IYC - 21. kapitola

Překlad: Verča

BĚŽ, TÝME, BĚŽ

Zvednu telefon. Položím ho. Zvednu ho. Vytočím Jakeovo číslo. Položím to.

Nepotřebuje mi zavolat. Rampageovo textovka mi říká, že jsou oba dva pohmoždění a potlučení, ale ani jeden z nich nepotřebuje navštívit nemocnici. Přesto po Rampageovo komentáři na parkovišti mu chci zavolat.

Zvednu telefon. Ciferník. Zmáčknu tlačítko VOLAT.

Mé srdce buší. Jeho telefon zvoní. A zvoní. A zvoní. Pak to jde do hlasové schránky. Zavěsím. Vhodné ukončení hrozného dne.

O dvacet minut později jsem převlečená a ležím v mé útulné posteli. Hlavu na polštáři. Přikrývku vytaženou k bradě. Měkký vánek fouká skrz závěsy v okně, hladí mě po tváři jako Jakeův dotek rtů. Zavřu mé oči a představím si jeho polibek v Redemption, chuť jeho rtů, vůni jeho mýdla, hrubou látku jeho gi. Moje prsa natékají a moje kalhotky vlhnou. Mé břicho se svírá. Kloužu rukou dolů, mezi mými prsy a přes břicho. A najednou je to Jakeova ruka položená na mém pahorku, jeho prsty škádlící můj klitoris, jeho hlas v mém uchu.

Zazvoní telefon. V polospánku, mé tělo je měkké a těžké ve tmě, to zvednu, protože v zadní části mé mysli vím, že to musí být on.

„Amando.“

„Jakeu.“ Můj hlas je jen šepot potřeby. „Já jen…volám, abych zjistila, jestli jsi v pořádku.“

Jeho hlas klesne na nízké, chraplavé zavrčení. „Dej mi vteřinku. Jen zavřu dveře v kanceláři.“

Žuchnutí. Bouchnutí. Další žuchnutí. Vrzání. Šustění oblečení. Mé srdce bije proti mým žebrům. Jedna poslední šance na zavěšení. Jedna poslední šance.

„Proč jsi v kanceláři tak pozdě?“

Jeho hluboký hlas je delikátním mumláním v mém uchu. „Zrovna jsem se chystal jít. Měli jsme nouzové zasedání správní rady kvůli jiné nabídce společnosti. Ta jedna s lhůtou. Obvykle jim jen řeknu kam jít s nabídkami, protože to je to, co by chtěl můj otec, abych udělal, ale dnes…“ povzdechne si. „Co jsem udělal na parkovišti bylo hloupé. Přinutila jsi mě přemýšlet o tom, co jsi řekla. Rozhodl jsem se poslechnout ohledně toho, že bych mohl prodiskutovat s mým otcem, a možná ho přesvědčit, že prodat to je aktuálně nejlepší věc pro každého.“

Moje ruka sklouzne do mých kalhotek, když mluví jeho lahodným, hlubokým hlasem. Jsem uklidněná, když slyším jeho hlas, který způsobuje, že mi padají kalhotky. Jake miloval mé kalhotky. Tyto by miloval.

Bolest v mém centru přechází do bolesti v mém srdci. Prázdnota drápe po mých prsou, tmavé prázdno potřebuje být vyplněno. Strávila jsem celý život vyplňováním tohoto místa, polibky a mumláním ve tmě, zpocenýma rukama na mém těle, ptáky a hračkami a výstřednostmi a zvrácenostmi. Ale ještě hladoví.

Znám jen jeden způsob, jak bolest zmizí. Odhodím přikrývku, lehnu si na záda a měkce zalapám po dechu, potopím dva prsty do mého mokrého, oteklého centra. Sama ve tmě si představuju, že je Jake tady, dotýká se mě, hladí mě a pak je hluboko ve mně, ukazuje mi, jak mu na mně záleží.

Měkký sten unikne z mých rtů. Okamžitě sevřu rty, ale ne dost rychle.

