ABK - PROLOG

Překlad: Simča

To je Chicago

Země podvodníků

Lhářů

Zlodějů

A vražd.

Domovem těch, kteří doufají

Navzdory bez naděje

Kde se děti stávají gangstery

A gangsteři jsou paličatí.

Hlavní město na hovno.

Místo krásy

Místo zoufalství

Bezbožná země

Ano, TO. JE. CHICAGO!

Nejkrvavější království…

~ J.J.McAvoy

PROLOG

"Cítím se jako já, silná a slabá najednou."

~ Veronica Roth…

MELODY

Ve chvíli, kdy se moje nohy dotkly mramorové podlahy u vchodu do našeho domu, cítila jsem, jak se celé mé tělo uvolnilo.

Chlad podlahy zmírnil mé bolavé nohy, jak náš majordomus se natáhl pro můj kabát.

"Vítejte doma, madam. Přála byste si něco?"Přikývl a složil můj kabát přes jeho rameno.

"Jsou děti v posteli?" Zeptala jsem se, když jsem se sklonila, abychzvedla svoje černé Dolce a Gabbana podpatky ze země.

"Ano madam. A pán je ve své pracovně."

Pán? Jsem si jistá, že se z toho Liam těšil. Bez dalšího slova, jsem zamířila nahoru po schodech. Opět kvůli zatracené učitelské schůzce, jsem přišla domů pozdě. Věděla jsem, že Ethan se pravděpodobně snažil zůstat vzhůru. Nikdy nešel do postele, aniž by mě nejprve viděl a těšila jsem se na to víc než cokoli jiného na světě… on, všechny mé děti, způsobovaly, že mé srdce bolelo tím nejlepším možným způsobe. Nechápala jsem to. Sotva jsem se s nimi znala… Byla jsem v klidu. Připadalo mi to divné. Nikdy jsem necítila klid v celém mém životě.

Když jsem byla dítě, můj otec do mě cpal, že jsem byla Giovanni. Potřebovala jsem být silná. Být nemilosrdná.Jako teenager, jsem sledovala, jak přede mnou pomalu umíral, jeho dědictví mizíc spolu s ním. Dala jsem svůj život italské rodině. Jako dospělá, jsem bojovala proti své matce a mému dědečkovi; měla jsem pocit, jako by se svět chystal kolem mě zhroutit. A přesto jsem to dokázala a pokaždé, když jsem se podívala do tváří mých dětí, viděla jsem vítězství.

Můj život se dramaticky změnil v průběhu let a stále to bylo jako sen.

"Klepy klep." Zašeptala jsem tiše. Vystrčila jsem hlavu dovnitř Ethanova pokoje a viděla ho ihned se pohnout. S úsměvem, jsem upustila podpatky od rohu dveří, nežjsem se rozběhla směrem k jeho posteli a skočila vedle něj a polechtala ho na boku.

"Mamko!" Otevřeně se smál, jeho tělo se kroutilo a odvracel se ode mne, což mě přimělo ho lechtat jen víc.

"Někdo je vzhůru když už má spát," řekla jsem, když jsem se posadila a přejela rukou po jeho chaotických hnědých vlasech.

"Slíbila jsi, že přijdeš domů brzy," řekl zamračeně.

"Viň učitele," řekla jsem, uchopujíc jeho tvář.

"Já - co" Zakašlal dřív, než stačil dokončit svou odpověď. Ale nebyl to jen jeden kašel. Popadl se za hruď, celé jeho tělo se předklonilo.

"Ethane? Miláčku?"Popadla jsem ho, jeho tvář se pomalu měnila do fialové. "ETHANE!" Zařvala jsem.

"Mami…" vydechl, krev mu vytékala z nosu.

"ETHANE! ETHANE! LIAME! LIAME! POMOZ MI!" Zvedajíc ho, jsemutíkala ke dveřím, když -

BANG

BANG

BANG

Výstřely nikdy nekončily, všechny vycházely z…

"WYATTE! DONO!"

"Madam, jsme pod útokem!" Zařval Fedela vrhl se do místnosti.

"Útokem, kdo?" Kurva, na ničem z toho nezáleželo. "Vezmi ho! Postarej se o něj, hned!"V podstatě jsem hodila Ethana do jeho náruče.

"Madam, není to bezpečné!"

"ZACHRAŇ MÉHO SYNA!" Vykřikla jsem, sliny létaly z mých rtů, když jsem roztrhla rodinnou fotografii ze zdi vedle Ethanova stolu. Za ním jsem schovala svou pušku, a pistoli spolu se třemi klipy nábojů.

Nabíjejíc je, jsem ani neváhala, než jsem kopla do dveří Wyattova a Donina pokoje.

Krev.

Na stěnách, podlaze, ale ze všeho nejhůř, na nich.

"Urgah…" zvuk, který se aninezdál být lidský,vyšel z mých rtů - oči v ohni, jak jsem se dívala na mé děti. Mé děti. "Ne… ne. Ne. Ne."

To bylo jediné slovo, které jsem znala, jak jsem běžela k nim. Wyattovo těla bylo přes Donino na posteli.

"Wyatte, zlatíčko," zašeptala jsem, hladíc mu hlavu. "No tak, to není legrace… slez ze sestry. Dono, miláčku, odtlač svého bratra, dobře?"

Oni se ani nepohnuli.

Nedýchali.

Jen tam leželi… jako mrtvé věci.

"Ne… Ne…" Lehla jsem si na ně apevně je objímala. Nerozuměla jsem tomu. Co se stalo? Co se dělo?

