WI - 22. kapitola

Překlad: Ivča

Felicity

Současnost

Měla jsem úžasný sen o Knoxovi, jak se ve mně pohybuje a naráží na místo, které mě rovnou pošle přes okraj, když mi někdo vlezl do postele a probudil mě.

Zalapala jsem po dechu, styděla se a…no, hlavně se strašně styděla. Vyděsilo mě, že jsem měla sexuální sen, když u mě desetiletý kluk hledal útěchu po noční můře. Ale sakra, skoro jsem v klubu s Knoxem dosáhla orgasmu, nechal mě tam tak rozpálenou a nemohla jsem na něj být ani pořádně naštvaná, že mě tam tak nechal.

Dobře, ano, byla jsem naštvaná. Rovnou nasraná. Ale teď vím, že o mě má zájem, pořád mě chce a chybím mu. Nemůže popřít, že mě miluje. Drží se zpátky z nějakého divného důvodu, kterého si nejsem vědoma, ale až to zjistím, rozdrtím to nohama a vůbec z toho nebude problém, takže už mě nikdy nebude chtít odstrčit.

Ale nejdříve se musím vypořádat s Coltonem Gamblem. Je to potřetí za sebou, co mě hledal po noční můře. Dvakrát jsem se ho na nic neptala, jen jsem z něj dostala, že měl špatný sen a chtěl společnost. Nechala jsem to být a dovolila mu, aby se mnou zůstal po zbytek noci. Když jsem se na to zeptala Aspen, jen mi řekla, že to dělával Caroline, své sestře, když tady žila.

Dnes jsem na něj byla připravená…no, až se uklidním a přestanu myslet na to, že je Knox ve mně.

„Měl jsi další špatný sen?“ zeptala jsem se po chvíli a chovala jsem se, jako kdybych se právě probudila.

Přitulil se ke mně a třásl se. „Jo.“

„Chudáčku.“ Pohladím ho po vlhkém čele. „Nesnáším noční můry. Zdávalo se mi o tom, že jsem ve škole jen ve spodním prádle, všichni se mi smějí a ukazují si na mě a bylo jedno, kam jsem se dívala, nemohla jsem najít oblečení.“

Colton se zasmál; trochu se uvolnil.

„O čem se ti zdálo?“ Když neodpověděl, hádala jsem. „O zombících, že?“

Oba milujeme hry se zombíky. Kdykoli jsem přišla na návštěvu – než jsem tady žila – hrávali jsme zobie hry na jedné z herních konzolí. Nebo jsme spolu sledovali iZombie[1]. Byl jimi trochu posedlý. Nepřekvapovalo by mě, kdyby se mu o nich i zdálo.

„Ne,“ zamumlá. „Zdálo se mi o mámě.“

To jsem vůbec nečekala. Aspen mi o jeho mámě řekla, že o ně nedbala, nestarala se o své děti a Noel je proto vzal sem.

„Co se ti o ní zdálo?“ zeptám se, políbím ho na čelo a dál ho hladím po vlasech.

„Přijela a vzala si mě,“ řekne a přitulí se ke mně blíž. „Pokaždé, když sním, odtáhne mě sebou a už nikdy neuvidím Brandta, Aspen, Noela ani Caroline.“

Polknu a zašklebím se, protože mě bolí slyšet tak malé dítě mluvit o strachu být s vlastní matkou. Co mu, sakra, provedla?

Snažím se ignorovat svou zlost a řeknu: „Víš, že si s tím nemusíš dělat starosti, že? Noel a Aspen tě mají v legální péči, víš. Máma si tě nemůže vzít, i kdyby chtěla.“

„Já vím,“ zamumlá. „Ale pořád se mi o tom zdá.“

„No, tak to vyřešíme. Pokud si pro tebe někdy máma přišla a chtěla by tě ukrást, co bys udělal?“

Ztuhne. A hladím ho ve vlasech ještě víc.

„A co tohle? Viděla jsem tě na zombie vzít motyčku a dobře ses s ní oháněl, to ti řeknu. Co kdybys ji ohrožoval motyčkou a řekl jí, že s ní nikam nepůjdeš, nebo ji nasekáš jako zombíka?“

Zasměje se. „Nebo jí udělám nový sestřih sekačkou na trávu.“

„Sakra, že jo. S tou jsi taky smrtící.“

Prošli jsme pár scénářů, jak by se mohl postavit matce a odmítnout s ní jít. Když jsme to probrali, šťouchla jsem ho do ruky: „Hej, mám pro tebe překvapení.“

„Opravdu?“ řekne zaujatě. „Co je to?“

„To ti nemůžu říct. Musíš na to přijít sám, ale je to v tomto pokoji a najdeš to jen ve tmě, protože jsem na to dala svítící nálepku.“

Colton okamžitě vstane a začne hledat.

