Uncontrollable - 33. kapitola

Překlad: Markéta

Spousta odhalení, spousta doznání a velká rozhodnutí, která vám mění vaše životní cíle…. J

Děkuju vám za vaše komentáře děvčata a přeju příjemné čtení J

Markéta

Samantha

Jsem v nemocnici celý týden a mám pocit, že se zblázním. Pořád cítím bolest, ale je to snesitelné. Dítě bylo sledováno celý den a daří se mu dobře. Vlastně jsem začala vstávat a chodit po pokoji. Jsem pořád připojena na nějaké přístroje, a vypadám jako bych byla napadena basebalkou, ale krom toho se cítím docela dobře.

Pořád říkám, že jsem v pořádku a že bych se cítila líp, kdybych mohla odpočívat doma ve své posteli. Oni mi nevěří.

Slade mě nechal samotnou jen jednou během mého pobytu tady. Řekl, že musí jet domů pro nějaké věci, ale když se vrátil, neměl nic než otázky.

Odpověděla jsem mu na ně, jak nejlépe jsem mohla. Řekla jsem mu, že to byl důstojník White, který údajně zatýkal Jeremyho. On pak začal šílet, když někomu volal a štěkal rozkazy.

Je protivnější, než ty sestry tady. Vlastně si myslím, že by mě mohli pustit už jen proto, aby se ho taky zbavily. Ale on řekl, že ještě nejsem připravená opustit nemocnici. Před třemi dny bych s ním souhlasila. Prvních pár dnů jsem byla mimo. Léky proti bolesti mě stále držely pod sedativy. Vlastně si ani vůbec nepamatuju ten první den. Vzpomínám si, jak jsem se jednou probudila a viděla Slada, Holly a Micaha stát v pokoji.

Holly v slzách, když vedle mě seděla a kluci tiše mluvili v rohu. Přinejmenším to byl emotivní týden. Missy neopustila nemocnici. Pokud není v mém pokoji, spí v čekárně natažená na spojených židlích. Vím to, protože Tate poslal Sladovi obrázek, když odtud jednou v noci odcházel a našel jí tam. Myslím, že mu skutečně začíná docházet, že ona se chová, jako by on vůbec neexistoval.

Vivian a Mark přicházejí a odcházejí. Vzhledem k tomu, že není Slade v práci, myslím, že Mark se musí víc ohánět, i když mě ujišťuje, že to je důvod, proč najal v prvé řadě Braxtona.

Pak je tady Parker. Přinesl mi obrovskou kytici růží a velkého plyšového medvídka, kterého koupil v dárkovém obchodě. Taky mě informoval, že to není jediná věc, kterou mi přinesl. Jen Parker může mít rande v nemocnici. Slade mi řekl, že mi Parker zachránil život a proto mu budu navždy vděčná. Dnes ráno jsem se vzbudila a viděla Slada stál venku, jak mluví s policistou, který jak se zdá stál venku na stráži před mými dveřmi pořád. Zjistila jsem, že jsme s Parkerem sami. Poděkovala jsem mu, že zachránil mě i mé dítě. Zdálo se, že je mu to nepříjemné a posunul se na židli předtím, než řekl, že jen dělal svou práci. A ačkoli vím, že jeho úkolem je pomáhat lidem, neznamená to, že udělal něco méně hrdinského.

Zaslechnu Slada a Parkera mluvit u mých dveří, když si přejíždím kanály, zatímco ležím v nemocniční posteli.

„Teď je to aktivní vyšetřování,“ informuje Parker Slada.

Vidím, jak Slade zatne ruce do pěstí po bocích. „Jak věděli, kde byla?“ vyštěkne.

Parker pokrčí rameny. „Možná na ni čekali? Nebyla ani míli od vašeho domu.“

Slade se otočí, aby se podíval na Tatea, který přichází. „Kam bylo moje auto odvezeno po nehodě?“ dožaduje se nenávistně.

„Je na skládce na kraji města,“ odpoví Tate se zamračením.

„Běž a prohlédni ho,“ dožaduje se Slade okamžitě.

