ABK - 1. kapitola

Překlad: Simča

"Jsem Američan, narozen v Chicagu- Chicagu, v tom temném městě–první k ráně, první k přijetí;

Někdy nevinná rána, někdy ne tak nevinná. "

~ Saul Bellow

LIAM

Byl někde na křižovatce vystrašení k smrti a zoufale nervózní. Viděl jsem spoustu věcí za svůj celý život, a říkám to, i když mi bylo teprve třicet šest let. Ale třicet šest v mafiánskýchletech, muselo být ekvivalentní alespoň šedesát let pro normální lidi, plus minus rok.

Nicméně, dívajíc se na mého syna, tiše sedícího vedle mě, rukama si upravujíc upevnění motýlku kolemkrku každých pár minut, bylo zvláštní jako kurva.

"Ethane." Neobtěžoval jsem se mu čelit, procházel jsem si e-maily, které mi Declanposlal, ale slyšel jsem, jak jeho celé tělo se posunulo směrem ke mně.

"Ano, tati?"

"Děje se něco s tvým motýlkem?"

Zarazil se, než promluvil. "Uhh… nemyslím si."

"Nemyslíš?" Podívala jsem se k němu a on rychle odpověděl.

"Ne. S mýmmotýlkem není nic špatně. "

"Tak se přestaň ošívat."

"Ano, pane."

Nebyl jsem si jistý, jaká část měmátla více-fakt, že jsem byl otec devíti a půl – letého chlapce nebo skutečnost, že jsem byl otec devíti a půl- letého, který vypadal zcela identickyjako já, stejné nepoddajné hnědé vlasy, ostré zelené oči, dokonce i můj zatracený nos a uši, Ethan měl všechno. Moje matka ho dokonce někdy omylem nazývala mým jménem; dokonce Neal a Declanmu začali říkat LiamJr.

Pokaždé, když mu tak řekli, pyšně se vzpřímil a na oplátku to dělalo pyšným mě. Nicméně pokud jsem chtěl, aby byl pojmenován po mně, byl by kurva pojmenován po mně. Byl jen jeden LiamCallahan, teď a navždy. Nemyslel jsem to ze žárlivosti nebo pýchy – vysloužil jsem si své jméno, moje Melody si vysloužila její jméno, a tak bude muset on také… začínajíc právě teď.

"Pane," Fedelna mě kývl, když jsem vystoupil z RollsRoyce. Fedelse změnil v průběhu let;Monteho smrt se skutečně na něm podepsala. Jeho černé vlasy bylyostříhané úplně na krátko, jeho olivový tón pleti trochu zesvětlil zata všechna léta, kdy tu byl, ale teď to nebylo nic ve srovnání s jeho chováním. Nikoho nebral lehkovážně, sotva promluvil, pokud to nebylo nezbytné a v jeho očích byla temnota,se kterou jsem byl obeznámen. Tam, kam jsem šel já, šel on. Byl teď moje pravá ruka; Ital, Ir, na tom už nezáleželo; dostali jsme se přesto.

"Hotel GlassEmperor," Ethan přečetl, když vystoupil vedle mě. Natáhl krk a zíral na stříbrný mrakodrap před námi.

Beze slova jsem šel napřed s Fedelem a tři další bodyguardi nás obklopili. Nikdo k nám nepromluvil, když jsme vstoupili, hosteska ani komorníci, jen nám nabídli krátké kývnutí, než se vrátili ke všemu, co dělali pro živobytí. Ti v mramorové hale byli zmatení, ale uhnuli nám z cesty, jako by byli voda a já byl Mojžíš.

"Ven," řekl Fedel obsluhující výtahu, která zírala s vytřeštěnýma očima na něj.

"Já… nemůže opustit své místo," řekla hloupě.

Než se Fedel mohl pohnout, starší muž s šedo-černými vlasy- George, jeho jmenovka říkala se slovy, manažer -udělal krok vpřed. "Keri, je čas na přestávku."

Zvedla obočí, ale neřekla nic a vyšla ven. Když to udělala, zbytek z nás nastoupil.

"Georgi… najdětepro ni jiné místo," řekl jsem. Její ústa se otevřela, jak jsme zavřely dveře výtahu, a my vstoupali směrem k podkrovnímu apartmá.

"Proč jsem to udělal?" Zeptal jsem se Ethana.

Na sekundu se zamyslel. "Protože neposlechla?"

"Něco horšího… nevěděla, kdo jsem, teď na to nikdy nezapomene." Kdyby prostě neposlechla, řekl bych, že byla statečná… hloupá, ale statečná.

"Prezidentské apartmá," automatizovaně promluvil hlas, než se dveře opět otevřely. Mramorovépodlahy krémové barvyhned přímo před apartmá, byly tak vyleštěné, že jsem mohl vidět svůj odraz v nich.

