WI - EPILOG

Překlad: Ivča

ASHER HART

Když jsem vešel, v klubu bylo ticho. Obvykle jsem se ukázal před otvíračkou, abych v sobotu připravoval karaoke. Ale dnes jsem nespěchal. Posledních pár týdnů jsem se karaoke děsil. Od chvíle, co jsem zpíval tu debilní písničku o holce, která zpívala karaoke, horda ženských se každou sobotu hnala na pódium, zmasakrovaly písničku a automaticky si myslely, že jejich vystoupení bylo lepší, než doopravdy bylo.

Ale já ne. Nikdy se nevrátila. A byl jsem náladovější.

Celou dobu jsem obviňoval spolupracovníky.

Každý zkurvený kamarád z baru měl přítelkyni. I ten nový Knox si ukradl Felicity – šťastný bastard. Pomátlo mě to a napsal jsem debilní písničku o holce, kterou jsem neznal a viděl ji přes zalidněný klub jen jednou.

Žárlil jsem. Bylo to jednoduché. Nikdy nebudu mít to, co ostatní. Zdá se, že budu mít jen jednorázovky a upřímně, moc mi to nevyhovuje.

Sblížit se a sdílet osobní věci s někým skoro cizím…no…proč? Pořád to dělám, protože nemám dost, ale nevidím v tom smysl a nevím, proč si někteří muži myslí, že je to tak skvělé. Je to na hovno, pokud chcete znát můj názor. Když nevíte, jak to má vaše druhá polovička na jednu noc ráda a máte jen jednu možnost to udělat správně, je sex jako hra s kostkami. Buď máte štěstí a bude šťastná, nebo selžete. A s jednorázovkami jde vždycky jen o sex, což je nesmyslné a prázdné.

Jednou chci poznat ženu uvnitř i navenek, přimět ji zadržet dech a kroutit prsty. Chci vědět, co ji přiměje k úsměvu, nebo nasere. Chci se s ní tulit na gauči, jíst popcorn, sledovat při tom film, mluvit o hudbě, hádat se o nejlepší kapele a prostě být s člověkem, se kterým chci být. Já – sakra. Chci přítelkyni.

Jsem zatracený hlavní zpěvák rockové kapely a chci mít zatracený vztah.

Já vím, potřebuju si nechat zkontrolovat hlavu.

„Hej, Harte.“

Skoro vyskočím z kůže, protože jsem nevěděl, že je tady ještě někdo další. Neviděl jsem venku Pickovo auto.

„Půjdeš na chvilku do mé kanceláře?“ zvolá, když se objeví u vchodu a ukáže na mě.

Stáhne se mi žaludek. Ztuhnu na pódiu, sleduju ho otočit se a zmizet na chodbě.

„Kurva,“ zamumlám si pro sebe.

Poslední dobou jsem se Pickovi vyhýbal. Myslím, že to věděl a respektoval to, protože se mi taky vyhýbal. Tak jsem se bál, čeho se náš rozhovor bude týkat.

Vydechnu a seskočím z pódia. Nikdy jsem mu to neměl říct. Ale když se Felicity zmínila o tom, že ho matka po porodu nechala v nemocnici, hryzalo mě svědomí.

Protože moje matka nechala po porodu dítě v nemocnici.

Dva roky předtím, než se zapletla s mým otcem, zamilovala se v 16 do nějakého mechanika v místní opravně. Asi to mezi nimi bylo intenzivní. Alespoň to mi vždycky říkala. Postelové příběhy se skládaly z historek o tom, jak úžasný její život byl, než jsem přišel já, než ji můj drogově závislý otec stáhl do svého světa a změnil na závislou děvku a zbouchnul ji.

Jednou byla šťastná a zamilovaná do mechanika. Rodiče ji varovali, aby se držela dál, říkali o něm, že je k ničemu, a tak s ním utekla z domu. Bylo mu asi 19, žil sám na sebe a vzal ji k sobě. Byli spolu 4 měsíce, než otěhotněla. Život byl perfektní, jak tvrdila. Ona a její pravá láska si založili svou malou rodinu a žili šťastně.

Než byl její mechanik zastřelen přímo před ní z jedoucího auta.

Vidět, jak umřel, ji natolik rozrušilo, že předčasně porodila krásného chlapce ve stejný den, kdy její milovaný zemřel. Bylo to na ni příliš; nemohla se na dítě po porodu ani podívat. Proplížila se z nemocnice uprostřed noci a pár dní se motala ulicemi, než se pokusila přijít domů, ale odmítli s ní mít něco společného.

Byla bezdomovec a spala na špinavé ulici, než ji potkal Miller Hart. Nabídl jí drogy, za…no, rád tohle z jejího příběhu vynechávám, protože si raději myslím, že jí nabídl místo k přespání.

Nabídka na zapomnění a zmírnění bolesti pro ni byla lákavá, takže souhlasila s Millerovým nesexuálním návrhem.

A stal se z nich jeden z těch nezdravých párů na planetě. Choval se k ní strašně, dělal jí monokly, když měl špatnou náladu a nutil ji k tomu každou noc. A ona jím opovrhovala a zůstávala, aby si znova šlehla.

Když se s ní začal nudit, vybral si mě. Nepamatuju si, kolikrát moje matka klidně sledovala, jak na mě otec řve, když něco kouřila.

Když měla dobrou noc, vlezla si ke mně do postele, aby před ním utekla, třásla se absťákem a říkala mi o druhém dítěti tak vzdáleným a tesklivým hlasem, když si představovala, jaký by její život byl, kdyby mechanik přežil.

