Entice - 26. kapitola

Překlad: Mili

Mil

Za zády jsem zatnula ruce, aby se mi netřásly. Nepoznala jsem toho chlapa. Na druhou stranu, nepoznala bych žádného z nich. Záměrně jsem všechny ty vzpomínky zatlačila tak hluboko do podvědomí, že by je ze mě ani psychiatr jen tak nevypáčil.

Sklep.

Tělo se mi chvělo - cítila jsem zároveň chlad i horko. Zdi výtahu hrozily, že mě zavřou uvnitř. Každý nádech, který jsem zvládla, způsoboval, že jsem chtěla víc, jako bych nemohla vůbec popadnout dech, ani kdybych se snažila. Napětí bylo tak silné a zhoršovalo se. Chase měl ruku na mém pase a nemohla jsem dělat nic. Setkáme se s Tanyou, Chase se mě dotýkal a k tomu ten Sklep. Bože, zapomněla jsem na ten Sklep. Mívala jsem sice o něm sny, ale nechtěla jsem vědět ani věřit, že to bylo... skutečné. Odstrčila jsem to pryč. A doufala, že popření existence pravdy, otočí všechno v lež nebo v hroznou noční můru. Brala bych cokoliv z toho. Jestli budu vypadat, že jsem slabá, nedopadne to dobře pro nikoho.

Dveře se otevřely ve dvacátém druhém patře. Tiše jsme vyšli z výtahu. Luca a Frank se tam opírali o zeď. Bohatá vůně kouře z doutníku naplnila vzduch, když se k nám přidali.

„Takže...“ Luca držel pohled na mně. „Můžeme?“

Zakývala jsem.

„Váš přítel?“ Frank ukázal na chlápka, kterého pořád svíral Tex.

„Přítel nebo nepřítel, pořád si nejsme jistí.“ Promluvil Chase tichým hlasem. „Mysleli jsme, že ho vezmeme s sebou, jen pro případ, že by patřil k nim.“

Luca přimhouřil oči, když zkoumal obličej toho muže, ale na zlomek se jedno jeho oko rozšířilo, když se vrátil ke své obvyklé chladné lhostejnosti.

Nemohla jsem si pomoct. Zeptala jsem se arogantně, „Proč? Je to snad tvůj přítel, Luco?“

Sevřel moje zápěstí; bolest mi projela celou paží. Odmítla jsem ze sebe vydat jakýkoliv zvuk, když všichni kráčeli před námi. „Moje drahá, jsem jenom překvapený, že jsi ho na místě nevykastrovala.“

„Proč bych to dělala?“ Bolest rostla, když mi palcem zatlačil na žíly na zápěstí, jako by chtěl oddělit jednu od druhé.

Lucova tvář se zkroutila do ďábelského úsměvu. „Žádný důvod. Omlouvám se.“

Vytrhla jsem paži a vyrazila kolem něho. Chase se otočil zrovna ve chvíli, kdy jsem došla k němu. Vyslala jsem k němu sebevědomý úsměv, vzala ho za ruku a snažila se na něho přitisknout svým tělem tak blízko, jak jen to bylo možné. Bezpečí, on byl bezpečí.

Chasova paže se kolem mě ochranitelsky omotala, když jsme kráčeli zbytek cesty k pokoji. Nixon dvakrát zaklepal.

„Chceš, abych ho pro tebe zabil?“ Zašeptal mi Chase do ucha a jeho tvář byla úplně zbavená veškerých emocí. Jako by se mě ptal, jestli nepůjdeme do kina nebo co.

„Ještě ne,“ řekla jsem chvějícím se hlasem.

„Řekni jediné slovo.“ Ucítila jsem Chasův horký dech na svém krku. „A příště, Mil, až se tě dotkne, použij nůž.“

„Cože?“

Vzduch kolem nás naplnilo Lucovo všeznámé aroma doutníku, což znamenalo, že nás konečně došel. Odkašlala jsem si, podívala se na dveře a přála si je otevřít, abych se dostala dál od Lucy a blíž ke svojí mámě.

Dveře se pořád neotvíraly.