"Ještě ne," řekl jsem, když jsem viděl Fedelanatáhnoutse do saka. Úsměv přešel mými rty, když jsem šel směrem k hudbě.

Jeden z mých mužů šel ke dveřím, už vytahujíckartu, aby se dostal dovnitř.

"Nejdříve zaklepej," řekl jsem. Fedelovo obočí se spojilo dohromady, když se postavil před oběma,Ethana a mě - i když stejně jak jsem si myslel, nikdo se neobtěžoval odpovědět. Bylo jasné, že přes hudbu nikdo nic neslyšel; stráže se podíval zpátky ke mně. "Nikdo nemůže říct, že jsme to nezkusili."

Ve chvíli, kdy se otevřely dveře, cítil jsem, jako bych byl udeřen zdí zvuku. Hudba byla tak nahlas, že to bolelo. Uvnitř, ženy všech ras tančily na gaučích, stolech au bazénu, "oblečené" do tang a podprsenek nebo vůbec ničeho. Všude kolem nich byly luxusní nové hračky, hodinky, a motocykly; dokonce měly drzost tancovat na penězích, které jen tak ležely kolem… mých penězích.

"Dámy!" Zakřičel jsem, když Fedel utišil hudbu. "Dávám vám jednu minutu, abyste našlynějaký zasraný oblečení a nasbíraly co nejvíce peněz, jak můžete, a vypadly."

"Kdo kurva jste? Jak si dovolujete sem jen tak vstoupit?" Nějaký napůl opilý Asiat zakřičel, jak vystoupil zpoza baru. Měl po ramena černé vlasy, jizvu pod jeho levým okem a na každém rameni bylydalší dvě ženy. Jeden po druhém jeho bodyguardi přišli dopředu, někteří s tetováním Taiyang na jejich tvářích, jiní na krku nebo pažích.

"Na svou obranu, zaklepal jsem," řekl jsem, jak míbodyguardise pokoušeli vyčistit místnost. Nicméně, tytoženy byly buďpříliš hloupé, nebo se příliš bály pohnout, což ukázalo, že buď věděly, kdo jsem, nebo věděly, na jehož večírku byly a co bude s největší pravděpodobností výsledkem tohoto.

"Minuta vám odbyla - vypadněte," odsekl Fedel.

"Ptal jsem se, kdo kurva jste? A jak jste se kurva dostali do mé budovy?"

"Tvojí budovy?" Ušklíbl jsem se na to. "Jsi dítě, jak můžeš něco vlastnit?"

Zahodil sklenici a popadl pistoli od svého bodyguarda, míříc přímo na mě. A konečně, ženy v místnosti začaly křičet, utíkaly jako nahý krysy ven z místnosti.

"Nǐzěnmekěyǐ? Jak se opovažuješ přijít do mé budovy a zasraně mluvit? Máš vůbec tušení, kdo jsem? Jak mocný jsem? Já, TaiyangRuóJiàn- "

Než stačil domluvit, zvedl ruku, chytil se za krk a pistole mu spadla z rukou. Padl na kolena méně než šest kroků ode mne, jeho tvář pomalu modrala. Pohlédl na své stráže,z toho, co jsem mohl jen předpokládat, aby mě zabili, ale jeden po druhém padali na kolena.

"Jak se opovažuju?" Zašeptal jsem a přikrčil se před něj. Natáhl ruku, aby se mě dotkl, aleFedelho uchopil za ruku. Oči se mu zalévaly s každým hlubokým nádechem, který se pokusil udělat. "Přijdeš do mého města, dáš špatné drogy do mých ulic, šukáš v mém hotelu a ptáš se, kdo jsem?"

Popadajíc ho za krk, jsem ho držel pevněji. "Měl bys být opatrný na otázky,které pokládáš, Taiyang. Ruó. Jián. Protože se ti nebudou líbit mé odpovědi. "

"Můj - otec-"

"Jsi na kolenou, to znamená, že jsi u mých nohou, vypadá to, jako bys byl v pozici, ze které mi můžeš vyhrožovat?" Chtěl jsem vytrhnout jeho zatracenou hlavu z ramen, že mě přiměl to udělat zrovna dnes ze všech zatracených dnů. "Varoval jsem tvého otce. Ujistil jsem se, že dostal můj vzkaz, aby se vaše zasraný drogy dostaly z mého města, a přesto, co najdu? Vaše drogy v mém městě. A teď, co s tím mám dělat, Taiyang.Ruó. Jián? Pokud tě nezabiju, budu vypadat jako děvka, a jak vidíš, můj syn je tady, takže to mi překáží. Pokud tě zabiju, budu muset zabít mnohem více lidí později. Osobně mi to nevadí. Ale víš, moje žena je guvernérka a její politický program zahrnuje bezpečnější školy, bezpečnější ulice, a to všechno. "

"Prosím…"

Pustil jsem ho a on ustoupil, jeho tělo se začínalo třást. Vstal jsem na nohy a kývl na Fedela, který se sklonil a otevřel ústa toho idiota a nalil protijed dolů.

