FR - 17. kapitola

Překlad: Clarissa

Sice jsem říkala, že další kapitoly až po víkendu, ale nemohla jsem to vydržet, jak jsem byla zvědavá, jak to bude dál :)
Takže tady máte další kapitolku, holky.
Clarissa

Fin se probudila, když sluníčko proniklo do jejího pokoje a její prázdné postele. Otřásla se, když ji zaplavily vzpomínky  na události ze včerejší noci. Otočila se na svou stranu postele a popadla telefon z nočního stolku. Vytočila Ryanovo číslo, ale když to spadlo rovnou do hlasové schránky, starosti zakalily veškeré jiné emoce. Vyhýbal se jí?

Znovu padla do postele a jemně si třela citlivou bouli na hlavě. Ten pád ji vyděsil. Fin neměla ponětí, jak dlouho byla mimo sebe, ale když se probrala, Ryan se nevrátil. Cítila se jako kdyby její hlava byla rozbitá na dvě půlky, sotva dokázala uklidit rozbitou sklenici a dostat se do postele.

Zvedla znovu svůj telefon, projížděla svými kontakty a vytočila číslo. 

„Ordinace doktorky Jensenové, u telefonu Trudy.“

„Trudy, tady Fin.“

„Fin, zlatíčko!“ Fin mohla slyšet široký úsměv v Trudyině hlase. Pracovala na recepci u jejich rodinné doktorky tak dlouho, jak si pamatovala. „Jak se ti vede, děvče?“

„Ale, tak víte jak.“ Fin mávla ve vzduchu rukou, než klesla do měkkých pokrývek.

„Ne, to nevím, zlatíčko, tak mi to řekni.“

„Mám teď hodně práce.“

„A jak se má ten tvůj svalovec?“

„Vy víte o Ryanovi?“

„Samozřejmě, že vím. Potkala jsem minulý týden Julii v supermarketu a ona se mi o tom mezi řečí zmínila.“

Fin zakroutila hlavou. Věděla, že Trudy vytáhla z její matky každičký detail a její matka jí to šťastně sdělila. „Dobře, každopádně bych se potřebovala objednat.“

„Samozřejmě,“ Fin zaslechla ťukot do klávesnice, než Trudy znovu promluvila. „Teď má doktorka tři dny úplně plno. Hodilo by se ti to ve čtvrtek ráno?“

Fin vzdychla, třela si obočí. Bude muset přehodit nějaké věci v práci a hořel jí termín pro vypracování zprávy. „To bude fajn.“

Trudy ji sdělila přesné datum a čas a potom, co si to zapsala do paměti, zavěsila a odhodila telefon nevšímavě přes celou postel.

Zvedla se na loktech a vykoukla skrz žaluzie předního okna. Jeho auto bylo pořád pryč. Vrátil se Ryan zpátky na základnu?

Sedla si, otřásla jí vlna nevolnosti a se sténáním se naklonila. Sakra. S povzdechem znovu uchopila svůj telefon a zavolala do práce, aby jim dala vědět, že dneska nepřijde. A teď co?

Měla snad nečinně sedět v posteli a čekat až Ryan zavolá? Projížděla palcem kontakty a znovu vytočila číslo. 

„Fin,“ ozvala se zadýchaná odpověď. 

„Co děláš?“ zeptala se Rachael.

„Kurva, sakra, doprčic,“ odpověděla Rachael, rozčílení dělalo její hlas ostrým.

„Cože?“ 

„Právě jsem si udělala díru na mých náhradních silonkách, a když jsem si dneska ráno žehlila sukni, zůstala mi na zadku dlouhá hnědá skvrna. Myslím, že potřebuju novou žehličku. A taky novou sukni,“ dodala. 

