátku mi to bylo jedno, protože on byl ten, kdo tu byl s MBA a je králem investování, ale zdá se, že se skutečně snaží o vytvoření silnější partnerství se mnou.

„Jasně, rád,“ řekl jsem s úsměvem vděčnosti.

„Super,“ říká a otáčí se ke dveří. Když sáhne po klice, otočí se a říká:

„Máte zájem ty a Sela sejít se někdy brzy na večeři? Rád bych se o té ženě dozvěděl více, která, jak se zdá, tě sundala z trhu.“

Studuji jeho obličej opatrně a snažím se zjistit, jestli je tam postranní motiv. Možná povrchní záměr. Na samém, alespoň příliš strašidelném okraji je zájem. Místo toho se na mě dívá s otevřenou přívětivostí a tak se konečně rozhoduji, že s ním půjdeme.

„Jo…to bude skvělé,“ říkám s úsměvem. „Co takhle v sobotu?“

„Výborně,“ říká JT s úsměvem. „To mi dá čas najít reprezentativní rande a ne Sugar Baby.“

„Opravdu se snažíš otočit list, co?“

Bože, doufám, že to neznělo moc debilně.

JT se jen usměje a přikývne. „Říkal jsem ti to brácho. Začínám se dávat kurva dohromady a jsem si jistý, že moje máma nebude mít problém s tím, aby mi našla krásnou, mladou, s dokonalým rodokmenem slečnu pro mě.“

„Zní to zamilovaně,“ řekl jsem suše.

„Ty vole…víš, že to tak není, ale nechci se cítit jako třetí kolo u vozu, takže jdu svou matku zavolat hned teď.“

„Nemůžu se dočkat, až poznám budoucí paní Jonathan Townsend,“ říkám s úsměvem.

JT dělá grimasy a kroutí hlavou, ale je to zábava. „Později,“ říká a jde pryč.

Podívám se na hodinky. Je pouze 15:45 a rád bych věděl, co dělá Sela. Její škola začne až zítra, takže si myslím, že bude nejspíš sama doma a potřebuje nějakou společnost. Podívám se zpátky na kód, protože vím, že to musím udělat.  Pak zpět na moje hodinky a myslím na Selu.

Seru na kód. Mohu na něm pracovat pozdě v noci, až bude ona spát.

***

Listuji poštou, když jdu ke dveřím. Malá krémová obálka s mým jménem a adresou napsanou v smaragdově zelené kaligrafii se na mě dívá. Udělám grimasu a otevřu ji, protože vím, co to je a cítím, že jsem nucen si to přečíst.

Je nám ctí Vás požádat, abyste se připojili k panu a paní Beckett W. North na oslavě Vánočních svátků, kdy budou slavit s jejich přáteli a rodinou…

Ježiši. Nesnáším, když dostávám tyhle věci.

Každý rok jsou dvě akce, na kterých se očekává má přítomnost. První z nich jsou narozeniny mého otce, což je v červnu a druhá je jich každoroční Vánoční večírek. Přestože je můj vztah s rodiči mírně řešeno studený, nemám šanci se tomuhle vyhnout. Můj otec je investiční poradce a je v tom velmi dobrý. Tím pádem má spoustu užitečných kontaktů a já bych byl blázen nevyužít alespoň tuto příležitost.

Jsem překvapen, že ve spodní části vidím černým inkoustem vlastnoruční poznámku.

Rozpoznávám mámino písmo: Becku…těšíme se na setkání s tebou. Možná, že podpoříš Carolininu účast. Usměji se nad touto poznámkou a zastrčím stoh pošty opět do podpaždí. Zaručuji Vám, že Carolina odhodila neotevřenou obálku ihned do koše v minutě, kdy uviděla zpáteční adresu. Nepotřebuje obchodní kontakty našeho otce a je si jistá, že kurva nepotřebuje ani naše rodiče. Selhali u ní, když je nejvíc potřebovala a ona jim to nikdy neodpustí.

Ani já bych tam nejradši nešel, ale asi půjdu. Jsem si jistý, že Sela bude ráda, když bude moci jít se mnou a tím mi to udělá aspoň snesitelné.

