BP - 6. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 47 týdnů, 1 den

Emel Hall je obrovské skleněné a dřevěné zařízení, které nechal postavit bohatý vrásčitý absolvent, který chtěl vidět své jméno na něčem velikém a působivém než natáhne bačkory. 24 hodin 7 dní v týdnu se tu potloukají lidé, co mají hudbu jako hlavní obor a kteří až příliš zbožňují Bright Eyes, a tihle lidé celou tu věc spískali. Je to souboj kapel, spousta výstředních děcek s aspirujícími indie kapelami na pódiu pro podobné publikum. Alkohol není povolený, ale lidé ho propašovávají v lahvích na vodu a termoskách, smějí se a cákají ho okolo jako vodou nasáklí piráti. Se svěřeneckými fondy. A termíny esejů na příští týden. Ne že by piráti psali eseje. Ale kdyby psali, byly by o zpívajících papoušcích a bitkách s nožem a kořisti neženského druhu, nebo možná souběžně i o té toho ženského druhu a toho pokladu, protože, no prostě piráti.

„Pohlídej mi to. Vyfoť mě tím. Chci se vidět sama naživo v technických barvách.“ Yvette mi strčí do rukou telefon. Diana, která vypadá trochu ztraceně ale mile nadšená, se zahihňá.

„Jsi v kapele?“ zeptá se. Yvette se na ní podívá, jako by jí viděla poprvé.

„U-Uh, jasně. Hlavní pařmen.“

„Není to zas tak dobrá párty,“ opravím ji. „Není tu dost odhalujících se lidí.“

„Hlavní pařmen je jméno kapely, ňoumo,“ šťouchne do mě Yvette. „Jdu pozdě – jsme další na řadě. Kdyby NĚKDO zvedal svůj telefon místo aby mě nutil lítat po kampusu a hledat ho-“

„Říkala jsem ti to! Vláda poslouchá všechno, co řeknu. Přešla jsem na kouřové signály.“ Následuje pauza. „Jejich plán na předávání zpráv je nechutně levný. A žhářský.“

Yvette protočí oči a prodírá se davem k pódiu. Já a Diana sledujeme, jak právě hrající kapela láme srdce davu, když její hlavní kytarista vytáhne uši rvoucí sólo.

„Je milá,“ zakřičí na mě Diana.

„Ne tak milá jako já!“ křiknu v odpovědi. „Počkej, o kom že to vlastně mluvíme?“

„Tvé kámošce. Jmenuje se Yvette?“

„Jo jasně. Je o moje spolubydlící. Tak nějak nakazím všechno, čeho se dotknu. Stane se ještě milejší, jakmile její tělo ovládnou moje spóry a přemění jí do mého ochotného nohsleda.“

Diana se zahihňá. Já se zarazím.

„Nejsem ve skutečnosti tak zlá.“

„Já vím,“ řekne. „Zlí lidé nebrečí tolik jako ty.“

Nikdy jsem tolik nebrečela a chci jí to říct, ale dojde mi, že by ten příběh byl příliš dlouhý. Mohl by zapadnout tak do minimálně tří knih. Tak místo toho rozjímám, jestli Diana myslela, že Yvette je milá obecným rozkošným holčičím způsobem nebo způsobem ‚hej, holka, jsi tak milá, pojď ke mně do postele‘. Ta náhlá rozlehlost toho místa, kde se nacházím, mě zasáhne stejně jako obrovské vyčerpání z emocionálně vyčerpávajícího dne, který se rozhodl mě praštit. Je to směska dvou věcí a já zamumlám omluvu a prodírám se davem, aby našla úlevu venku, kde lidé kouří a hudba není ani zdaleka tak hlasitá. Obejmu si kolena, opřu si bradu a sleduju měsíc stoupající nad utichajícím kampusem. Tohle je teď můj domov, ale necítím se tu tak. Kdy se tu začnu cítit jako doma?

„Až se budeš cítit bezpečně,“ skočí mi do řeči hlas. Mé uši to vědí dřív než mé oči a já hned začnu litovat, že jsem sem šla, na tuhle školu, a vůbec do života všeobecně.

Bezejmenný se na mě z výšky usmívá, ruce má nedbale zavěšené v kapsách džínů. Je vysoký a zahalený ve stínu a mé konečky prstů ztuhnou. Sedne si vedle mě, šíří se z něj paralýza ve statických vlnách a zaplavuje mě až k očím.

„Ale nebudeš se tu nikdy cítit v bezpečí, že jo? Ne když jsem tu já.“ Bezejmenný se na mě podívá, přímo mně do očí a nějaká má vrstva hluboko ve mně se skrčí a čeká na nevyhnutelnou bolest.