Luca se s nadávkou protlačil dopředu a zabušil na dveře.

Nic se nestalo.

Chodbou pomalu přicházela uklízečka s vozíkem. Bez přemýšlení jsem k ní vykročila a snažila se vypadat co nejvíc normálně. „Bylo by možné nám otevřít tenhle pokoj?“

Očima těkala mezi mnou a skupinkou za mnou, včetně chlápka, ze kterého Nixon, Chase a Tex vymlátil duši. „Podle hotelových pravidel byste měli jít dolů do haly pro nový klíč.“

„Je opravdu důležité,“ naléhala jsem a pomalu tahala nůž zpod mého saka, „abychom se dostali do toho pokoje.“

„Slečno, nemyslím si - “

Slova jí uvízla na jazyku, když jsem jí přidržela nůž u krku. „Tu kartu, hned.“ Natáhla jsem ruku.

Třásla se, když vytáhla kartu a podala mi ji.

„Děkuji.“ Omluvně jsem se na ni usmála. „Omlouvám se.“

Zakývala a rty se jí chvěly.

Když jsem se otočila, Chase byl za mnou. Najednou se protáhl kolem mě a s úderem druhého konce svého Glocku poslat uklízečku do limbu. „Žádné vedlejší ztráty.“

„Jasně,“ nafoukla jsem se a měla jsem tolik špatných pocitů z toho, že se ta chuděra probudí s pekelnou bolestí hlavy.

„Kromě toho,“ Chase mi vzal kartu z ruky, „čím míň toho ví, tím v menším je nebezpečí.“

Pevně jsem na něho kývla a následovala ho, když se vrátil ke dveřím a přejel kartu ve čtecím zařízení. Zablikalo zelené světlo, dveře se otevřely a my všichni jsme se nahrnuli dovnitř se zbraněmi nahoře... a vyčkávali jsme.

Černá židle od stolu byla odtažená do středu místnosti. Tlustá žlutá polyamidová pásková zdrhovadla byla omotaná kolem rukou a nohou šíleně vypadající ženy, jejíž ruce i nohy byly připoutané k židli. Vlasy ve tváři měla slepené krví. Modřiny na bradě jí deformovaly obličej. Hlava jí trochu visela na stranu a potom s trhnutím otevřela oči. Hrůza obrátila všechnu moji krev v led. Moje matka zírala přímo na mě. A já věděla, že je konec předtím, než to začalo.

„Mami!“ Snažila jsem se procpat mezi Nixonem a Texem, ale byla jsem vhozená do Chasovy náruče. „Nech mě jít!“

„Ne.“ Zavrčel. „Nevíme, jestli to není léčka.“

Slzy jí padaly dolů po tváři, když hlavou pohybovala sem a tam... jako varování? Cože?

„Tanya Campisi?“ Řekl Luca tichým hlasem. „To ona ti tohle udělala?“

Máma zakroutila hlavou, že ne.

Luca zanadával a přišel pár kroků blíž k mojí mámě. Začala křičet jako v bolesti a hlavou kývala sem a tam, pořád dokola.

„Mami.“ Dusila jsem se, jak mě Chase silně držel na sobě. „Nech mě jít!“ Praštila jsem ho loktem do břicha a snažila se ho kopnout do holeně, ale nepouštěl mě.

„Mil.“ Nixon se na mě podíval. „Musíš se uklidnit. Nemůžeme ji ještě odpoutat.“

Matka se divoce rozhlížela kolem sebe a nakonec pohledem přistála na místo vedle televize. Nepřestala se na to místo dívat. Následovala jsem ten směr a vydechla jsem.

U ploché obrazovky úhledně seděla po domácku vyrobená bomba, přímo na baru, jako by ji tam někdo náhodou zapomněl. Polkla jsem žluč v krku.

„Jaký typ?“ Zeptal se Luca, když Frank přešel k malému zařízení.

