SD - PROLOG

Překlad: Tanulka

„Pojďme. Jdeme. Je čas jít domů.“

Ruka mě sevřela u mého nadloktí a táhla mě z postele. Moje hlava se točila a žluč stoupala v krku. Měla jsem závrať a všechno mě bolelo.

„Hele,“ plísnil mě. „Zapomněla jsi na knoflík na džínách.“

Podívala jsem se dolů skrz rozmazané oči a dívala se jako ve snách, jak jeho ruce zapínaly můj zip, tahem nahoru a pak zapnul knoflík. Houpala jsem se dopředu a dozadu, nohy jsem měla jako ze želé.

„Najednou. Teď budeš slušná,“ řekl s temným smíchem, když se jeho ruka přesunula zpět na mou paži. Vedl mě dlouhou chodbou. Dvakrát jsem klopýtla, ale opět si mě přitáhl zpátky, prsty se zatínaly do mého těla bolestivě. Vedl mě k velkému, zakřivenému schodišti a moje pravá ruka se chytila tepaného železného zábradlí. Civěla jsem fascinovaně na tmavý kruh modřiny kolem mého zápěstí, což způsobilo, že jsem málem přehlídla první schod a spadla.

„Klídek,“ řekl jemným hlasem a přitom mi sevřel rameno, aby mě chytil. „Chceš spadnout na těchto schodech a zlomila si vaz?“

Narůstal ve mně strach a oči jsem nechala na nohách, dívajíc se jak mě opatrně vede dolů po schodech. Řvala hudba, klábosení snad stovky hlasů a lidé se smáli.

Hluk večírku.

Moje hlava je tak těžká, že mě to stálo velké úsilí, abych ji zvedla, když jsme se dostali dolů a moje podpatky mi na kluzkých mramorových dlaždicích uklouzly. Pamatovala jsem si, jak hezké to bylo, když jsem vešla dovnitř.

„JT…chlape, něco s ní je,“ někdo mluvil…muž. Rozpoznala jsem jeho hlas. Vyzývala jsem každý sval v mém krku, aby spolupracoval a zvedla jsem hlavu, otočila ji doleva.

Ledově chladné, bledě modré oči se na mě smály. Tenké blond vlasy, tak bezbarvé, skoro až bílé. Kůže téměř průsvitná.

Albín?

Ušklíbl se na mě. Vědoucím pohledem.

„Do prdele, cítí se dobře,“ řekl naštvaně, když do mě bouchl. Snažila jsem se ho odstrčit, ale nemohla jsem hýbat rukama. Zvedla jsem hlavu, nejdříve se setkala s bledě zlýma modrýma očima, jak šilhají v groteskním potěšení a pak jsem se naklonila dozadu. Někdo…neviděla jsem ho dobře…držel dole moje zápěstí.

Zavrtěla jsem hlavou, snažíc se tak vyčistit si ji od té hrůzy.

„Zavolej jí taxík a pak už to dál nebude naše věc,“ řekl chlap držící mě za ruku. Přinutila jsem hlavu, aby se otočila jeho směrem, moje vize vyšla a zaměřila se.

Je vysoký.

Opravdu vysoký. Vlasy tmavý blond.

To je vše, co jsem zvládla.

Můj jazyk se cítil těžký a já jsem si nebyla jistá slov, která vyjdou. „Kdo jsi?“

„Dítě,“ řekl s tím, co jsem považovala za úsměv. Šedé mraky mi kalily oči a viděla jsem řadu zářivých zubů blikajících na mě. „Udělal jsem všechny tvoje představy skutečností. Nevzpomínáš si?“

Ten chlap se světlýma očima se hystericky smál, ale nemohla jsem sebrat energii, abych se na něj ohlédla. Moje hlava klesla a já jsem zírala na bílo černé diamantové dlaždice a špičky mých červených lodiček.

Další tlak na mou paži a byla jsem vedena přes halu. Hudba byla dost nahlas, až bolely uši a smích…každý se smál mě? Dokonce, i když jsem si nebyla jistá, cítila jsem na svých tvářích hořící rozpaky.

„Dovol mi dostat tě ze dveří,“ řekl hluboký hlas a já jsem se snažila na něho podívat…zúžila jsem oční víčka, abych se lépe soustředila a viděla jsem někoho, kdo sahá po těžkých černých železných dveřích s designem mléčného skla. Na jeho zápěstí….tetování.

„Myslíš, že mi vyhulí péro?“ Tanovy ruce byly na opasku, uvolňujíc kůži a rozepínajíc vrchní knoflík. Červený pták na vnitřní straně zápěstí.

