FR - 13. kapitola

Překlad: Clarissa

Ahoj holky, máme za sebou půlku knížky. A před sebou máme další, tentokrát opět, „kapesníčkovou“ kapitolu, ach jo. Proč to musí být tak smutné? :-(

Na druhou stranu, konečně nám Ryan odhalil, co tolik trápilo jeho zlomenou duši....

Ryan zastavil svým autem před jednopatrovým domkem z červených cihel a upřeně koukal, jeho obličej byl netečný. Ale uvnitř se jeho žaludek kroutil při vzpomínkách na ten dům a rodinu, kterou neviděl už deset let. Nezměnil se. Jen vypadal trochu starší a trochu smutnějí než si pamatoval.

„Proč jsi tady?“ ozval se jemný chladný šepot v jeho uchu.

„Možná, ´proč jsi tady TY?´je lepší otázka, Jakeu. Vypadni z mý hlavy.“

Jakeův chichot se rozléhal stísněným prostorem auta. „Nemůžu, Kendalle. Měl bys mě nechat jít.“

Slzy se mu tlačily do jeho oči, ale nedovolil, aby se mu rozlily dolů po tvářích. „Proč to musím udělat?“

„Děláš si srandu, že jo – já ve tvé hlavě po zbytek tvého života? CHCEŠ být šílenej blázen?“

„Myslíš, šílenej blázen jako jsi ty?“

„Tady je ten Ryan, kterého znám.“

Ryan se upřeně díval na dům. Bílé zdobení potřebovalo přemalovat, zahrada vypadala zvadle, přesto byla úhledná a uklizená. „No, jsem rád, že někdo ví, kým je.“

Ryan vytáhl klíček ze zapalování, vystoupil z auta a přinutil své nohy pohnout se k hlavním dveřím domu. Čerpal sílu z myšlenek na Fin, když čekal, jestli někdo zareaguje na jeho zaklepání. Nechtěl ji budit a nechal ji spát. Místo toho ji nechal vzkaz na polštáři, že má něco na práci a že se vrátí později. Bál se, že kdyby ji ráno řekl, kam se chystal jet, chtěla by jet s ním a on by ji těžko řekl ne, dokonce i v téhle situaci. 

Žil s ní v domku už dva týdny a každý tento den jí pozorně sledoval. Ten den v koupelně mu přísahala, že se jí jen zamotala hlava z toho, jak se rychle pohybovala. Po několika emocionálně vypjatých měsících a tak rychlé ztrátě hmotnosti byl zázrak, že její zdraví bylo tak dobré jaké bylo. Za poslední týden se její chuť k jídlu stále zlepšovala a po tom, co ji přinutil slíbít mu, že půjde k doktorovi jestli se to bude opakovat, to neochotně nechal být.

Ryan zaklepal znovu razantněji a když se dveře otevřely, jeho ruka klesla stranou. 

„Ryane!“ 

On chladně kývl. „Mami.“ Jeho pohled klesnul do místa, kde se její ruka třásla na klice, předtím než  ruce zvedla k obličeji. Cítil se tak jiný, tak odtažený od ní. Bylo to, jako kdyby od doby, co ji znal uběhl další život. „Můžu jít dovnitř?“

Ustoupila mu z cesty, její ruka třepotala směrem k jejím vlasů, aby si uhladila tmavě hnědé prameny. Vzpomněl si, že měla dlouhé, lesklé vlny, ale teď měla vlasy k ramenům a hladké. 

„Nečekala jsem tě.“ 

Ha. Po všech těch letech, bylo tohle to nejlepší s čím mohla přijít? „No, já nečekal na pozvánku.“

Zamračila se. „Odešel jsi.“

„Proč myslíš, že jsem to asi udělal?“

Už naštvaný, vstoupil do domu. Většina nábytku, který projížděl očima byl nový. Ne. Nebyl nový, jen jiný, změněný. Fotky pořád visely na zdech jako nějaké smutné, bohem zapomenuté pietní připomínky. Ryan je přejel očima, jeho srdce bolelo.

