PJ - 12. kapitola

Překlad: Liv

Tu noc jsme ve stejném pokoji nespali. Předpokládala jsem, že bude nejlepší, když budeme mít prostor. Zdálo se, že s tím souhlasí. Když šlo o podobné věci, bylo to s Coltonem jednoduché.

Otevírání dárků s jeho mámou a tátou nebylo ani zdaleka tak trapné, jak jsem se obávala. Když dali dárek mně, začervenala jsem se a usmála, protože jsem věděla, proč mi to dávají. Dali mi dvě vstupenky do Muzea umění v centru Philly. Volný přístup, nebo co to bylo. Celoroční. Na každou výstavu.

Část mě byla nadšená.

Ta druhá část se po koutku podívala po paní Neelyové, protože se mi zdálo, jako by tam nechtěla chodit sama.

I když jsem si jistá, že když celé roky poslouchá stejné fakty o malířích, začne jí to trochu nudit.

Ale ne mě. Všechno, co souviselo s Coltonem, bylo magické a chtěla jsem s ním trávit všechen možný čas.

Rodiče se ten večer vrátili domů a Coltonův dům jsem opouštěla lehčí než vzduch. Hned jak jsem dorazila, pověsila jsem jeho obraz na zeď.

Vzhledem k tomu, co se stalo v pokoji pro hosty na Štědrý den, dostala jsem pocit, že si musím s někým promluvit o antikoncepci. Protože když jsme se k tomu dostali tak rychle, kdo mohl vědět, kdy se necháme zase unést.

Snažila jsem se nabrat dost odvahy, abych mámě řekla, že chci prášky.

Jednou.

Dvakrát.

Třikrát.

Po čtvrté jsem se odhodlala otevřít pusu, ale znervózněla jsem tak, že jsem odešla z místnosti a slyšela jsem tátu, jak mumlá něco o ‚šílených hormonech puberťačky‘.

Neměl ani tušení.

Šla jsem za Harper. A Marissou. Taky Quinn. Protože ať už je paní Neelyová s ručníky v pohodě jak chce, rozhodně za ní nepůjdu kvůli kondomům.

Harper byla předvídatelná, okamžitě chtěla vědět o zkušenostech, ale já jsem byla v rozpacích a nechtěla jsem jí říct, že nejsem připravená, protože mě děsilo jen to, že jsem se ho dotkla. Proč mi neřekla už dřív, že se ta kůže hýbe?

To mi teda měla říct.

Marissa byla užitečnější.

„Počkej. Říkala jsi, že by si na ruce nedal rukavice, protože nemá rád latex, že?“

„Jo. Takže?“

Zavřela hlavou, jako bych byla tupá. „Takže když si nevezme rukavice na ruce, proč myslíš, že si nasadí kondom?“

Jak je možné, že mi to nedošlo? Byl to můj přítel. Věděla jsem o něm dost na to, abych věděla, že kondomů, stejně jako rukavicí nebo nafukovacích balónků, by se nikdy nedotkl. Zejména v tak citlivé… oblasti.

Byla jsem v háji. Panna, která sháněla ochranu, aniž by měla mít v dohledné době sex.

Nevyhnutelně jsem musela za Quinn. Párkrát už byla v Plánovaném rodičovství a taky dvakrát měsíčně dobrovolničila v nemocnici. Měla jsem pocit… nikdy to neřekla přímo… ale měla jsem pocit, že krade vzorky. Měla u sebe v podstatě roční zásobu, kterou mi předala, jako by o nic nešlo. Musela jsem si jen pamatovat, že si mám vzít každý den.

Během prvního měsíce jsem si všimla divných věcí. Moje pleť byla úžasná. Taky jsem byla podrážděná. Jako by nestačilo, že jsem dospívala. Aspoň jsem měla velké prsa.

Beze srandy. Moje svahy se přes noc změnily v sopky. Musela jsem si koupit nové podprsenky a vymlouvala jsem se na to, že už mám jen samé staré. Máma to neřešila. Stačilo říct, že jsou odporné.