Odemknu dveře bytu a okamžitě ji hledám. Cítím její přítomnost na druhé straně a mé srdce závodí s mým tělem a divoce buší. Je to pocit, na který si asi nikdy nezvyknu, a nikdy nechci, abych si zvykl.

Otevřu dveře a cítím naprosté ticho a potom mé oči okamžitě přejdou k Sela, která sedí v čalouněném bílém koženém křesle. Obvykle tam nestojí, ale spíše stojí u mramorového krbu, ale zjevně si ho tam přetáhla. Její bosé nohy jsou schoulené pod ní a její hlava se opírá o opěradlo židle. Její obličej je nakloněný směrem k obrovské stěně okna. Dívá se přes záliv a v pravé ruce volně drží nůž.

Ani se na mě neobrátí.

„Ahoj,“ říkám, když pokládám poštu na stůl a klíče pouštím na ni. Jak zavírám dveře, otočí se a její tvář je prázdné plátno. Normálně mě zdraví s jemným úsměvem. Většinou ke mně přijde, pohybuje při chůzi boky a dá mi na dolní čelist sladkou pusu.

Teď se na mě dívá netečně, dokonce ani překvapeně, že mě vidí, jak tam stojím.

„Ahoj,“ říká tichým hlasem s nádechem zabarvení.

„Co děláš?“ Ptám se a mé oči spadnou na nůž.

Podívá se na něj, palcem tře přes plastovou rukojeť. „Nic,“ říká neurčitě. „Chystala jsem se otevřít některou z mých krabic.“

Sela a já jsme v neděli jeli do jejího bytu a ona si sbalila nějaké další věci k nastěhování. Byl to většinou zbytek jejího oblečení, knihy a několik zarámovaných fotek její rodiny. Vše bylo ve třech krabicích, které stály v rohu obývacího pokoje nedotčené.

Něco se mi na sedící Sele, dívající se smutně z okna s nožem na otevření krabice v ruce, zdá děsivé. Vypadá malá a sama, a navzdory jasnému světlu z venku se zdá být naplněna tmou. Dojdu k ní, obejdu pohovku, konferenční stole. Když dojdu k židli, dřepnu si před ní dolů a umístím ruce na její stehna. Podívá se na mě a její tvář nic neodhaluje.

„Co se děje?“ Ptám se.

Na její tváři se objeví malý úsměv. Natáhne svou volnou ruku a dotkne se špičkou prstu mé čelisti a pak jí ruka spadne. „Nic. Jen si užívám výhled.“

Moje hlava se otočí k temnému zálivu s paprsky dnešního neobvykle jasného slunce.

Obracím se k ní zpátky. „Vypadáš smutně,“ hodnotím.

„Zamyšlená,“ nabízí místo toho.

„Nad čím?“

Sela pokrčí rameny. „Nad spoustou věcí.“

„Nic užitečného,“ říkám s pousmáním, abych ji povzbudil, když mi to vrátí.

„Co děláš doma tak brzy?“ Ptá se a nezní nijak překvapeně a měníc tak téma hovoru. Nebo je to jen možná tím, že její hlas zní tak nudně, až šedě, která z ní vyzařuje.

„Myslel jsem, že strávím čas s tebou,“ říkám jí a moje palce hladí její nohy přes džíny.

A najednou se do její tváře vrací barva, když se na mě sladce usměje a její hlava se nakloní do strany. Narovná své nohy, což uvolní mé ruce. Vstanu a ona udělá to samé, kráčejíc ke mně. Přitiskne si tvář na mou hruď, obejme mě rukama kolem pasu.

„To jsem ráda,“ zašeptá.

Přimáčknu si ji k sobě a třu rukou spodní část jejích zad. „Co chceš dělat?“

Neváhá ani okamžik. Odtáhne se, poklesne a odhodí s rachotem nůž na podlahu a zastrčí prsty pod mou sponu pásku. Pokývne na mě a otočí se směrem k chodbě, která vede k ložnici.

„Chci ošukat,“ říká jednoduše a kdo jsem já, abych jí odporoval?

Tak ji následuji.