TB - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Přetváření Neilova snu do ambiciozní charity. Jedna z věcí, na které je na světě nejpyšnější. A trochu vzpomínek na dítě, které mohla mít Sophie s Neilem, kdyby se tehdy rozhodli jinak. Vychutnejte si kapitolu plnou pohodu, moc dalších jich už nebude. Sinnel

Elwoodovo krizové centrum pro oběti znásilnění vypadalo jako banka. Ve skutečnosti to bývalo sídlo banky, kdy použili některé ze sladkých vládních finančních grantů na nový komplex nóbl kanceláří. Neil skočil po jedné budově ze starých sídel za cenu, která mě málem donutila zvracet.

Pak jsem si vzpomněla, že stejně bychom nikdy nezvládli utratit to směšně nehorázné množství peněz, které jsme měli a skutečnost, že část z nich použijeme na dobrou věc, nás nedovede k bankrotu.

To byla ta nejdivnější věc na tom, když je člověk bohatý. Nikdy jsem si na to nezvykla, dokonce ani po třech letech, kdy jsem žila s bilionářem. Vypadalo, jakoby naše peníze na účtu nikdy nemizely, ale stále k nám proudily. Až mi to přišlo podivné. Třeba před pár týdny jsem s Holli a Penny zašla do Targetu a utratila tam tři sta dolarů. Jistě, Holli je utratila také, ale ona při tom lamentovala. Já byla jen naprosto zmatená, jak jsem dokázala odejít bez lampičky za dvacet pět dolarů, která byla super roztomilá. Když jsem přišla domů, pomyslela jsem si, že není žádný problém to, že si můj manžel koupil ještě další auto.

Ale na žádné auto, bez ohledu na to, jak bylo rychlé nebo možná i nelegální mohlo být na ulici, nebyl Neil pyšnější než na budovu, před kterou jsme teď stáli. Představovala jsem si všechny ty roky hněvu a hluboce pohřbené bolesti.

Vzpomněla jsem si na to, co řekl Emir minulou noc: „Nikdy jsem neviděl tak umně přetvořenou bolest.“ Byla jsem tady a tohle bylo přesně ono, všech těch sedmnáct poschodí.

„Takže tohle je atrium,“ řekl Neil, když mě s Emmou a Michaelem prováděl ohromujícím lobby. V náručí měl Olivii. Vlastně kdykoli byla poblíž, nikdy nebyla jinde než u dědečka. Soustředěně ho pozorovala. Když ukázal nahoru, snažila se následovat jeho prst. Vysoko nad hlavami jsme měli prosklený strop. Čtyři nižší patra měly balkony, které zasahovaly do volného prostoru. Nad nimi pak byly hladké bílé stěny, od kterých se odrážela světla. Okna sahala až k podlahám, ale nebyla otvírací. Neil nám vysvětlil, že to je z důvodu minimalizování rizika sebevražd.

Cítila jsem v sobě smutek, vztek i trochu poraženectví z toho, že tohle nádherné místo má tak smutný účel. Jakmile otevřeme, dva městské útulky už měli v plánu poslat sem ohrožené dospívající lidi a pak tu je nekonečný zástup lidí, které potřebují právní a zdravotní pomoc, případně pomoc s duševním zdravím, které by mělo toto centrum poskytovat.

„Ty schody,“ řekla Emma s pokrčeným nosem nad schodištěm. Neilovi připadaly naprosto dokonalé, ale já jsem souhlasila s Emmou. Byly to široké kulaté stupínky, které se kruhovitě stáčely na své cestě do druhého patra.

„Co je na těch schodech špatného?“ ptal se Michael, jako by právě Emma srovnávala Monu Lisu s malbou tříletého dítěte.

„Děkuji ti, Michaeli,“ řekl Neil a mě s Emmou přejel sarkastickým pohledem. Olivia si žvanila pro sebe a na něco ukazovala, ať už to v jejím dětském jazyce znamenalo cokoli. Neil ji políbil na tvář. „Také zbožňuješ Afi´s schodiště, že jo?“

„Myslím, že ukazovala na fontánu,“ řekla Emma a ukázala na vodní prvek, který byl zasazený v křivce schodiště. Fontána byla jednou z mála věcí, kterou se Neil rozhodl nepřestavovat. Tvořila ji vysoká měděná stěna s kontrastní texturou, přes kterou přetékala voda.