Nevypadalo to, že by Coltonovi změna mého těla vadila. Ve skutečnosti se párkrát zasekl pohledem na mou hruď a já jsem mu musela otočit hlavu, aby se díval jiným směrem.

Strávili jsme spolu spoustu času učením a moje výsledky ve škole se výrazně zlepšily. I výsledky Harper. Myslím, že z toho měla radost. Ale taky jí to vyděsilo, protože byla zvyklá být pěkná holka, ale nikdy si nemyslela, že by mohla být chytrá holka.

Nakonec sebe sama začala vidět jako něco víc, než jsem prsa a podpatky a myslím, že když trávila čas s naší skupinou přátel, začala být náročnější na kluky, se kterými se tahala.

Buď to, anebo za to mohla ta roztleskávačka, která měla chlamydie na tváři ze solárka, a všichni se báli, že to chytnou. Protože kdo mohl vědět, jestli s tím náhodou taky neskončí?

**

Bála jsem se maturity. Protože se Colton tak dobře aklimatizoval a začít něco nového pro něj bude těžké. Už za pár měsíců měl mít osmnáct a pomalu začínal splývat. Ale ne tak docela, protože byl pořád hezčí a chytřejší než většina našich spolužáků.

Zjistila jsem, že i když Colton nepozná, v jakém jsem rozpoložení podle řeči těla ani podrážděných povzdechů, dokáže mojí náladu poznat tím, že věnuje pozornost hudbě, kterou poslouchám. Byl to další způsob, jak jsme spolu mohli komunikovat bez mluvení, což bylo dobře, protože jak víte, byli jsme teenageři hrozní v komunikaci, takže to bylo o překážku méně.

Na cestě do školy jsem pouštěla různé písničky a on přicházel na to, jestli jsem v dobré náladě, nebo jestli budu protivná. Ty dobré nálady byly hlavně kvůli něj, takže o to mít strach nemusel. Ale byl trochu nejistý a nevěděl co říct ani udělat, když jsem byla smutná. Ať už kvůli škole, rodičům, domácímu úkolu nebo hádky s Harper. Připadalo mu to divné, všechno co mě dráždilo nebo štvalo, považoval za zbytečnosti. Někdo to pomohlo, abych se na věci dívala jiným způsobem. Někdy mě z toho bolela hlava. Někdy mě to naštvalo ještě víc.

Ale pak jsem to probrala s kamarádkami a uvědomila si, že jsou takoví všichni kluci. Žádný z nich nepochopí, proč se holky naštvou kvůli malichernosti a díky tomu jsem cítila, že je náš vztah celkem normální.

To bylo až do toho hrozného dnu v únoru.

Víte, o kterém mluvím.

O tom jednom.

Který se mi hnusí.

Myslím, že zrovna na Valentýna převezme cynismus kontrolu mého já.

V-den. Srdíčkový den. Den Lásky. Den svatého Valentýna.

Nemáte z toho chuť někomu fyzicky ublížit? Jako by nestačilo, že maskot toho dne je dítě v plenkách, které má křídla a zbraň… je to den, kdy se v podstatě od každé osoby na světě čeká, že koupí něco červeného a dá tak někomu někde najevo svou lásku. Takže když jsem to ráno jela vyzvednout Coltona, měla jsem puštěný nějaký rock plný hněvu, protože škola bude plná květin a já budu jako GretchenWienersová na Valentýna, prostě sedět ve třídě, zatímco Glen Coco dostane dobroty a karafiáty, a já nedostanu nic.

Můj bývalý přítel to loni moc neřešil, ale dali jsme si kartičky. Ale není to stejné, protože teď jsem zamilovaná do Coltona.

Nejsem ta holka, která se zamiluje a hned chce květiny nebo veřejné přiznání náklonosti. Ale… možná jsem přesně tohle chtěla s Coltonem.

Protože jsem věděla, že to mít nemůžu.

Připravovala jsem se na to.

