CM - 2. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

2/ Yulia

Hned jak se dostanu do Miraflores, zastavím na čerpací stanici a zeptám se obsluhy, jestli si můžu zavolat. Z mé angličtiny rozumí dostatečně na to, aby mi to dovolil, a já vytočím nouzové číslo UUR, které si všichni agenti museli zapamatovat. Zatímco čekám, než se hovor spojí, sleduju dveře a ruce se mi potí.

Diego a Eduardo už musí vědět, že jsem utekla, což znamená, že mě Esguerrovi muži hledají. Cítila jsem se špatně, když jsem tomu muži v dodávce vyhrožovala a donutila ho vystoupit, ale potřebovala jsem to auto. Tak jako tak nebude trvat dlouho, než mě sem Esguerrovi muži vystopují – pokud to už neudělali.

„Allo.“ Ruský pozdrav vyslovený příjemným ženským hlasem přivede mou pozornost zpátky.

„Tady Yulia Tzakova,“ řeknu svou současnou identitu. Jako operátorka mluvím rusky. „Jsem v Miraflores v Kolumbii a musím okamžitě mluvit s Vasiliyem Obenkem.“

„Kód?“Odhrkám několik čísel a pak odpovím na otázku, která má ověřit moji totožnost.„Prosím, vydržte,“ řekne, a něž zaslechnu kliknutí, znamenající nové spojení, je dlouhé ticho.

„Yulie?“ Obenkův hlas je plný nedůvěry. „Ty jsi naživu? Ruská zpráva říká, že jsi umřela ve vězení. Jak jsi-“

„Ta zpráva byla falešná. Vzali mě Esguerrovi muži.“ Držím hlas nízko, když si všimnu, že si mě obsluha prohlíží. Řekla jsem mu, že jsem americká turistka a to, že mluvím rusky, ho nejspíš mate. „Poslouchej, jsi v nebezpečí. Všichni spojení s UUR jsou v nebezpečí. Musíš zmizet, Misha musí zmizet-“

„Esguerra tě dostal?“ Obenko zní vyděšeně. „Tak jak jsi-“

„Není čas na vysvětlování. Utekla jsem z jeho pozemku, ale hledají mě. Musíš zmizet – ty a celá tvoje rodina. A Misha. Přijdou si pro tebe.“

„Zlomili tě?“

„Ano.“ Z odporu sama k sobě se mi stáhne krk, ale držím hlas klidný. „Neznají tvoji současnou pozici, ale ví iniciály organizace a skutečné jméno jednoho z dřívějších agentů. Je jen otázkou času, než tě vystopují.“

„Kurva.“ Obenko se na chvíli odmlčí, než řekne, „Musíme tě odtamtud dostat, než tě zase chytí.“ Tím myslí, než ze mě můžou dostat více informací.

„Ano.“ Obsluha píše něco do telefonu, zatímco se na mě dívá, a já poznám, že si musím pospíšit. „Mám auto, ale budu potřebovat pomoc dostat se ze země.“

„Dobře. Můžeš dojet do Bogoty? Můžeme zavolat na venezuelskou vládu, aby nám udělali laskavost, a dostat tě přes hranice.“

„Myslím, že jo.“ Obsluha odloží telefon a vydá se směrem ke mně, takže rychle vyhrknu, „Jsem na cestě,“ a zavěsím.

Obsluha je skoro vedle mě, čelo má zkrabatěné, ale vyletím z obchodu, než mě stačí chytit. Skočím do dodávky, zavřu za sebou dveře a nastartuju auto. Obsluha vyběhne za mnou, ale to už s kvičícím zvukem kol odjíždím z parkoviště. Když jsem zpátky na cestě, zhodnotím situaci. Mám už jen čtvrt nádrže s benzínem a obsluha mě nejspíš nahlásila úředníkům –což znamená, že moje auto bude prozrazeno dřív, než jsem čekala. Musím sehnat jiný pár kol, jestli se mám dostat z Miraflores. Srdce mi buší, když stoupnu na plyn ve snaze dostat z auta maximum, zatímco hlídám cestu. Jeden kilometr, kilometr a půl, dva kilometry… S každou chvíli se má úzkost zvětšuje. Jak dlouho bude trvat, než se Esguerrovi muži dozví o podivné blondýnce z čerpací stanice? Jak dlouho bude trvat, než po mně začnou pátrat přes satelit? V tuhle chvíli nemám víc než půl hodiny.

Konečně, po dalším kilometru, to uvidím: malou neudržovanou cestu, která vypadá, že vede k nějaké farmě. Pomodlím se, aby byl můj odhad správný, a zatočím, opustím hlavní silnici. O několik stovek metrů později spatřím kůlnu. Stojí několik metrů napravo a za ní je silně zalesněné místo. Zatočím směrem k němu a zaparkuju za kůlnou, pod několik stromů. Když budu mít štěstí, chvíli si ho nikdo nevšimne.

