Entice - 36. kapitola

Překlad: Mili

Nixon

„Nelíbí se mi to,“ zamumlal jsem k Trace asi po desáté, když jsem si na baru pohrával se svým drinkem. Taneční klub byl příliš hlučný, příliš tmavý, příliš všechno. Pořád jsem neviděl Texe, i když mi slíbil, že nebude tancovat moc daleko od davu. Frank a Luca seděli v rohu a vypadali každou chvíli netrpělivěji.

„Tady ho máme.“ Zakývala Trace ke dveřím, když Chase s Mil procházeli davem na opačnou stranu baru.

Zatraceně, Chase získával body za to, že vypadal tak beznadějně zamilovaně. Skenoval Mil široce rozevřenýma očima a s úsměvem, který vypovídal, jak je štěstím bez sebe. Potom se dotkl jejího zadku, ona se zakřenila a se smíchem a zakroucením hlavy odtáhla jeho ruku.

„Vypadají odpočatě,“ řekla mi Trace hlasitě do ucha.

„Jo, no, sex tohle s člověkem dokáže.“ Nemohl jsem se rozhodnout, jestli jsem byl frustrovaný z toho, že polevil svou stráž nad ní, nebo pyšný, že udělal, co bylo nezbytné, aby z ní dostal odpovědi. Pořád to bylo špatně. Každá zatracená věc byla špatně, na klubu, na tom, jak jsem na sobě měl napasované oblečení, i na hudbě, kterou hrají.

Chase zvedl ruku, pokynul barmanovi a zasmál se na Mil, aniž by se přestal rukou dotýkat jejího kolene.

Jeho úsměv povadl, když u nich zastavil nějaký člověk. Nerozeznal jsem ho; byl vysoký, hladce oholený a měl tmavé vlasy. Na sobě měl drahý oblek a z toho, co jsem mohl poznat, vypadal odtažitě, ale přátelsky.

Chase mě přes bar vyhledal očma, zvedl naposledy svůj drink a vzal Mil za ruku, když byli odvedeni k zadnímu východu.

„Do prdele.“ Odstrčil jsem se od baru, a potom, když jsem si vzpomněl na Trace, jsem se sehnul a prstem jsem ukázal na její obličej. „Ty. Zůstaň. Tady.“

„Zůstávám.“ Zvedla obočí.

Vzhlédl jsem, očima jsem navázal kontakt s Frankem a Lucovi jsem pokynul, ať mě následuje.

Trace ztuhla a já se otočil zpátky k ní. V široce otevřených očích jí vysvitlo poznání, ale dívala se přes mé rameno. Něco tvrdě narazilo do mých zad a skrz své tričko jsem ucítil chladnout ocel zbraně. No, do prdele, tohle jsem nečekal.

„Jdeme.“ Řekl hlas a přitiskl mi zbraň k zádům silněji.

Chmurně jsem přikývnul a sáhl jsem po Trace. Držela mě za ruku, když jsme vyšli z klubu. Nikdo si toho nevšiml - a jestli si všiml, tak ho nezajímalo, že mám na záda namířenou zbraň. Vypadalo to, že nikdo neviděl můj nucený úsměv, ani že Trace vypadala, jako by spolkla brouka.

Koutkem oka jsem zachytil Lucu a Franka a trhl jsem hlavou doleva, což obyčejně znamená, aby mě následovali. Pomalu k nám vykročili, ale předstírali nezájem. Nemohl jsem se na ně podívat přímo, takže jsem si nebyl jistý, jestli poznali, kdo nás vleče pryč, ani jestli mají v plánu vypálit pár ran do srdce našeho únosce. Koutkem oka jsem zaznamenal, že vypadají, jako by jim to bylo jedno.

Jakmile jsme byli na ulici, byl jsem odstrčený k Trace a uslyšel jsem cvaknutí pistole. Do hajzlu.

Otočil jsem se, svým tělem jsem chránil Trace a podíval se našemu vězniteli do očí.

„Měl jsi zůstat v Chicagu,“ řekl Sergio smutným hlasem. „Proč, Nixone, nemůžeš prostě nechat věci tak, jak jsou?“

„Ale ty jsi duch...“ Trace zakolísal hlas. „Pomáháš nám!“

A to ani nezmiňuju fakt, že je pokrevní. Chce snad trest smrti?

„Co si kurva myslíš, že děláš?“ Odpliv jsem.

Sergio se zasmál a hlavní pistole se poškrábal na hlavě. „Myslíš kromě toho, že vám zachraňuju vaše ubohé životy?“

„Co?“

„Deset,“ oznámil Sergio chladným hlasem. „Deset mužů. A všichni mířili na hlavu tobě a tvojí mafiánské princezně.“ Olízl si rty a zavřel oči, přičemž zaklel směrem k noční obloze. „Je to zlý, Nixone.“

„Zlý?“ Zopakovala Trace.

„Jak moc zlý?“ Přišel odněkud jiný hlas, který jsem rozpoznal jako Frankův. Luca si stoupl vedle něho a jeho výraz byl ponurý.

„Dost zlé na to,“ zabrblal Luca, „že jeden z našich duchů musel vyjít a začít svou hru, jak si tak dokážu představit.“

„Záznamy. Z té noci, co byli napadeni Chase a Mil v hotelu.“ Sergio zakroutil hlavou. „Na vnitřních stranách zápěstí těch mužů byly značky.“

Hlava mi vylítla nahoru a každý nerv se mi zkroutil uvědoměním. „Co za značky?“ Podíval jsem se na jeho ruku. „A dej sakra tu zbraň pryč.“

„Oh, promiň.“ Sergio si uložil zbraň do saka. „Musel jsem to udělat tak, aby to vypadalo, že vás dva unáším, předtím, než se vám rozprsknou hlavy do toho, co považuju za nejhorší techno, které bylo kdy vyprodukovaný.“

„Díky,“ řekl jsem skrz zatnuté zuby. „Co ty značky?“

Sergio procházel fotky na svém mobilu a nakonec skončil u jednoho z těl; zoomoval, dokud nepoukázal na jeden rozmazaný symbol. Připadal mi známý, jako tvář, kterou si nemůžu zařadit.

„Přemýšlej,“ řekl Sergio. „Jsem si jistý, že ti to docvakne.“

„Podívám se.“ Luca mu vytrhl mobil a potom udělal něco, co jsem ho v životě neviděl udělat. Ukázal strach. Podal telefon zpátky Sergiovi a zpříma se mi podíval do očí. „Všichni skončíme mrtví.“