Usměju se, protože nemá problém něco hledat ve tmě.

„Našel jsem to,“ řekne a vrátí se do postele a trhá papír, když to rozbaluje. Po chvíli se zeptá: „Co to je?“

„Co myslíš?“

„Nemám ponětí. Je to něco měkkého, chlupatého jako kdyby ještě s kovovou trubkou.“

„Ta měkká část je králičí pacička.“

„Co? Fuj.“

„Hej, mám tu hnusnou pacičku od voodoo kněžky,“ řeknu a ztiším hlas. „A dala jsem ti ji, protože přináší štěstí a chrání tě. Ale…nedokáže to každá králičí pacička. Jen levá zadní nosí štěstí a nemůže to být jen tak ledajaká zadní pacička. Králík musí být chycen na hřbitově za úplňku a noha mu musí být uříznuta, když je králík pořád…naživu. Tak se neopovažuj brát můj dárek na tak lehkou váhu. Někde na hřbitově se belhá třínohý králík, abys ty byl chráněný. A to jsem ještě neřekla to nejzajímavější.“

„Co?“ zeptá se nadšeně.

„Trubka, se kterou je spojená, odpuzuje monstra.“

„Ne. Taková věc neexistuje.“

„Ale ano. Kdykoli si myslíš, že je nablízku monstrum, vložíš si to do pusy – má to dokonce mátovou příchuť – a udrží to od tebe všechna monstra. Tak to zkus.“ Šťouchnu do něj. „Zkus to. Strč si to do pusy.“

Po chvíli slyším mlasknutí. „Fuj,“ zamumlá. „To je nechutné.“ Pak stiskne rty a dodá: „Ale není to tak zlé.“

„A?“ zeptám se. „Vidíš nějaká monstra?“

„No…ne. Ale ty jsi tady. Když je v pokoji dospělý, neukážou se.“

„Asi je jen jediný způsob, jak to můžeš zkusit. Jdeme do tvého pokoje.“

Ochotně jde a nechá mě vlézt do své postele. „Nech si tu pacičku a tyč pod polštářem, jo? A uvidíme, jestli tě něco bude otravovat po zbytek noci. Pokud vycítíš přítomnost něčeho neobvyklého, prostě vytáhneš obě věci a necháš je pracovat. Uvidíme, jestli pomůžou, dobře?“

„Dobře. Zkusím to.“

Nechá mě odejít, a když ho zkontroluju o pět minut později, jak jsem slíbila, už spí. V měsíčním světle vidím jeho ruku, ve které drží moje dárky.

Cítím, že to fungovalo a jdu do svého pokoje. Ale pořád se točím a přehazuju, protože myslím na Knoxe a přeju si, aby bylo tak snadné zbavit se jeho, jako Coltonových nočních můr.

Když se probudím, připadám si unavená a ještě ve větší depresi. Tak moc jsem na Knoxe tlačila. Možná jsem ho prostě měla nechat být a vzdát to. Ale z pomyšlení na to, že je zase venku z vězení a není se mnou, panikařím. Nevím, jestli bych to vzdala, protože je jedinou věcí, kterou chci. Nevím, co bych dělala, kdybych o něm přestala snít.

„Dobré ráno,“ řekne Aspen, když přijdu do kuchyně.

Zamumlám něco, co mělo znít jako „Dobré ráno“ a jdu ke kávovaru. Když si naleju hrnek, posadím se naproti ní a Noelovi.

Trochu rozzářeně se na mě dívají…a s očekáváním. Nakonec zamumlám: „Co?“ řeknu, když nic neřeknou.

Aspen se ušklíbne. „Takže…byl na tebe příliš tmavý a zadumaný, co?“

„Ach, sakra,“ zamumlám a plácnu se do čela. „Ten má velkou pusu, co?“

„Ach, to víme.“ Zakření se Noel a napije se. „Jsem rád, že konečně nepomlouvá nás, ale tebe.“ Položí ruku na ruku své ženy a trochu se usměje.

Je to milé gesto a tak zbožně se dívá na svou ženu, že začnu brečet.

„Ach můj bože, Felicity?“ Aspen vstane ze židle, jde ke mně a rychle mě vezme za ruku, když se i přes slzy směju a vzlyknu. „Zlato, co se děje?“

„Ublížil ti Parker?“ řekne Noel.