„Dobře.“

„Takže co děláš, že mi voláš v pondělí ráno. Bylas právě hodiny v kanceláři a pro dnešek máš hotovo?“

„Ne, dneska nejsem v práci.“

„Máš volno?“ zaslechla Fin dupání. „Sakra, nemám mlíko. Proč jsem dneska vstávala z postele? Připomeň mi to.“

„Protože úchylně miluješ cizí daně a to ti dělá dobře?“ 

Rachael si odfrkla. „Jo, jasně.“

„Vlastně se necítím moc dobře. Vzala jsem si nemocenskou.“ 

Fin mohla skoro slyšet, jak se Rachealina čelist otevřela dokořán, když se zvuk zavírající se ledničky ozval v telefonu. „Ale....ty si nikdy nebereš nemocenskou. Pamatuješ si na to, jak jsi strávila ráno zvracením do svého odpadkového koše a oni mě přinutili, abych tě přijela vyzvednout? To bylo hnusný. Znovu to nedělej.“

„To nemám v plánu.“

„Tak co je s tebou?“

„Já nevím, jen se cítím nemocně.“

„No tak řekni Ryanovi, ať ti udělá pořádný hrnek umm...který čaj ti pomáhá, když ti není dobře?“

„On tady není.“

„Zase je na cvičení? Ježiši, oni toho mají nějak hodně.“

„Ne,“ zamručela. „Včera večer jsme se pohádali a on odešel.“

„Co myslíš tím, že ODEŠEL? Už se vrátil zpátky?“

„Nejsem si jistá.“ Fin se snažila být naštvaná, ale nešlo to. Cítila se jen unaveně. „Běž do práce, Rachael. Řeknu ti to pak později, dobře?“

„Potom mi zavolej,“ důrazně ji žádala.

Fin zavěsila telefon s dalším povzdechem a vyhrabala se z postele, aby nakrmila Crookshankse. 

*****

Ryan zaskuhral, když budík vedle jeho postele divoce zapípal. Rozmáčkne tu pitomou věc a pohřbí ji na zahradě pod Fininy zeleninové záhonky. Jen napůl probuzený, přetočil se a praštil tvrdě pěstí do budíku. Ječení budíku se zvýšilo, což Ryana úplně probudilo. Nacházel se v malém pokoji v kasárnách a vzpomněl si, proč byl tady a ne v posteli s Fin, hladíc rukama její sametovou, nahou pokožku, nechávajíc teplo z její kůže proniknout do jeho kostí a vzít pryč chlad z jeho nočních můr.

Zdálo se, jako by od včerejšího rána uběhly už roky. 

„Kolik je hodin?“ zašeptala Fin, její hlas byl chraptivý, když se její oči otevřely a jasná zelená se zatřpytila v jasném ranním světle.

Ryan se ospale zašklebil. „Tři slepičí.“

Tiše se zachichotala a jeho srdce se nad tím zvukem rozbušilo. 

Natáhl se a jel špičkou jeho prstu pomalu dolů po jejím nose, jeho pohled následoval ten něžný dotek, než se setkal s jejím pohledem. „Ještě není čas oběda, ale pořád si tě můžu dát k snídani.“

Ryan ji přetočil, přitiskl její ruce do postele, milujíc jak se pod ním vrtěla.

Vyskočil na nohy, vytrhl šňůru ze zásuvky a se zavrčením odhodil hodiny skrz pokoj. Se sevřenými pěstmi a vzdouvající se hrudí se díval, jak se rozbily o protější zeď. 

„Hej!“ zařval někdo a zabušil zpátky na druhé straně zdi. 

„Kurva,“ zamumlal a protřel si oči rukama, když se ozvalo rázné zaklepání na dveře. 

