TSOD - 22. kapitola

Překlad: Liv

TAG – kazeta

PRVNÍ TŘI DNY v domě Mosese a Georgie jsem strávil zalezlý ve svém pokoji. Georgia mi nosila jídlo, které jsem nechtěl jíst a spal jsem co možná nejvíc. Ale čtvrtý den jsem byl neklidný, protivný a už jsem se nemohl skrývat v pokoji nad Moovým studiem. I když jsem chtěl. Henryho dali do postele v dětském pokoji – protože Kathleen pořád spala v postýlce v pokoji rodičů – a Millie měla pokoj pro hosty v přízemí. Byl to velký a krásný dům, a já jsem miloval lidi v něm, i když jsem se jim úmyslně vyhýbal.

To ráno Moses vtrhl do pokoje a dal tu malbu Davida a Goliáše na stojan, který směřoval k posteli. Potom dupal po schodech dolů a vrátil se s obrovskou Biblí, hodil jí přede mě a otevřel jí na stránce, kterou zvýraznil červeně.

„David zabíjí obry. Obři nezabíjí Davida,“ vyštěkl a poplácal knihu. „Přečti si to.“ A vydupal pryč z pokoje.

Zvedl jsem knihu, líbila se mi v ruce její váha a hebkost stránek. Na obálce měl vyrytý zlatý nápis – Kathleen Wrightová – Mosesova prababička. Ta, po které je pojmenovaná jeho dcera. Vypadá to, že Bible byla její věrný přítel. Překvapilo mě, že to četl i Moses, ale asi to tak bylo. Nebo to četl jen tak dlouho, aby našel tu část, kterou chce, abych si přečetl já. Vrátil jsem se k otevřené stránce a začal číst zvýrazněnou část.

Goliáš počal postupovat proti Davidovi a také David běžel proti Filištínskému, aby se s ním potýkal. A když se oba k sobě přibližovali, sáhl David do mošničky, vyňal z ní kámen a vložil jej do praku. Zatočil prakem a mrštil. A udeřil Goliáše do čela tak, že kámen uvízl v jeho hlavě. I padl Goliáš tváří k zemi.

Tak přemohl David Filištínského jen prakem a kamenem, nemaje meče.

Přiběhl David a stál nad Filištínským. Potom se chopil jeho meče, dobyl jej z pochvy a uťal mu hlavu.

Moses podtrhl tu část, kdy David běžel za Goliášem. Rozhodně neztrácel čas, ten David.

Biblický David si zřejmě taky užíval boj. Povzdechl jsem si a zavřel knihu. Nebyl jsem inspirovaný. Vím, co Moses chtěl, ale v hloubi duše jsem o tom nebyl přesvědčený a přál bych si, aby to chápal. Moses viděl všechno, ale nemohl se zastavit, aby pro jednou i poslouchal.

Slyšel jsem z okna Georgiu a Henryho. Pokoj měl okna do kruhové ohrady, kde Georgia vedla Sacketta v pomalých kruzích a Henry šťastně seděl na jeho zádech a štěbetal, jako by mluvení byla jedna z jeho oblíbených věcí, se kterou nemá vůbec žádné problémy. Georgia byla zatraceně dobrá v tom, co dělala a já žasl nad tím malým zázrakem z toho, že si Henry užívá výhod mého přátelství s Georgií a Mosesem. Když už nic jiného, můžu se zaměřit na tohle. Nepokazil jsem úplně všechno. Nebylo to zas tak špatné.

Ale většina byla špatně. Včetně toho, jak jsem páchl. Zoufale jsem potřeboval sprchu. Kromě postele měl Moses nad jeho pracovním prostorem i obrovské umyvadlo a WC, ale žádnou sprchu. Budu kvůli toho muset čelit celému domu a víc už to odkládat nejde.

Když jsem vklouzl do domu přes garáž, zastavil jsem se, abych poslouchal. Slyšel jsem někoho nahoře – Mosese, podle toho, jak dopadaly jeho nohy – ale zdálo se, že dole nikdo není. Velká koupelna pro hosty v přízemí byla spojena s pokojem, ve kterém spala Millie, ale postel byla ustlaná a Millie nebyla nikde k vidění. Vydechl jsem a zamířil do koupelny, zamkl jsem dveře a využil sprchu.