„Proč?“ procedím skrz pevně sevřené rty.

Bezejmenný pokrčí rameny, odhrne si vlasy z očí. „Má teta a strýc – Wrenovy rodiče – jsou tady v Ohiu. Máma měla lepší pocit, že mě posílá sem, kde je rodina. Chtěl jsem jít do San Diega, ale však víš. Vždycky v životě nemůžeš mít všechno. A i když to dostaneš, můžeš toho litovat. Ale to už asi víš, co?“

Usměje se na mě, zeširoka, a já se začnu třást, mé nohy a mé paže a můj krk se nekontrolovatelně chvějí.

„Vážně mě mrzí, to s tvým kamarádem,“ vzdychne Bezejmenný. „Útočil nejdéle na můj firewall. Otravný. Jak se jmenoval? John? Jake? To je fuk, už je pryč. Nešťoural do mě už měsíce a vaše záznamy ze střední ukázaly, že před koncem přestal chodit. Muselo to být na prd, když konečně najdeš kluka tak hloupého, aby tě vojel, a pak musíš sledovat, jak ti proklouzává mezi prsty.“

Bezejmenný se směje a rychle, až příliš rychle mě poplácá po rameni. Má panika napne každý sval bez mého svolení a jako bych byla loutka na provázcích, má noha vystartuje a nakopne ho přesně do boku. Vydá rozvláčný kašlavý zvuk a ta geniální maska, kterou udržuje, se rozsype na střepy, úsměv se změní v krutý, to žertovné světlo v jeho očích se změní na zlomyslně útočné.

„Ty malá mrcho-“

Natáhne se po mně rukama a já se skrčím, ale ani jeden z nás se nepohne dál, protože někdo mezi nás vstoupí.

„Tak to by asi stačilo.“

A tenhle hlas taky poznám.

Tmavé džíny, flanelová košile s vykasanými rukávy. Ramena, co znám – ramena o která jsem se opírala ve spánku před dávnou dobou. Zlatohnědé vlasy trčící vzadu. Je to jen iluze, musí být.

„A ty jsi, kurva, kdo?“ jízlivě se ušklíbne Bezejmenný.

„Zraňuje mě, že mě nepoznáváš, WIlle. Všechno to slídění v našich školních záznamech a ani ses nepodíval na mé fotky? To je od tebe nedbalé. Laxní. Skoro bych to nazval chybou.“

Vidím, jak se Bezejmennému rozšíří oči, ale rychle nasadí neutrální výraz, z jeho úst vyjde odfrknutí, když si stoupá, ve své plné výšce se téměř vyrovná nově příchozímu.

„Takže jsme tu všichni. Úžasný. Párty může konečně začít. Už bylo sakra na čase,“ ušklíbne se Bezejmenný.

Podívá se na nově příchozího, pak na mě, pak se otočí a odchází pryč po dobře osvíceném chodníku. Jako kouzlem se paralýza se zvedne, když je mimo dohled a já zalapám po dechu.

„Ksakru, ksakru, podělaně ksakru!“ postavím se a opráším se a chci zastavit třas. Zabere to hodiny. A není to jen Bezejmenný, kdo to způsobuje.

Jack Hunter se ke mně otočí.

Připadá mi to jako roky, ale byly to jen měsíce. Několik měsíců. Vypadá o tolik starší – vrásky kolem očí, které tam nebývaly. Jeho tvář tak nějak dospěla, ty ostré pubertální úhly se zakulatily, pohledným jestřábím způsobem. Jeho oči jsou stejně chladně čistě modré a obočí stažené.

„Isis, já-“

Napřáhnu pěst dozadu a praštím ho. Jeho hlava vyletí stranou a lidé kolem nás se ještě víc ztiší. Někdo mumlá ‚rvačka‘, ale nikdo se nepohne. Kromě Jacka. Pomalu otočí hlavu ke mně, na lícní kosti mu rozkvétá červená podlitina. Čekám v jeho očích vztek, ale není tam.

„Isis,“ opakuje znovu jemněji.

„Kdo si kurva myslíš, že jsi, abys takhle zdrhal?“

Jack ucukne (ucuknout? Jack? Nikdy.), ale nepřestane na mě zírat.

„Třeseš se,“ řekne.