„Chtěl bys nějaké z těch fotek, Ryane?“ zeptala se jeho matka jemně.

Ryan měl jen jednu ve své peněžence. Byla už vybledlá a opotřebovaná. Celou tu dobu ji vytahoval a upřeně se na ni díval, uvažujíc nad tím, jak by vypadal jeho život, pokud by byla ona stále naživu. Vždycky zasraně uvažoval. Nemohl to nechat být a to ho, kurva, unavovalo.

Polkl. „Prosím.“

„Můžeš si vybrat. Chceš přinést něco k pití....nebo něco jiného?“

„Ne.“ Otočil se tváří k ní. Objímala sama sebe a třela své paže nahoru a dolů. „Kde je táta?“

Ona vzdychla. „Rozvedli jsme se už dávno, Ryane. Neviděla jsem tvého otce už léta.“

Jeho obočí vylétlo vzhůru. „Oh. Bylo to....“

„Někteří lidé, když přijdou o své dítě, tak se nikdy skutečně z toho nevzpamatujou. Tvůj táta to nemohl nechat být. Zabíjelo nás to a pak, jak se k tobě choval, jak JÁ jsem se chovala k tobě. Ztratili jsme tě také, byla to naše vina, já vím, ale jsem....“

„Mami,“ přerušil ji a ona ztuhla, její třesoucí se ruce se zastavily uprostřed pohybu.

Ryan se zhluboka nadechl a vydechl. Proč ji nemohl nenávidět? Chtěl, ale byla to tak zbytečná emoce. V jeho srdci nebylo místo pro nenávist, ale stejně tak tam nebylo místo pro to, aby svou matku miloval. Podíval se na ni, doopravdy se na ni podíval. Vypadala drobně a jaksi vybledle, přesně jako průhledná verze osoby, kterou bývala. Jeho srdce změklo. „Možná bych si nakonec něco k pití dal.“

Zčervenala. „Ov-ovšem. Um...kávu?“

„Černou, bez cukru.“

„Dojdu ji udělat. Proč si, mezitím co budeš čekat, nejdeš vybrat nějaké fotky?“

Ryan přikývl, přešel ke zdi s fotkami, když vyšel ven z pokoje. Prohlížel fotky pečlivě, jednu za druhou. Rozzářený šťastný obličej jeho sestry se na něj upřeně díval zpět na každé z těch fotek. Zavřel své oči, ten den, kdy zemřela najednou živě veplul do jeho mysli.

„Mami! Zakřičel hlasitě, když popadl fotbalový míč a vyletěl ven ze dveří. „Jdu si ven zakopat.“

„Nechoď daleko,“ zavolala na něj z kuchyně. „Za chvíli bude večeře!“

„Můžu jít taky, Ryane?“ zavolala jeho malá sestra.

„Ne, Kass. Neumíš pořádně chytat. Máš obě ruce levý.“

Ryan těžce vydechl a zahnal vzpomínku pryč. Tak moc to bolelo. Měla by časem vyblednout, ale pořád ho popichovala tou nejjasnější ostrostí.

Jeho malá sestra za ním všude chodila s těma jejíma štěněcíma očima. Ryan se k ní vždycky choval jako blbec a říkal jí, aby ho nechala být. Ten den, kdy zemřela, byl ten jediný, jeden zkurvenej den, kdy to vzdal.   

V jeho mladé mysli byla Kassidy jenom hloupá, otravná holka, která vždycky o něco zakopávala. Tak nemotorná, přesně jako byla Fin. Navzdory jejich odlišné barvě vlasů a očí, setkání s Fin ten první den školy, dívajíc se na její cestu do schodů, panebože, bylo to jako kdyby znovu všude viděl svou sestru. Ode toho dne, kdy uviděl Fin, se bál, že by se jí něco mohlo stát, stejně jako jeho sestře.