„Bože, bejby. Znám ten zvuk. Mluv se mnou.“ Prosycený touhou, jeho hlas samotný mě málem přivede k uvolnění.

Ponížení z přistižení ustupuje, protože nemám co ztratit. Moje záda se prohnou, jak můj prst krouží kolem mého mokrého centra. Do telefonu dýchám velmi krátce, potřebou lapám po dechu. „Kalhotky, růžové, hedvábí, kanýry na okrajích. Měkké. Vlhké.“

„Sundej si je.“

Mé tělo hoří, jako by jeho slova uvnitř mě zapálila jiskru. Zvrásním čelo. Moje hra. Moje pravidla. Moje tempo.

„Ještě ne.“

„Teď.“

Nasaji dech, moje tělo se chvěje nepoddajným tónem v jeho hlasu. Možná to je důvod, proč jsem zavolala.

Zaháknu prsty po bocích, sundám si je. Říkám si sama sobě, že si je sundavám, protože to chci já. A chci to teď.

„Dobře.“

„A přikrývku.“

„Už je na podlaze.“

„Jsi pro mě horká, že, bejby?“ Mé srdce tluče v mé hrudi. Měl Rampage pravdu?

Husí kůže se rozptýlí po mém těle, když chladný vzduch tančí na mé vyhřívané kůži. „Ano,“ zašeptám.

„Dotýkala ses sama sebe, když jsem s tebou mluvil?“

Mé tělo se třese očekáváním. Pro všechno šílené, co jsem udělala, moje soukromé potěšení bylo vždy…soukromé.

„Amando…“

Dech se mi zadrhne díky jeho varovnému tónu, zašeptám: „ano.“

Zasténá a pak zavrže jeho židle. Rána. Slyším cvaknutí zámku a pak šustění oblečení. Klouže po těle, jeho dýchání se změní na hrubé a neklidné. „Dotkni se sebe.“

Pane bože. Má krev se řítí dolů, vyplňuje tkáně, plápolá v nervových zakončeních, dokud mé pohlaví nepulzuje a mé nitro nebolí. Přejedu si přes mé záhyby a pak nahoru kolem klitorisu a pak se ponořím do mého nitra, ten pocit je tak znamenitý, že zasténám.

„Potřebuju…“

„Vím, co potřebuješ.“ Jeho dech se zachytí v jeho hrdle. „Ale začala jsi beze mě a teď budeš muset počkat, abych tě dohnal. Slibuji, že to nebude trvat dlouho. Ruce na tvá prsa, podeber je a stiskni. Řekni mi, jak se cítí?“

Mé ruce se posouvají po celém mém těle. „Měkké, horké, hedvábné, oteklé.“

Další zasténání. Dovedu si ho představit, v jeho kancelářském obleku, rozepnutými kalhoty a jeho ptákem, horkým a těžkým v jeho ruce. Moje pohlaví se svírá a svíjím se na posteli.

„Teď tvoje bradavky, převaluj si je mezi palcem a ukazováčkem, dokud nebudou trčet, připravené na mě.“

Již tvrdé, brnící bradavky se stávají opravdu bolejícími, jak si představuju Jakeovo ústa, jak je sají a štípají, dokud nejsem šílená chtíčem. Zasténání uniká z mých rtů, tak měkké, že to určitě neslyší.

Ale ano.

„Hodná holka. Jsi pro mě mokrá?“

„Tak mokrá.“

„Jsi pro mě teplá.“

„Tak teplá.“

„Jsem tak tvrdý, bejby, tak zatraceně tvrdý pro tebe. Až se uděláš, udělám se s tebou.“

„Teď?“ Třesu se potřebou.