„Já vím, že se třesu, kurva! Děje se mi spousta věcí a chvění je ta nejméně vražedná věc! Opustil jsi nás všechny! Tys prostě... zmizel! Tvou mámu, Wrena, sakra – všechny. Od všech jsi odešel!“

Jackův zamračený výraz se prohloubí. Zahlédnu ruce u jeho boků – silné a pavoučí jako nikdy dřív. Chci je držet, chci držet jeho, vyrazit a obejmout ho, až by nemohl dýchat nebo znovu odejít, říct mu, že je to v pořádku, říct mu, že mu odpouštím, ale ten vztek a Bezejmenného slova se smíchávají dohromady v mé hlavě a vychází ven z mých rtů v podobě kyseliny.

„Odešel jsi ode mě.“

„Isis, prosím, nech mě-“

„Ne!“ přeruším jeho jemný žádoucí hlas. Vůbec se mu to nepodobá, děsí mě to. Skoro tak jako ruce Bezejmenného, které mě chtěly popadnout. Téměř. „Myslel sis, že bych ti díky zasrané letence do Evropy mohla odpustit? Na které podělané planetě je letenka náhradou za pořádné zatracené rozloučení a jak se té řečené planetě můžu v každém představitelném čase vyhnout?“

***

Je plná ohně a vzteku, má vytažené drápy, vlasy kolem ní poletují v něžném letním nočním větříku a její skořicové oči září od světel z budovy. Leskne se v sametové temnotě, trochu hubenější než si pamatuju, a trochu smutnější, ale hoří úplně stejně. Neustále plane. Zahřívám se o ten vztek, vítám ten sladký vřelý pocit jejího hněvu a všeho toho pulzujícího života, který se za ním skrývá.

Je tady, je nadosah. Je skutečná a zhmotnělá a je na mě rozzlobená, možná se na mě zlobila vždycky, a proto mi to přijde správné. Vždycky jsme spolu měli spory. Vždycky jsme se spolu střetávali. Po měsících špatných pocitů, tohle – upřeně civím na svou potížistku (mojí? Ne šanci nazývat jí svou jsem zahodil.) – je jediná věc, ze který mám dobrej pocit. Planety zapadají na své místo, poslední hodinový strojek zaklapne a svět se zase začíná otáčet, jak je to správné a řádné.

„Myslel jsem, že se chystáš na Stanford,“ zkusím to. Naježí se.

„Neměň téma, ty vřede.“

„Mělas jít na Stanford. Byla by to pro tebe výzva.“

Byla bys tam šťastnější. Donutila bys celý svět, aby skákal podle tebe. Potkala bys tam chytřejší, milejší kluky. Kluky, kteří nejsou já.

„Páni,“ vysmívá se mi. „Nemyslela jsem si, že je to možný, ale ty ses nějak dokázal zlepšit v umění vytočit mě. Zavolejte papeže, protože tu máme odůvodněné přesvědčení o zasraném zázraku v našich venkovských rukou.“

Přes ten vztek vidím, že se jí chvějí ramena. Nejdřív jsem si nemyslel, že je to ona. Byla tak tichá, její fialové pramínky všechny vybledly. Ale poznal jsem Willa Cavanaugha. Jak bych ho mohl nepoznat? Studoval jsem jeho tvář ve spisu celé noci, koneckonců, zapamatoval jsem si každou jeho vrásku a tvar, plánoval jsem, kde a jak bych ho nejvíce zranil. Ta poddajná dívka, co mluvila s Willem, nemohla být Isis. Ale pak přišlo to nakopnutí do jeho sleziny, divoké a zběsilé a zcela reflexivní, bez uvážení, a okamžitě jsem věděl, že to byla ona. Tady, ze všech míst. Srdce se mi zadrhlo, barva a teplo se vlilo tam, odkud ho měsíce tréninku a viny vysály do šedé a černé.

„A co ty?“ vyštěkne, když nic neříkám. Harvard je pro tebe moc nafoukaný? Komu to chci nalhávat, anglická královna je míň nafoukaná než ty.“

„Přestoupil jsem sem. Nikdy jsem nešel na Harvard.“

„Tak kde. JSI. kurva. byl?“

Její slova jsou jako pomalý jed, oči se jí zúžily. Nemůžu jí to říct. Nepochopila by to. Ne-pochopila by. Pochopila by to nejlépe ze všech, a proto jí to nemůžu říct. Přitáhlo by mě to k ní blíž. Nejdřív jsem byl z té práce nadšený, už jen kvůli své plánované pomstě Willovi, ale teď když je tu ona toho lituju. Tahle škola nás sbližuje. Tak moc. Dost na to, abych jí zase ublížil, ublížil jí tak, že už se to nezhojí, jako jsem to udělal Sofii.