„Vstupte.“

Dveře se rozevřely a Monty vstoupil, jeho pohled zamířil bez náznaku emocí na rozmlácené hodiny. „Brooks říkal, že jsi tady.“

Ryan zakroužil rameny, ušklíbl se na všechny ty hloučky, co tu žili. „Neudržel svoji klapačku zavřenou?“

Montyho obočí se přikrčilo k sobě, když si založil ruce. „Ty víš, že to nemohl udělat.“

„Kurva,“ zavrčel Ryan a prohrábl si vlasy. „Potřebuju něco na sebe.“

„Něco ti sem pošlu, takže se dej do kupy. Je pondělní ranní cvičení, takže odjíždíme trénovat na střelnici.“

Monty zmizel a Ryan prohledal pokoj kvůli svému telefonu, vůbec netušíc, kdy ho naposledy viděl. 

Byl na všech čtyřech a nahlížel pod postel, když uslyšel bouchnutí nad sebou. Podíval se nahoru a uviděl Kyla, jak dal na jeho postel sadu oblečení. 

Samolibě se ušklíbl na Ryana. „Můžeš prohledat všechno, co chceš, ale nikdy tam nenajdeš svoje koule.“

„Cha, cha.“ Ryan se postavil na nohy. „Neviděl jsi můj telefon? Nemůžu tu zasranou věc najít.“

„Ne.“

„Kurva,“ zavrčel. „Potřebuju zavolat Fin.“

„A jako proč? Potřebuješ jí připomenout, že seš tvrdohlavej kretén pro případ, že by na to zapomněla?“

Ryan se poškrábal na své bušící hlavě. „Ne, musím jí říct, kde....“

„Kde jsi?“ Kyleovo ruce se zatnuly v pěst. „Hajzle, mohl bych ti dát teď rovnou do držky. “ 

„Ty to nechápeš.“

Pouhé slyšení jejího hlasu by mohlo odpálit tu nekontrolovatelnou potřebu jí požádat, aby neodjížděla. Pokud by si to Ryan nechal uniknout, nikdy by si to neodpustil. 

„Já to nepotřebuju chápat. Fin ano.“ Kyle vytáhl jeho telefon z kapsy a plesknul s ním tvrdě do Ryanovy dlaně. „Tady. A kurva sebou mrskni. Odjíždímě za pět minut a já chci začít tvrdě. Vsadil jsem prachy na dnešní cvičení, takže potřebuju ukázat těm líným sráčům, že to myslím kurva vážně. Budu čekat venku.“

Ježiši. Jak jí to všechno mohl říct v pěti minutách? Ryan si sedl na postel a držel si rukou hlavu, když vytáčel číslo. Dal si telefon k uchu a čekal, jenže to spadlo do hlasové schránky. Odkašlal si.

„Ah....Fin. Omlouvám se. Volám z Kyleova telefonu, protože nemůžu najít svůj. Já....včera v noci jsem zůstal na základně. Jen jsem....Nemůžu.....“ Ryan zavřel oči, cítíc se jako ubohý kretén. „Zavolám ti později, ano?“

Potom, co zavěsil, oblékl se na jejich osmikilometrový běh jemným pískem a zamířil ven do jasného ranního světla. 

„Zavolal jsi Fin?“ vyfoukl Kyle měkce, když běželi pomalu k rozlehlé hlídkovací bráně. 

„Jo,“ zamumlal. Dneska byl první den jeho zbytku života bez ní. Byl zpátky na posraným začátku, protože už ho bolelo slyšet její hlas a cítit její teplé tělo, jak se tře proti jeho tělu. Ten pocit byl skoro zoufalý a naprosto nesnesitelný až myslel, že z toho vyletí z kůže. 

„A?“

Ryan otráveně stiskl čelist. Doufal, že běh mu pomůže vypnout jeho mysl a Kyle ho sakra ujišťoval, že se to nestane. „A nechal jsem jí vzkaz, protože to nezvedla.“ Blbou zprávu, ve které zněl spíš jako idiot než sebevědomě a v pohodě, tak aby pochopila, kde on byl. 

Kde jsi byl, idiote?