„Teď. Dva prsty do tvé kundičky. Řekni mi, jak se cítíš.“

Vydechnu úlevou a nadechnu se, jak kloužu svými prsty mezi mými stehny. Ponořím hluboko dva prsty dovnitř mého pulzujícího centra. „Mokře, kluzce, těsně.“

Zavrčení se vydere z jeho krku a jeho dýchání se stane syrovým a trhaným. „Palec přes klitoris. Rozmazávej tvojí vlhkost kolem. Pumpuj tvými prsty.“ Jeho hlas se láme. „Řekni mi kdy.“

Mé tělo se napne, když přiložím palec na rozvodněný klitoris. Potřebuju víc a víc, pouze jeden dotyk.

„Kdy?“ zašepám. Kloužu svým palcem přes klitoris, jak přese mě přechází orgasmus jako bouře. Prohnu záda, mé jádro pulzuje, křičím do telefonu.

„Kriste. Kurva. Bože, bejby.“ Dusí se jeho vlastním uvolněním, můj orgasmus prochází celým mým tělem, vlní se až do mých prstů na rukách a nohách.

Nasycená, vyždímaná, malátná a zoufale osamělá si přitiknu telefon k uchu. „Jakeu?“

Ticho.

„Jakeu?“ Můj hlas tentokrát zakolísá, střípek strachu si propracovává cestu mou hrudí.

„Někdo je za dveřmi. Musím jít. Kurva. Neměli…nechci...jsi…kurva.“

Smutek se formuje v mé hrudi, ocelím se abych mohla předstírat nonšalanci. „Hele, není to jako kdybychom jsme byli nějak zapojení. Byla to zábava. Po stresující noci jsme prostě potřebovali oba vypustit trochu páry.“

Víc ticha. A pak řekne, „Nechci, aby sis myslela, že se mé city změnily.“

Dech mě opouští ve spěchu, minutu mi trvá než se dostatnu opět dohromady. „Jasně.“

Rozloučíme se.

Na závěr jsem cosi ztratila: šanci říct mu, jak se opravdu cítím. Miluju ho.

Teď to vím. Příliš pozdě.

***

„Ach,quitter (osoba, která se snadno vzdává nebo nemá odvahu nebo odhodlání něco dokončit) tu je, její omlouvající se zadek přišel do kanceláře o deset minut později.“ Zažvaní Ray přes jeho noviny, když projdu kolem Pennyinina stolu a kolem kávovaru.

„Pokud se mě chystáš urážet, Rayi, tak do mého obličeje. Měla jsem špatný víkend. Normální lidé dělají. A když mají špatný víkend, někdy přijdou pozdě do práce. Normální lidé nevstávají ve čtyři hodiny ráno, neběhají maratón, nejí zdravou snídani a pak nepracují dvě hodiny a pak lenoší v kanceláři a čtou noviny.“

Jeho oči bliknou pobavením. „Ranní quitter.“

Naleju si kávu a pak si sednu na modrou pohovku naproti němu a vdechnu bohaté, máslové aroma Rayovo oblíbené kolumbijské pečeně. „To je hezké. Právě to, co potřebuji, když na mě svět padá a čelím Evilu Reidovi u soudu dnes odpoledne. Zkoušela jsem se vyhrabat nějakou špínu na Farnswortha s žádostmi a osobními složkami, a zablokovali mi každý krok, takže dnes beru mé požadavky k soudu. Jak mi můžou dát jednoznačnou podporu? Rah, rah. Jdi, týme, jdi.“

„Spíš „Běž, týme, běž,“ řekne klidně. „Není to to, co quitters dělají?“

Modrý gauč, který jsem sem opět vrátila je zatraceně nepříjemný. Tvrdý jako hřebíky. Jak na tom sakra může sedět tak dlouho? Přesednu si a dám si nohy na stoleček, když se Penny přišoupe do kanceláře.

„Další pozdě.“ Ray zamumlá pod nosem. „Není divu, že házíš ručník do ringu. Nemůžeš rozběhnout životaschopný podnik, když sem nikdo nechodí včas.“

Podívám se na Penny, ale už se sedí a skrývá se za obřím monitorem.