Bolest se šířila po mém temeni, jak mě někdo chytil za vlasy. Cítila jsem, že křik hluboce uložený v mém hrdle se dere na povrch, ale měla jsem v hrdle tak sucho, že nic nevyšlo.

„Já nevím,“ říkal muž smějící se za mnou, způsobujíc mi třes v hlavě. „Mohla by tě kousnout. Já bych ji šukal někam jinam, kdybych byl tebou. Jsou tu další dvě díry.“

Bolest…strašná, hrozná bolest v zadku…

Konečně jsem mohla křičet, ale byla jsem něčím, co mi strčili do pusy, umlčena.

Myslím, že to jsou moje kalhotky.

Dveře se pomalu otevřely a bez tváře, rozmazaný muž vedle mě jimi prošel. Přesně tři kroky dolů a moje nohy ucítily štěrk. Moje kotníky se na nerovném terénu kývaly a kolena se prohnula.

Ten muž mě znovu vytáhl nahoru a pak jako podporu mi dal ruku kolem pasu.

„Vy opravdu nejste v pořádku,“ řekl skoro něžně.

Chladný noční vzduch mi trochu pomohl vyčistit mysl. Otočila jsem hlavu…nyní jednoduše a znovu jsem se na něho podívala.

Hnědé oči.

Má hnědé oči.

Jak to, že jsem si toho nevšimla dříve?

Musel cítit, že se na něho dívám, protože se otočil, naklonil hlavu a podíval se na mě. Jeho oči se toulaly po mé tváři a dával mi omluvný úsměv, když uvolnil mou ruku a svoji zvedl. Zavřela jsem oči a krátce konečky prstů přejel mé vlasy blízko mého spánku.

„Sakra, zlato…promiň…vypadá to, že jsme v tvých vlasech nechaly trochu semene,“ řekl s posměchem.

Co?

Moje vlastní ruka se zvedla a dotkla jsem se ve zmatku svých blonďatých kudrlin. Měla jsem něco ve vlasech…ztuhlý a křehký – pocit.

„Přijdu,“ zavrčel, když se ode mě drsně odvrátil a já jsem cítila, jak se moje boky přemísťují. „Nech otevřenou pusu.“

Něco se tlačilo do mé čelisti, nutíc mě ještě víc pusu otevřít. Bavlněné kalhotky z mé pusy byly vytaženy a já jsem se mohla nadechnout vzduchu. Muž na mě…právě teď ve mně…rozmazané stíny.

Se slzami v očích bylo ještě těžší něco vidět.

„To je ono,“ sténal, přirážejíc do mě ještě jednou, pak byl náhle pryč. Slyšela jsem něco jako praskání, něco sjíždělo po mé hrudi a pak teplá, tekoucí tekutina tekla do mých úst, zasahujíc moji tvář….můj spánek.

Smích.

Smějící se muži.

Dusila jsem se překvapující hořkou chutí, jazyk to chtěl vrátit zpátky, ale pak velká ruka přikryla mou pusu a nos a tím mi sebrala přívod vzduchu.

„Spolkni to,“ řekl stroze. „Všechno.“

Hrdlo se mi stáhlo, uvolnilo a pak jsem to spolkla a dusila se. V očích se mi blýskaly slzy, když ze mě slezl. Otočila jsem hladu doleva a dívala se, jak si vytahuje kalhoty nahoru. Jeho hruď byla nahá. Měl na ní přes žebra vytetovaného červeného ptáka.

Škubla jsem sebou z jeho doteku a téměř spadla na zadek. Zasmál se a dal svou ruku kolem mého pasu pevněji.

„Klídek,“ řekl uklidňujícím tónem a vedl mě po štěrkové příjezdové cestě k místu, kde bylo zaparkované žluté auto.

Taxi.

„Kam mě vezeš?“ Ptám se a můj vlastní hlas mi zní jako vzdálená ozvěna.

„Vezmu tě domů. Jaká je tvoje adresa?“

Dávám mu ji v naději, že mi rozumí, co říkám, protože já ne.

„Byla jsi skvělá, zlato. Rád si to někdy zopakuju, vrať se a ptej se po JT.“

„Mě se to nelíbilo,“ trvám na tom, zastřeným hlasem. Znovu se mi dělá nevolno. Cítím hroznou bolest mezi nohama….v mém zadku…

„Na tom nezáleží,“ říká arogantně. „Zítra si to nebudeš pamatovat tak jako tak.“

Zadní dveře taxíku se otevřou a já nastoupím. Moje hlava váží snad 200 kg, padá dozadu a tlačí se do pěnového polštáře. Slyším, jak dává mou adresu řidiči.

Zavřu oči a poddávám se tmě.