Tate se podívá na Parkera a pak zpátky na Slada. „Co mám hledat?“

Slade si vjede rukou do svých zaneřáděných vlasů. „Cokoli,“ je všechno, co řekne.

Tate přikývne, než se otočí a odchází.

„Nějaká zmínka o Whiteovi?“ ptá se Slade Parkera.

Ten jen zavrtí hlavou. „Nic, zmizel stejně, jako Howard.“

„Samozřejmě. Ten zkurvysyn,“ zasyčí si pod vousy.

Snažím se posadit a prudce se nadechnu, když dostanu do svého levého boku okamžitě bolest. Oni se ke mně otočí.

„Co se děje?“ ptá se Slade ustaraně.

Zavrtím hlavou, snažíc se mělce dýchat, abych odvrátila bolest. Jakmile je pryč, snažím se na něj usmát. „Jsem v pohodě.“ Mávnu rukou. „O čem to kluci mluvíte?“ ptám se, jakmile si sednu. „Jaké otevřené vyšetřování?“

Slade přejde ke mně a posadí se. Popadne mou levou ruku a povzdechne si. „Ten chlap, který do tebe naboural? Víš, jak jsem ti říkal, že to nezvládl?“

Přikývnu. Chudák rodina. Cítím se zodpovědná za to, že do mě narazil a přišel o svůj život.

„Nebyla to nehoda,“ konstatuje tvrdým pohledem. „Ten chlap, který řídil to auto, byl Jeremy.“

Jeremy? Jak by mohl něco takového vědět? „Jak tohle víš?“

„Bylo to to samé auto, že kterého Jax vyskočil, když tě unesl z parkoviště u Larryho.“ Dlouze si povzdechne. „A minulou noc jsme dostali výsledky. Zubní záznamy potvrdily, že to byl on.“

Oči se mi rozšíří. „Ach můj Bože, to on šel po tobě,“ říkám zpanikařeně.

Slade zavrtí hlavou.

„Ano. Byl to on. Byla jsem ve tvém autě. Snažil se tě zabít, Slade.“

„Anděli,“ říká tiše. „Někdo se mě snaží zranit tím, že mi tě vezme.“

Vypustím výdech a dám si ruce přes pusu. „Ale slibuju ti. Nic se nestane. Znovu už ne. Rozumíš mi?“ ptá se, ale všechno, nač můžu myslet je, že někdo mu chce vzít jeho dítě a ženu.

„Anděli?“ dožaduje se. „Rozumíš mi? Budeš v bezpečí. Všichni si na to posvítíme.“

Přikývnu a nervózně si olíznu rty. Věřím Sladovi. Jestli je tady jedna věc, kterou vím, tak to, že zničí každého, kdo nás ohrožuje.

SLADE

Dnes propouští Anděla z nemocnice. Už je to deset dnů od té nehody, a jí se daří lépe, než si dokázali představit. Vstává a prochází se okolo, používá sama toalety a dítěti se taky daří dobře. Bude omezena v tom, co může dělat, jakmile opustí nemocnici včetně; žádné řízení auta, zvedání těžkých věcí, a tak podobně.

Sedím na téhle nepohodlné zkurvené židli, když sleduju, jak se Missy směje tomu, jak by se měla jmenovat pekárna, když dovnitř vejde doktor, aby jí zkontroloval předtím, než jí propustí.

Vstanu, když cítím, jak mi zavibruje telefon. „Můžete mi dát vteřinku?“ ptám se doktora, potřebujíc si vyřídit tenhle hovor. Hovor, na který jsem čekal tři dny.

„Haló?“ odpovím, vycházejíc z jejích dveří.

„Našel jsem to,“ zvolá Tate. „Kurva našel jsem to,“ zavrčí.

Ten zmrd. Byl to výstřel do tmy, ale muselo v tom autě být něco, co nám dá vědět, jak věděli, kde ona zrovna je. „Co je to?“ ptám se a třu si čelo.