„Ne,“ běduju. „Nikdy by to neudělal. Já jen…“ Sakra, tak moc se stydím a pořád vzlykám jako totální hlupák, než řeknu: „Já jen…tak moc ho miluju.“

„Co to, sakra?“ vyštěkne Noel. „Předtím jsi ho ani neznala.“

„Jen jsem ho nepoznala,“ hádám se. „Vypadal jinak a choval se jinak. Naposledy, když jsem ho viděla, měl 18 a přísahám, že vyrostl asi o 10 cm a má milion nových svalů. Vlasy měl delší a prostě…nevypadal jako teď. Vůbec ne.“

„Takže jsi ho znala, než ho zatkli?“ zeptá se Aspen.

Povzdychnu si. „Já jsem byla důvodem, proč byl zatčený.“

„Počkej.“ Noel zvedne ruku a vrtí hlavou. „Řekl, že byl zatčený za znásilnění a vraždu.“

„Jo.“ Popotáhnu a utřu si tváře. „Bylo mi 16. Mu bylo 18. Naše rodiny se nenáviděly. Tehdy nás mí bratři viděli spolu. A to je konec příběhu.“

Aspen pomalu vrtí hlavou. „Jak to může být konec příběhu? Jak mohl dostat 6 let za znásilnění, když jste si byli tak věkově blízko? Slyšela jsem, že za to kluci dostali maximálně plácnutí přes ruce, ale nikdy ne 6 let.“

„A jak se do toho dostala ta vražda?“ zeptá se Noel. „Koho zabil?“

Sednu si zpátky na židli a obejmu se rukama. „Podívej, to nevím. Drželi mě od něj dál a sotva jsem ho viděla, než ho šerif odvezl. Ale předpokládám, že otec nějak vyhrožoval jeho rodině, aby řekli, že mě znásilnil a dali mu 4 roky. A pár týdnů před propuštěním zabil dva muže. Asi se bránil, protože není vrah. Nevím, proč mu dali jen dva roky. Prostě vím, že je venku a nemám ponětí, jak se to stalo, protože by tam měl být ještě 20 let.“

„Páni,“ zamumlá Aspen. „A až teď mi to všechno říkáš?“

„Nevěděla jsem, jak ti to mám říct.“

Párkrát vydechne, kývne a řekne. „To je v pořádku. Taky jsem ti o sobě všechno neřekla.“ Zrudne, než vyhrkne: „Byla jsem Noelova učitelka.“

Otevřu pusu. „Co?“

„Na vysoké. Byla jsem profesorkou angličtiny. Byl můj student.“

„Ale…“ vrtím hlavou. „Jak je to možné? Jsi vůbec starší, než on?“

Když se Noel začne smát, Aspen zrudne. „Hlavní je, že chápu, proč jsi to neřekla. Obě jsme potřebovaly čas, než jsme si prozradily taková velká tajemství.“

Má pravdu.

„Pořád nevěřím, že ty a Parker…“ vyhrkne Noel a vrtí hlavou. „Páni. Prostě…nepředstavoval bych si vás dva jako pár.“

Polknu a trochu mě bolí to od něj slyšet. „Je z něj úplně jiný člověk, než tehdy.“

„Takže když jsi ho znala, nebyl naštvaný a neničil majetek?“

Zašklebím se. „Takže jsi slyšel, co udělal v odpočinkové místnosti?“

Noel zvedne obočí. „Ne. Slyšel jsem, co udělal s Pickovou kanceláří.“

Když mi řekl, že Knox udělal Tenovi monokl a zničil Pickovi počítač a stůl, zakryla jsem si pusu.

Možná proto mě od sebe odstrkoval.

„Víš,“ řeknu. „Když vojáci přijdou z válečné zóny, jsou zmatení, protože museli být pořád připraveni na boj, mysleli jen na přežití a zaměřovali se na nepřítele. Možná…možná je vězení něco jako bitva.“ Podívám se na Aspen. „Než tam šel, neměl jizvu. A zabil dva lidi, když tam byl. Určitě mu tam nebylo příjemně.“

Smutně se na mě podívá a poplácá mě po ruce. „Zdá se, že by na tom mohlo něco být.“

„Což znamená, že by ses od něj měla držet dál,“ řekne Noel přísně. „Ať se mu stalo cokoli, je nebezpečný pro sebe i své okolí.“

Zamračím se a otevřu pusu, abych jej bránila, ale pak si vzpomenu na Tenův monokl a divokost v Knoxových očích, když ničil odpočívárnu. A vzpomenu si na poslední slova, která mi včera řekl, že se mnou nemůže být a ne, že by nechtěl. Že prostě nemůže.