„Nebyla to tvá vina, Ryane,“ ozval se za ním měkký hlas jeho matky.

Otevřel své oči, polykajíc ten náhlý nával vzteku. Otočil se a podíval se na ni, jeho čelist byla napjatá. Ryane žil s vinou, s bolestí, s bitím, jejich nenávistí; vdechoval to do svých plic s každým krokem, který udělal, každý jeden den.

„Dvacet let,“ vychrlil ze sebe. „Žil jsem s tím a musel jsem přijít sem k tobě, abys řekla ty čtyři malá slova, která tenkrát mohla změnit celý můj život.“

Klesla dolů na čalouněný gauč za ní a postavila jeho kávu roztřesenýma rukama na malý stoleček vedle gauče. Když položila hrnek, stiskla své ruce k sobě a její klouby zbledly. „Je mi to líto.“

Otevřel svou pusu, aby promluvil, ale ona pokračovala, než stačil cokoliv říct.

„Vím, že slova jsou bezvýznamná, ale když Kassidy zemřela....nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Bylo to, jako kdybych byla ztracená, stojící roky mimo sebe. Tvůj otec...vždycky se rychle rozzuřil, ale on....panebože,“ zasténala, stírající si slzy, které padaly dolů po jejích tvářích. „Jak tě mohl bít kvůli maličkostem a já byla tak ztracená a neudělala nic. Pak jednoho dne, když jsi se už nikdy nevrátil domů, byla jsem ráda. Byla jsem tak ráda,“ řekla nelítostně.

Ta slova bodala. „Ty jsi už nikdy nechtěla, abych se vrátil.“

„Ne, nechtěla. Nebyla jsem dost silná, abych se postavila tvému otci, Ryane. Chtěla jsem, abys byl od něj daleko. Měl jsi Mika a Julii, aby na tebe dohlédli, to bylo mnohem lepší než žít v tom jedu našeho domu.“

Ryanova ústa se otevřela. „Tys věděla, kde jsem byl?“

Dusila vzlyk. „Ano.“

Šel a sedl si do křesla vedle ní. „Nikdy jsi to neřekla.“

„Sledovala jsem tě. Někdy jsem sedla do auta a dívala se, jak hraješ rugby s Jakeem. Mike tam byl a pomáhal ti s tvýma taškama, Julie ti fandila a jejich dcera, Finlay, vždycky tam byla buď s nosem přilepeným v knížce a nebo dívajíc se na tebe, jak hraješ. Život na vedlejší koleji tvého života tak moc bolel, ale bylo to vše, co jsem si zasloužila. U Tannerových se ti dařilo dobře, Ryane. Usmíval jsi se a smál se, takže jsem tě nechala být a vrátila se k tvému otci a děsila se noci, kdy se vrátíš. A jak jsi byl starší a vyšší, tvůj otec se nakonec vůbec tebou nezatěžoval a jenom více pil.“ Prohlédla si ho  svým pohledem. „Jsi teď tak veliký, mnohem větší než jsem kdy doufala, že bys mohl být. Když tě teď vidím, přemýšlím nad tím, jak by se asi změnila Kassidy.“

Ryan se podíval na své ruce. Stále znovu přemýšlel nad tím stejným. Fin a Kassidy by rychle byly kamarádky, pokud by její život nebyl tak krátký. „Byla by krásná.“

Jeho matka težce vydechla do ticha.

„Jake umřel,“ vyhrkl.