„Jaký byl víkend, Penny?“

„Dobrý.“

Překvapená nad jejím neobvykle klidným tónem, jdu k jejímu stolu. „Nezníš jako kdyby byl opravdu dobrý. Minulý týden, když si řekla to samé, bylo to jiným tónem.“

Otočí se na mě, její tvář je skryta za obrovskými slunečními brýlemi. „Opravdu. Byl dobrý.“

Chlad závodí mými žílami a nechám svůj hlas přejít do šepotu. „Proč ty sluneční brýle?“

„Obrazovka je příliš jasná.“

Opatrně sundám sluneční brýle z jejího obličeje s vědomím, že vím přesně, co uvidím. Žaludek se mi sevře při pohledu na její oko, pohmožděné a oteklé. Jemně odhrnu šátek kolem jejího krku a zalapám po dechu při pohledu na prst-velkou modřinu. Moje vize zčervená. Ale protože Ray je na druhé straně místnosti, ztiším hlas. „Kdo ti to udělal?“

Zavrtí hlavou a vyrve mi sluneční brýle z rukou. „Vešla jsem do dveří.“

Ohlédnu se přes rameno na Raye a zašeptám, „Víš, že právní centrum je partnerem s útulkem pro týrané ženy. Viděla jsem takovéto modřiny, jako je tato. Viděla jsi to. Takže víš, že tomuhle neuvěřím. Byl to Vetch?“

Penny pokrčí rameny a oči jí zalijí slzy. „Je jiný, když není s kapelou. Je opravdu sladký a laskavý, a nasmějeme se spolu. Je to jen, když je s kapelou, udržuje si vzhled a věci se stávají trochu bláznivými. Ale je mu to vždycky líto, a tentokrát byl zděšen, když uviděl moje oko. Slíbil mi, že už se to znovu nestane. Dokonce mi koupil…“

„Ray se zblázní.“ Přeruším jí s varovným zavrtěním hlavy. „Víš, že je ochranný.“

Ale je příliš pozdě. Gauč zavrzá a otočím se, abych zakryla Penny.

„Proč tam sedíš a zíráš na mě?“ Řekne zpoza papírů.

„Nic lepšího na práci.“

Sníží noviny a podívá se na mě. „Nikdy jsi mi nedala takovouhle chabou výmluvu. Co schováváš?“

Penny zakvičí strachy a já dále stojím. „Nic. Potřebuju Penny na minutku ve své kanceláři.“ Zakryju jí, když vyklouzne z její židle a míří do mé kanceláře.

„Stůj, Penelope Ann McDonald,“ vyštěkne Ray.

Ale Penny nezastaví. Běží do mé kanceláře a zabouchne dveře.

Rayovo oči sklouznou na mě. „Co se děje? Člověk nemůže dostat trochu míru ve tvé kanceláři. Muž má jako první věc po ránu rád klid. Muž jako já více.“

„Je to ženská záležitost.“

Ray zafuní smíchy. „Amando, neumíš zasraně lhát.“

„Dávej si pozor na jazyk,“ lusknu. „Tohle je advokátní kancelář, ne….“

Přeruší mě. „Byla to advokátní kancelář.“

Mé rty se stáhnou. „Ještě není zavřeno. Musím dokončit Redemption případ, udělat moje dnešní vystoupení a vypořádat se se s pro bono složkami. Nemůžu jen tak mávnout kouzelnou hůlkou a všechno ukončit.“

„Humph.“ Jeho oči vystřelí k mé kanceláři a zpět ke mně a pak jeho hlas změkne. „On jí ublížil, viď?“

Otevřu ústa a plánuju krytí, ale lež nevychází. Místo toho přese mě přejede vlna hněvu. Chudák Penny. Možná že trávím celý život hledáním lásky, ale nikdy ani jednou jsem si nemyslela, že jí budu nehodná.