Frank se předklonil a vytáhl brýle. „Řekněme, že dost velká exploze na to, aby vyhodila do vzduchu polovinu tohoto patra.“

„Spouštěč?“

„Žádný nevidím. Kdyby to byly dveře nebo nějaký druh časovače, už by to dávno vybouchlo.“ Frankova ústa se sevřela do přísné linky, když se sklonil blíž. „Věř mi, kdokoliv tohle připravil, nechtěl by na naši vraždu čekat. Můj odhad je, že je to tlakový spouštěč. Ne podlaha, možná  nějaký předmět nebo - “

„Osoba,“ dokončil Luca a podíval se z mámy na mě. „No, vypadá to, že tady jsme skončili.“

„Ne!“ Zakřičela jsem. „Musíme ji odsud dostat.“

„Buď my nebo ona,“ oznámil Nixon potichu a místnost upadla do úděsného ticha. Moje máma začala znovu vzlykat a zakývala hlavou. Ona to věděla. Ona věděla, že jsme to buď my nebo ona.

„Víš, kdo to byl? Kdo ti to udělal?“ Zeptala jsem se. Můj dech byl tak kolísavý, že jsem měla strach, že omdlím.

Máma smutně zakroutila hlavou.

„Mami - “

Zavřela oči.

„Mami!“ Zakřičela jsem.

Pořád měla zavřené oči.

„Mil,“ řekl Chase za mnou. „Musíme jít.“

„Mami, otevři oči.“ Můj hlas zněl tak slabě, tak nepatrně. Znovu jsem se cítila jako dítě, křehká a zmatená . Otevřela je.

„Miluju tě.“

Zakývala hlavou a potom vydechla, když se jí zvrátily oči dozadu. Z jejího hrudníku začala prýštit krev. Byla střelená. Sklo v okně se roztříštilo, zatímco moje máme klesla dopředu.

„Všichni ven!“ Zakřičel Nixon a strkal nás k východu.

Chase mě strhl k sobě a během sekundy otevřel dveře. Utíkali jsme chodbou směrem ke schodům. Napočítala jsem do tří a potom mě Chase zakryl svým tělem, když chodbou zazněla exploze, která nás poslala k zemi.

V dálce začal zvonit poplach, ale těžko říct, jestli mi zvonilo v uších nebo jsem slyšela požární poplach. Chase se mě zeptal, jestli jsem v pořádku, nebo aspoň to takhle nějak vyznělo, ale nedokázala jsem ho pořádně slyšet. V mých zalehlých uších se ozývalo zvonění. Zakývala jsem, když mi pomáhal na nohy a strkal mě ke dveřím na schodiště. Ani jsme nečekali na to, jestli jsou všichni v pořádku; prostě jsme běželi dolů po schodech všech dvaadvacet pater. Nohy jako z olova, otupělá tak, že jsem necítila ani bolest nebo pálení svalů. Musela jsem pokračovat - nesměla jsem přestat utíkat. Jakmile jsme dosáhli přízemí, Chase se otočil.

Zbytek naší skupiny vypadal mnohem líp, než jsem se já cítila. Většina z nich byla pokryta prachem, se škrábanci a modřinami.

„Budou evakuovat hotel,“ řekl Luca lhostejným hlasem, když lidé zaplavovali schodišťovou šachtu, „Znám jedno místo. Vezměte si svoje věci.“

„Kde je ten chlápek, co jsme ho předtím drželi? William? A ta uklízečka?“ Zeptala jsem se, i když jsem už znala odpověď na tuhle otázku.

Luca mě ignoroval.

Což znamenalo jediné. Uklízečku zachytil ohnivý výbuch a toho chlapa tam nechali - aby nesl následky nebo aby zemřel.

Chase mě objal kolem ramen a stiskl. „Napiš všem pokyny, Luco. Ať je to rychle. Musíme se rozdělit. Teď.“

S rychlým kývnutím prošel kolem nás a vyšel do haly v prvním patře. Všude už byla policie. Lidé křičeli. Byl to nehorázný chaos, takže pro nás bylo jednoduché vyklouznout bez povšimnutí. Chase mě vzal za ruku a trhl se mnou směrem k davu. Ale vůbec jsem si toho nevšímala, když jsem se rozhlížela po všech těch vyděšených tvářích, byla to moje vina. Smrt? Na mou hlavu.

Na hlavu mé rodiny.