"Ethane".

"Ano, tati?" Zeptal se, tiše se zastavujíc vedle mě.

Podal jsem mu svou zbraň a vzal ji bez otázek a namířil ji na muže, kterého mí bodyguardi nyní drželi. Silácké vystupování, které muž ukazoval teprve před minutami, sláblo, nahradilo jej teď slzy.

"Prosím. Prosím! Ne! Cokoli chceš… dám ti, co chceš,"řekl, když vzlykal, sliny vycházely z jeho rtů, "Promiňte. Yuánliàngwǒ! Yuánliàngwǒ! "

"Ethane". Když jsem zavolal jeho jméno, vypálil, ale ruce se mu třásly tak silně, že zcela minul. "Gratuluji, zabil jsi lampu."

"Já-"

Vytrhujíc pistoli z jeho rukou, jsem ne jednou, ale dvakrát vystřelil, obě kulky letěly směrem k rozkroku, jeho tělo se otřásalo, než se mu podlomily nohy dopředu a křičel pro svého otce. Ignorujíc ho, jsem se otočil k mému synovi, hledíc mu mrtvě do očí.

"Lidé jako on," kývl jsem k bláznovi za mnou, "jsou důvodem, proč bys nikdy neměl být hrdý na to, že jsi nazýván Liam Jr., můžeš stát za mnou jen tak dlouho předtím, než se budeš muset za sebe postavit. Nejlepší by bylo, kdyby sesto naučilteď, než skončíš jako on krvácejícna podlaze hotelu někoho jiného, volajíc poněkom jiném, aby zachránil jeho ubohý život. Rozumíš mi?"

Nos mu trochu vzplanul, oči měl zakalené, jeho pěsti byly sevřené, ale přikývl. "Nikdy nebudu jako on."

Viděl jsem to.

Totéž, co můj otec poprvé viděl ve mně, teď jsem viděl v něm a nemohl jsem si pomoct, ale cítit hrdost.

"TaiyangRuóJián, když se tě tvůj otec zeptá, kdo ti to udělal, řekni mu, že LiamCallahan, přijmu jeho

omluvu předem. Řekni mu, že jestli se budu muset opět vypořádat s rodinou Taiyang, neukážu žádné slitování, a ztratíš svou druhou hlavu,"řekl jsem, když jsem sledoval krev z něj vytékat. Vzlykal a byl stočen do klubíčka na mém patře.

"Pane, je skoro čas," připomněl mi Fedel.

S povzdechem jsem přikývl, už míříc směrem ke dveřím s Ethanem vedle mě. Nakoukl na něj ještě

jednou, zamračení se stočilo na jeho rty, ale neřekl nic, dokud jsme nebyli v hale ještě jednou.

"Strýčku Declane?" Řekl Ethan s úsměvem. Vyběhl k muži, který byl oblečený v tmavém obleku, v košili a černé kravatě. Jeho tmavě hnědé vlasy bylykratší po stranách a delší na vrcholu, upravené kým mohla bych asi jenCoraline. Nebyl žádný způsob, jak by do pekla dal úsilí do příchodu sem, pokud by naše rodina nemusela. "Strýčku, proč nemáš motýlka?"

"Protože očividně on a smrtka sdílejí šatník," odpověděl jsem mu.

Zasmál se a rozcuchal Ethanovy vlasy. "Bohužel, ne všichni z nás můžeme vytáhnout vzhled JameseBondajako tvůj otec, Ethane."

Koutek mých rtů se obrátil vzhůru. "No, aspoň to víš."

Obrátil oči v sloup, úsměv na tváři mu vyblednul, když se zaměřil na dveře za mnou. "Všechnodobrý?"

Neodpověděl jsem a dostal se do výtahu, jak přijel. Když Ethanse pohnul, aby se dostal dovnitř, zvedl jsem ruku a zavrtěl hlavou. "Tvým úkolem je nyní jít se svým strýcem a informovat ho o všem, než začne večeře. Můžu se na tebe spolehnout, že ano?"

"ANO!" On se napřímil a přikývl tak vážně, že jsem se chtěl smát. Úšklebekse šířil napříčDeclanových rtů a jeho oči se setkaly s mými. Věděl jsem přesně, na co myslel a byl jsem si jistý, že on věděl, na co jsem myslel já.