Ještě před týdnem to tu všechno bylo cítit barvou a stavebním prachem z rekonstrukce. Na mramorových podlahách ležela plastová fólie, aby ji ochránila před těžkými, pracovními botami dělníků. Stůl na recepci zatím ještě nebyl na svém místě. Místo ukazatele k velkým protipožárním dveřím u konferenčního centra visela jen změť drátů ze stropu. A teď tu bylo všechno na svém místě.

„Sophie, vypadáš jako bys to tu ještě nikdy neviděla,“ řekla Emma se smíchem.

S nakrčeným nosem jsem mžourala na prosklený strop. „Viděla jsem to tu častokrát. Ale nemůžu uvěřit tomu rozdílu.“

„Pojďte,“ řekl Neil jako dychtivé dítě, která nám chce ukázat svůj pokoj. „Začneme nahoře a budeme pokračovat cestou dolů.“

Neil nás provedl od shora, kde byla připravena dočasná přístřeší – podkrovní byty pro lidi, kteří potřebovali utéct před svou situací se svými dětmi nebo blízkými – přes lékařské centrum, kde mohli pozůstalí dostat první pomoc a následnou péči až ke call centru, kam se v červenci přesune stávající linka. Konzultanti a odborníci, které Neil najal, mysleli na všechno – na bezpečnost, soukromí i potřeby pomocníků, kteří by mohli začít trpět syndromem únavy.

Já už to všechno viděla, takže jsem se mohla soustředit na Neila. Na tohle zařízení byl mimořádně hrdý a také k tomu měl svůj důvod. Tohle bylo přesně to, co město potřebovalo. Bylo to něco, co potřebuje každé město, bohužel, ale tohle jsem Neilovi říct nemohla. Mohl by chtít zachránit celý svět – on nezvládal myslet v malém měřítku.

 „Jednoho dne bych to chtěl rozšířit,“ řekl Neil, když jsme vystoupili z výtahu do atria a naše prohlídka budovy skončila. „Nebo založit fond na soukromou síť center, která by pomáhala obětem.“

„Tati, kolik tě to všechno stálo?“ zeptala se Emma, naprosto přímočará jako vždycky. Napadlo mě, zda četla ten článek v The Forbes.

„Hodně.“ Tohle byla omezená odpověď, kterou Neil dával všem, kromě naší účetní a mě. Kdokoli si však mohl údaje o projektu, kde byl i oficiální rozpočet najít na Googlu. „Ale neboj. Většina z toho pochází z darů, jak firemních, tak i soukromých, takže tohle místo bude financováno z vlastních zdrojů.“

„Tvůj otec je v pozici, aby to nastartoval a zároveň i silně podporoval díky své nevýslovné filantropii,“ dodala jsem. Nechala jsem si však pro sebe své obavy z toho, že i po vší té práci a vynaložených obrovských sumách peněz by centrum mohlo selhat.

„A existuje několik skupin, které s námi spolupracují a podílejí se na nákladech -“

Olivia ho přerušila vydáním zvuku, který připomínal zvuk, když se točí zmrzlina ze zmrzlinového stroje. A ten zvuk měl původ někde v její pleně.

„No, děkuji ti za podporu,“ řekl Neil suše a předal ji Emmě. „Věřím, že tohle patří tobě?“

I když Neil svou vnučku bezmezně miloval, ohledně výměny plenek byl neústupný.

„Nech mě ji přebalit!“ dychtivě jsem se přihlásila. „Můžu předvést své dovednosti. Trénovala jsem.“

„Trénovala?“ Emma zvedla jedno obočí. Její mimika byla přízračně stejná jako mimika jejího otce.

„Jo,“ trvala jsem na svém. „Zaplatila jsem si někoho, kdo mě naučil, jak vyměnit plenku, a pak mě to nechal na jejich dítěti trénovat.“

Emmě spadla čelist. „Sophie, chci věřit tomu, že si ze mě děláš šprťouchlata, ale obě žijeme v tomhle městě a obě víme -“

„Klid, utahuji si z tebe.“ Zavrtěla jsem cestou směrem k toaletě hlavou. „Ale pomysli na tu promarněnou příležitost. Mohla bys pronajímat zadeček tohohle nádherného dítěte cizím lidem, aby se učili přebalovat.“

„Nejsem si jistá, zda mám být zděšená z toho, že mi navrhuješ, abych prodávala zadek vlastní dcery nebo tleskat tvé vynalézavosti.“

„Od svého otce bys na to dostala neomezené rady.“

Pohlavně neutrální prostor sloužil jako samostatná místnost se zařízením potřebným pro rodiče s malými dětmi. Byl zde vestavěný přebalovací stůl s tvarovaným plastovým oválem, který zabraňoval malému dítěti vyklouznout.

