CM - 8. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

8/ Yulia

Známá vůně výfukových plynů a šeříků mi zaplní nos, když kolem mě projede auto po rušné ulici v Kyjevě. Muž, kterého Obenko poslal, aby mě vyzvedl na letišti, je někdo, koho jsem předtím neviděla. Moc nemluví, ale nechá mě si vychutnávat město, ve kterém jsem žila a byla trénovaná celých pět let.

„Nejdeme do Institutu?“ zeptám se, když auto zahne neznámým směrem.

„Ne,“ odpoví ten muž. „Beru tě do bezpečného domu.“

„Obenko tam bude?“

Řidič přikývne. „Čeká na tebe.“

„Bezva.“ Nadechnu se, abych se zklidnila. Mělo by se mi ulevit, že tu jsem, ale místo toho jsem napjatá a neklidná. A není to proto, že jsem to pokazila a zradila svůj úřad. Obenko se se zklamáním nesrovnává dobře, ale fakt, že mě dostal z Kolumbie místo toho, aby mě zabil, mě uklidňuje. Ne, hlavní důvod mé úzkosti je prázdný pocit uvnitř mě, bolest, která s každou hodinou bez Lucase roste. Cítím se, jako bych procházela absťákem – až na to, že to by Lucase dělalo mou drogou a to odmítám připustit. Cokoliv, co jsem pro svého věznitele začínala cítit, pomine. Musí, protože jiná možnost není.

Lucas a já jsme skončili.

„Jsme tady,“ řekne řidič, když zastaví před čtyřpatrovou budovou. Vypadá jako všechny ostatní budovy v okolí: stará a zchátralá, zvenku pokrytá žlutou omítkou Sovětské éry. Vůně šeříků je tu silnější; přichází z parku přes ulici. Za jiných okolností bych si vůni spojenou s jarem užívala, ale dnes mi připomíná džungli, kterou jsem nechala za sebou – a k tomu i muže, který mě tam držel.

Řidič nechá auto u chodníku a zavede mě do budovy. Jdeme nahoru, schodiště je stejně zchátralé, jako zbytek budovy. Když vyjdeme do prvního patra, zaslechnu hlasy a ucítím zvratky a moč.

„Kdo jsou ti lidé v prvním patře?“ zeptám se, když se zastavíme před dveřmi od bytu v druhém patře. „Civilisté?“

„Ano.“ Řidič zaklepe na dveře. „Mají plné ruce práce s opíjením se, než aby si nás všímali.“

Nemám šanci se zeptat na víc, protože se dveře otevřou a v nich stojí tmavovlasý muž. Jeho výrazné čelo je zamračené, obličej napjatý.

„Pojď dál, Yulie,“ řekne Vasiliy Obenko a ustoupí, aby mě pustil dovnitř. „Musíme toho hodně co probrat.“

Několik dalších hodin procházím horším výslechem, než jsem zažila v ruském vězení. Kromě Obenka jsou tu další dva starší UUR agenti, Sokov a Mateyenko. Stejně jako mému šéfovi je jim kolem čtyřiceti, těla mají udržovaná z několika letého tréninku. Všichni tři sedí naproti kuchyňskému stolu a střídají se v pokládání otázek. Chtějí vědět všechno, od detailů z mého útěku po přesné informace, které jsem Lucasovi o UUR řekla.

„Pořád nechápu, jak tě zlomil,“ řekne Obenko, když znovu dovyprávím svůj příběh. „Jak věděl o tom incidentu s Kirillem?“

Studem zčervenám. „Dozvěděl se to, když jsem měla noční můru.“ A protože jsem se pak Lucasovi svěřila, ale to neřeknu. Nechci, aby můj šéf věděl, že o mně měl celou dobu pravdu – že když na tom záleží, nedokážu kontrolovat emoce.

„A ta noční můra, kterou jsi měla… to jsi mluvila o svém školiteli?“ Je to Sokov, kdo se mě na to zeptá. Jeho přísný výraz říká, že o mé historce pochybuje. „Mluvíš ze spaní normálně, Yulie Borisovnova?“

„Ne, ale tohle nebyly zrovna normální okolnosti.“ Snažím se neznít, jako že se bráním. „Byla jsem vězeň a v situacích, které to spustili – které by to spustily u kterékoliv ženy, která si prošla napadením.“

„O jaké situace jde přesně?“ Vmísí se do hovoru Mateyenko. „Nevypadáš, že by s tebou špatně zacházeli.“

Potlačím naštvanou odpověď. „Nemučili mě fyzicky ani jsem nehladověla, to už jsem vám řekla,“ řeknu klidně. „Kentovi metody výslechu jsou spíše psychologického rázu. A ano, velkou část hrálo, že jsem mu přišla atraktivní. Proto ty spouštěče.“

Ti dva si vymění pohledy a Obenko se na mě zamračí. „Takže tě znásilnil a to spustilo ty tvoje noční můry?“

„On…“ Krk se mi sevře, když si vzpomenu, jak mé tělo reagovalo na Lucase. „Šlo o celou tu situaci. Nezvládla jsem ji moc dobře.“

Agenti se na sebe znovu podívají a pak Mateyenko řekne, „Řekni nám víc o té ženě, která ti pomohla utéct. Jak jsi říkala, že se jmenuje?“

Seberu všechnu trpělivost, kterou mám, a potřetí převyprávím svou zkušenost s Rosou. Poté se mě Sokov znovu ptá na můj útěk, minutu po minutě, a pak mě začne vyslýchat Mateyenko ohledně Esguerrova pozemku.

„Podívejte,“ řeknu po další hodině neustálých otázek. „Řekla jsem vám všechno, co vím. Ať si o mně myslíte cokoliv, hrozba téhle organizaci je skutečná. Esguerrova organizace se zbavila celé teroristické jednotky a teď jdou po nás. Jestli máte nějaké plány pro tuhle událost, je na čase je dát do chodu. Dostaňte sebe a vaše rodiny do bezpečí.“

Obenko si mě chvíli prohlíží a pak přikývne. „Pro dnešek jsme skončili,“ řekne, když se otočí k těm dvěma agentům. „Yulia je unavená po tom dlouhém letu. Budeme pokračovat zítra.“

Ti dva odejdou a já se sesunu v křesle, prázdnější než kdykoliv předtím.