PJ - 8. kapitola

Překlad: Liv

Začátek každého vztahu je la lala a super štěstí, že? Jasně, jsem v pubertě, pro pána Jána. A stejně tak on. Takže jsou zapojeného hormony a všechny šílené věci, které nám dospělí prostě nikdy neřeknou… aspoň ne tak, abychom je pochopili.

Dokázala jsem přepnout z neskutečné radosti k masivní nejistotě za několik vteřin. Od pocitu, že jsem s Coltonem úplně v pohodě, jsem se dostávala do fáze, kdy jsem přemýšlela, jestli ještě někdy udělám něco správně.

Je těžké mluvit přímo, když dokážu sotva kontrolovat své myšlenky, natož impulsy.

Dospívající holky jsou hloupé.

Můžu to říct, protože jsem byla jedna z nich. A taky vím, že si všechny navzájem konkurujeme, i když to nepřiznáme. Rozhodně si konkurujeme.

Každý zatracený den, když jsem došla do školy, byla jsem si vědoma všech těch blondýn s pevnými prsty a kulatými zadky, které dostaly všechny kluky. Byla jsem si vědomá, že moje nejlepší kamarádka je jedna z nich. A byla jsem si bolestně vědoma toho, že já jsem hubená a průměrná bruneta s hnědými oči.

Ale když se na mě Colton podíval nebo na mě mluvil, cítila jsem se speciálně. Krásnější, než kdy předtím. A tak jsem si myslela, že to uvidí i jiné holky ve škole. Předpokládala jsem, že jim to dojde, když jsme se pořád drželi za ruce, jezdili spolu do školy i ze školy, a obědvali spolu. Colton a já jsme, chápete… byli spolu.

Zjevně jsem se mýlila.

Ten prostý fakt, že jsem to ani já ani Colton neřekli nahlas, donutil lidi předpokládat, že spolu nechodíme. Nelíbali jsme se, a myslím, že mě hodně lidí… holek… vidělo jen jako jeho kamarádku. Kamarádi, kteří se drží za ruce?

Jak by řekl Colton, „Je mi to ukradený.“

Sem tam tehdy říkal maličkosti, kterými nás u stolu všechny připravil. Mluvil, aniž by ho k tomu musel někdo pobídnout.

Holky najednou chodily k našemu stolu a snažily se s ním mluvit během oběda, ale Coltonovy reakce nebo ticho mnohokrát nepochopily. To Quinn rozesmávalo a Sawyer se opíral židli s úsměvem přes celou tvář, protože věděl, že se ze mě stává tygr připravený na někoho skočit pokaždé, kdy někdo přišel blíž. Marissa se do toho obvykle vložila svým mluvením a každý holka potom odešla.

Každopádně. Oznámilo se, že proběhne školní tancovačka, kde šlo o dívčí volenku a všechny holky ve škole najednou podstoupily lobotomii nebo něco podobného, protože polovina brečela, že musí pozvat kluka a ta druhá polovina si dělala seznamy. Tedy jen ty, které neměly přítele.

Nevěnovala jsem tomu moc pozornost a až do doby, než jsem slyšela první zvěsti, jsem si myslela jak je všem jasné, že pozvu Coltona.

Už tři děvčata vyjádřilo svůj záměr ho pozvat.

Pokud si vzpomínáte, to já jsem s ním strávila značné množství času samotná. S jeho rodinou. Naučila jsem se, jak funguje. Takže jsem definitivně měla výhodu. Bylo to, jako bych chtěla vidět ty holky pohořet, když ho na tu tancovačku zvaly.

Ale část mě ani nechtěla, aby dostali tu satisfakci, že se zeptají.

Měla jsem mini záchvat paniky, protože jsem si nebyla jistá, jestli tam nebude příliš velký hluk. Až moc plno. Velká stimulace.

Stálo by vůbec za to, tam jít?

Jeden pohled na něj, když vycházel ze třídy, zodpověděl každou otázku, kterou jsem měla v hlavě. Samozřejmě, že to za to stálo.

Stejně jako ta šílená mrcha z Kill Bill jsem měla pocit, že se další holky blíží ze všech stran, a zdálo se, že přicházejí všechny najednou, jako by byl závod v tom, kdo se k němu dostane jako první. Přímo před mým zatraceným obličejem.

„Coltone?“ Popadla jsem ho za ruku a obrátila ho k šatně, aby se jeho pozornost soustředila na mou tvář. „Chci se tě na něco zeptat.“ Přikývl. „Vezmi mě příští týden na tu tancovačku.“

Naklonil hlavu na stranu a zamračil se. „Lilly, to nebyla otázka. Otázka je věta, která končí otazníkem. To, co jsi právě řekla, byl výrok.“

„Vezmeš mě příští týden na tancovačku?“ Srdce se mi chystalo vyskočit z krku s ostrým nožem, který by prořízl Achillovy paty všech těch mrch, které se blížily.

Ale Colton na mě jen zíral.

„Ráda bych, abys mě vzal příští týden tancovat. Prosím?“

Kousnul se do rtu. Několikrát zamrkal. Očividně byl zamyšlený.

