Entice - 25. kapitola

Překlad: Mili

Nixon

„To stačí, Chasi.“ Trhl jsem s ním od toho zakrváceného nepořádku z napůl zmrzačeného těla. Ale Chase se znovu natáhl po Williamově obličeji. „Řekl jsem...“ Sevřel jsem jeho rameno a postrčil ho k Texovi. „...že stačí.“

„Promiň.“ Chase odstoupil od toho zrádného parchanta a na jeho tváři se objevil sebeuspokojující úšklebek. „Neslyšel jsem tě.“

„Ani hovno,“ řekl Tex z rohu a řechtal se jak idiot, když převzal Chasovo místo a vytáhl nůž. „A teď to můžeme udělat lepším způsobem.“ Ukázal na sebe. „Nebo horším způsobem.“ Ukázal na mě a zakřenil se. „A rada od moudřejšího? Vždycky si vybrat ten lepší.“

William plivnul Texovi do tváře.

Tex si se smíchem utřel obličej a podal mi nůž, potom přešel k baru a nalil si drink. „Je celý tvůj, kámo.“

S úšklebkem jsem vytáhl tu malou zrůdu na nohy a odtáhl do koupelny. „Necítíš se na mluvení, hmm? Myslíš si, že jsi tvrďák? Mafiánský drsňák?“

Hodil jsem s ním o zeď a hlava mu narazila o dlaždice. Po druhém hodu mu ze zadní části krku tekla krev. Naklonil jsem se a zavrčel. „Hnusíš se mi.“

K jeho cti ten chlap ani nekřičel. Možná chtěl umřít, možná mu to bylo jedno, ale nemohl jsem to riskovat. Potřeboval jsem na sto procent vědět, pro koho pracuje, protože jestli nepracuje pro Campisiho, je nám v patách někdo další.

Skopl jsem nohy, které měl pod sebou a dotlačil ho do sprchy, pokynul jsem Chasovi, aby ho přidržoval na podlaze. Popadl jsem ručník a hodil ho přes Williamův obličej, potom jsem pustil sprchu. Chasovy ruce byly na jedné straně Williamova těla a přidržoval ho dole, zatímco ten se dusil a lapal po dechu.

„Stačí,“ řekl Tex za mnou.

Asi už to bylo dost, když byl Tex hlas rozumu. To se stalo jednou za deset let.

Vypnul jsem vodu a sundal chlapovi z obličeje ručník. „Připravený mluvit? Stačí jednoduché zakývání.“

Z očí mu kapala nenávist.

Naklonil jsem hlavu na stranu. „Působivé.“

Se zavrčením jsem ho znovu přitiskl k zemi a pokynul Chasovi, aby mu při tom držel otevřenou pusu, zatímco jsem zapnul vodu, tentokrát jsem ji nechal puštěnou dvakrát tak dlouho. Williamovo tělo se začalo třást.

S nadávkou jsem vypnul vodu a znovu dal ručník dolů. „Paměť pořád nejasná? Nebo si myslíš, že už si můžeme hezky popovídat. Něco si řeknu.“ Rukou jsem ho poplácal po tváři. „Dokonce ti uliju drink a až budeš mít dost prolívání svých útrob, dám ti nejhezčí pokoj v hotelu, Williame. Jak ti to zní? Možná ti pošlu nějakou pěknou holku na zavolání, někoho fakt prvotřídního, možná dvě. K čertu, pošlu ti tři.“

Sopel smíchaný se slinami tekly Williamovi po bradě a kapaly na hrudník. Trhavě zakýval. Chase ho vzal a vytáhl na nohy.

V tichosti jsme šli do hlavního obývacího pokoje a každý si nalil drink. Když jsme našemu hostu podali whiskey, ani ji nemohl držet v ruce, natož ji vypít bez toho, aniž by se polil. Možná jsme ho zbili moc. Nebo možná byl fakt dobrý herec.

„Vyklop to,“ vytáhl jsem svou zbraň a namířil mu ji do obličeje, „nebo to skončíme tady a teď.“

„Zabil bys mě i s tím, že nezjistíš, kdo mě poslal?“ Vyhrožoval William sípavým a chraplavým hlasem.

„Absolutně.“ Zasmál jsem se. „Co je jedna osoba míň na světě? K čertu, co je o jednoho najatého chlápka míň? Jsi nahraditelný, dokonce i pro lidi, pro které pracuješ. Neznamenáš vůbec nic. Zatracená smůla, pochybuju, že by tvůj odchod vůbec někdo oplakával. Vsadím se o deset babek, že když tvoje tělo zahrabu v poušti, lidé nepodají zprávu o tvém zmizení ještě další dva týdny.“

Oči mu zaplály životem a jeho rty se zachvěly.