Ray vstane z gauče a popadne koženou bundu z věšáku. „Musím někde být. Něco potřebuju udělat.“

„Rayi…“ Následuju ho ke dveřím. „Můžu jít s tebou?“

Zvedne obočí. „Myslel jsem, že nejsi bojovník.“

„Možná jsem se mýlila.“

Úsměv se mu rozšíří přes obličej. „To rád slyším, ale nemůžu tě nechat-“

„Je tu více než jeden způsob jak bojovat. Uděláš to zvenku a já zevnitř. Potřebuju jít k soudu a pak na policejní stanici a pak do komunitního právního centra. Promluvit si s několika lidmi. Sesbírat několik dokumentů. Pak si sednu s Penny a uvidíme, jestli chce pokračovat s občanským nebo trestním stíháním.“

Ray si poškrábe hlavu. „Asi bych ho měl nechat naživu.“

„Jo, Rayi. Myslím, že bys měl.“

***

„Westwoodová. Rád tě vidím. Připravena na výprask? Byl jsem si jistý, že po tom všem utečeš s ocasem mezi nohama.“

Evil Reid se samolibě šklebí vedle dveří do soudní síně, je příliš opálený, zlá elegance v Armani obleku, ostře bílé košili se stříbrnými manžetami a červenou hedvábnou kravatou.

„Myslel jsi špatně. Jsem bojovník a bojuju celou dobu.“

„Dobře, jeden boj ztratíš.“ Založí si ruce na hrudi. „Farnsworth chodí na golf se soudcem Vickersem každý pátek. Ví, jak soudce myslí, a říká, že tu není žádný způsob jak soudce přesvědčit, aby reagoval na tvoje interrogatories (písemné otázky, které se formálně pokládají od jedné strany jiné straně a musí být zodpovězeny) nebo všechny předložené dokumenty, které jsi požadovala.“

Podívám se na hodinky a podívám se ke dveřím. Bez ohledu na to kdo s kým hraje golf, nikdo z nás nemůže přijít pozdě. Evil Reid otevře dveře do soudní síně a přidrží mi je, abych vešla.

„Neexistuje žádný způsob, že odmítne mou žádost.“ Podívám se přes mé rameno na Evila Reida a nahlas si povzdechnu, když se jeho pohled nezvedne od mého zadku. „Ty prostě plácáš často stejné námitky. Na všechno nemůžou být vztahovány výsady. A vím, že si získáváš čas, protože jsou dokumenty, které Farnsworth nechce abych viděla. Byla jsem tam, Reide. Hrála hru. Ale tentokrát jsem na druhé straně.“

Evilovo Reidovo rty se zformují do úšklebku. „Zapomínáš, že mám něco, co chceš. Můžu to udělat. Můžu Farnswortha vyřešit. Ale znáš cenu.“

„Jakou cenu?“ Otočím se k němu čelem, a poprvé jsem vylekaná  jeho chladným, temným pohledem.

Vstoupí do mého osobního prostoru. „Získám to, co jsem mohl dostat první den, co jsme se potkali. Dostanu, co jsi mi slibovala každým otřením ruky na mém rameni, každý skrytým dotekem, každým chichotáním a úsměvem. Dostanu to, co jsi dala každému, jen ne mě.“

Každý instinkt křičí, abych ustoupila, ale stojím na místě. „Nikdy jsem ti nic neslíbila, Reide. Nikdy jsem ti nic nenaznačovala, a jestli si myslíš, že to udělám, nebo jestli jsem někdy řekla něco, co by tě donutilo myslet si to, pak se omlouvám.“

Zabereme si naše místa a přijde soudce. Po vyslechnutí našich argumentů, si poslechne Reida s otázkami o dokumentech, které jsem požadovala a Farnsworthovo důvody proč je nevydá. Po nekonečném tichu nám soudce oznámí, že rozhodnutí bude příští týden. Soud se rozpustí.