Vychutnávám si rány, které způsobuje její zuřivost, ta bolest mi dává pocítit, že ano – pořád jsem naživu. I když jsem se snažil zabít své staré já, to zraňující šmejdské já, nechat ho za sebou pohřbeného ve vině vedle Sofie a Tallie, jediný plamen z Isisiných rtů a připomene se mi naše válka, naše slova, naše pouto. Chci jí políbit, i kdyby mě měla spálit na popel. Chci, aby mě zabila, protože já na to neměl žaludek.

Ale ona se třese. Takže zůstanu u slov.

„Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím,“ řeknu. Odfrkne si. Její brnění je zpět v plné síle, pevnější a s více hroty než dřív, díky mně. Díky Willovi. Díky zmetkům jako jsme my dva.

„Ten citát máš snad z jednoho ze Sofiiných romantických příběhů-,“ okamžitě si zakryje pusu, ale je příliš pozdě. Sofiino jméno zní v prostoru, a přetrhává stehy na obou našich ranách. Ale tam, kde by bolest zarazila většinu úst, tam to Isis jen nabíjí.

„Nenávidím tě, Jacku Huntere.“

Chci ji držet, dokud mě nebude moct vystát, dokud neuteče pryč někam do bezpečí. Někam beze mě.

Místo toho přikývnu.

„Já vím.“

„Ne. To teda nevíš. Myslíš, že ta nedospělá válka byla nenávist. Ale tohle – tohle je-,“ pevně sevře oči. „Opustil jsi mě. Opustil jsi mě jako všichni ostatní a to ti nemůžu odpustit.“

„To ani nemusíš,“ navrhnu jí. „Nic mi nedlužíš.“

Zasměje se, pevná fasáda se na okamžik prolomí, její staré já se na chvilku ukáže v prasklině.

„A ty očividně nic nedlužíš mně. Ani telefonát. Ani jedinou zatracenou zprávu, která říká, oh, já nevím, ‚Nerozkládám se právě někde v řece poté, co jsem skočil z mostu, pořád dýchám, nečekej na mě‘!“

A v tu chvíli mi to dojde. Není to zloba proto, že bych jí ublížil. Sofie se vždy zlobila proto, že jsem jí ublížil. Tahle čistší, jasnější zloba je proto, že se Isis o mě bála. Protože si myslela, že jsem mrtvý nebo spíš proto, že nevěděla, jestli jsem nebo nejsem naživu. Je až moc hodná, příliš mateřská na takovou zlobu, aby to bylo cokoliv jiného než ochranitelský instinkt popřený ve svém plném rozsahu. Taky jsem v sobě kdysi míval takový vztek. Vybil jsem si ho na Isis, když jsem jí přistihl ve svém pokoji, jak si čte mé dopisy – v hlavě jsem myslel, že se snaží dostat k Sofii.

Znám Isis dost dlouho (ani ne rok, ale zdá se to jako staletí), abych věděl, že když se chvěje, je až příliš vzdálená. Když se třese, její minulost vystrkuje hlavu a vrhá stín na její myšlenky. Vždycky ohleduplně upustím od dotyků, abych to nezhoršil, a i když sám na sebe křičím, abych to nedělal, nemůžu si pomoct.

Nemůžu.

Přistoupím k ní, slabě kolem ní ovinu ruce a položím jí hlavu na krk.

„Už to dál nezvládnu,“ vzdychnu. „Zkoušel jsem to a zkoušel, bože, snažil jsem se být ten silný. Dělat věci správně pro všechny.“

Isis ztuhne, a na zlomek sekundy mi dojde, co dělám, a zoufale se snažím odtáhnout. Něco zoufalého a temného mě rozežírá zevnitř, zadržované Gregoryho brutálním tréninkem a mou vlastní přehradou popírání. A stejně jako bomba, kterou je, jen to, že Isis znovu vidím, rozpraskne štěrbinu v té přehradě a ona mě skrz tu prasklinu uvidí, mé skutečné já, uvidí mě jako nikdo jiný, takového jakým předstírám, že nejsem, zlomeného a uvnitř mrtvého a já musím odejít, musím se dát dohromady, ale ona mi nedovolí se odtáhnout, pevně mě objímá pažemi kolem pasu a tiskne mě k sobě, ke svému teplu a vůni a jejímu chápavému mlčení.

„Já to z-zkoušel,“ zašeptám. „Zkoušel jsem jí chránit, a tebe a všechny. Ale jen jsem jí zabil. Zklamal jsem. Zklamal jsem a zabil jsem jí a tobě jsem ublížil.“

Pevně sevřu své oči, sbírá se mi v nich teplá vlhkost.

„Nezasloužím si žít-“

Její paže se ještě víc utáhnou, a vymačkávají ze mě vzduch.