A tak si představte, jak překvapeně a provinile jsem se cítila, když jsem zaklepala to ráno na jeho dveře a on mi šel naproti s kytici lučního kvítí. Růžová… modrá… fialová… držel je pevně v ruce a hned jak jsem vešla do předsíně, strčil mi je do obličeje.

„Ty jsou pro tebe.“

Bylo jasné, že je koupila paní Neelyová. Colton vypadal, jako by neměl tušení, proč mi je vůbec dává. Námluvy a dvoření, to byla moje práce, ne jeho, takže jsem to nebrala jako urážku. My holky máme stejně pořád takové směšné očekávání. Není divu, že jsem kluci celou dobu zmatení.

Sheila mě objala, popřála mi Šťastný Valentýn a podala červenou obálku, ve které byla rezervace večeře v Taste, což je super luxusní restaurace uvnitř muzea. Věděla jsem, že to pravděpodobně znamenalo, že si to jídlo vezmeme domů, ale ten nápad tam byl. To srdce… srdce paní Neelyové… v tom dárku bylo.

Tak moc se snažila kompenzovat to, co mi Colton nabídnout nemohl. Stejně jako já.

Co všechno jsme dělali proto, že jsme ho milovaly.

„Večeře je v šest,“ zašeptala a usmála se na mě. „Klidně se pak vraťte sem a dívejte se na film. Rick a já jdeme taky na večeři, ale rezervaci máme až na osmou, takže se domů vrátíme pozdě.“

A tady to bylo. Jako by mi nenápadně říkala, že budeme mít dům pro sebe.

Ale že se rozhodně vrátí zpátky.

Paní Neelyová byla nejúžasnější máma na planetě.

Poděkovala jsem jí a ona dala moje květiny do vázy, abych si je mohla vzít až večer a já jsem najednou měla velmi, velmi valentýnského ducha.

Colton se na mě usmál ze sedadla spolujezdce a vzal mě za ruku jako vždycky. „Jsi ráda, že půjdeme na večeři?“

„Jsem.“

„A květiny se ti líbily.“

„Líbily.“

Přikývl a uvolněně se opřel o sedadlo. „Zůstaneš přes noc?“

Trochu jsem se zasmála a stiskla jeho ruku. „Nejsem si jistá, jestli by to tvoje máma schválila. Ale rozhodně na chvíli zůstanu.“

„To jsem rád.“

Mý rodiče byli ochotní mě nechat u Coltona během Vánoc, ale tohle by bylo něco úplně jiného a já jsem neměla v plánu na ně tlačit.

Valentýn se rychle stával tím nejlepším dnem celého roku. A byla jsem si dost jistá, že jsem připravená to mít za sebou.

Během toho jednoho dne jsem se rozhodla. Budu to s ním dělat.

Spěchala jsem domů ze školy a zastavila, jen abych vysadila Coltona a po rychlé puse jsem pokračovala domů, abych si vybrala oblečení, nechala rodičům vzkaz, že jdu na večeři a pak jsem jela za Harper. Byla jsem zpocená, plná nervozity a nadšení. Když mi Harper všechno vysvětlovala, poslouchala jsem jen napůl. Říkala mi věci, které jsem si nemohla představit, protože popisovala něco, co nemohlo být fyzicky možné.

Když se mnou byla hotová, vypadala jsem… no, vypadala jsem opravdu, opravdu krásně.

Harper mě objala, plácla po zadku, a když jsem odjížděla, křičela za mnou „Hodně štěstí!“

Šla jsem vstříc svému osudu.

Ale na vlastní kůži jsem zjistila, že i ty nejlepší plány často nevyjdou.

Colton vypadal úžasně, takže v tom problém nebyl.

A já na sobě měla zatracené šaty. Takže taky bez problémů.

Užili jsme si cestu do centra, poslouchali jsme muziku a drželi se za ruku. Já pokládala otázky a on odpovídal. Mluvili jsme spolu. V hlavě jsem si neustále snažila plánovat, jak bude probíhat zbytek večera. Ale právě v té chvíli se to asi začalo rozpadat. To, co si vysnila moje mysl, nebylo to, co měl v plánu Colton, hned jak jsme vkročili do muzea.