„Mohla jsem mít opravdového syna,“ říkala. „Kterého bych opravdu milovala.“

A já jsem vždycky to druhé dítě nenáviděl, žárlil na něj – cokoli – prostě jsem si přál, abych mohl být jím, být pryč z tohoto místa a adoptovaný úžasnou rodinou.

Ale když jsem slyšel o Pickově minulosti, změnil jsem názor. Věkově na to dítě seděl, ale nikdy ho neadoptovala hodná a pečující rodina. Zjistil jsem, že měl dětství pěkně na prd, tahali ho z jedné péče do druhé a přinutili ho sledovat, jak je jeho nevlastní sestra znásilňovaná a měl tu největší smůlu, protože byl jen v těch nejhorších rodinách.

Pickovi jsem toho tolik dlužil. Dovolil mi změnit svůj bar a vytvořit pódium pro kapelu. Dovolil nám u sebe mít první vystoupení a každý pátek jsme se mohli vracet. Dovolil mi naplánovat karaoke a vše připravit, jak jsem chtěl.

Měl jsem fanynky. Můj sen se stal skutečností. Díky jemu.

Cítil jsem se strašně, že jsem to před ním tajil.

Neměl bych mu dlužit alespoň vysvětlení, kdo jeho matka byla?

No, jsem idiot, protože jsem toho jednou v pátek po koncertu vypil příliš, rozhodl se mu to říct a to díky kámošovi Captainovi Morganovi. Nechal jsem mu zprávu v hlasovce.

Nezmínil se o tom a byl jsem si jistý, že já o tom mluvit nebudu. Tak jsem to nechal být a doufal, že jsem si možná spletl číslo a představoval si, že jsem mu volal.

Ale neklidný žaludek mi napovídal, že tu zprávu dostal a nezapomněl na to.

„Ještě jsem vše nepřipravil,“ řeknu mu, když vejdu do kanceláře a doufám, že ho to trkne a nechá mě jít.

Mám toho hodně, nebo spíš příliš na to, abych se s tímto vypořádával. Ženy se mě pořád snažily přesvědčit, že jsou tou z písničky v tričku Incubusů. Snažil jsem se domluvit koncerty i jinde mimo Forbidden. A zdá se, že si budu muset najít nového zkurveného bubeníka.

„A otevíráme – „

„Pódium může počkat.“ Pořád je ke mně zády, když jde ke stolu a zvedne obálku. „Můžeš zavřít dveře?“

Radši bych utekl, ale polknu a udělám to.

Otočí se ke mně a jsem šokovaný, když vidím, jak vypadá. Bál jsem se na něj dívat po tom, co jsem se dozvěděl o jeho minulosti. Nechtěl jsem vědět, jestli může být mým bratrem.

Pokud máme stejnou matku, bude o ní chtít vědět detaily. Jestli žila šťastně a jak krásná, milá a milující byla.

Ale to mu dát nemůžu. Můžu mu jen říct, že musela odejít, stal se z ní strašák a skořápka dřívější existence. A pak zemřela brutální smrtí, rukama mého otce.

Nikdo nechce slyšet takové věci o své mámě. Co když mě bude obviňovat a nenávidět, protože jsem s ní strávil víc času, a on ne, nebo že jsem synem muže, který zabil jeho matku?

Zachvěju se a chci prchnout. Ale nemůžu.

Strčím si ruce do kapes a dívám se na muže, kterého znám už rok, respektuju ho a mám ho rád. A najednou na něm vidím svou bradu, možná i tvar obličeje a ramena.

Děsí mě to. Paralyzuje.

„Přemýšlel jsem o zprávě, kterou jsi mi nechal.“

„Ach, kurva,“ zamumlám.

Pobaveně se usměje. „Jo, myslel jsem si, že toho budeš litovat, ale i tak jsem za ni rád. Protože jsem vždycky chtěl vědět, odkud pocházím a je to upřímně první vodítko.“

„Ale to neznamená, že je to pravda,“ začnu. „Mohla to být jiná žena. Jsem si jistý, že ta moje nebyla tou….“ Ani to nedokážu doříct, tak polknu.

„Máš pravdu. Může to být náhoda. Možná nemáme stejnou matku. Ale našel jsem způsob, jak zjistit pravdu, jednou pro vždy.“

Zavrtím hlavou. „O čem to mluvíš?“ podívám se na obálku v jeho ruce. „Co je to?“

Pomalu si obálkou poklepává do dlaně. „Jsou to výsledky testu DNA, kde srovnávali můj vlas a tvůj, který jsem ti ukradl.“

Nohy se mi podlomí. „Ach, kurva,“ zamumlám a mrknu, když padnu na gauč. „Takže to sedí? Jsme opravdu…?“

Podívám se na něj a vidím v jeho výrazu tolik soucitu a pochopení, že to skoro nezvládnu.

„Nevím,“ řekne. „Ještě jsem ji neotevřel. Myslel jsem si, že bychom ji měli otevřít spolu.“

„Teď?“ přejedu si dlaněmi po tváři a bojím se. Nejsem si jistý, co to pro nás znamená a je jedno, jaké budou výsledky.

„Kdy jindy?“ Sleduje mě, když roztrhne jeden konec. Skoro vyhrknu, aby počkal. Nejsem připravený. Ale už vyndal papír a čte si jej.

A je příliš pozdě na to, abych jej zastavil.

KONEC