Ale Millie na mě čekala, když jsem z koupelny vyšel. Seděla upjatě na posteli, ruce měla složené v klíně a čekala.

„Dobře voníš, Davide,“ řekla s úsměvem a já jsem ucítil bolest nad tou vzpomínkou. Natáhla ke mně ruku, stejně jako tu noc, kdy jsme se poznali, a čekala, až si s ní potřesu. „Ahoj. Jsem Amelie. A jsem slepá.“

Nemohl jsem to popřít. Přistoupil jsem blíž, vzal jí za ruku a řekl svou větu.

„Ahoj. Jsem David. A slepý nejsem.“ Její ruku jsem nepustil a ona se neodtáhla. Přejel jsem palcem přes její hebkou kůži a oči jsem měl zavrtané do našich spojených dlaní. Bože, já jí tak miluju! Chtěl jsem zabouchnout dveře, zamknout, přitisknout jí k posteli a přestat chvíli řešit ostatní. Jen na chvíli. Tak strašně jsem to chtěl.

„Teď, když jsme se znovu představili, se mnou možná budeš mluvit,“ navrhla opatrně.

„Nechci mluvit, Millie,“ zašeptal jsem.

Naklonila hlavu na stranu, zachytila něco v mém hlase. Óda. Ta podivná óda, která mezi námi neustále hučí, jako píseň, která je na smyčku.

Pomalu vstala a byla tak blízko, že se o mě její tělo otřelo. Cítil jsem její dech na svém krku, záchvěv melodie, kterou jsem nemohl dostat z hlavy ani srdce. Jednu dlaň jsem položil na její tvář a lehce zvedl její bradu, dokud její rty nebyly přímo pod mými. A pak jsem jí políbil. Tak jemně. Tak opatrně. Zoufale jsem se snažit nezměnit píseň v symfonii, nezměnit ódu v burácení činelů.

Ona odpověděla, ale nezvyšovala tempo. Naše rty se setkaly, sloučily a odloučily jen proto, aby se mohly znovu sejít. Naléhal jsem na její rty, aby se otevřely, a kdy jsem ochutnal sladkost jejich úst, dělal jsem všechno pro to, abych poraženě nezasténal. Pak jsme padali do postele, její boky v mých dlaních, mojí košili svírala v pěsti a polibek směřoval k nevyhnutelnému crescendu.

A tehdy mě odstrčila.

„Davide. Přestaň,“ zašeptala, její ústa mě hledaly, i když žádala, abych přestal. Přitiskl jsem svoje čelo na její, abych se udržel na uzdě a polkl jsem nadávku, když moje rána na čele zaprotestovala.

Vzala mé tváře do dlaní a přejížděla prsty po mém obličeji, jako by se snažila přečíst, jak se tvářím.

„Nemusíme mluvit. Ale nemůžeš mě políbit a pak zase odejít. To mi dělat nemůžeš, Davide.“ V jejím hlase byla ocel, a i když byla zabalená v sametu, věděl jsem, že to myslí vážně.

„Možná nebudu schopen rozhodovat o tom, jestli odejdu nebo zůstanu,“ řekl jsem, odkulil se od ní a zíral do stropu.

„Tak to nemyslím, Velký chlape. A ty to víš.“ Sedla si a složila pod sebou nohy.

Pořád měla ruku položenou na mém rameni, tak jak to dělala vždy, když jsme u sebe byli blízko, protože pro ní byl kontakt důležitý.

Jo. Věděl jsem, co myslí. Sám jsem odešel. Sám jsem se rozhodl. A teď se mě ptá, jestli to udělám znovu.

„Lidi nepřežívají to, co mám. Prostě nepřežívají,“ zašeptal jsem.

Okamžitě zavrtěla hlavou. Vzdorovala. Její odpor ze mě dělal krutého.

„Možná se to zdá romantické, Millie. Pečovat o mě. Ale není to romantické. Bude to ošklivé a bolestivé. A nebudu ten člověk, do kterého ses zamilovala. Budu člověk, který se bude snažit neumřít a přesto umírat,“ naléhal jsem. Ztuhla a její ruka sevřela mé triko. Dobře. Už poslouchá.