„Wow, skutečně mysleli na naprosto všechno,“ řekla Emma, zatímco přejížděla prsty po hladkém plastu.

Jemně jsem položila Olivii na pult. Zatímco jsem jednou rukou prohrabávala tašku s plenami, kterou Emma postavila na stůl vedle mě, druhou rukou jsem ji stále přidržovala.

„Nemyslím, že by se chystala vyskočit,“ řekla Emma, i když jsem z jejího úsměvu viděla, že oceňuje péči, kterou její dceři věnuji.

„Stačí jen vteřina,“ opakovala jsem slova svojí babičky, kterými vždy varovala o nebezpečí toho, že u dítěte může ke katastrofě dojít kdykoli.

Emma mě sledovala, jak jsem Olivii sundala plnou plenku a během chvilky ji nasadila čistou. „Skutečně v tom začínáš být hodně dobrá.“

„Děkuji. Téhle chvály od experta si skutečně vysoce cením.“ Nakrčila jsem nos a udělala jsem na Olivii praštěnou grimasu. Zamilovaně jsem vrněla: „Ach, můj bože, v tvých plenkách to smrdí jako v kanalizaci!“

Emma se rozesmála. „Byla bys skvělá máma, víš?“

Ta poznámka byla z její strany dobře míněna. I když Emma věděla, že v době, kdy jsme s Neilem byli v našem vztahu v začátcích, byla jsem na potratu a při několika příležitostech jsem se jí zmínila, že neplánujeme děti, byla jsem si jistá, že jsem jí nikdy definitivně neřekla, že je skutečně nechci. Tahle věc mi přišla jako moc soukromá.

„No, možná v jiném životě,“ řekla jsem záměrně nenuceně.

„Nebo v tomto,“ pokrčila Emma rameny. „Vidím tátu, když je s Olivií. Děti vždycky miloval.“

„Tvůj táta už nemůže mít děti,“ připomněla jsem jí. Ve skutečnosti byla jedna z největších Neilových obav ta, že kdybych náhodou otěhotněla, dítě by mohlo být poškozené, díky vší té chemoterapii, kterou prošel. I když šance na početí po transplantaci kostních buněk byla staticky vzácná, přece jen se toho hodně bál.

„Nemůže, ale není to jako že -“ zarazila se. „Tohle ode mě není fér, že. Kdybyste vy dva chtěli děti, teď byste je měli.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „A měli jsme tu možnost. Nevyužili jsme ji.“

Složila jsem použité dětské ubrousky se špinavou plenkou do pytlíku, které zde byly k dispozici, a vyhodila ji do kruhového odpadkového koše. Když jsem si šla umýt ruce, Emma zvedla Olivii k sobě.

„Navíc,“ pokračovala jsem, když jsem si sušila ruce u automatického sušiče, „Kdybychom měli vlastní dítě, nemohli bychom si tak užít to tvé.“

Při téhle konverzaci se mi najednou v hlavě vynořila vzpomínka, která se mi nelíbila. Zatímco jsem sledovala Emmu, jak Olivii zapíná mezi nohama její růžově pruhované bodýčko, najednou mi to došlo.

Neil jí musel něco říct.

Nikdy bych ho z toho podezírala, kdybych na to před několika týdny nenarazila. Šla jsem si do Neilova stolu pro prázdné šeky do své šekové knížky, a když jsem je tam hledala, našla jsem tam i malý černobílý výtisk z ultrazvuku z doby, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Tehdy jsem mu tím tu novinku oznamovala, i když ve zpětném pohledu jsem na to mohla jít jemněji. Poté, co jsem podstoupila potrat, jsme už o tom, s výjimkou bezprostředně následující noci, nikdy nemluvili. Byli jsme až po uši zabořeni do té věci s rakovinou a chemoterapií, takže na to ani nebyl čas. Možná jsme o tom v minulosti někdy mluvili, ale nic zásadního, na co bych si vzpomněla. To, že jsem tu fotku našla, mě překvapilo, ale nebyla jsem tím otřesena. Pomyslela jsem si na to, že si snímek Neil chtěl schovat z nějakých sentimentálních důvodů, a prostě jsem ho vrátila zpátky tam, kde jsem ho našla a pokračovala dál ve své práci.