Možná cítí to samé, co naznačuje Noel a bojí se, že by mě mohl uvézt do nebezpečí.

Nejsem si jistá, jak takovou překážku zdolám. Pamatuju si, jaký Knox byl, když mě chránil a byl divoký. Pokud si myslí, že mě před sebou chrání, možná ho nikdy nebudu moci přesvědčit, že to dělat nemusí.

„Nevím, co si Pick myslel, když ho najal,“ zabručí Noel. „Dobře…pracuje rychle a zaučil se rychleji, než ostatní.“

„A zachránil Zoey a dítě,“ řekne Aspen.

Noel vydechne. „Upřímně nevím, proč je takový a proč jsem tak podezřívavý, takže…si od něj budu držet odstup. A tebe se to týká taky.“ Ukáže na mě a zúžím na něj oči. „Myslím to vážně, Felicity. Sama jsi řekla, že je jiný. Nemyslím si, že je to ten samý kluk, kterého jsi dostala do problémů.“

Ani nevím, co na to mám říct. Protože se na mě Noel tak mračí, tak kývnu, že to beru jako varování, ale nejsem si jistá, jestli se jej budu držet.

Když Noelovi zazvoní telefon, uleví se mi. Chci si to nejdříve promyslet, než něco udělám.

„Jo, dobře. Udělám to.“ Noel zavěsí a otočí se ke mně. „To byl Pick. Chce tě vidět ve své kanceláři co nejdříve. A jo, řekl, že si máš nabít svůj zatracený telefon.“

„Ach, jo.“ Zapomněla jsem, že mám už nabíječku. Předtím mě Noel vzal do bytu, kde jsem si vzala věci, které mi Camova nová přítelkyně ještě nezničila.

Bylo to jen včera? Byla jsem tak moc rozptýlená tím, co se stalo včera v noci s Knoxem, že jsem na to nepomyslela. Děje se toho tolik. Jak by mohla holka přemýšlet, když se děje tolik věcí?

„Dobře.“ Vstanu, podívám se na noviny na stole a vzpomenu si, že si musím hledat nový byt. Ach a musím vymyslet, jak zaplatím Gamblům za pneumatiky, které mi opravili.

O pět minut později přemlouvám své tvrdohlavé auto, aby nastarovovalo a po 10 minutách zastavuju na parkovišti naproti Forbidden. Je tady prázdno, protože se otvírá až za 4 hodiny.

Odemknu si, vejdu do tichého klubu a jdu k Pickovi. Dveře do kanceláře má otevřené a zaklepu.

„Ach, líbí se mi ten nový stůl.“ Je to modernější dubový stůl a místo počítače má laptop.

Zavře laptop, do kterého psal a pevně se na mě usměje. „Vybrala ho Zvonilka. Pořád se na něj snažím zvyknout.“

„Takže, co se děje?“ posadím se na gauč a uvolním se na pohodlné kůži.

Dá si ruce za hlavu. „Za chvíli to probereme. Ještě čekáme na další osobu. Jak se držíš?“

„Ach…“ nevím, co na to mám říct, tak pokrčím rameny. „Noel mi pomohl přestěhovat pár věcí od Cama, takže…mám pár věcí zpátky, pro víc se vracet nebudu. A ráno jsem se dívala na pár pronájmů, ale ještě jsem nenašla nic, co by vyhovovalo mým finančním možnostem.“

Kývne, složí si ruce a položí je na stůl. „A ještě něco?“

Povzdychnu si a zavrtím hlavou. „Zeptej se mě za měsíc a budu pro tebe mít odpověď.“ Nechci mluvit o Knoxovi a zeptám se: „Na koho vlastně čekáme a co se děje?“

Pak se ve dveřích objeví Knox. Když mě uvidí, zarazí se.

„Ach, bože.“ Vstanu a vyděšeně na něj hledím. Tehdy se otočím k Pickovi. „Týká se to včerejší noci?“

Pick zvedne obočí. „Co se stalo včera v noci?“

„Nic,“ zamumlám a jsem ráda, že Ten nemá až tak velkou hubu, jak jsem si myslela. Rychle se podívám na Knoxe, pak na Picka a odkašlu si. „Proč bys chtěl vidět nás oba společně?“

Pick na Knoxe mávne, aby šel dál, a řekne: „Posaď se.“

Knox jde o dva kroky dál a neobtěžuje se posadit. Založím si ruce na hrudníku a taky zůstanu stát.