***

„no tak, zlato…probuď se.“ Velká ruka třese mým ramenem. Pomaličku otevírám oči, hlava mi třeští. Odlepuji se z chladného vinylu sedadla a uvědomuji si, že jsem v autě.

Na zadním sedadle auta.

„Vstávej.“ Odstraňuji se vlasy z obličeje, vidím tlustšího indického muže zírajícího na mě s tmavě hnědýma očima. „Mám další ryto.“

Vyhodím nohy ven, opustím zadní sedadlo a uvědomuji si, že nemám svou peněženku. Co jsem to k sakru dnes večer dělala?

„Nemám čím zaplatit,“ mumlám, když sjíždím zadní kapsy džínů, nejasně si vzpomínajíc, že jsem dnes večer měla velkou kabelku, ale nemám ponětí, kde je právě teď.

„To už je zařízeno,“ říká a tak by mě zajímalo, kdo mu zaplatil. Tak nějak si na někoho vzpomínám, že mi pomohl do auta, ale nejsem si jistá.

Dívám se přes střechu auta a vidím můj dům s rozsvíceným světlem na přední verandě, jak na mě čeká.

„Děkuji,“ zamumlala jsem a jdu pryč od auta. Když jsem se dostala k poštovní schránce na konci mé příjezdové cesty, chytila jsem se jí jednou rukou a naklonila se ke straně, sundavajíc si jednu botu a pak druhou. Nechala jsem je tam ležet. Zvláštní je, že moje nohy nebyly vůbec bolavé, ale to byla asi jediná část ze mě. Okamžitě jsem se cítila jistější, jak mé bosé nohy procházely betonovou příjezdovou cestou až k malému chodníku, který vedl k verandě.

Udělala jsem čtyři malé kroky a podařilo se mi dosáhnout horní části zárubně pro rezervní klíč.

Dům byl klidný, když jsem vešla dovnitř, moji rodiče spali.

Snažila jsem se být v tichosti, jak jsem jen mohla, když jsem procházela krátkou chodbou, pravidelně se držíc rukou zdi. U mého stolu jsem vytáhla židli a těžce si sedla. Bolestivě jsem vykřikla, jak mnou projelo ostré bodnutí bolesti odrážející se mým zadkem. Do očí mi vytryskly slzy a já jsem se neohrabaně chytila mého deníku.

Otevřela jsem kroužkový blok, neobtěžovala jsem se najít další volnou stránku. Jen jsem ho otevřela někde v polovině, zvedla modré gelové pero a pomalu psala bez ohledu na kapání mých slz na stránky vedle mých slov.

Dnes mám 16. narozeniny.

Byla jsem znásilněna.

Myslím si, že jsem si to zasloužila.

Pero mi spadlo z ruky, když jsem odstoupila od svého stolu. Zavřela jsem zápisník a zvedla se ze židle, cítíc se unaveně. Má duše se cítila špinavě. Mé srdce bylo křehké jako tvarované sklo.

Červení ptáci.

Bílé vlasy.

Bolest.

Semeno ve vlasech.

Vyšla jsem z mého pokoje, chodbou a přes obývací pokoj do potemnělé kuchyně, kde jsem se ani neobtěžovala rozsvítit světlo. To, co jsem potřebovala, bylo v technické zásuvce hned vedle vchodu a na to mi měsíční světlo přicházející oknem nad dřezem, stačilo. Trvalo jen okamžik šuplík otevřít a s jistotou to chytit.

Pak zpátky chodbou do koupelny.

Rozsvítila jsem a okamžitě uviděla svou tvář v zrcadle. Zlaté blonďaté vlasy byly rozcuchané s bílou vrstvou na mém spánku. Džínově modré oči jsem měla podlité krví s tmavými kruhy pod nimi. Fialové skvrny na krku a na bradě.

„To jsi posrala, Selo,“ zašeptala jsem svému odrazu.

V té bizarní chvíli mi přišlo, že mi můj odraz smutně zakýval na souhlas. Jsem to jen já…dívka, která chtěla pozornost a dostala se do problémů. Uchopila jsem strojek na stříhání v mé pravé ruce, sklonila obličej a podívala se na něj. Mé oči sjely na mé levé zápěstí, kde byly další fialové modřiny, které byly stejné jako ty na pravé ruce. Pomalu jsem ruku dala v marnosti za záda.

Bledá kůže na mém zápěstí byla zářící, a na ní vynikaly, modré žily jako na mapě.

Vzala jsem strojek a špička žiletky se dotkla mé kůže. Podívala jsem se ještě jednou do zrcadla.

„Fakt jsi to posrala,“ řekla jsem znovu.

Pak jsem čepel strojku zatlačila dolů.