Načasování Emminy otázky tedy muselo být zřejmě náhodné, protože o té fotce v Neilově stole nevěděl nikdo kromě nás dvou. Ale musel tu být nějaký důvod, proč si ji nechal, a já se začínala ptát sama sebe, zda za tím nebylo něco víc.

Vrátili jsme se k mužům, kteří na nás čekali v atriu. Neil s Michalem znovu obdivovali to schodiště.

„Tady je moje oblíbená holčička,“ řekl Neil, vytáhl ruce z kapes a zamířil k nám. Hned si přebral Olivii z Emmina náručí.

„No, aspoň vidím, jak si stojím na žebříčku,“ řekla Emma s rukama v bok.

„Mohlo by to být i horší. Mohla bys být až na třetím místě.“ Vrhla jsem na Neila lstivý pohled a on na mě mrkl. Otočila jsem se k Emmě. „Dáte si něco k obědu?“

Emma s Michaelem se po sobě podívali. Ten pohled jsem znala – častokrát jsem ho vrhala taky nebo jsem byla jeho příjemcem.

„Ne...“ začala Emma s omluvným pokrčením ramen. „Víš, Michael má před sebou volný víkend a my jsme...“

„Je spoustu věcí, které potřebujeme zařídit,“ vstoupil do toho Michael. „Vzhledem k tomu, že mám volný den -“

„Prostě chcete sedět jen v prádle a dívat se na Netflix. Chápu.“ Rozhodně jsme jim to neměli za zlé. S Neilem jsme z přesně toho samého důvodu víc než jednou používali tu výmluvu plnou vytáček, jak toho strašně moc potřebujeme udělat.

„Víme, že to chápeš,“ pronesl Michael s úlevou. Odkašlal si a pak pokračoval. „Stejně tak i vy, pane Elwoode. Nechtěl jsem naznačit -“

„Tak běžte. Bereš mi moji drahou holčičku. Zase,“ řekl Neil s předstíraným podrážděním. Než Olivii podal jejímu otci, políbil ji na tvář.

Když jsem viděla Neila s Olivií, obvykle mi moje biologické hodiny začaly běžet na plné otáčky. Nechápu, co je tak zvláštního na mužích s dětmi, ale tahle kombinace se mnou prováděla divy. Věděla jsem, že v tom nejsem sama – Holli mi říkala tu samou zatracenou věc o Chrisu Hemsworthovi. Ale myslet si, že někdo vypadá naprosto rozkošně, není to samé, jako když to chcete pro sebe ve svém skutečném životě. Doufala jsem, že Neil to ví.

Vzhledem k tomu, že gala otevření už mělo být zítra, rozhodli jsme se s Neilem zůstat v našem bytě na Páté Avenue. I když už jsme tam trvale nežili, v době, kdy jsme se dali dohromady, to byl jeho domov a poté, co jsme se přestěhovali zpátky do New Yorku, jsme tam bydleli. Vždycky jsem se tam cítila jako doma. Jako prostě v jiném domově.

Seděla jsem na posteli, natírala si lýtka tělovým mlékem a dívala se u toho na televizi. Neil vešel do ložnice, čerstvě osprchovaný, mokré vlasy sčesané dozadu a s ručníkem kolem boků.

„Vypadá to, že zítra v noci přijde nějaká sněhová vichřice,“ řekla jsem a v žaludku jsem cítila úzkost. „Doufám, že to nepokazí party.“

„Nemělo by,“ řekl Neil, sundal si ručník, odhodil ho stranou a zalezl si do postele. „Skoro všichni, kdo se mají účastnit, jsou již ve městě.“

„Pravda. Ale nejsem si jistá, zda budou ochotni vytáhnout ven staré sněžnice, nazout si je a vydat se přes celé město.“ Usmála jsem se na něj. „Omlouvám se. Jen jsem se snažila o černý humor. Prostě chci, aby to pro tebe dobře dopadlo.“

Načechral si polštáře, které měl za zády. „Dopadne to dobře. A jestli ne, tak to nevadí. Všechny šeky dárců jsou už vypsané. Teď sem jen míří předvést světu svou filantropii a vypít všechno moje dobré šampaňské.“

„No, to je ten důvod, proč tam jdu.“ Nabrala jsem si do dlaně další mléko a pustila jsem se do mazání svých stehen. Přemýšlení o těch dárcích mě vrátilo zpátky k mému rozhovoru, který jsme vedly s Emmou v centru. „Hele. Emma mi dneska v té přebalovací místnosti řekla něco trochu divného.“

„Nedokážu si představit, že by Emma mohla říct cokoli divného,“ řekl Neil suše.