„Přestaň,“ řekne Isis.

„Je to pravda-“

„Novinka; ne všechno, co vyjde z tvé úžasné hloupé pusy je pravda.“ Následuje pauza. „Ah, sakra. Právě jsem tě nazvala úžasným. Teď musím spáchat seppuku.“

„To ani nezkoušej,“ zamumlám jí do krku.

„Vidíš? Takový je to pocit, když řekneš, že si nezasloužíš žít. Nové pravidlo: Nikdo už nikdy nesmí mluvit o sebevraždě.“

Unikne mi slza a já jí pohřbím v límečku její košile. Dá mi ruku na hlavu a hladí ji.“

„Jestli si fakt myslíš, že jsi tak špatný,“ řekne. „Tak žij. Žij a trp. Žij se vzpomínkami na všechny špatné věci, které jsi udělal. Nehledej z toho tu snadnou cestu ven.“

Následuje pronikavá pauza. Pak dodá:

„- pitomče.“

To pojmenování je drobná injekce reality, světla. Praskliny na mně vypouští tlak posledního roku, roku před tím minulým, skrz mě proudí voda pomalu stejně jako mi z plic vychází vzduch . Zvednu hlavu a sevřu její tvář ve svých dlaních.

„Tohle řeknu jen jednou, takže poslouchej pozorně.“

Oči se jí rozšíří, rty se rozevřou a tváře zčervenají. Její oči taky, dojde mi, že jsou víc než jen červené od slz.

„Máš pravdu,“ dokončím to. „Pro jednou máš pravdu , Isis Blaková.“

A pak se usměje a na kratičký zlomek sekundy než se její kamarádky vyřítí z budovy a křičí na ni, je všechno na světě správné a jasné a lepší. Oddělíme se a mé paže už postrádají její teplo, a ona se na mě zas podívá.

„Jen momentík!“ rychle švihne hlavou ke mně. „Takže teď jsi tady? Žiješ v areálu stejně jako zbytek nás nevolníků?“

Přikývnu. „Kolej Jefferson. 314. Na chvíli.“

Její pohled je tvrdý. „Máš toho spoustu co vysvětlovat. Náležitě. Hodně vysvětlování s velkým zpožděním. A měl bys zavolat mámě. Vážně se o tebe bála.“

„Souhlas.“

„Pořád máš mé číslo, že jo? Nemrsknul jsi telefonem do jezera, když ses vydal přidat k impériu sedmi samurajů nebo do kláštera ubohé hrubosti nebo já nevím co?“

„Mám ho.“

Kouše se do rtu. „Pořád jsem ti neodpustila. Ale zjistila jsem, během 18 let aktivního experimentování, že jsem mnohem víc nakloněná lidem odpustit, když se mnou spolupracují na této fyzické rovině. Mluv se mnou. Piš mi! S roztomilými obrázky koček nebo mrkajícími tvářemi-“

„Neposílám mrkající ksichtíky!“

„Aha, ale posíláš kočičí obrázky!“

„Ne.“

„Ano,“ pře se.

„Ne.“

„Sakra, koukni na nás. Proč spolu nemůžeme mluvit jako normální lidi? Jako třeba o koncertech a koláčích a našich hlubokých osobních přesvědčeních a oranžové barvě?“

Zírám na ní bezvýrazně. Šťouchne do mě.

„Oranžová. No tak, zkus to. Konverzace o oranžové.“

„Je... oranžová.“

„Ding ding ding. Dejte tomu člověku doutník. Oranžová je oranžová. Wow. To byla skvělá konverzace. Tvé pozorovací schopnosti jsou naprosto děsuplné. Možná bychom mohli postoupit , třeba, k fialové pro příště. Až na to, že bys mohl zas na roky zmizet-“

„Nebyly to roky.“

„- a já bych byla ztracená a měla zlomené srdce, a pak by ses vrátil a strávil 50 let přemýšlením o fialové s myšlenkou: ‚oh ano, teď mám šanci zapůsobit na Isis mými hlubokými a úplnými znalostmi o fialové barvě‘, a nalezl bys mě v pečovatelském domě v kómatu, jak sním o Johnnym Deppovi, a musel bys spěchat, protože jeden z mých potenciálních potomků by mi mohl chtít vytáhnout zástrčku od přístrojů. Možná ty bys mi vytáhl zástrčku. Poznámka pro mě: nezestárni.“

„Příliš pozdě,“ ušklíbnu se. Ona nafoukne tváře a pronese.

„Nicméně, mám tě ráda, ale ničíš mi můj život. Ahoj.“