„Je to nějaké sledovací zařízení,“ řekne. „Vypadá to jako by k tomu patřilo mnohem víc kusů, ale nemůžu je najít. Musely být odtrženy během nehody. Mám toho dost, abych se spojil s jedním kamarádem a ten to prolustroval. Už jsem dostal telefon a on mi to potvrdil.“

Zatnu čelist a sevřu pevněji svůj telefon. „Musím ti zavolat zpátky,“ zavrčím. „Doktor je tady, aby propustil tvou sestru. Zavolám ti, až jí usadím doma,“ říkám předtím, než chci zavěsit.

„Počkej,“ vykřikne.

„Jo?“

„Slade, přemýšlej o tom,“ říká rychle. „Jax jí řekl, že někdo poslouchá nebo se dívá. Jax věděl, že se někdo vloupal do vašeho domu…..“

„Co se snažíš říct, protože já se nechytám?“ vyštěknu.

„Do tvého auta se vloupali a nic neukradli. Namontovali do něj sledovací zařízení. Do vašeho domu se vloupali…..“

„A nic neukradli,“ konstatuju, když začínám chápat, co se mi snaží říct.

„Neber jí tam, Slade. Ne, dokud to místo neprohledáš.“

Podívám se dolů na hodinky a vidím, že je krátce po desáté ráno. „Zavolej Parkerovi a oba ke mně dojeďte kolem třetí,“ říkám a pak zavěsím.

*****************

Poté, co strávím hodiny přemlouváním Anděla, aby na chvíli zůstala v domě mých rodičů, ocitnu se v našem domě.

„Tři?“ ptá se Tate dívající se dolů na svoje hodinky s Parkerem, stojícím za ním.

„Jo. No, zkus vysvětlit svojí sestře, proč nemůže domů, aniž bys jí vyplašil,“ říkám. Stalo se jí toho už dost až do konce života. Nechtěl jsem jí říkat, že v jejím autě bylo sledovací zařízení, a taky že dům může být odposlouchávaný.

„Takže cos jí nakonec řekl?“ ptá se Parker.

„Termiti,“ odpovím.

Oba se rozesmějou a já se na ně podívám. „To myslíš vážně?“ ptá se Tate, když se uculuje.

Přikývnu. „Samozřejmě. Tyhle věci jsou svině.“

Parker vrtí hlavo, když vstoupíme do domu. „Tenhle dům je obrovský,“ zakňučí. „Jak do hajzlu máme najít něco tak malého?“

„Kdybys byl někdo, kdo jí chce mít na očích. Kam bys umístil kameru?“ ptám se se zvednutým obočím.

„Do ložnice,“ odpoví oba unisono.

Ta myšlenka mě znechucuje, ale je to nejpravděpodobnější místo. „Pak to je tam, kde začneme.“

Bereme popořadě každou jednotlivou věc. Postel. Matrace, komody. TV a obrázky na zdi. Cokoli, co tam je, odnášíme z místnosti. O několik hodin později jsem nasraný a taky se mi ulevilo, že jsme tam nic nenašli.

„Mohl tady vůbec ten člověk být?“ ptá se Tate rozhlížejíc se okolo.

„Jo. Když jsem se vzbudil, byla už vzhůru a v kanceláři. Vběhl jsem do ní na chodbě a pak jí strčil zpátky do kanceláře. Měli čas tady přijít,“ ujišťuju je.

„Zkontroloval jsi okenní parapety?“ ptá se Parker, když k nim přikývne.

„Ano,“ odpoví Tate.

Dám si ruce v bok a pokračuju v rozhlížení se po teď už prázdném pokoji. „Možná jsme se zmýlili….“

„Pánové,“ říká Parker, získávajíc si naši pozornost.

Podívám se na něj a on ukáže ke stropu nad námi. „Co je?“ ptám se dívajíc se na bílý strop.

„Stropní ventilátor,“ říká Parker a moje oči k němu vystřelí.

„Tam nedošáhneme,“ říká Tate. „Strop je moc vysoký. Nebyli by schopni tam nahoru cokoli umístit.“

Podívám se od stropu až k podlaze. On má pravdu. Ale kdyby byla postel tam, kam patří……. Mohl by někdo?

Vyjdu z ložnice do kanceláře a pak se vracím zpátky do ložnice poté, co si vezmu to, co potřebuju.