„Ne, to, co řekla, nebylo divné. Jen se to prostě zdálo divné mně. Zeptala se mě, proč nemáme dítě.“ Dobře, s odstupem času to možná bylo od Emmy divné, že se mě na to ptala. Zvlášť když v minulosti vypadala tak vyděšeně z toho, že bychom se mohli s jejím otcem rozmnožovat.

Neil zvedl dálkové ovládání a přepnul televizi jinam – aniž by se mě předtím zeptal, zda se na něj stále ještě nedívám, což bylo tak otravné. „Zajímalo by mě, zda s Michaelem neuvažují o tom, že by se pokusili o další.“

„Prostě mě napadlo, víš, jestli jsi jí neřekl něco, co by v ní mohlo vyvolat dojem, že...“ Pokrčila jsem rameny.

Zkroutil rty v ironickém úsměvu. „Že jsem jí řekl něco, co by v ní mohlo vyvolat ten dojem, že tě chci mít těhotnou?“

Strčila jsem do něho. „Ne, nedělej tu osla. Prostě jsem chtěla...“ Přišla správná chvíle si to vyjasnit. „Když jsem onehdy hledala čisté šeky, našla jsem něco ve tvém stole.“

Zatvářil se zmateně.

„Něco, o čem jsem si myslela, že si to už dávno vyhodil.“ Bože, nechtěla jsem to vyslovit. „Ehm, ultrazvuk.“

„Aha.“ Sklopil oči.

„Nevadí mi, že sis ho nechal.“ Byla bych raději, kdyby to nedělal, ale taky jsem věděla v hloubi duše, že ta volba, kterou jsme udělali, byla pro mnohem těžší pro něj než pro mě. „Vím, že jsi měl úplně jinou zkušenost, než já. Jestli potřebuješ truchlit -“

„Ne, ne truchlit,“ řekl rychle. „Jen vzpomínat. Udělali jsme, co jsme museli v té době. Kdyby věci tehdy byly jinak, možná bys to cítila jinak. Možná ne. Jestli toho lituji? Samozřejmě, že ano. Jedna věc je říct, že nechceš další, hypotetické dítě. Když však stojíš tváří v tvář skutečnému dítěti, když myslíš na to, jak dítě -“

Zhluboka jsem se nadechla. Tohle jsem nechtěla poslouchat.

Jeho výraz změkl do naprosté bezmocnosti. „Sophie, tohle je oblast, ve které je naše myšlení – nechci říct nekompatibilní. Ale naše náhledy nejsou stejné. Já jsem jiná generace než ty. Pro mě je potrat stále poměrně tabu. A mám dítě. Takže vždycky budu myslet na to, které jsme neměli jako… no, jako na své dítě. Právě proto jsem si nechal ten obrázek. Ale to neznamená, že chci dítě teď. Zvlášť když vím, jak to cítíš ty.“

„Aha.“ To bylo víc než jen odpověď, kterou jsem očekávala.

„A určitě bych něco takového neprobíral s Emmou,“ pokračoval. „Přišel bych s tím za tebou. Ale tyhle dny jsou za námi, Sophie. Blížím se k šedesátce jako by to byla cihlová zeď -“

Zakroutila jsem očima. „Je ti padesát jedna, ty králi dramatu.“

„Ať je to, jak chce,“ řekl tím polopřísným tónem, který používal, když jsem si s nadsázkou dělala srandu z jeho věku, „Když jsme se k sobě nastěhovali a pak se vzali, vždycky jsme si rozuměli v tom, že nebudeme mít děti. Rozmyslel bych si to pouze v případě, pokud za mnou přijdeš a řekneš, že bys ho chtěla.“

„A to nečekám, že by se stalo,“ řekla jsem a vetřela jsem si zbytek mléka do rukou. „Omlouvám se, že jsem s tím na tebe udeřila teď, když už jsi kvůli tomu gala otevření pod takovým tlakem.“

