TD - 22. kapitola

Překlad: Marťa

„Jsi vzhůru?“ Zeptala se Cammie a páčila mi prsty oční víčka od sebe.

„Ne,“ lhala jsem a otočila se od její ruky.

Zasmála se a převrátila mě tak, aby si na mě mohla vlézt a svou vahou zatlačit do matrace. Proč sociální pravidla, existující pro zbytek světa, neplatí i pro mou sestru? Začala skákat nahoru a dolů na mojí posteli. To nebylo chování normálních lidí.

„Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se,“ říkala přitom a připomněla mi tím, jak jsme vítaly Štědrý den.

„Cammie, ty mrcho hubená, slez ze mě.“

Vystrčila spodní ret a pak na mě spadla horní částí svého těla.

„Au!“ Vykřikla jsem, když se její hlava srazila s mou bradou.

„Omlouvám se, ale jsi nudná, když spíš a já jsem zvědavá, jak probíhala včerejší noc,“ řekla a najednou ze mě sklouzla, jakoby si uvědomila, že bych ještě měla spát. Nemluvě o tom, že mi zlomila čelist.

„Nic se nestalo,“ odpověděla jsem a zírala na svůj strop. Poté, co jsme opustili učebnu, našli jsme naše doprovody a zamířili k limuzíně. Cesta domů byla tichá a plná napětí. Vůbec ne, jako při cestě na ples. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo upírat pohled ven z okna.

Cammie se mě dál nevyptávala. Místo toho si ke mně lehla a položila si hlavu vedle mého ramene a chvíli jsme tak strávily v tichosti. Poté, co naši rodiče zemřeli a já se stala Cammiinou poručnicí, Cammie většinu nocí spala se mnou. Bylo to tak jednodušší. Cammie byla moje konstanta, má skála a já jí chtěla být stejnou oporou. I když jsem žila v Jasonově domě, pořád jsem cítila, že je mou stabilitou a já se ten pocit snažila udržet tak dlouho, jak jen to bylo možné.

„Zahrála bys mi, co jste zatím napsali?“ Zeptala se.

Přikývla jsem a posadila se, ale když jsem se podívala znovu, moje kytara, která vždycky stála vedle nočního stolku, byla pryč.

Musela jsem jí nechat v Jasonově pokoji.

„Vydrž, jen si dojdu pro kytaru,“ řekla jsem a vyklouzla zpod deky.

Cammie si lehla zpátky do polštářů. „Dobře, ale jestli se nevrátíš do pěti minut, půjdu tě hledat. A nezaklepu, abych nezkazila překvapení.“

Obrátila jsem oči v sloup, když jsem vycházela z pokoje. Neměla bych být dlouho pryč. Jason pravděpodobně, tak jako tak, nebyl ve svém pokoji. Schody do třetího patra jsem vyběhla po dvou a chystala se zaklepat na dveře, když jsem uslyšela zvuk kytary. Měla jsem jít pryč nebo zaklepat. Měla jsem mu dát vědět, že tam stojím, ale nemohla jsem, protože o vteřinu později jsem uslyšela zpívat jeho hluboký hlas, a byla jsem úplně ztracená.

Milovat tě, je největší trápení

Dnes příliš, zítra ne dost

Pokud to má být takové

Pak jsem zvolil špatně

Ještě moment jsem tam stála v naději, že bude pokračovat, ale pak jsem uslyšela vzdálený zvuk vyzvánění jeho telefonu. Přitiskla jsem ucho blíž ke dveřím. Samozřejmě jsem věděla, že to, co dělám je špatné, ale byla jsem tak blízko, abych zjistila o Jasonovi něco víc, že jsem prostě nemohla odejít.

„Ahoj andílku,“ řekl tiše. „Ne, nemám práci,můžeme si povídat. Vyspala ses včera dobře?“

„Co to děláš?“ Ozvala se za mnou Cammie a já vyskočila alespoň metr vysoko.

Otočila jsem se k ní a držela si ruku na prsou, jako by to mělo uklidnit mé bušící srdce. Vzhlížela ke mně z druhého patra, ale já neměla slov. Moje mysl byla příliš zaměstnaná textem, který jsem Jasonaslyšela zpívat a tím, jestli byl o mě nebo ne. Milovat tě. Milovat tě. Milovat tě.

Ale s kým to telefonuje

„Špehuješ ho?“ Zašeptala Cammie a přistoupila blíž ke schodům. Oči se mi rozšířily ještě víc.

Zavrtěla jsem hlavou a seběhla schody k ní, chytila jí za ruku a odvlekla pryč.

„Zahraju ti později. Pojďme si dát něco k snídani,“ řekla jsem a ani se neobtěžovala otočit, abych zjistila, co si o tom myslí.

***

Cammie odjela později toho odpoledne.

Jak jsem stála ve dveřích a sledovala odjíždějící vůz, který jí vezl na letiště, žaludek se mi zkroutil do uzlu. Poslední dva dny byla můj nárazník. Když tady byla, Jason a já jsme se chovali slušně. Ale když teď odjela, nebyla mezi námi žádná překážka.