„Budu se cítit na hovno, pravděpodobně budu protivný a ty budeš uvažovat, co to děláš. Přijdu o svaly. Máš moje svaly ráda, pamatuješ? Už jsem přišel o vlasy. Přijdu i o schopnost být pro tebe silný. A pro Henryho. A až to všechno ztratíš, až si projdeš peklem, tak stejně umřu! Stejně umřu, Millie, a tobě nezbyde nic. Žádný David, žádný Tag. Nebudeš mít mojí píseň. Budeš mít jen duši plnou smutku,“ namítl jsem vášnivě. Ale byla na to připravená.

„Za některé lidi se vyplatí trpět. Já jsem silná. Jsem na tohle vytrénovaná, víš. Místo toho, že se budeš cítit špatně kvůli toho, co jsem všechno zažila, měl bys být vděčný, že jsem silná. Zvládnu to. Zvládnu tě. Neber mi to, Davide.“

„Nechci, aby naše poslední společné dny probíhali tak, že budu ve vegetativním stavu. Nechci, abys mě krmila nebo držela za ruku! Nechci zapomenout tvoje jméno. Nechci, abys mě sledovala trpět!“

„Ah, to taky dělat nebudu. Výhody slepé holky,“ odsekla a v hlase měla vztek. „Vůbec neuvidím, jak trpíš, ha?“

Zaklel jsem a vstal. Nechtěl jsem se s ní hádat. Zamířil jsem ke dveřím. Najednou jsem rozuměl Milliině nutnosti všude chodit. Chůze zabraňuje pocitu uvěznění. A já se cítil v pasti.

„Kdy začneš věřit tomu, že jsi hoden lásky?“ Ozval se za mnou její hlas, jasný a klidný, ale byl tam zadržený vztek, který její slova roztřásl.

Zastavil jsem a ještě jednou jí čelil. Snažila se jít za mnou a já jsem neměl pochyb, že pokud odejdu z domu, ona si vezme hůl a donutí mě hrát Marco Polo v ulicích Levan, abych se jí neztratil. Potřeboval jsem, aby mě nechala odejít a jí se evidentně nechtělo.

„Millie-“

„Ne!“ Vykřikla. „Máš pocit, že si nezasloužíš lásku, pokud nebudeš Tag, pokud nebudeš ten ‚sexy chlap‘!“ Millie udělala ve vzduchu uvozovky a zesměšňovala rozhovor, který jsme spolu měli, když hrála moje akordy. „Máš pocit, že si nezasloužíš lásku, když budeš nemocný. Máš pocit, že tě nemůže nikdo milovat, když nebudeš silný celou zatracenou dobu! Pokud nejsi schopen se o mě postarat čtyřiadvacet hodin denně, tak si nezasloužíš lásku.“

„Tím to není!“ Protestoval jsem, vrtěl hlavou a všechno popíral.

„Tím to je, zatraceně!“ vykřikla a dupla nohou. Přistoupila k toaletnímu stolku, kde si opatrně položila všechny věci a teď je shodila všechny na podlahu.

Toaletní potřeby, fén, hromada složeného prádla – to všechno spadlo ze stolku a Millie pokračovala ve shazování.

„Millie, přestaň s tím, do prdele! Ublížíš si, zlato!“

„Ne!“ vykřikla. „Tohle není o mně. Pokud chci hodit pár věcí, tak to udělám. Nejsem invalida. Nejsem princezna. Jsem dospělá žena. A můžu mít záchvat vzteku, pokud chci!“ Hodila rukou mým směrem a divoce na mě ukazovala prstem. „A nečekám, že to uklidíš, až skončím!“

Nevěděl jsem, co říct a tak jsem mlčel a sledoval, jak se vzteká. Kvůli mě.