A právě v tu chvíli, kdy k nám došla první holka, pokrčil rameny. „Dobře.“

Vítězně jsem se otočila a nehlasně vyslovila, ‚Pozdě‘.

Po zbytek dne jsem měla závrať. Cítila jsem se jako vítěz.

A pak jsem si vzpomněla, že tancování nenávidím.

Na tom nezáleželo. Chtěla jsem jít s Coltonem a uvidí nás spolu na veřejnosti, na tom mi záleželo.

Harper mi půjčila šaty, namalovala mě a udělala mi vlasy, než jsem jela za ním, aby nás mohli naši rodiče vyfotit. Rodiče jsou v tomhle stejně divní, táta se na něj lišácky usmíval a máma běhala kolem s foťákem a každou chvíli prohlašovala, jak roztomilí spolu jsme. A celou tu dobu Colton… který v obleku vypadal líp než kdy předtím… s černým sakem a bílou košilí… pečlivě učesanými vlasy… nespustil své modré oči ze mě.

Nemusel říkat, že mi to sluší. Bylo to vidět na jeho obličeji.

V těch červených šatech jsem se cítila hezky. A díky Coltonova pohledu jsem se cítila naprosto nádherná.

Když jsme procházeli dveřmi tělocvičny, ze kterých tryskala hudba a blikalo světlo z foťáků a malé disko koule visící ze stropu, myslela jsem, že mi upadne ruka. Colton jí svíral tak pevně, že mi černaly konečky prstů.

Přesto vydržel. Prošli jsme kolem zpocených tanečníků a stolů, kde seděli lidi, kteří si připadali moc drsní na to, aby tam byli. Zamávali jsme na naše kamarády, ale šli jsme dál, protože Colton zažíval až moc stimulace a já předpokládala, že to pro něj bude nejlepší.

Zastavili jsme v bílém stanu za budovou. Osvětlení dodávala krásná bílá světla a holky po okrajích pověsily japonské lucerny. Bylo to roztomilé. Bylo to kýčovité. Bylo to romantické vtipným způsobem a já nemohla zadržet úsměv, když jsem ho vedla tam, kde už hudba nebyla tak hlasitá. Světla jemně svítila a byl tam už jen jeden další pár, který pil limonádu.

Otočila jsem se a dívala se mu do obličeje, když jsem mu dávala ruce na ramena a začala se trochu hýbat. Jen ze strany na stranu. V tancování jsem hrozná, ale tohle bylo speciální a já s ním chtěla tenhle druh vzpomínek.

Byl ztuhlý, jako obvykle, ale mě to nevadilo. Jeho ruce nevěděly, kam jít, tak jsem je položila na svoje boky, opřela svou tvář o jeho hruď a zavřela oči, zatímco jsem vdechovala jeho úžasnou vůni čisté košile a nějakého deodorantu.

Zdál se až moc tichý a já si nebyla jistá, co dělat. Já byla taky nervózní, víte?

Zvedla jsem hlavu a zjistila, že mě celou dobu pozoroval a tak jsem mu nabídla plachý úsměv a zasmála se. „Coltone?“

„Ano?“

Spojila jsem prsty za jeho krkem. „Řekni mi o Monetovi.“

A tak to udělal a byla to hudba pro moje uši. Pro moje srdce. Mluvil tak vášnivě o věcech, které miloval, že jsem si nakonec zase položila hlavu na jeho hruď a poslouchala jeho hlas.

Slova přicházela mezi údery srdce a krátkými nádechy.

Najednou… se odmlčel.

Moje hlava vystřelila vzhůru, abych se na něj podívala, zvědavá, proč je potichu. Samozřejmě jsem se zeptala proč, protože tak to chodilo.

„Proč jsi přestal?“ Z té intenzity mezi námi jsem měla vysušené hrdlo. Jako by zmizel vzduch a nahradila ho čistá energie.

Několikrát se podíval na mě, pak pryč a zase na mě a já jsem nějak pochopila, co se stane, ale mozek a hormony se rozcházely, takže jsem tam blbě stála a čekala, že něco řekne.

Místo toho zavřel oči a naklonil se dopředu, jeho čelo trochu tlačilo na mé, když tiše vydechl do mé tváře. Zavřela jsem oči a čekala, až se to stane.

Políbil mě.

Jemně. Něžně, dokud si jeho rty nezvykly. Nebylo to jako žádný jiný polibek, který jsem zažila, protože v tu chvíli jsem měla pocit, že ani nemám kolena a chtěla jsem spadnout, stáhnout ho k zemi sebou a stočit se u něj tak, že už bych ho nemusela nikdy pustit.

Nejdřív se třásl, ale když jsem otevřela své rty, abych mezi nimi chytila ty jeho, začal si být jistější.

Oba jsme se odtáhli ve stejnou dobu. Musela jsem být jasně červená a on ztěžka dýchal a začal se trochu potit z toho napětí. Ale mě to bylo jedno. Totálně mě políbil. A bylo to úžasné.