Ryan si otřel rukou obličej. Všechno co věděl, bylo to, že Fin chtěla zahodit všechny své sny, aby byla s ním a on nedokázal udělat to samé. Jak by od ní mohl očekávat to, co nemohl očekávat sám od sebe? Dlužil Jakeovi vydržet to až do konce a nebylo možné ohlížet se na minulost. 

Doběhli k bráně a začali se protahovat, patnáct jednotlivých vojáků utichlo, jak se soustředili na namáhavý a náročný běh dopředu. 

Později odpoledne, hlasitý řev zásobníků, posuvných šroubů a hlasitý křik Montyho ječení do začínající střelby vymazalo všechno ostatní z jeho mysli. Soustředěný na svů terč, pot stékal dolů po Ryanových zádech a hrudi z horka, jak stiskl spoušť. Hromadný zvuk střílejících pušek práskal v rozsahu jako rychle se přibližující hromobití, když pečlivě zaměřil svůj pohled a střílel kolo za kolem, hledajíc svůj terč znovu a znovu. Adrenalin pumpoval jeho tělem a spokojenost zvlnila jeho rty nad známým pocitem držení zbraně v jeho rukou – ta vůně střelby, jako ohořelé dřevo, se držela v jeho oblečení, vytvářejíc uklidňující balzám na jeho syrovém a bolavém srdci. 

„Zastavit palbu,“ zařval Monty. 

Praskání střelby okamžítě ustalo a bylo následované zvukem vyndavání zásobníků a uvolnění nábojů z komory.  

V tom děsivém tichu se Ryan cítil, jako kdyby nemohl dýchat. Ten známý pocit klidu zmizel, když se vzdálil zpátky od palebné linie. Jeho tep se zrychlil, když si utírat pot z obočí rukávem svého trička. 

Monty dorazil k němu, když se soustředil na snahu kontrolovat svůj dech. „Dobrá práce, Kendalle. Teď se dej kurva dohromady.“

Ryan ostře přikývl, nedůvěřujíc svému hlasu. Čím dříve bude v Afghanistánu, kde může žít a dýchat tuhle sračku, tím lépe. Tak dlouho žil jenom pro to jediné své rozhodnutí, že to teď nemohl zastavit.

Pořád mohl být takový. On se nezměnil, sakra.

Znovu nabil komoru, přikročil k desce, váha jeho zbraně ztěžkla v jeho rukách a čekal na Montyho povel. 

Úplně vyčerpaný, jak psychicky tak i fyzicky, dorazil Ryan zpátky na základnu a osprchoval ze sebe pot a špínu z těžkého denního tréninku. Hodil na sebe džíny a tričko, co měl na sobě včera, popadl svoje boty a sedl si dolů na okraj postele, aby si je nazul. 

Galloway se přiblížil ke dveřím. „ Jídelna je otevřená. Jdeš tam?“

„Ne. Musím dodělat nějakou sračku.“

Naklonil svou bradu. „Takže se uvidíme zítra?“

„Vrátím se později.“ Ryan dokončil nazouvání bot a stoupl si.  

Galloway zavrtěl hlavou. „Dělej, co musíš, kámo.“

Problém byl v tom, že musel udělat to, co zahrnovalo říct sbohem jediné osobě, bez které nemohl žít. Nikdy se z toho nevzpamatuje. Nikdy. 

****

Proč si lidi berou nemocenskou? Nečinné posedávání, zatímco zbytek světa pokračoval se svým každodenním životem, Fin znervózňovalo. Do oběda už se Fin cítíla lépe a dojela do kanceláře. Většinu odpoledne strávila přijímáním emailů od Rachael, doděláváním zprávy, která nedávala smysl a kontrolováním jejího telefonu, jestli nezmeškala hovor od Ryana. Nad dřívějším zmeškaným hovorem z Kyleova mobilu zpanikařila a bála se, že se něco Ryanovi stalo, až dokud ji Ryan sám nenechal vzkaz. Rezignace v jeho hlase jí řekla víc, než ji mohla říct jeho slova – že se jeho názor na celou tu věc s výzkumným střediskem nezměnil. 