Jeji spodní ret se zachvěl. „Já vím. Bylo to v novinách. Pokaždé, když jsem slyšela, že nějací vojáci zahynuli v Afghanistánu, zadržela jsem decha a modlila se. A jednoho dne se ve zprávách objevil tvůj Jake. Je mi to líto.“

Proč se sakra tady tak držoval? Ryan si prudce stoupl. „Měl bych jít.“

„Aha....ale nevypil sis svou kávu.“

Zdi se k němu přibližovaly a ona mluvila o kávě? Kurva. Potřebuje vypadnout ven a natáhnout vzduch do svých plic. „Možná jindy.“

Ryan kráčel ke dveřím a jeho matka začala sbírat náhodné fotky ze zdi. Vtiskla mu je do náruče, rozčilujíc se, když jedna začala padat. Chytil ji, než spadla a otočil se, aby odešel. Zaváhal, zastavil se a setkal se s jejím pohledem. „Mami. Ať se stalo cokoliv, jsem rád, že jsi tátu vykopla.“

„Ryane,“ zašeptala a natáhla se po jeho ruce. Stiskla mu ji. „Máš v sobě klidnou vnitřní sílu a já netuším, odkud se vzala. Nejsem jako ty. Já jsem slabá a unavená, nikdy jsem nebyla dost silná, abych se vypořádala s tvým otcem, natož abych ho vykopla ven. On prostě odešel.“

Kývl. Jeho matka měla pravdu. Nebyla silná, ale ten typ lidí, jakým byli jeho rodiče ho jenom nutil pracovat dvojnásobě tvrději, aby byl vším, čím oni nebyli. „Jsi šťastnější?“

„Nejsem si jistá, jestli někdy budu, ale je mi líp. A co ty?“

Jeho mysl se okamžitě vrátila k Fin, jeho pulz zrychlil, když věděl, že byla bezpečně uložená v jeho srdci. Usmál se na svou matku. „Pracuju na tom.“

Ryan vyšel ze dveří.

„Ryane!“ zavolala na něj a jeho hruď se napnula při vzpomínce na ten hlas volající ho dovnitř, když byl malý. Otočil se. „Zavolej někdy. Pokud budeš chtít. Mé číslo je v seznamu.“

Kývl a věnoval ji letmý pozdrav, než nastoupil do auta.

„No, tak to šlo dobře.“

Ryan nastartoval auto a otřel si lehký lesk potu z jeho obočí. „Myslíš, Jakeu?“

„Nemyslím, jsem jen hlas v tvé hlavě, pamatuješ?“

„Znovu mi připomínáš, abych tě nechal jít nebo riskuju, že budu šílenej blázen?“

„Jen si přečti můj dopis, Kendalle.“

„Proč? Abych se s tebou musel navždy rozloučit?“

„V životě neexistují žádná sbohem. Jenom uvidíme se později.“

Ryan sledoval pobřeží, když jel ze severní části města zpátky do Fremantle. Jeho oči zabloudily k Mettams Beach, kam je Mike a Julie vždy braly na víkendy.

„Zastav tady, Kendalle.“

Ryan zajel na parkoviště a vypnul motor. Seděl ve svém autě a kochal se pohledem k obzoru. 

„Pamatuješ na ten den, kdy jsme zmizeli s tátovo barvou a nesmrtelně se zapsali na kameny?“

Pamatoval si to. Bylo jim jen třináct a schovali barvu dovnitř jejich batohu s ručníkem. Když Mike a Julie vzali Fin šnorchlovat, běželi dolů po pláži a použili Mikeovo dobré štětce a domácí barvu, aby napsali svá jména přes skály. Potom, co je nachytali, oba měli přijít zpátky a odstranit to, ale nikdy to neudělali.

„Myslíš, že to tam pořád je, Tannere?“

„Jdi se podívat.“ 

Natáhl se, aby otveřel dveře, vystoupil z auta a nasáhl čerstvý, slaný vzduch. Sáhl zpátky do auta a vyndal Jakeův dopis ven z odkládací přihrádky. Potom, co si sundal své boty a dal je do auta, ohrnul si nohavice svých džínů a prodíral se pískem ke skalám, kde on a Jake strávili hodiny plánováním jejich budoucích misí jako vojáci.

Chvíli mu trvalo, aby si vzpomněl, kde byla jejich jména, ale našel je. Polknul knedlník v krku a obkresloval prstem obrysy opotřebované barvy. 