Ba ustoupí, když vejdu dovnitř s baseballovou pálkou. Rozmáchnu se směrem nahoru a udeřím do ventilátoru. Trvá to několik pokusů, než z něj začnou padat kusy a my zpozorujeme tu jedinou věc, kterou jsme hledali. Na základně stropního ventilátoru je připevněna malá kamera nějakého druhu. Ne větší než můj malíček. Nemůžu tomu kurva uvěřit!

„Mohlo bych jich tam být víc?“ ptá se Parker, zatínajíc ruce do pěstí po bocích, jelikož má problém kontrolovat svůj vlastní vztek.

„Vím, že byl v kuchyni, protože rozbil její vázu.“ Jak kurevsky hloupý jsem byl? Nic nebylo odcizeno hlupáku! Bylo nám ukradeno naše soukromí.

Utáhnu sevření okolo pálky a promluvím. „Pojďme a uvidíme.“ Mám náladu ještě něco rozbít.

********************

Usrknu si skotské, když sedím v obýváku mých rodičů. Světla jsou zhasnutá a pokoj je tichý, ale moje myšlenky běží rychlostí sto mil za hodinu. Tak hlasitě, až mě z toho hlava bolí.

Tři. Našli jsme tři zařízení. Dvě byly pro toho, kdo odposlouchával naše rozhovory. Jeden v kuchyni a jeden v mojí kanceláři. Ten jeden v ložnici byl pro nahrávání. A s vědomím toho, že jí někdo viděl v takovém zranitelném postavení, se mi chtělo zvracet.

Zamrkám, když se světla rozsvítí.

„Co tady děláš?“ ptá se mě táta tázavým tónem, když se postaví přede mě.

„Přemýšlím,“ odpovídám suše.

„O čem?“ Zvedne na mě obočí.

Snížím svou sklenici a posadím si ji na koleno. „Strávil jsem celou tu dobu udržováním těch, kteří jsou vinni mimo vězení; bez trestů. Pak přijde někdo a snaží se mi vzít mou rodinu a co udělám? Hraju si na Boha a trestám je všechny tak, jak uznám za vhodné.“ Přiměl jsem Jaxe zaplatit. Jeremy dostal to, co si zasloužil. Až najdu Whita, tak ho kurva zabiju. Pomalu.

Stojí tady, dívajíc se na mě dolů několik dlouhých vteřin, než přejde ke svému likérníku, nalívajíc si pro sebe drink. „To je pochopitelné. Já bych udělal to samé pro tvou matku nebo pro vás kluky.“

Zavrtím hlavou. „Kdyby ses zeptal Parkera, řekl by ti, že jsem ztratil rozum.“ Zvednu sklenici a pořádně se napiju. „Možná že taky jo.“ Už nevidím věci tak, jako dřív. Všechno, co teď vidím je nenávist a vztek.

Můj táta přejde k velkému oknu a odtáhne červené závěsy, které udělala máma, aby ladily s tímhle pokojem. Dívá se z okna a promluví. „Kdy tě naposledy viděla Samantha?“

Je ubohé, že jsem o tom musel vůbec přemýšlet. Přišel jsem rovnou do téhle místnosti na drink, když jsem se sem dostal. Někdy tohle dopoledne, když jí propustili z nemocnice. „Dnes dopoledne. Musel jsem doma něco vyřídit.“ Znovu se napiju, chtějíc pocítit ten žár.

Povzdechne si. „Odlož svou pomstu, synu. Přestaň sedět v téhle temné místnosti, zatímco se snažíš vymyslet způsob, jak někoho zabít.“

„Ale….“

„Žádná ale.“  Pustí závěs a ony spadnou zpátky na svoje místo. „Venku je policejní auto.“ Parker zavolal důstojníkovi Bradovi poté, co jsme našli první zařízení v naší ložnici. Skončili tím, že nám řekli více podrobností. Snaží se zjistit, jestli mohou vysledovat toho, kdo si koupil to zařízení, které použili v našem domě. „Tvá matka a já jsme tady. Alarm je nastavený. Běž nahoru a buď se svou ženou.“

Dlouze si povzdechnu. „Nemůžu to nechat být,“ říkám svírajíc svou čelist.