„Víš, že když jsem přišla o zrak, cítila jsem se dlouhou dobu provinile? Cítila jsem se provinile za tu bolest, kterou si museli projít mí rodiče. Potom odešel můj otec. A moje vina desetinásobně vzrostla. Cítila jsem se provinile, když máma musela změnit celý svůj život, aby ho přizpůsobila mé slepotě. Henry byl jen malý kluk a měl vlastní problémy. A já jsem všechno zhoršovala! Všechno jsem zničila. To jsem si říkala dlouhou, dlouhou dobu.“

Vím přesně, jaký je to pocit. Vina. Byl jsem tím pohlcen, když Molly zmizela. Žralo mě to zaživa. A teď mě to trápilo zase. Ale Millie nečekala, až přispěju do rozhovoru.

Třásla se zlostí, tak jsem mlčel.

„Nevím, kdy se to začalo měnit. Možná to byla gymnastika. Možná to byla hudba a tanec. Možná to bylo, když onemocněla máma a někdo závisel pro změnu na mně. A já jsem to zvládla, Davide. Zvládla jsem to! Byla jsem silná. A byla jsem hodna lásky. Byla jsem hodna cela dobu! Jen jsem to neviděla.“ Millie se několik praštila do hrudi a zopakovala to. „Jsem hodna lásky. Slepé oči a všechno ostatní.“

Knedlík v krku byl tak široký a silný, že jsem trochu zasténal, když jsem se snažil dýchat kolem něj.

Miliiny nevidoucí oči se zalily slzami, které pak sklouzly dolů po její tváři. Netrpělivě je setřela.

„Ale stejně. Nikdy jsem tě nežádala, abys mě miloval, Davide. Požádala jsem o polibek, protože jsem ho hrozně chtěla. Ale nikdy bych nežádala o lásku. Moje pýcha by to nedovolila. Moje sebeúcta by to neustála. Ale ty jsi mi lásku stejně dal. Nabídl jsi jí. Stejně ses do mě zamiloval! A já jsem té lásky hodna,“ zopakovala a její hlas se zase zvedl.

„Ano. Byla jsi. Pořád jsi,“ srdce jsem měl v krku, když jsem k ní zamířil. Slyšela mě přicházet a udělala krok dozadu, zvedla paže, dlaně směrem ke mně a snažila se mě zastavit.

„Ne. Ještě ne,“ řekla mi pevně, ale už nekřičela. „Chápu tu provinilost, Davide, opravdu chápu. Ale láska nemůže být jednostranná. Jeden člověk nemůže nestále dávat a ten druhý nemůže jen brát. Pokud mě opravdu miluješ, budeš mi muset věřit.“

Nikomu jsem nevěřil víc, ani Mosesovi.

„Věřím ti, Millie.“

„Ne, nevěříš. Nevěříš mi. A nemyslíš si, že jsi hoden lásky.“

Nemohl jsem dýchat. Nemohl jsem dýchat a nemohl jsem se hnout. Tak jsem poslouchal.

„Nemyslíš si, že si zasloužíš lásku, když nemůžeš být silný celou dobu,“ zopakovala pevně. „A nemyslíš si, že jsem dost silná, abych tady pro tebe byla, když silný nebudeš. Nevěříš mi.“

„To nemá nic společného s mou vírou v tebe. Vím, kdo jsi, Millie.“ Snažil jsem se vyjádřit, říct co cítím. „Vím, že bys mě prokoukla. Říkáš, abych dal šanci zázraku, ale já mám pocit, že už jsem jeden dostal. Ty jsi můj zázrak! Ta skutečnost, že jsme na sebe narazili, že jsme se seznámili, že jsem našel lásku svého života. To je zázrak, Millie! Jsem za to tak vděčný. Spousta lidí tohle nedostane. Ale my ano. Je zázrak, že jsem to vnímal dost na to, abych si toho všimnul. A je zázrak, že mi lásku opětuješ.“

Její obličej se zkroutil a natáhla se pro mě. Aspoň se pro mě natáhla. Žádala mě. Okamžitě jsem se k ní přiblížil, ale ona přitiskla obě ruce na mou hruď, k mému srdci a bránila mi, abych jí k sobě přitáhl. Potom sjela prsty po mé ruce, až našla mé dlaně. Uchopila jednu mou dlaň oběma rukama a zvedla jí k ústům. Jemně jí políbila, sladce a přímo do středu, jako by mohla naši bolest zmírnit polibkem. Potom mě nechala, abych držel ruku u její tváře. Jemně se o ní opřela, držela jí na místě, jako by čerpala sílu, navzdory tomu, co řekla. Pak sklouzla mou dlaní po svém krku, kolem lícních kostí a nakonec přitiskla mou dlaň na její ňadro.