„Ach.“ Naklonil jsem hlavu. „Zranil jsem tvoje city? Udeřil jsem do bolavého místečka v tomto malinkém chamtivém srdíčku? Dovol mi ti to ujasnit.“ Ztlumil jsem hlas. „Nezáleží na tobě. Nikdy nezáleželo a nikdy nebude. Jsi jenom vtip. Vlastně jsi idiot. Řekni, kolik jsi dostal zaplaceno, abys po nás šel? Bylo ti vlastně řečeno, s kým máš tu čest? Co se tebe týče, tak já jsem soudce, porota i popravčí a jediná modlitba, která ti zbývá, abys vyšel z tohoto hotelu naživu. Jestli si rozumíme, tak právě diskutuju o tom, jestli ti mám nebo nemám nejdřív vyříznout jazyk nebo začít s tvýma rukama. Je to umělecká práce, víš... lámat kostičky na lidských prstech. Chce to mít jistotu, že je ohneš v ten správný úhel, abys způsobil dost bolesti a otoku na to, abys toho člověka udělal naprosto nepoužitelným.“

Jeho nohy se zachvěly, když mu po jeho nohavici začaly stékat čůránky, které mu skapávaly po botě do louže na podlaze.

„Tohle mám brát jako ano?“ Zakřenil jsem se. „Cítíš se teď na to mít dalekosáhlý rozhovor?“

„A-ano,“ vykoktal. „Nevěděl jsem to.“

„Nevěděls?“

„Neřekli mi, kdo jste. Nevím, kdo jste,“ zopakoval. „Beru pro něho drobné práce už několik let. Po první práci jsem získal tetování. Řekl, že jsem součástí rodiny a tohle je poslední test.“

On. Napoprvé řekl oni, teď řekl on. Proč? Ten kousek informace jsem si uchoval do paměti a zeptal jsem se. „Kolik let?“

„Šest, možná sedm.“

„Jsi místní?“ Vycenil jsem zuby a předklonil se.

Zakýval a znovu se mu začaly třást rty. „Nikdy jsem toho chlapa neviděl. Rozkazy šly vždycky přes někoho dalšího.“

„Jméno?“

„Nevím.“

„Naklonil jsem pistoli a její hlaveň jsem mu položil na lebku. „Jméno?“

„Nevím!“ Zakňučel William a začal nekontrolovatelně drkotat zubama.

Obrátil jsem oči v sloup a vylítl jsem z místa, když jsem se pomalu přiblížil k němu. Se zavrčením jsem vzal jeho ruku a zkroutil ji, dokud jsem neuslyšel křupnutí. „Jméno?“

Ten chlap začal vřeštit. Zakryl jsem mu rukou pusu, abych utlumil ten zvuk.

„Můžeš mě zabít.“ Suše oddychoval. „Můžeš mi vyhrožovat... jediné, co vím, že jedná pod jménem Angel Santiago, ale myslím, že je to smyšlené jméno.“

„Nekecej.“ Hodil jsem ho na podlahu a ruku si otřel o džíny.

„Hej.“ Tex ukázal na hodiny v místnosti. „Naše schůzka má začít za pět minut. Co bude dál?“

Pokrčil jsem rameny. „Vezmeme ho s sebou. Jestli pracuje pro Campisiho, aspoň uvidíme v jeho tváři nějaké rozpoznání. Jestli ne, tak ho posadíme do pokoje, necháme venku pár mužů, a dáme mu jeho poslední jídlo.“

William na podlaze něco nezřetelně šeptal. Kýmkoliv byl, očividně se ho nikdy předtím nepokoušeli zlomit. Ten chlap byl už mrtvý a ani o tom nevěděl.

„Nezabiju tě.“ Zakoulel jsem očima. „Přestaň být dramatický. Věř mi, že kdybych tě chtěl mít mrtvého, už bys mrtvý byl.“

„To zvedne náladu.“ Zakýval Chase v souhlasu.

„Vždycky.“ Křupl jsem si klouby na prstech a protáhl paže vysoko nad hlavu. Tex z rohu zazíval.

„Mám zavolat holky?“

Ozvalo se jemné zaklepání na dveře. Otočil jsem hlavu. „Do prdele.“ Zvedl jsem ruku a pokynul klukům, ať jsou zticha, když jsem přešel ke dveřím a podíval se přes klíčovou dírku.

„No jasně.“ Zakoulel jsem očima a otevřel dveře, načež se všechny dívky nahrnuly dovnitř. Trace vytřeštila oči, když zírala na Williama. Musel jsem jí ale uznat, že ani nemrkla. Ten chlap byl jeden velký bordel. Vykloubené rameno. Dvě nateklé oči, krev mu tekla z různých částí jeho těla a samozřejmě smrděl jako chcanky. Ten pohled stál opravdu za to. Trace si povzdechla a krátce si přitiskla prsty na spánky, než ke mně vyslala důvěřivý úsměv. Bože, miluju ji. Miluju ji, že se s tím tak dobře vypořádává, že odtud neutíká s křikem, že mi věří. A nejvíc ze všeho? Že vidí všechno to hnusný a pořád mě miluje.