Přikývl a pak se odmlčel. „Víš, ve skutečnosti žádný tlak necítím. Na všechno, co bych mohl ovlivnit a změnit, je už moc pozdě. Teď už je všechno mimo moji kontrolu. Nemá žádný smysl dělat si jakékoli obavy. To jediné, co musím, je pamatovat si svůj projev.“

Kdyby se Neil postavil a prohlásil, že je Ježíšem Kristem a vrátil se na Zemi na poslední soud, překvapilo by mě to méně. „Cítíš se dobře? Protože mě znepokojuje tvoje připuštění, že jsou věci mimo tvou kontrolu.“

„Jsi velice zábavná, víš?“ zavrčel. „Upřímně řečeno, jak tenhle projekt pokračuje, cítím se… lehčí. Už mě méně tíží to, co se stalo v minulosti. Moje potřeba kontrolovat každý aspekt mého života, dokonce i věci, které jsem ovlivnit nemohl… připadá mi to méně důležité. Nevím, jestli je to díky terapii nebo tím rozptýlením, které mi poskytuje budování centra.“

„Myslím, že je to kombinací obojího. A protože z něčeho hrozného, co se ti stalo, vytváříš něco úžasného.“ Potřeboval, aby si na tom přiznal svoji obrovskou zásluhu. „Vím, že to bude znít divně od někoho, kdo je o polovinu mladší než ty, ale jsem na tebe pyšná.“

„Nezní to „divně“, když to říká má žena.“ Sklopil oči k mým nohám. „Víš, je nějaká možnost….“

Zvedla jsem obočí a podala mu láhev s mlékem.

„Víš, co je nejlepší na tom tvém fetiši k nohám?“ zeptala jsem se šťastným povzdechem, když jsem se pohodlně uvelebila.

„Všechny ty masáže nohou.“ Převalil se ke mně pro rychlý polibek. Pak se znovu narovnal do sedu na konci postele. V klíně měl moji nohu.

„Ne, opravila jsem ho. „Ta skutečnost, že jsi mi o tom doopravdy řekl.“

Zatímco si do dlaní nalil mléko a zahříval ho tam, na ústech se mu objevil křivý úsměv. „Ano, no, považuj to za vedlejší účinek mé zvýšené péče o duševní zdraví. Mnohem příjemněji se mi mluví o sexu a všech mých potlačovaných touhách.“

„Jejda! Ty jsi někdy nějaké potlačoval?“ zasmála jsem se. Neil do svých velkých rukou uchopil moji nohu a já si spokojeně povzdechla.

„Neříkej mi, že neexistují věci, o kterých sníš, ale nepodělila ses o ně se mnou,“ řekl a tváře se mu zbarvily do jasné červeně. Pevně, ale ne příliš tvrdě mi masíroval nohu. Díky tělovému mléku mu po ní ruce lehce klouzaly. „Dokonce, i když jsi tak odvážná, jak jsi.“

„Já nic nepotlačuji. Nikdy jsem k tomu nedostala šanci,“ připomněla jsem mu. Poté, co jedné neuvěřitelné noci pootevřel dveře mé sexuální nezkušenosti, hodně tvrdě jsem pracovala na tom, abych všechny svoje přání a touhy vrátila zpátky do světa fantazie. „Myslím s výjimkou té věci s holkama. Ale nic nepotlačuji, už ne.“

„No, ty určitě ne.“ Sklonil hlavu a nasál můj palec u nohy do úst.

„Ew, doufám, že jsi na něj předtím nenanesl to mléko!“

„Mám v sobě spoustu rozmanitých necudností, ale vychutnávat si výrobky péče o pleť do toho nepatří.“ Konečky prstů se věnoval mým prstům u nohou a já málem začala příst jako kočka.

Nikdy bych neuvažovala o tom, že bych mohla mít na nohou erotogenní zóny. I když jsem nebyla úplně hotová z toho, proč to Neil dělal. Naprosto otrocky uctíval určité části mého těla a jeho nápady byly často sexy jako samotné peklo. Také bylo příjemné, když jsme trávili čas jen my dva spolu.

„Jsi najednou velice tichá,“ řekl Neil a přesunul se k mé druhé noze.

„Právě jsem přemýšlela o tom, jak se vždycky říká: „To je jen ticho před bouří“. Jako by se chystalo něco velkého.“ Pokrčila jsem rameny. „Mám pocit, že jakmile to gala otevření skončí, všechno se uklidní. Ale tak to určitě nebude.“

„Obávám se, že život je takový. Vždycky pádí od jedné věci, kterou je potřeba udělat k další.“ Zryl mi palec do nožní klenby. Bože, ten člověk by mi dokázal nohy změnit na kaši. V tom dobrém.