Reid okamžitě vytáhne jeho telefon, není pochyb o tom, že volá Farnsworthovi a hlásí mu případnou porážku. Zdá se, že Farnsworth nezná soudce tak dobře, jak si myslí, nebo to je naopak a soudce ho zná moc dobře. Ať tak či onak, Farnsworth bude mít strach. Pokud tyto složky obsahují stížnosti na obtěžování ze strany zaměstnanců, a myslím si že ano, určitě nechce, aby se dostaly do mých rukou.

Broukám si veselou melodii, balím si své věci a připojím se k Rayovi u výtahu. Ale předtím, než mu můžu říct důvod své dobré nálady, Evil Reid nás dožene. Vlasy má lehce rozcuchané a kravatu nakřivo, jako kdyby běžel. „Potřebuju s tebou mluvit.“ Přejede si rukou přes jeho vlasy, zahladí si je na správné místo. „Právě jsem mluvil s Farnsworthem. I když nemá co skrývat a vůbec nemá obavy o výsledku dnešního jednání, chce ti učinit nabídku, aby se tento soudní spor ukončil.“

Můj dech se zasekne v krku a na chvíli nemohu uvěřit svým uším. Farnsworth tohle nikdy nedělá. Nikdy. Vede spory na život a na smrt. Proč prolomuje tradici?

„Bojí se, že?“ Snažím se potlačit úsměv, ale nedaří se mi to. „Farnsworth & Tillman by měli jistě špatnou publicitu, pokud by se zjistilo, že partner je zapletený do sexuálního obtěžování a vydírání. A bylo by to obzvlášť špatné, kdybych našla nějaké svědky, kteří by byli ochotní proti němu svědčit.“

Reid si odfrkne. „Je to čestný člen právního společenství. Nenajdeš nikoho kdo by byl ochotný protáhnout jeho jméno bahnem. To je garantováno.“

Jeho přesvědčení a důraz na slovo garantováno mi vrtá v mozku. Možná Farnsworth nebo Reid se nějakým způsobem podíleli na vloupání do mé kanceláře. Letmý pohled na nezvykle tichého Raye mi potvrzuje moje podezření. Také si myslí totéž, co já.

„Co je to za nabídku?“

Evil Reid se přesunuje z jedné nohy na druhou a pak si povzdechne. „Není to tak jednoduché. Je tu jeden háček.“

„Samozřejmě, že je to jeden háček. Mluvíme o Farnsworthovi. Co je to?“

„Načasování. Letí do Kuala Lumpur pozdě večer a chce to zabalit. Rychle a špinavě.“

Tak lákavé.  Stres by šel pryč. Ospravedlnění. Pomsta. „Mohla bych mít zájem, kdybych viděla podmínky.“

Evil Reid pohlédne přes rameno a pak se na mě obrátí. „Jeho sekretářka něco sepisuje a pošle to faxem do tvé kanceláře. Můžeme se tam setkat a projednat to a pokud nebudeš spokojena, můžeme se nějak domluvit a pak to vezmu Farnsworthovi na letiště.“

Očekávání prochází skrze mě, ale držím ho na uzdě. Něco na tom není v pořádku. Nemůže to být tak snadné. Pokud by Farnswroth opravdu chtěl udržet dokumenty od mých rukou, měl by najít způsob jak je zničit. Nic nezastaví Barracudu. Nic se mu nepostaví do cesty. Zvlášť ne bývalá koncipientka bez peněz s pouze jedním trikem v rukávu.

Přesto nemůže ublížit malé nahlédnutí. „Myslíš si, že zvládneš strávit čas v Hippie Landu?“

Reidovo oči ztmavnou, přičemž v nich mohu vidět téměř divoký lesk. „Vlastně se na to těším.“

***

Holky, tohle je pro mě celkem těžké téma na překládání…tak doufám, že tomuto sporu aspoň trochu rozumíte. Sice se v tom sama někdy trochu ztrácím, ale hlavní myšlenku chápu, tak jste na tom snad stejně J A jestli ne, tak se opravdu omlouvám.

Jinak moc děkuji za komentáře a doufám, že si užíváte zbytek léta :-)