Mo je zvyklá na tyhle scény. Zkoumala svoje nehty, zatímco Mil ji obešla a zvědavě zírala.

Williamova tvář sebou trhla takovým způsobem, až jsem se nad tím zarazil, očima se soustředil na Mil. „Co je? Poznáváš ji?“

Prudce zavrtěl hlavou.

Než někdo mohl něco říct, popadl jsem Mil za loket a předhodil mu ji před obličej. „Přemýšlej hodně silně.“

„Nixone!“ Zařval Chase zběsile. „Nech ji být.“

„Přemýšlej.“ Stiskl jsem její paži, což způsobilo, že jí samou bolestí ze rtů uniklo malé zakňučení. Koutkem oka jsem zaznamenal Chase, který se na mě chystal. Když se ho Tex snažil odtáhnout, oči toho chlapa se zaplnily slzami a potom je zavřel, když mu po tváři stekla slza. Peklo ho nezlomí, ale hezká holka ho rozbrečí?

„Nepoznal jsem tě,“ zamumlal, jako by mluvil sám k sobě.

Pustil jsem Mil a čekal, až nám toho ten chlap řekne víc.

„Byla tenkrát o dost mladší.“

Mil se zmateně podívala na Williama. „Promiňte. Já vás neznám.“

„To je asi nejlepší,“ přiznal muž. „Kromě toho, potkali jsme se za velmi... neobvyklých okolností.“

„Dvě minuty.“ Kývl jsem. „Dej mi kratší verzi.“

„Ty nevíš, kdo ona je?“ Vyprskl muž a podíval se ze mě na Mil.

„Samozřejmě vím, kdo je.“ Cítím, že mě začíná bolet hlava. „Ale chci vědět, jak to víš ty.“

„Sklep,“ řekl jednoduše. „Všichni o tom věděli.“

„S-sklep.“ Milin spodní ret se zachvěl. „Co to má - “ Její tvář úplně zbledla a pomyslel jsem si, že snad omdlí. Místo toho se natáhla a praštila ho do zubů, čímž ho srazila do bezvědomí.

„Sexy,“ zamumlal Tex a přecházel sem a tam jako lev v kleci. Tyto boje ho vždycky dostanou až na pokraj, jako by dostal dávku adrenalinu a byl připravený na víc.

„Mil...“ Chase byl okamžitě po jejím boku. „Co to mělo být?“

Její rty se pořád chvěly, ale donutila se k úsměvu a pokrčila rameny. „Přece nebudete mít vy, chlapi, všechnu tu zábavu jenom pro sebe. Nemáme jít na schůzku?“

Očima se podívala do mých a držela pohled. Fajn. Dostanu to z ní později.

„Nechceme se zpozdit!“

„Texi, vezmi to tělo,“ nakázal jsem.

„Proč vždycky musím nosit váhu navíc?“ Zakňučel.

„Ehm.“ Mo zvedla bradu jeho směrem a ukázala mu prostředníček. „Protože jsi osel. Nedělají tohle osli? Něco jako mezek, co vozí náklad?“

Texova tvář se zkroutila bolestí, když stál nehybně uprostřed místnosti, jako by čekal, až Mo vezme svá slova zpět. Pokoj upadl do trapného hustého ticha. Bylo to, jako by úplně pohltila život z jeho duše a nechala ho bezmocného. Ale to nebylo dobrý. Nemíval s ní sex? Hlava mě bolela, jak jsem se na to snažil přijít.

„Prostě to udělej.“ Chase bouchl Texe do ramene. „Jasný?“

Tex si párkrát křupl klouby na prstech a zvedl toho chlapa.

„Otázka,“ řekla Trace, jakmile jsme se dostali na chodbu. „Jak chcete k čertu nést tělo a nebýt u toho chycení?“

„Člověče,“ přerušil Chase. „To je Vegas. Takový sračky se stávají každý den. Věř mi, všechno, co řeknem, bude, že se opil a dostal se do rvačky v baru. Případ uzavřen.“

„Vážně?“ Trace sevřela mou ruku silněji. „To je všechno?“

Přešli jsme za roh a čekali na výtah. Schůzka se uskuteční v jiné budově, což znamená, že musíme jít dobrých pět minut pěšky přes celý hotel.

Výtah se s cinknutím otevřel. Chlápek se slunečními brýlemi na nás pohlédl a zarazil se. „Drsná noc?“

Usmál jsem se. „Nemáte ani ponětí.“