V době, kdy Fin dorazila za tmy domů, byla unavená a netěšila se na osamělou noc. Její malé autíčko měkce předlo, když vjela na příjezdovou cestu a jeho přední světla přivedla Ryana do centra její pozornosti. Opíral se o dveře svého auta, ruce měl nedbale zastrčené v kapsách navzdory tomu, že jeho tělo bylo napjaté a jeho pohled tvrdý. 

Fin se zhluboka nadechla, vystoupila z auta a přinutila své nohy, aby se pohnuly směrem k němu. Prohlížel si ji pohledem až dokud nestála před ním. 

Vteřiny ubíhaly, jak se na sebe mlčky upřeně dívaly. 

„Odjíždíš,“ řekla konečně. 

Ryan kývl. 

„Nemůžu.....nevím, co mám říct,“ vypravila ze sebe, dýchala hluboce, když jí strnulost zahlalila do své chladné deky. Téměř cítila, jak z ní právě mizí život. „Možná není potřeba něco říkat. Měl bys asi prostě jenom odejít.“

„Fin, já....“Jeho hlas se zlomil, ale nechala to bez povšimnutí. Podíval se pryč, stiskl rty k sobě, jako kdyby bojoval proti tomu, co chtěl říct. „Nechci, abys odjela,“ zašeplat, zavírajíc své oči. 

Fin udělala krok zpět, vytvářejíc odstup. „Je pozdě. Právě jsem poslala emailem přijetí nabídky. Bylo to podáno okamžitě.“ 

Fin nevěděla, proč lhala, ale srala na to. Po tom všem, čím si prošli, aby konečně byli spolu, jí teď opouštěl. Nechtěla, aby věděl, jak moc ji to bolelo. 

Jeho oči se otevřely a ona mohla vidět úlevu i úzkost v jejich hloubkách. 

„Dobře.“

„Vzal sis své věci?“ zeptala se ho, její hlas zněl v jejích vlastních uších chladně.

„Vzal. Nechal jsem klíče na kuchyňské lince.....Kdy odjíždíš do Sydney?“

„Brzy,“ řekla mu. Měla by to doopravdy udělat. Nechat všechno a všechny za sebou. Možná by Sydney mohl být nový začátek jejího života, nekomplikovaného a snadného. 

„Dej mi ruku.“ Ona ztuhla, věděla, že dotýkat se ho tohle všechno neusnadní, ale přesto mu tak jako tak svou ruku nabídla. Jeho prsty se přes ní uzavřely, otáčejíc jí dlaní vzhůru. Dívala se, jak jeho prsty jemně putovaly podél linií. „Máš před sebou dlouhý a nádherný život, Fin.“ Slzy zaplavily jeho oči, když se na ni podíval. „Běž a dokaž Jakeovi, že na tebe může být hrdý.“

Ryan jí stiskl ruku, jeho oči si ukládaly její obličej do paměti než jí pustil, nechávajíc ji chladnou a prázdnou. Zvedl bradu, rychle na ni kývl a otočil se, kráčejíc okolo zadní části auta ke straně řidiče. Otevřel dveře a nastoupil dovnitř, zavírajíc za sebou dveře. 

„Ryane!“ Udělala krok blíž k autu, on stáhnul dolů okénko, ale ona ho přes slzy nemohla vidět. „Dej na sebe pozor,“ zašeptala zlomeně. 

Ryan kývl, stírajíc si slzy, které se přelily a kutálely se mu dolů po tvářích. „Ty taky, lásko.“

Fin cítila, jak uvnitř pomalu umírá, otočila se a šla k domu. Aniž by se otočila zpátky, odemkla hlavní dveře, vstoupila dovnitř a zavřela je za sebou.