Přijeli jsme dost brzy na to, abychom si mohli prohlédnout obrazy. V muzeu bylo více lidí, než obvykle. Zdálo se totiž, že ostatní lidé také chtěli navštívit muzeum zrovna na Valentýna. Samozřejmě to byli starší lidé. Bylo jim aspoň pětatřicet, popíjeli, povídali si a dělali větší hluk, než tady obvykle byl.

Nevadilo mi to. Byla jsem totiž s ním. A když jsme byli spolu, na ničem jiném nezáleželo.

Můžete se mě zeptat na něco o umění. Impresionismus. Surrealismus. Moderní umění. Avantgardy. Jsem si jistá, že bych o umění mohla mluvit tak, že by se našlo pár lidí, kteří by převracely oči a mumlali, že jsem snob, který všechno zná. Ale já jsem prostě jen věnovala pozornost tomu, co říkal Colton. Snažila jsem se věci vidět tak jasně, jako on. Někdy byl tak soustředěný, až úplně zapomněl, že stojím po jeho boku, ale to mi niky nevadilo.

Protože jediná věc, která mě zajímala… byl on.

Může se tomu říkat posedlost, ale já tomu říkám oddanost.

Procházeli jsme se a diskutovali o umění, dokud ho pár návštěvníků nepoznalo. Když jdete do muzea s místním známým umělcem, je těžké zůstat nenápadní. A s tím množstvím lidí kolem, jsem byla překvapená, že ho někdo nepoznal dřív. To ale nezmírnilo mou frustraci, když přišel čas večeře a Colton pořád stál v kroužku dospělých, kteří viseli na každém jeho slovu.

Snažila jsem se ho přerušit, ale nebyl k tomu prostor. I když jsem se kvůli tomu cítila hloupě, nedůležitě a nezrale, stoupla jsem si před něj a oznámila mu, že půjdu do restaurace sama a počkám tam na něj. A přesně to jsem taky udělala. A zatímco jsem seděla u stolu a čekala, čekala, čekala, uvědomila jsem si, že mám valentýnskou večeři… sama.

Bolelo to. Hodně. Ale nechtěla jsem být ta holka, která si nabrečí do svých předražených těstovin.

To teda ne. Ani náhodou.

Místo toho jsem počítala všechny dobré věci, které jsme měli. Snažila jsem si představit, jak bude probíhat zbytek večera. Bohužel mi po další půlhodině došlo, že nemá cenu na něj čekat – a servírka mi řekla, že ten stůl bude možná potřebovat, takže jsem nechala zabalit jeho jídlo sebou. Zanesla jsem ho do auta a pak se vrátila do muzea, abych ho našla.

Stál na tom stejném místě. Ale sám. Zíral na jeden ze tří kusů Van Gogha: Starry Night.

„Hledala jsem tě.“ Snažila jsem se neznít naštvaně a doufala jsem, že se mi to povedlo.

Konečně mě vzal na vědomí. „Četl jsem, že tohle byl Van Goghův způsob, jak zobrazit naději. Naději opustit peklo na zemi; když byl uvězněn v těle, které chřadlo. Opustit jeho mysl, když byl v blázinci. Tyhle mraky… ty představují svobodu. Nebe. Lék na jeho nemoc.“

Jeho prsty se zvedly, aby na ně ukázal.

„Ty tahy štětcem jsou bezvadné. Většina z té malby jsou vzpomínky na jeho dětství.“

Stála jsem tak nehybně, jak jsem jen mohla a hledala jsem smysl v jeho slovech.

„A co bys nakreslil ze svého dětství ty?“ zeptala jsem se, jen šeptem a zapomněla na večeři, protože jsem jím byla zcela uchvácena.

Podíval se na mě s tím jeho úsměvem. Mírným. A smysluplným.

„Tebe.“