´Cos tam nakreslil, Kendalle?´

Ryan se otočil a ušklábl se na Jakea, drsné slunce pražilo na jejich nahé hrudi. Držel ten štětec s barvou nahoře, bílé fleky poskvrnily skály nad kterými se krčili. „Ryanova skála!“

Jake se nahlas rozchechtal. „Ty seš č*rák.“

„Aspoň ten můj je velkej. Cos tam nakreslil ty?“

„Právě jsem to dokončil.“

Ryan si stoupl, balancoval napříč skálou, aby nahlédl přes Jakeova ramena. Potichu četl. ´Jake Tanner. Kdo se odváží, vyhraje.´

Jeho pusa se otveřela dokořán, když se podíval na Jakea. „Tys tam napsal heslo SAS vojáků.“

Jake se na něj uculoval. Jeho blonďaté vlasy byly rozcuchané od moře a písku, jeho zelené oči zářily nadšením. „Jo. Nemyslel sis, že tě v tom nechám samotnýho, že ne?“

Ryan těžce polkl při té vzpomínce. „Jdi do hajzlu, Jakeu,“ zašeptal, když vánek cuchal jeho vlasy. „Šel jsi a odešel a teď, po tom všem, jsem v tom sám.“ Čekal na odpověď, ale neslyšel nic kromě zvuku vln narážejících do skal.

Když slunce sklouzlo po obloze, konečně vložil prst do obálky, aby ji otevřel a vytáhl ven list papíru. Slzy rozmazaly jeho vidění, když rozložil jedinou stránku. Čekal, až slzy zmizí než očima klesl na ta slova. 

Kendalle,

spát uprostřed tréninku bylo dost špatné, ale nechat tě samotného, abys dokončil to, co jsme spolu začali je zřejmě daleko horší, co?

Promiň. 

Navzdory tomu, cos vždycky říkal, z nás dvou jsi to byl ty, kdo byl silnější. Jediný rozdíl byl, že já se smál trochu snadnějí, ale oba jsme věděli, proč to tak bylo. Ty a Fin máte jeden druhého. Postarej se o ni, kvůli mně. Ona má tak velké srdce a většina z něj je naplněná tebou. Pamatuješ, když ji bylo čtrnáct a snažila se naučit hrát na klarinet? Oba jsme si chtěli píchnout do uší horký pohrabáč, abychom to zastavili. Vím, že stejně jsi se cítíl, když jsem hrál na kytaru, ale to jsi měl za to, že jsi dal ty pečené fazole do mých kalhot. Jo, věděl jsem, žes to byl ty. 

Chci, abys dal mou kytaru Fin. Neví, jak se na ni hraje, ale naučí se to. Bude udržovat Tannerovu tradici v hraní dobré muziky špatně a otravovat tě místo mě. 

Pamatuješ na ten den, když jsme si rozřízli dlaně máminým kuchyňským nožem a potřásly si rukama? Pamatuješ si, co jsem řekl?

Ryan zavřel oči a vyvolal si tu vzpomínku z paměti. Bylo to jenom týden od té události s barvou na pláži a bylo to v noci. Úplněk osvětloval zahradu bledým světlem, seděli v trávě s překříženýma nohama naproti sobě. 

„Jakeu? Co tam děláte?“ Zavolala Fin ze dveří na terase.

„Nic, Fin. Vypadni!“ zakřičel Jake zpátky a zamračení proběhlo jeho obličejem.

„Viděla jsem vás, jak jdete ven s nožem. Radši s ním neblbněte nebo to řeknu mámě.“

„Starej se o svý!“

„Neděláme nic špatnýho, Fin,“ zavolal Ryan a jeho oči jí hledaly v tom jemném světle. „Slibuju.“

Její oči se rozšířily, když na něj kývla. „Dobře, Ryane,“ odpověděla a s krátkým pohledem na Jakea šla zpátky dovnitř.

Jake na něj zvedl obočí. „Ona tě vždycky poslechne.“

Ryan se samolibě uculil. „To je proto, že mám hlas autority.“

Jake se natáhl a strčil ho do ramene, zasmál se, když Ryan spadl zády do trávy.