Teď musím najít jiné auto.

Odejdu od kůlny, zamířím ke stodole, před kterou stojí starý oprýskaný traktor. Nikoho nevidím, tak nahlédnu dovnitř. Jackpot. Uvnitř stodoly stojí malý pick-up. Vypadá staře a zrezavěle, ale okna jsou čistá. Někdo ho pravidelně užívá.

Zadržím dech, vklouznu do stodoly a přejdu k autu. První věc, kterou udělám, je, že začnu hledat klíčky v okolí. Někteří lidé jsou tak hloupí, že je nechávají položené vedle auta. Naneštěstí tenhle farmář nevypadá jako hlupák. Klíčky nejsou k nalezení. No super. Rozhlédnu se kolem a spatřím kámen, který drží nějakou celtu. Popadnu ho a rozbiju okno. Je to násilné řešení, ale rychlejší než hledat klíčky.

Teď přijde na řadu ta těžší část.

Otevřu dveře řidiče, vlezu dovnitř a odstraním plast pod volantem. Pak si prohlížím změť drátů a doufám, že jsem si zapamatovala dost na to, abych to auto nezničila nebo se nezabila elektrickým proudem. Učili jsme se to při tréninku, ale v terénu jsem to dělat nemusela a nemám tušení, jestli to bude fungovat. Každé auto je trochu jiné. Neexistuje žádný univerzální systém barev drátů a starší auta, jako je tenhle pick-up, jsou obzvláště složitá. Kdybych měla jinou možnost, neriskovala bych to, ale tohle je teď to nejlepší, co mám.

O nic nejde. Zklidním dech a začnu zkoušet různé kombinace drátů. Na třetí pokus se motor auta rozeřve. S úlevou vydechnu, zavřu dveře a vyjedu ze stodoly směrem k hlavní silnici.

Když budu mít štěstí, majitel si nevšimne, že mu auto chybí, a stihnu dojet do dalšího města, kde si obstarám jiné.

Když řídím, mé myšlenky se stočí k Lucasovi. Řekli mu strážní o mém útěku? Je naštvaný? Cítí se, jako bych ho útěkem zradila?

Miluju tě. Jsem tvoje. I teď se červenám, když si vzpomenu na slova, která jsem řekla ze snu, který možná sen nebyl. Do té noci jsem nevěděla, co cítím, neuvědomila jsem si, jak spojená jsem ke svému vězniteli.

Mezi námi je tolik špatnosti, tolik strachu a vzteku a nedůvěry, kvůli které mi chvíli trvalo pochopit tohle zvláštní spojení.

Dát smysl něčemu tak iracionálnímu a nesmyslnému.

Budeš mi chybět. Tohle mi Lucas řekl, když mě držel v náručí další ráno a jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem se rozbrečela. Věděl, co dělá, když mě tak mátl láskyplnými slovy? Byla ta nevhodná něha součástí nějaké jeho hnusné odplaty? Ještě horší způsob, jak mě bez jediného škrábnutí zlomit?

Silnice přede mnou se rozmaže a já si uvědomím, že slzy, které jsem zadržovala, mi tečou po tvářích a adrenalin z útěku jen zostřuje vzpomínky na bolest. Nechci myslet na to, jak mě Lucas zlomil, jak mi sliboval bezpečí a místo toho rozdrtil mé srdce na tisíce kousků, ale nemůžu si pomoct. Vzpomínky se mi vynořují v hlavě a nemůžu je zastavit. Něco na Lucasově chování poslední den mi ale nesedí. Zvláštní poznámka, které jsem si všimla, ale plně ji nezpracovala.

„Nepros pro něj,“ vyštěkl Lucas, když jsem žádala, aby ušetřil život mého bratra. „Já rozhoduju, kdo bude žít, ne ty.“

Řekl i další věci. Bolestivé věci. Ale přesto, když si mě tu noc vzal, v jeho dotecích nebyl vztek. Chtíč, ano. Šílená majetnickost, rozhodně. Ale ne vztek – alespoň ne ten druh vzteku, který jsem čekala od muže, který mě tak nesnáší, že je odhodlaný zabít mou jedinou rodinu. A to jeho ‚Budeš mi chybět‘ druhý den. Prostě to nezapadá.

Nic z toho nezapadá – pokud to tak Lucas nechtěl.

Možná mi ještě neskončil vymývat mozek.

Začne mě bolet hlava, jak jsem zmatená. Otřu si slzy z obličeje a sevřu volant pevněji. Ať už pro mě naplánoval Lucas cokoliv, nezáleží na tom. Utekla jsem a nemůžu se ohlížet zpátky.

Musím se pohnout dál.