„Neříkám ti, abys to nechal být. Říkám ti, abys počkal, jednal pomaleji. Máš zbytek svého života na to, abys je přiměl za to zaplatit. Sestrojit svou pomstu,“ říká uvolněně.

„Není jí dovoleno nic víc, než ležet v posteli.“ Rychle vstanu při zjištění hněvu, který tak snadno v těchto dnech přichází. „Já jsem jí to udělal.“

Položí svůj nedotknutý drink na konec stolu. „Ne, neudělal. Oni jí to udělali.“

„Kvůli mně.“ Zavrtím hlavou. „Celou tu dobu to bylo přímo přede mnou. Kdybych to viděl, mohl jsem tomu všemu zabránit.“

Táta si povzdechne. „Možná,“ říká upřímně.

Znovu padnu zpátky do křesla a dívám se dolů do své sklenice. „Myslel sis někdy, žes udělal špatné rozhodnutí?“ ptám se tiše.

Odpoví rychle. „Že jsem si vzal tvou matku? Ne,“ odpoví, znějíc šokován mou otázkou.

Zavrtím hlavou. „Tvá kariéra.“ Podívám se na něj a kdyby se tak cítil, nedal by to znát. „To byl můj životní sen. Být jako ty.“ Trošku se usměju. „Abys byl hrdý na to, čím jsem se mohl stát.“

„Vždycky jsem byl na tebe hrdý, synku,“ říká přicházejíc ke mně.

Uhnu mu, umožňujíc mu posadit se vedle mě na gauč. „Nevím, jestli to ještě můžu dělat.“ Podívám se na něj. „Vždycky jsem viděl jen tu jednu stranu života. Teď, když vím, jaký je to pocit mít někoho, kdo je od tebe odtržen….“ Odmlčím se a polknu tu tloušťku v mém krku. „Všechno, o čem můžu přemýšlet, je že ten muž, kterého jsem kdysi obhajoval, byl jedním z těch, kteří byli zapojeni v ubližování ženě, kterou miluju,“ říkám a dlouze vydechnu.

Můj táta ví o všem, co se stalo v plném detailu a já vím, že se cítí stejně zodpovědně, jako já.

Položí mi ruku na rameno a promluví. „Tví matka a já jsme vám vždycky říkali, abyste následovali svoje sny.“ Usměje se. „Mým úkolem rodiče není posuzovat tvoje rozhodnutí v životě. Je to milovat tě bez jakýchkoli hranic, bez jakéhokoli očekávání. A já budu dělat jen tohle – Milovat tě kvůli tobě a za to, čím chceš být.“

Polknu knedlík v krku. „Jsi mladý, Slade. Máš ženu, která tě miluje a máš dva milující rodiče, kteří jsou tady, aby ti pomohli jakkoli budeme moci.“ Postaví se a podívá se dolů na mě.

A já přikývnu. „Musím to udělat.“ Odkašlu si. „Kvůli svojí rodině. Je správné to udělat.“ Tahle práce už není součástí mého života. Musím odejít.

Překvapí mě, když se usměje. „Souhlasím.“ Pak se otočí a odejde z místnosti.

Padnu zpátky do křesla a zavřu pevně oči. Nenávidím sám sebe. Nenávidím se za život, do kterého jsem jí vtáhnul. Zasloužila si mnohem víc. Naše dítě si zaslouží něco lepšího. Je mi jí líto, že se zamilovala do někoho, kdo si od ní drží odstup, když mě potřebuje mít po boku.

S pocitem, že se mi teď trochu ulevilo na mysli, vstanu z křesla a jdu nahoru. Je čas udělat změnu.

Vstupujíc do svého starého pokoje, stojím v tmavé místnosti, když se moje oči dívají na ní, zatímco leží v posteli. Stále vidím její bezvládné tělo uprostřed silnice, zatímco jí Parker oživuje. Pořád se mi tenhle obrázek života vzdaluje bez ohledu na to, co dělám. A to mě kurevsky děsí k smrti. Pokaždé mě kvůli tomu zabolí srdce.