„Možná ve tvé slabé mysli, blbečku. Teď mi dej ten nůž. Chci být první.“

Ryan se oklepal a sedl si, odhazujíc si trávu ze svých vlasů, když podával nůž Jakeovi. Sledoval Jakea jak uchopil nůž do své levé sevřené ruky a říznul hluboko do tlustého masa jeho pravé dlaně. 

„Kurva Jakeu, nemyslím si, že to musí být tak hluboko.“

Uculil se na Ryana, když krev kapala dolů z jeho dlaně. „Bez bolesti není zisku. Teď ty.“

Jake podal nůž Ryanovi. Ostrá, spalující bolest se prohnala jeho žaludkem, jak řízl skrz svou kůži. Odhodil nůž na zem, Ryan se podíval nahoru, jeho tmavé oči se spojily s Jakeovo zelenými, když natáhl jeho ruku. „Bratři až do konce.“

Jake ji uchopil, jeho stisk byl pevný a zmáčkl Ryanovu ruku tak silně, až pramínek krve cestoval délkou jejich předloktí. „Žádný konec není. Bratři napořád.“

„Bratři napořád,“ řekl Ryan hlasitě. Navzdory tomu, že jeho srdce bolelo, usmál se při té vzpomínce a vrátil se zpátky k dopisu. 

Nikdy na ta slova nezapomeň. 

Mám tě rád, brácho. 

Jake.

„Jakeu, zachránil jsi mi život,“ zabručel nevrle. Kde by Ryan byl, kdyby se v jeho životě neobjevil Jake? Jake mu věnoval minulost naplněnou šťastnými vzpomínkami a důvod dál dýchat. 

„Zachránils mi život a ani jsi o tom nevěděl.“

„Jak to udělal?“

Ryan se otřásl při zvuku Finina hlasu za ním. Otočil se, zastínil si své oči před sluncem a podíval se na ni. Měla na sobě úzké, žluté šaty s úzkými proužky, které ji klouzaly z jejích kostnatých ramen. Pár hnědých sandálů se houpal v její pravé ruce, když zamířila svým pohledem na dopis, který svíral ve své ruce.

„Mám vás oba rád. Jen chci, abyste oba byli šťastní, víš co tím myslím, že jo?“

„Dal mi tebe,“ řekl Ryan měkce. Pečlivě složil dopis a dal ho zpátky do obálky, snažíc se neupozornit na to, jak se mu při tom trochu klepaly ruce.

„Vždycky jsi mě měl,“ řekla jednoduše, když si schoval dopis do zadní kapsy.

„Pojď sem,“ řekl jí, poklepal na skalnaté místo mezi jeho nohami.

Fin šla opatrně přes skály a usadila se mezi jeho nohama. Pobídl ji, aby se opřela zády o jeho hruď, zatímco její předloktí se opírala o jeho stehna.

„Jak jsi věděla, že jsem tady?“

Finina hlava se zvrátila dozadu, opírajíc se o ohyb v jeho krku. „Rach volala. Viděla tvé auto a myslela, že jsme na pláži. Přijela jsem, protože jsem měla o tebe starost,“ přiznala.

„Jsem v pohodě.“

„Tak proč tady sedíš sám?“

Ryan naklonil její hlavu a vtiskl jí polibek na spánek. „Protože jsem dneska byl navštívit své rodiče.“

„Oh, Ryane.“ Její prsty se zaryly do jeho nohou. „Řekneš mi to?“

„Moje sestra umřela, když mi bylo sedm,“ řekl ji Ryan, unaven tím, že to držel uvnitř sebe. Po tak dlouhou dobu ho ta ztráta tížila.

„Cože?“ vydechla. Snažila se otočit, ale on uzamkl své paže okolo ní, takže se nemohla pohnout.

„Jen....nech mě, abych to dostal ze sebe ven.“

Tiše kývla.