„Spousta lidí si myslí, že ta nejintimnější věc na světě je sex,“ řekla tiše.

Otřásl jsem se, když jsem se jí dotkl tam, kde se jí ještě nikdo nedotýkal a cítil jsem to, jak k sobě patříme, ale rukou jsem nepohnul, nezačal jsem jí hradit palcem, ani jsem nezvedl druhou ruku, abych se mohl dotknout i jejího druhého prsa. Prostě jsem čekal, cítil pod konečky prstů, jak jí buší srdce a ona pokračovala.

„Myslela jsem si, že když jsme se spolu milovali, když jsem tě nechala vidět mé tělo a když jsi mě nechal, abych se tě dotýkala, každého soukromého kousku těla, když jsme pečetili slib našimi těly a rty, myslela jsem, že to bude ta nejintimnější věc, kterou spolu kdy zažijeme.“

„Millie?“ zašeptal jsem. Nevěděl jsem, kam tím míří, ale v jejích slovech byl smutek a pocit konce, jako by si o mně a o nás udělala finální názor.

„Ale nebylo to tak. Sex není ta nejintimnější věc, kterou můžou dva milenci dělat. I když je sex krásný. I když je perfektní.“ Millie se zhluboka nadechla, jako by si vzpomněla, jak perfektní to bylo.

„Ta nejintimnější věc je, když dovolíme lidem, které milujeme úplně nejvíc, aby nás viděli v našich nejhorších chvílích. Když je nám nejhůř. Když jsme slabí. Pravá intimita nastává, když není nic dokonalé. A já si nemyslím, že jsi připravený se mnou být intimní, Davide.“

Přestala mluvit, nechala slova znít ve vzduchu a moje ruka se začala pohybovat, hnětl jsem její ňadro, potřeboval jsem jí, ale nevěděl jsem, jak jí dát to, co potřebovala ona. Zhluboka se nadechla a opřela se hlavou o mou hruď, když v ní potěšení válčilo s bolestí.

„Nevím jak,“ přiznal jsem a odtáhl svou ruku, abych jí ve své frustraci neublížil.

Popadla mě za ruku a vrátila jí zpátky, tentokrát jí přitiskla k srdci.

„Říkám ti jak. Drž se mě. Věř mi. Použij mě. Opři se o mě. Spoléhej na mě. Nech mě ti pomoct. Nech mě tě milovat. Celého. S rakovinou. Vyděšeného. Nemocného. Zdravého. Lepšího. Horšího. Celého. A taky budeš mít celou mě.“

„Nevím, jestli to zvládnu porazit, Millie.“ Ty slova mě dusila a najednou jsem plakal. Moje první myšlenka byla na vděčnost, protože mě nemůže vidět, a potom jsem cítil její ruce na mých tvářích. Cítila mé slzy, a já se připravil. Ale neodtáhl jsem se. Stála na špičkách a já si přitáhl její obličej k sobě, přitiskl jsem své rty na její třesoucí, uklidňoval jsem jí, utěšoval a přiznával svůj strach. A nebyl to jen strach, bylo to něco, co mě absolutně děsilo. Pokud budu bojovat, nevím, jestli budu schopen vyhrát. Ve skutečnosti jsem si docela jistý, že nevyhraju. Ochutnal jsem Milliny slzy a věděl jsem, že ona ochutnala moje. A potom promluvila do mých rtů.

„Nemusíš to porazit, Davide. Nemusíš to porazit. Jen nás musíš nechat, ať s tebou bojujeme.“

Objal jsem jí a chvíli jí držet bez schopnosti promluvit. Když jsem našel hlas, pořád jsem jí nepustil.

„Žádné vzdávání,“ zašeptal jsem.

„Žádná provinilost,“ řekla Millie jemně.

„Amelie znamená práce.“ Nevím, proč mě to napadlo. Když mě držela, myslel jsem na její sílu.

„To je pravda.“ Rozechvěle se zasmála. „Takže pro mě začneš makat?“