BANG

BANG

BANG

Opět výstřely zazněly. Ani jsem se neobtěžovala zvednout zbraně, které jsem upustila. Ale i otevření

dveří bylo nemožné; moje tělo mělo pocit, jako kdyby znecitlivělo. Nebyla jsem si jistá, jestli omdlím nebo budu plakat, měla jsem rozmazané vidění.

"Mel, utíkej!"

Bylo to jen proto, že to byl on. Liam. Jeho hlas znovu vše vyjasnil a já jsem si přála, aby tomu tak nebylo. Nechtěla jsem ho vidět takhle. Na kolenou, s pistolí mířící na jeho hlavu. Jeho zelené oči byly vytřeštěné strachem, ale pro sebe, ne mě.

"Mel, jdi! JDI!"Křičel, než ho ten muž udeřil po straně obličeje pažbou jeho zbraně. Rty se roztrhly, krev kapala na perský koberec, který jsem byla nucena koupit na nějaké z těch zatracených charit, kterou vedla Evelyn.

"Mel-" Nikdy neodvrátil ode mne pohled, i když byl znovu udeřen.

Přestaň, pomyslela jsem si.

"Přestaň," zašeptala jsem.

"Prosím, přestaň!" Konečně jsem zakřičela.

"Prosím? Co jsem ti říkal o prošení, Melody?" Muž se otočil a veškerý vzduch z mých plic se odpařil.

"Tati?"

"Jsem? Vzhledem k tomu, že dcera, kterou jsem trénoval, dcera, kterou jsem vychoval, není slabá? Melody Nicci Giovanni, dcera Železných rukou, Bloody Melody, to je, kým jsi. Co? Sis myslela, že jen proto, že jsi porazila Rusy, svou matku a tvého dědečka, že to skončilo? Že odjedeš do západu slunce s irskou rodinu! PRO TEBE SLUNCE NEEXISTUJE, MELODY! Neexistuje žádné místo, kam by ses mohla schovat. Vždy po tobě někdo půjde. Kolikrát tě zatraceně musím učit tuhle lekci?"

"To není skutečné." Zavrtěla jsem hlavou a ustoupila. "Teď se probudím."

"Pokud to není skutečné, pak ti to nebude vadit?" Otázal se opět - tentokrát s pistolí vtlačenou do Liamovy hlavy a věděla jsem, že to není pravda. Věděla jsem to, ale nemohla jsem zastavit mé srdcebušit.

"Podívej se na sebe. Nikdy jsem tě neměl dát této rodině. Udělali tě slabou. Ty jsi Boss, Melody. Patříš k mafii. Ne Brady Bunch. Vystrč hlavu ze zasranýho mraku a chovej tak kým jsi."

BANG

Jeho tělo spadlo na bok, krev se před mnou hromadila… oči se nikdy nepodívaly jinam.

"LIAME!"

Mé oči se otevřely, když jsem se zvedla z postele, zbraň v ruce, srdce mi pořád bušilo proti hrudi, celé moje tělo bylo obalené v potu.

"Mel? Co je se děje? "Liam se posadil na lokti, oči měl ještě napůl zavřené.

"Nic. Promiň, jdi zpátky do postele," zašeptala jsem, zvedla peřinu a vystrčila nohy ven.

Mohlajsem pořád cítit jeho oči, když jsem šla do koupelny.

Zavřela jsem za sebou dveře, upustila pistoli u dřezu, než jsem a natáhla a zapnula kohoutek.

"Dýchej. Jen dýchej,"zašeptala jsem svému odrazu, jak jsem se snažila setřást obrázky z mé mysli.

Liam mrtvý.

Ethan mrtvý.

Wyatt mrtvý.

Dona mrtvá.

Jen já. Vždy jen já… ta myšlenka mě děsila. Já, která strávila téměř celý svůj život sama, měla strach ze samoty. Zrovna, když jsem se cítila… jako Callahan… se samozřejmě můj otec objevil v mé mysli, připomínajíc mi, že jsem byla Giovanni a nikdo jiný.

"Do háje s tebou, Orlando. Opravdu jsi se mnou vyjebal."Usmála jsem se, i když to nebylo vůbec vtipné.

Umyla jsem si obličej, vyšla jsem a očekávala, že uvidím Liama ​​v posteli. Místo toho se opíral o zeď

do koupelny, oči měl zavřené a paže zkřížené na jeho nahé hrudi. Líně otevřel oči a podíval se na mě, koutky úst se mu zvedly nahoru.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se.

Tohle. To byl důvod, proč jsem se bála být sama… od doby, co jsme se vzali, od doby, co jsem přišla do jeho domu, nikdy se ode mě neodvrátil, nikdy mě nenechal samotnou. Vždycky kryl má záda, a tak jsem se naučila krýt i jeho.

Byla jsem pro něj slabá.

"Mel?"

"Jo." Vzala jsem ho za ruku. "Pojďme spát, zítra máme tolik práce."

Zasténal a následoval mě k naší posteli předtím, než na mě skočil, nutíc nás oba spadnout.

"Miluju tě." Pak se uchechtl, když jsem se snažila vykroutit z jeho paží, ale držel mě jen pevněji.

S povzdechem jsem to vzdala. "Taky tě miluji."

Stejně jako vždy, usnul s lehkostí. Já, na druhou stranu, tam jen ležela, hladíc ho po vlasech, bdělá a pamatujíc si pravidlo číslo jedna, před kterým mě můj otec vždy varoval.

Nikdy nezpohodlňuj, protože poznám klid jen v den, kdy umřu.