Nezmínila jsem ani fakt, že měl palec na mém levém prsu. Jen jsem se trochu posunula, abych nepřitahovala pozornost.

„Měli bychom to udělat znovu,“ zamumlal a odvrátil pohled na bílé světlo nad mou hlavou.

Držela jsem ho pevněji, když jsem zašeptala, „Kdykoliv.“

**

Řekla jsem to už dříve, ale musím to zopakovat: Colton je velmi doslovný. Řekla jsem mu, že mě může políbit kdykoliv. A přesně to dělal. Na jednu stranu to bylo v pohodě, protože nebyl jeden z těch debilů, kteří tyhle věci dělali jen proto, aby ho u toho viděli lidi. Na druhou stranu to byla nevýhoda, protože to někdy dělal bez varování, třeba uprostřed konverzace.

Často jsem přemýšlela, jestli mě někdo soudí kvůli toho, že s ním mám fyzický vztah. Jestli se o mě říká, že ho jen nějakým způsobem využívám.

Což nedělám, pokud vás to zajímá.

Jak jsem řekla, bez ohledu na to, co o něm jednou řekl doktor, pořád je to dospívající chlapec. A pro ty platí jeden standart, pokud chápete, kam tím mířím.

Co bych chtěla zdůraznit je to, že když někoho milujete, jejich rozdíly vyblednou. Když se na něj podívám, vidím jen to, jak je sladký. Vím, jaké nadšení cítím, když mě jen drží za ruku. Jak reaguje moje srdce, když mě políbí. A ze všechno nejvíc vím, že když jsme spolu, je to kvůli toho, že oba chceme. Z žádného jiného důvodu.

Ráda bych lidem vysvětlila, že není takový, jaký si myslí, že je. Slova by ho nikdy nedokázaly popsat. Není zvláštní. Je mimořádný. Pro mě.

A když jsem s ním, mám ten pocit taky o sobě.

**

Jsem ráda, že jsme na tu tancovačku šli, protože to bylo v podstatě takové zpátky do školy, vzhledem k tomu, že teprve uběhlo šest týdnů z celého roku. Další akce bude Homecoming a já jsem zjistila, že toho se Colton nezúčastní, protože bude mít výstavu. Paní Neelyová mě pozvala, ať se k nim připojím a bylo to velmi jednoduché rozhodnutí.

Jednou, po večeři s jeho rodinou, jsem šla nahoru do jeho umělecké místnosti a dívala se na nějaké jeho novější obrazy, zatímco on dole uklízel a převlékl se do oblečení, které by mohlo být zničeno barvou. Zbožňovala jsem pohled na něj v oblečení na malování. Byl tak uvolněný. Tak klidný.

Umělecká místnost nad garáží byla jeho bezpečné místo a já jsem pořád nemohla uvěřit, že mi věří natolik, aby mě tam pustil.

Že mi věří dost na to, aby mi dovolil sledovat ho při práci.

Bloudila jsem po místnosti a při pohledu na plátna jsem si vzpomněla na to jedno, které měl zničené v rohu. Už tam nebylo, tak jsem pokračovala v chůzi k protější zdi a probírala obrazy, abych se mohla dívat zblízka. Moje pozornost byla ne těch abstraktnějších a opatrně jsem je procházela, když jsem se zarazila.

Zírala jsem do dokonalé repliky mé tváře.

„Do prdele.“ Pravděpodobně jsem to řekla hlasitěji, než jsem zamýšlela, protože jsem slyšela, jak se Colton zastavil v hale, než pokračoval v chůzi za mnou.

„Nemohl jsem trefit ty oči,“ řekl tiše a já se otočila, abych viděla do jeho obličeje, naprosto polichocená a bez dechu z toho, co jsem držela v ruce. „Ten druhý. Nemohl jsem trefit ty oči. Proto jsem ho zničil.“

„Je to perfektní,“ zašeptala jsem a podívala se zpátky na obraz. „Vypadám tak hezky.“ Bylo těžké to říct, ale byla to pravda. Svých štětcem zachytil něco, co se mi nikdy nepodařilo vidět v zrcadle.

„Myslím, že teď už jsem tu symetrii nakreslil správně.“ Nohy posouval nervózně po koberci.

Po chvíli jsem se otočila zpátky k němu, věnovala mu úsměv a nebyla si jistá, proč mám slzy v očích. Ale on si jich všiml a vypadal trochu zaskočeně.

„Rozrušil jsem tě?“

„Ne.“ Utřela jsem si ty směšné slzy a zavrtěla hlavou.

„Měl bych něco udělat?“ Ta otázka mi zlomila srdce a začala jsem brečet doopravdy, protože mě zahltily ty city, které jsem právě zažívala. „Lilly?“

Konečně jsem dostala odvahu se zeptat na otázku, ke které jsem chtěla odpověď. „Jsem tvoje přítelkyně?“

„Samozřejmě.“ Jako by to byla nejjasnější věc na světě.

S jeho odpovědí se moje srdce zvětšilo a já jsem k němu přistoupila, zamrkala na něj… a požádala ho, aby mě políbil.