Natáhla jsem si džíny a svoje červené boty, abych se mohla projít po pozemku. Zastavila jsem se na návštěvu uDotty, a Jaspera jsem dokonce přesvědčila, aby si ode mě vzal kostku cukru. (Ten zatracený kůň k ní čichal dobrých třicet minut, než se rozhodl, že to není jed.) Šla jsem lesem kolem domu, dýchala čerstvou vůni borovic a snažila se vyřešit neřešitelnou rovnici ve své hlavě. Pomohla jsem LuAnne s obědem a na hodinku jsem se s ní posadila k časopisu o bydlení a vybírala svou vysněnou kuchyni.

V podstatě jsem dělala všechno proto, abych nepotkala Jasona.

Včerejší noc jsem ještě sama sebe klamala, aby si myslel, že on a já jsme na stejné vlně. Bavili jsme se. Žádné závazky, jen sex. Ale pak jsem uslyšela tu píseň o lásce a uvědomila jsem si, že tohle bylo to, co jsem chtěla. Chtěla jsem, aby tu píseň napsal o mně. Chtěla jsem, aby jeho láska ke mně byl největší z komplikací v jeho životě. Věděla jsem, že je složitý, ale někdo musel prorazit jeho ochranným valem, že jo?

Tak proč ne někdo, jako já?

Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo ten den hrál vyhýbací hru. Když jsem konečně sebrala odvahu a šla za ním nahoru, Jason tam nebyl. Jeho pokoj byl prázdný, stejně tak veranda, a když jsem se podívala přes zábradlí dolů, viděla jsem jeho Jeep, jak jede pryč.

Obrovský dům byl tichý, a abych udělala něco s prázdnotou ve své mysli, šla jsem k sobě do pokoje, vyřídila emaily a udělala sérii cviků navíc. Můj trenér by na mě byl hrdý za to, že jsem udělala další složitý cvik jógy, ale ani to mě nerozveselilo. Chtěla jsem prostě vidět Jasona a zeptat se ho, co si myslí.

***

Přišlo mi zajímavé, že plně věřím v lásku. Postavila jsem svou kariéru na psaní písní o lásce, protože jsem opravdu věřila v to, co představovala. Ale teď, když mi život předvedl prezentaci mé vlastní verze milostné písně, jsem se snažila svoje texty neodsuzovat. Bylo tolik věcí, které nám stály v cestě. Znali jsme se jen tři týdny. Nebyla jsem připravená na vztah. Bylo víc věcí, které jsme o sobě nevěděli, než věděli. Vztahy mezi celebritami dopadly dobře jen málokdy.

Bylo snadné postavit mezi nás cihlové zdi. Tak snadné, že když o půlnoci bouchl do dveří mé ložnice, měla jsem své zdi udržet silné, ale stačil jediný pohled na něj, jak stojí v mých dveřích a zcela se zhroutily. Stejně, jako to, že jsem tam zase ležela naprosto bezbranná.

„Nechci o ničem mluvit,“ řekl, zamířil k mojí posteli a strhl ze sebe tričko.

Opřela jsem se do polštářů. „Ani já ne.“

A byla to pravda. Nechtěla jsem s tímto mužem mluvit o logice naší lásky.

Chtěla jsem naši lásku cítit, nasávat jí, dokud to ještě šlo.

Kalhoty mu spadly na zem, když je rozepnul a já si přes hlavu přetáhla noční košili.

„Nevím, co se děje,“ řekla jsem, když vylezl na postel a stáhl ze mě přikrývku.

„Ani já ne,“ odpověděl. Měli jsme podobné odpovědi a bylo jasné, že jakékoliv rozhodnutí, které budeme muset učinit, nebude vyřčeno dnes v noci.

V posledních několika dnech jsme na sebe neměli tolik času. Když už jsme našli chvíli, byla to včerejší noc v té třídě, ale bylo to neohrabané a uspěchané. Nic ve srovnání s magií, kterou jsme vytvářeli ve dnech předtím, než přijela Cammie. Teď jsme byli zase sami, jen on a já, se zbytkem noci před námi.

„Prosím, neposílej mě pryč,“ řekl, než mě políbil na krk a pokračoval se svými rty dolů po mých prsou.

„Ne. Ne. Nechoď,“ řekla jsem a slyšela to, jak se mi třásl hlas.

Dřív bych si vytrhla srdce, než ho požádat, aby odešel. Nic z toho nebylo zdravé a od samého začátku to bylo, jako nemoc. Teď jsem byla proti vedlejším účinkům naprosto bezmocná. Udělala jsem to, co pokaždé. Nechala jsem jeho tělo ovládnout to mé, jako rakovina.

Prsty si propletl s mými, než je zvedl a držel mi je za hlavou.

Poprvé, když jsme měli sex, to bylo uspěchané, hlasité a zoufalé. Byla jsem divoká z něj.

Ale podruhé a potřetí, jsme byli pomalí a líní, jako by svět začínal a končil na posteli, v Jasonově pokoji.

Nevzpomínám si, že bych ho žádala, aby zůstal v mé posteli poté, co jsme skončili, ale nevzpomínám si, že by chtěl odejít. Takže jsme on a já po sexu neutíkali. Zůstávali jsme. V té době mi nepřišlo divné, že spolu spíme v jedné posteli, ale když jsem se druhý den ráno probudila a znovu našla svůj svět vzhůru nohama, lpěla jsem na té myšlence, jako o život.

Netlačila jsem nás někam, kde bychom byli něco víc?

Měla jsem nechat Jasona, aby mě dál ovládal?

Nepřidávala jsem jen našim okamžikům větší význam, než jaký ve skutečnosti byl?