Pick si povzdychne. „Tak dobře. Chtěl jsem ti dát vědět, že jsem našel byt.“

Vytřeštím oči a jsem nadšená. „To je skvělé!“ hledala jsem všude a nic jsem nenašla. Pak jsem si všimla, že se Knox zmateně zamračil a došlo mi, že zůstává u Picka, takže taky potřebuje nové bydlení. „Počkat.“ Otočím se k Pickovi. „Kterému…z nás to říkáš?“

Zhluboka se nadechne a řekne: „Vám oběma.“

Obočí mi vystřelí až k vlasům. „Páni, našel jsi dva byty? Nenašla jsem ani jeden. Určitě je slušný, protože – „

„Je to skvělé místo,“ ujistí mě Pick. „Osobně jsem tam ráno byl. Je to perfektní místo jen pět minut odtud, se slušnou cenou…a dvěma ložnicemi.“

Zamžourám na něj a snažím se pochopit, proč se zdá, že mluví o jednom bytu a ne dvou. Pak vrtím hlavou. „Nechápu to. Nepotřebuju dva pokoje…“ Z jeho i Knoxova výrazu pak otevřu pusu. „Počkat…nenaznačuješ, nenaznačuješ, že my dva – „ ukážu na sebe a Knoxe. „Abychom žili spolu, že?“

Pick pokrčí rameny. „Vždycky jsi měla spolubydlící. A poslední byl muž, takže – „

„Jo, muž, se kterým jsem chodila. Knox a já spolu – „

„Proto dva pokoje,“ řekne Pick.

„Ale on mě nenávidí.“ Ukážu na Knoxův prázdný výraz, který ještě neřekl ani slovo.

Když se na mě podívá a na bradě mu cukne sval, řekne: „To jsem neřekl.“

„Ach, takže s tím souhlasíš? Protože včera v noci jsi mi dal dost jasně najevo, že se mnou nikdy nechceš mít nic společného.“

„Kurva, ne. Nesouhlasím s tím.“ Mračí se na Picka. „Co se tady snažíš hrát, Ryane?“

Pick zvedne ruce. „Nic nehraju. Už spolu pracujete, oba se rychle potřebujete přestěhovat a znáte se. Je to logický úsudek. Můžete si rozdělit účty a – „

„Mlč.“ Zvednu ruku. „Protože nic z toho, co říkáš, mi nepřijde anitrochu logické.“

„Podívejte, nesnažím se vás přemluvit k tomu, abyste se dali dohromady, nebo byli dokonce kamarádi. Vím, že spolubydlící se většinou sotva potkávají. Potřebujete oba někde bydlet a hledat si bydlení sám je skoro nemožné…zvláště během školního roku, když je ve městě vysoká škola.“

„Je to tím, že mě už nechceš v bytě?“ zeptá se Knox. „Protože půjdu. Půjdu tam a hned si zabalím – „

„Ne.“ Pick zatne zuby a začíná být naštvaný. Pak se na mě podívá. „Můžeš nás nechat chvilku o samotě? Prosím?“

Hledím na něj se založenýma rukama. „Abys s ním mluvil o mých zvyklostech? To si nemyslím.“

„Felicity, věř mi.“

Znechuceně zasténám, převrátím oči, spustím ruce a odejdu z kanceláře. Pak Pick požádal Knoxe, aby zavřel dveře. Spěchala jsem k nim a přitlačila ucho na dřevo, ale byly tak bytelné, že jsem nic neslyšela.

Zamračila jsem se, možná jsem zaslechla své jméno, klíč v zámku a Knoxův hluboký hlas, který říkal: nevěřím. Pick mu odpověděl a Knox zavrčel: „Sakra.“

O chvíli později se dveře otevřely, rychle jsem se narovnala a skoro vrazila do Knoxova hrudníku. Stáhl se a zamračil. Když jsem to ustála, uhladila jsem si oblečení a řekl: „Rozdělíme si účty fifty-fifty. Bez výjimek.“

Pak prošel kolem mě a odešel.

Nevěřila jsem tomu, co mi právě řekl a ukázala jsem na Knoxe. „Takže právě…souhlasil, že se mnou bude bydlet?“

Pick na mě spokojeně kývne. „Jo.“

„Co…jak…“ vrtím hlavou, jsem zmatená a vzplane ve mně jiskřička naděje. Je jedno, jaký k tomu měl důvod, Knox se mnou bude bydlet. Takže jeho nenávist není až tak velká.

Polknu. „Co jsi mu, sakra, řekl?“

Pick se usměje a odmítá mi to říct.

---

[1] iZombie - http://www.csfd.cz/film/368746-izombie/prehled/ (docela zajímavá anotace k seriálu J ale s 10 – ti letým dítětem bych se na to asi nedívala)