„Mezi námi byl věkový rozdíl jenom dva roky, ale ona mě neskutečně rozčilovala. Brala mi moje hračky a malovala po nich zářivýma fixama a pak to nešlo dolů. Všechny moje věci, kterých se dotkla, rozbila. Neúmyslně. Byla jen neopatrná a nemotorná. Byla ti tak podobná, Fin, s jejíma velkýma očima a sladkým úsměvem. Teď by byla stejně stará jako ty, ale nedožila se víc než pěti let.“

„Zní to, jako kdyby strávila hodně času snahou získat tvou pozornost. Vzhlížela k tobě, jako já vzhlížím k tobě, Ryane.“

„Vzhlížela ke mně,“ zašeptal tence Ryan. „Teď je tak snadné to vidět.“

„Jak se jmenovala?“

„Kassidy.“ 

„Kassidy Kendall,“ zopakovala Fin.

Její jméno znělo tak nádherně z Fininých úst, jako by to nějak přivedlo Kass zpátky k životu.

„Co se jí stalo?“

Zavřel oči a vyprávěl.

„Mami!“ zakřičel hlasitě, popadl fotbalový míč, když vyletěl ven z hlavních dveří. „Jdu si ven zakopat.“

„Nechoď daleko,“ zavolala na něj z kuchyně. „Za chvíli bude večeře!“

„Můžu jít taky, Ryane?“ zakřičela Kassidy.

„Ne, Kass. Neumíš pořádně chytat. Máš obě ruce levý.“

„Mamí!“ zakvílela Kassidy. „Ryan si se mnou nechce hrát.“

„Ryane,“ odpověděla, v její tónu zaznělo varování. „Vem svou sestru s sebou nebo půjdeš rovnou do svého pokoje.“

„Fajn!“ zařval naštvaně.

Ryan nakopl míč tvrdě a zasmál se, když s míčem zápolila a upustila ho na zem.

„Dobrý chycení.“

Kassidy sevřela své rty a popadla míč, kopla mu ho tvrdě zpátky a Ryanova pusa se otevřela dokořán. „Hej, no to nebyl vůbec špatnej kop.“ Místo toho, aby to kopl zpátky, jak plánoval, vrátil jí Ryan míč zpátky, tentokrát více šetrněji. „Tak se podíváme, jestli to dokážeš znovu.“

Kassidy to dokázala znovu a znovu.

„Počkej!“ řekl jí Ryan, když se chystala k dalšímu kopu. „Schválně, kdo dokopne nejdál.“

„Dobře.“ Kassidy se uculila, nadšená pozorností. „Koukej, Ryane!“

Narovnala si míč a ustoupila zpátky o pár kroků. Podívala se na Ryana, šťastně se usmála než bežela k míči a tvrdě kopla botou do míče. Letěl daleko, z trávníku. Ryanův pohled sledoval, jak zatočil a spadnul dolů s hlasitým úderem na silnici.

Otočil se na Kassidy. „Počkej tady, já tam pro něj dojdu.“ Ale mluvil do vzduchu. „Kass! Ne!“ zavolal, když uviděl její malé nožičky dupat tvrdě k silnici, aby přinesla zpátky míč. 

„Kassidy!“ zařval.

Jeho tep se zrychlil, rozeběhl se za svou sestrou, slyšíc kvílení pneumatik a odporné bouchnutí jejího těla narážejíc tvrdě do země před tím, než ji uviděl.

Rayanovy nohy letěly přes hustou trávu, až skoro ucítil kamínky řezajíc ho do jeho nohou. Jeho srdce uvázlo v jeho krku, když poklekl k jejímu zkroucenému tělu. Byla pokryta velkým množstvím krve, že bolelo jen se na ni podívat.

S mrknutím otevřela své oči. „Ryane? Není mi moc dobře.“

Někdo vedle něj křičel, ale ten hlasitý řev v jeho uších všechno zablokoval. Podíval se do jejích velkých hnědých očí. „Budeš v pořádku, Kass.“

Snažila se kývnout hlavou a trhla sebou. „Viděl jsi, jak jsem to nakopla?“ zašeptala.