„Možná bychom mohli, až se centrum otevře a všechno hladce poběží, utéct někam, kde by nás nikdo nehledal,“ navrhla jsem.

„Tahiti?“ navrhl Neil.

Zavrtěla jsem hlavou. „Myslela jsem Reykjavík.“

„V únoru?“

„Poslouchej mě.“ Oba jsme vyrostli v surově chladném podnebí, takže mě zima nemohla vyděsit. „Můžeme jet do domu, zahrabat se tam se zásobami jídla, které je naprosto příšerné a několik dnů nereagovat na telefonáty. Dokonce bychom ani nemuseli říct tvým bratrům, že jsme ve městě.“

„A když by to zjistili, protože bys nedokázala odolat zveřejnění fotek na Facebooku, budeš se s nimi hádat?“ zeptal se Neil se zvednutým obočím.

„Dobře. Budu psát na Instagram.“

Výraz jeho obličeje se nezměnil.

Povzdechla jsem si. „Taky k nim zavítáme na návštěvu.“ Neilovi bratři mi nevadili a měla jsem skutečně ráda jejich manželky. Pravděpodobně díky tomu, že se stejně jako já provdaly za směšně bohaté muže, zatímco samy pocházely z chudších poměrů. Bylo příjemné, mít kolem sebe lidi, kteří stáli nohama pevně na zemi, zvlášť když jsem zjistila, že já sama jsem na tom v tomhle ohledu stále hůř a hůř.

„Prostě mě chceš celého pro sebe.“ Neil se na mě podíval s tím svým polovičatým úsměvem, při kterém se mi vždycky zastavilo srdce. Tenhle úsměv mě vracel zpátky na letiště do toho dne před devíti lety, kdy jsme se tam setkali.

„Nejsem si jistá, zda chápeš, jak moc jsi sexy,“ řekla jsem se zvednutýma rukama, jako bych byla naprosto bezmocná odporovat mu.

A skutečně to tak bylo.

Vrhl se po mém těle a já vyjekla smíchy. Objala jsem ho nohama.

„Dneska v noci jsem to neměl v úmyslu,“ mumlal mi Neil do krku. „Ale ty za to stojíš.“

„Skutečně?“ Poté, co Neil prošel chemoterapiemi, možnost spontánního sexu se stala trochu složitější. Bral léky na erektilní disfunkci – měl hodně velký problém, když jsem jim říkala prášky na erekci, takže jsem to přestala dělat – ale než zapůsobily, bylo potřeba vzít si je půl hodiny předem. Pak už k tomu někdy nedošlo.

„Aha. Dobrý postřeh.“ Nahnul se ke mně boky a přitiskl se ke mně svou erekcí. „Myslím, že můžeme být naprosto připraveni. Byl jsem optimista a po večeři jsem si vzal prášek.“

„Hmm.“ Předstírala jsem, že o tom uvažuji. Pak jsem si zatáhla za vršek kalhotek. Zakřenila jsem se na něj. Stáhl mi ten kousek bavlny dolů přes stehna, kolena a níž. Pak jsem skopla nohama, abych mu je pomohla stáhnout úplně. Připadala jsem si přitom pohybu trochu neohrabaně, ale bylo to stejně snadné, jako bychom to dělali už milionkrát. Už jsme spolu sex měli mockrát, ale byla jsem si jistá, že tolikrát to nebylo.

Tentokrát jsme se předehrou nezdržovali. Oba jsme byli připraveni a on se do mě jedním snadným tahem zabořil. Zaklonila jsem hlavu dozadu a zasténala. Byly doby, kdy sex pro nás představoval hru. Ale většinou jsme si užívali chvíle, jako byla tato. Pošetilost se přenesla do sexu, sex se stal komunikací.

Zabořil mi tvář do krku a celý mi ho pokryl polibky. Ležel nade mnou na jednom lokti, druhou rukou si mě přidržoval za bok a v líných přírazech mi způsoboval bolestně sladké potěšení.

„Na celé zemi neexistuje jediné místo, kde bych byl raději, než v tobě,“ zašeptal mi těsně u ucha.

Báječné na tom bylo to, že jsem to cítila naprosto stejně.