Cesta do podkrovního apartmá byla krátká. Oba muži, kteří stáli u vchodu, neřekl ani slovo, jen pro mě otevřeli dveře. Nezajímalo mě, jak hezkýpokoj byl a jakdobrý výhled z hotelu byl. Ve chvíli, kdy jsem ji uviděl, oblečenou v hříšně těsných, dlouhých smetanových šatech, které objímaly ne jednu její křivku a vysely z jejích ramen a odhalovaly horní část zad, na ničem jiném nezáleželo. Stála na terase a dívala se na město. Než jsem si dokonce uvědomil, byl jsem za ní, odtahujícjejí vlasy na stranu s jednou rukou a svírajíc ji v pase druhou, líbajícji na šíji.

"Opatrně," řekla, "můj manžel tu brzy bude."

Líbajíc cestičku po krku, jsem se zakousl do ucha a zašeptal, "Netlačte na mě, Melody. Jsem kousek od toho, abych vytáhl ty šaty a ošukal tě přímo před celým Chicagem."

"Ach…" zasténala, když jsem uchopil její ňadra, oba jsme byli frustrovaní nad množstvím látky mezi mými dlaněmi a její kůží. Už jsem byl pro ni tvrdý a způsobem, jakým se do mě tiskla, jsem si byl jistý, že tověděla.

"Liame… teď… nemů-žeme."

Do hajzu.

Zhluboka se nadechujíc, jsem jí pustil. Chytla se zábradlí před sebou a naklonila hlavu dozadu.

"14 dní, 3 hodiny, 20 minut něco, myslím, že jsmepřekonali náš rekord." Obrátila se čelem ke mně, opírala se o zábradlí a usmívala se.

"Nemít čas mít sex není rekord, který chci překonat." Zamračil jsem se a položil ruce na každou stranu ní. Dva týdny. Dva bohem zapomenuté týdny – tak dlouho to bylo, co jsem měl sex a já začínal ztrácet svou zasranou mysl. Mezi oběma našimi "pracemi" a našimi dětmi, jsme neměli čas. Předtím, jsme si vždy čas udělali… Nezáleželo na tom, co se dělo. "Jednat jako dospělý a být rozumný nedělá nic, jen mi dává modré koule. Jsem příliš sexy, abych trpěl na modré koule. "

Smála se,volně a otevřeně, smích vyhrazen pro naše děti a mě. "Nic bych neřekla. Z toho, co jsem slyšelaKloboučník je stejně děsivý jako dřív. Mezitím Krvavá Melody se zasekla v byrokracii a pomalu ztrácí svůj zatracený rozum."

"Upřímně kotě, právě teď je mi to u prdele," řekl jsem a její obočí se mrzutě pohnulo. "Protože všechno, co chci, je slyšet naši postel bouchat o zeď, tebe sténat pode mnou a moje srdce bušit, jak přirážím svůj penis do tebe znovu a znovu a znovu. "

Její hnědé oči se zalily chtíčem. "Někdo si je jistý jeho schopností."

"No, pořád se vracíš, tak jak nemohu být?"

"Tak dneska je lepší jít dolů přesně tak, jak jste popsal, pane Callahane."

Uchopujíc stranu její tváře, jsem nemohl odtrhnout oči od jejích rtů. "Nebo uděláte co, paní Callahanová? Chcete mě tak moc, jak já chci vás, vsadím se, že jste mokrá právě teď. "

Zamračila se, ale nepopřela to. Místo toho sundala mou ruku z její tváře a změnila téma.

"Co se stalo s naším hostem v prezidentském apartmá?"

"Choval se velmi ne-prezidentským způsobem, ale žije," řekl jsem a nemohl jsem přestat si prohlížet celé její tělo.

Dvacet minut… všechno, co jsme potřebovali, bylo dobrých…

"A…" Popadla mě za bradu a zvedla hlavu, abych se znovu díval do jejích očí. "Co říkal?"

"Volal svého otce jako děvka. Hádám, že sem přišel dokázat svému otci a zbytku triády, že měl koule… sebral jsem mu je."

"Všechno ve mně mi říká, abychom ho zabili, Liame. Zabili všechny hned, než to eskaluje."Řekla azkřížila si ruce na prsou, tlačíc ňadra nahoru, zřejmě aby mě mučila. Bože. Po všech těch letech jsem byl na ní stále závislý. "Strávili jsme dlouhou dobu pomalu budujíc rovnováhu, Liame… nemůžeme nikdy-"

"Já vím," řekl jsem vážně. Políbil jsem ji na čelo, než se přitiskl svým na její. "A jestli něco přijde proti nám, uděláme to, co jsme vždycky dělali."

"Bojovali?"

"Vyhráli."