„Viděl,“ odpověděl, slzy padaly hustě a rychle po jeho tvářích. „Nakopla jsi ten míč líp než já.“

Zakašlala, krvavé skvrnky potřísnily její tričko.

„Panebože,“ zasténal, když z dálky slyšel houkání sirén.

Kassidy polkla. „Ryane? Jsou v nebíčku koťátka? Tatínek mi ho nikdy nedovolil a to byla jediná věc, kterou jsem kdy chtěla.“

Popotáhl nepořádně a otřel si obličej do rukávu. „Ano, koťátka jsou v nebi, ale ty tam nepůjdeš, zůstaneš tady. Zůstaň tady se mnou, Kass. Seženu ti koťátko, slibuju.“

Finina hruď se otřásala vzlyky, když se otočila a vzala ho do své náruče.

„Umřela než přijela sanitka. To byl ten den, kdy jsem ztratil celý svůj život. Má matka nevyšla ze svého pokoje celé týdny a táta mě z toho všeho obviňoval. Nechal jsem ho. Chtěl jsem umřít místo ní, stejně jako jsem chtěl umřít místo Jakea.“ Omotal své ruce okolo Fin a sklonil svou hlavu do jejího krku, když smutek vyplaval na povrch. „Pokud bych měl umřít místo něho, udělal bych to okamžitě. Opravdu, Fin. Jake neměl umřít. Měl jsem to být já.“ Jeho hlas se zlomil a nechal stékat slzy dolů po jeho tvářích a kapat do jejích vlasů, když ji pevně držel. „Měl jsem to být já,“ zašeptal chraptivě.

Fin ho odstrčila pryč a on se přinutil pohlédnout jí do očí. Zářily vztekem. „Neříkej to,“ nařídila mu, její hlas byl vzteklý. „Vůbec to neříkej. Neměl to být ani jeden z vás...ale ty ses vrátil domů, Ryane,“ řekla přidušeně. „Ty ses vrátil domů, a Bůh mi pomoz, mě se tak ulevilo, že jsi tady, až mě to celou spaluje skrz na skrz.“

Jeho srdce divoce bilo z jejích slov a vzal její obličej do obou rukou a přitiskl své rty k jejím. Ona odpověděla zoufale, svírajíc jeho ramena, když si ji přitáhl k sobě. 

Ryan sevřel své oči v těch sladkých mukách z toho, že ji držel ve svém náručí. Pokračoval v líbání až dokud si nemyslel, že omdlí, protože věděl, že dokonce i pak by to nikdy nestačilo.

Odtáhla se od něj, bez dechu, a přitiskla své čelo proti jeho. „Tak moc tě miluju, Ryane.“

„Taky tě miluju.“

„Půjdeš už teď domů?“

Ryan jí otřel slzy svými palci a kývl. „Samozřejmě.“

Držel Fininu ruku ve své, když šly k parkovišti, a když otevřel jeho auto, zastavil se a díval se na ni.

Fin otevřela dveře svého auta a otočila se. „Ryane?“

„Ano?“

„Máš nějaké Kassidyiny fotky?“

Kývl. „Mám jednu, kterou nosím s sebou, ale máma mi dneska nějaké dala.“

„Možná bysme je mohli dát nahoru na zeď v obýváku, vedle Jakových?“

Teplo proplouvalo jeho tělem. „To by bylo hezké.“

Fin mu věnovala krátké mávnutí a nastoupila do auta, a když vyjel z parkoviště za ní a na hlavní silnici, jemný povzdech vydechl chladný vzduch skrz jeho tělo. Zatřásl se, protože to bylo skoro jako kdyby Jake seděl přímo tam na sedačce spolujezdce. 

„Bratři napořád, pravda, Kendalle?“

Ryan se uculil. „Bratři napořád, Tannere.“