RT - 16. kapitola

Překlad: Teza

Cade

O hodinu později jsem stále vzhůru s ptákem kurevsky tvrdým, zatímco myslím na Faith, že ode mě spí jenom v krátké vzdálenosti. Moje mysl je zpřeházeným chaosem myšlenek a emocí z událostí dnešního večera.

Předpokládal jsem, že sem přijdu s ní z baru a… no, nevím co přesně. Nejsem si jistý, na co by byla připravená, ale udělal bych cokoliv, co by potřebovala.  Pokud by to znamenalo jí dát potěšení, zasraně rád bych to udělal. Pokud by to znamenalo ji držet, zatímco by spala, držel bych ji. No aspoň bych se snažil.

Až na to, že se nic z toho nestalo. Místo toho jsme narazili na to děcko na kraji silnice.  Vztek mi stále pumpuje v krvi, jsem vzteklý, že mu tohle otec udělal, a jsem rád, že jsem si do toho čuráka párkrát vrazil.

Vzpomínám na to, jak byla Faith na jeho straně. Nikdy ho nenechala ji odtlačit bez ohledu na to, jak moc se snažil. Byla klidná a trpělivá, nevzdávala se. A když se ten kluk nakonec zlomil – jak okolo něho v lijáku uzamkla ruce a držela ho… Není to tak, že by mě to překvapilo. Vím, co je za osobu, jakou osobou vždy byla, ale přesto mi to udělalo divné sračky v hrudníku. Vyrůstal jsem s matkou, která se chovala, jako by její děti nebyly nic než zasraná obtíž a která si vždy vybírala svou další dávku nebo chlapa místo nás.

Faith sotva zná ty děti a co udělá? Nabídne se jim, že si je vezme. Čímž si stále nejsem tak jistý, že je to dobrý nápad. Nepochybuji, že je dost silná, aby dětem pomohla, ale je mladá a má svůj vlastní život, který taky musí žít. Stále se vypořádává se svými vlastními sračkami a neměla by si přidávat ještě něčí jiný. A pokud budu zcela upřímný, taky se mi to nelíbí ze sobeckých důvodů. Protože teď, když si tohle vybrala, nebudeme schopni mít něco víc než přátelství. V žádným případě se nevsadím mezi ty děti. Zůstávám jenom dnes večer, abych dohlédl na Faith a abych tu byl zítra ráno pro Coopera, ale to je vše.

Nejsem někdo, kdo by měl být okolo dětí. Ne s tím, co se ve mně neustále ukrývá. A přesto myšlenka na to, že se jí nikdy znovu nedotknu a nikdy ji nepolíbím, mi svírá hrudník panikou a nehledě na to, jak moc se snažím, nejsem si tak jistý, jestli budu dost silný jí odolat…

Jemné ťapkání nožiček mě vytáhne z myšlenek a přitáhne mou pozornost doleva. Rychle se zvednu na jednu ruku, když uvidím dívenku stát sotva uvnitř obýváku, jak se na mě dívá s plyšákem u hrudníku. Čekám, až něco řekne, ale jen se na mě upřeně dívá. „Co potřebuješ, dítě?“

Oh fakt v klidu, kreténe, aspoň se můžeš snažit neznít jako totální kokot.

Když neodpoví, snažím se znovu, ale zjemním svůj tón. „Potřebuješ pít nebo něco?“ zavrtí hlavou. „Chceš, abych šel pro Faith?“ zavrtí hlavou. „Máš hlad?“ znovu zavrtí hlavou. „No, co chceš?“

Postrčí si rozbité brýle na hovno nahoru po nose a řekne: „Můžu s tebou spát?“

Rychle mě zasáhne panika. V žádné zkurveném případě! Snažím se udržet hlas vyrovnaný. „Copak nechceš spát se svým bratrem?“

Zavrtí hlavou. „Ta poštel není moc veliká a Twistiphwor je ložbolavělý, tak ho nechci zlanit.“

No kurva, tenhle gauč taky není moc velký. Proč tu k sakru chce spát, když je očividné, že je ze mě posraná strachy? Vidím to v jejím výraze, kdykoli se na mě podívá –zvláště dneska v trucku potom, co byla svědkem toho, co jsem udělal jejímu fotrovi a jeho kamarádíčkovi. Je na hovno, že to viděla, ale nebyla jiná možnost.

„Co Faith?“ navrhnu a pekelně doufám, že řekne ano, ale neřekne. Místo toho znovu zavrtí hlavou. Snažím se vymyslet další návrh, ale vezme moje ticho jako ano a přejde ke mně. Ach kurva! „Poslyš, dítě, ta pohovka není dost velká.“

„To je v požádku, jsem malá,“ odpoví a vyleze vedle mě.

Napnu se a opřu se dál do gauče. „Jo, jsi, ale já jsem velký. Opravdu velký.“

Podívá se na mě, jako bych byl idiot. „Já vím. To můšu vidět.“

Pak jako bych se jí nesnažil zbavit, si sundá brýle a poskládá rozbité nožičky, než je položí na konferenční stolek. Natáhne se k mým nohám, přetáhne přes nás deku a umístí se na bok, aby čelila mému hrudníku. Zírám dolů na ni a říkám si, jak se z toho kurva dostanu.

„Ploč máš náušnice v plsou?“ zeptá se a zírá na mé kroužky v bradavkách.

Ježíši, je to dítě skutečné? „Kluci nemají prsa,“ řeknu jí pevně.

„Ano, maj, jenom sou malý.“

„Ne, říká se jim bradavky, ne prsa.“

Pokrčí rameny. „Fajn. Ploč v nich máš naušnice?“

Na minutku se nad tím zamyslím, nevím, jak odpovědět, tak zvolím jednoduchou pravdu. „Protože jsem chtěl.“

Místo toho, aby se mě vyptávala dál, se přesune k něčemu dalšímu. „Taky nemůžeš spát, co?“

No teď jistě kurva nemůžu. Ale to nevyjádřím nahlas. Místo toho si zpátky lehnu a vtlačím se co nejdál do pohovky, co můžu, jelikož očividně nikam nejde. A co udělá? Posune se blíž ke mně. Ježíši, někdo mi zasraně pomozte.

Je potichu jenom na sekundu, než znovu začne. „Mám to nejholšíméno na světě, co?“ podívá se na mě a skutečně chce, abych odpověděl.

Pokrčím rameny. „Nevím. Není tak špatný. Slyšel jsem horší.“ Okay, zpola lžu. Její jméno je docela zasraně špatné. Nevím, proč by někdo k sakru pojmenoval svý děcko Ruth Jean, ale slyšel jsem horší.

„Jo, splávně, jaký to bylo?“ zeptá se, nevěří mi.

„TontoSchlunckenburger.“

Vykulí oči, než si zakryje pusu a zahihňá se. „Dobže, to je holšíneš moje.“

Zabručím. „To je rozhodně horší než tvoje.“ Byl v mé třetí třídě a pamatuji si, že se tomu chudákovi zasraně vysmívali k smrti. Jeho rodiče měli být nakopáni do prdele, ne on.

„Máš hodně svalů,“ teď prohlásí, znovu změní téma. „A jsi taky pekněšilný. Hodil si táťkovakamaládapžešmíštnost, abysžachlánil Twistiphwora.“

A teď to všechno zapadne do sebe. Spíš než, aby byla vystrašená, že viděla, co jsem udělal těm kreténům dneska, si myslím, že jsem bezpečný. „Nikoho jsem nezachránil, dítě. Jenom jsem udělal, co bylo potřeba, dokud tam nepřijela policie.“ Cítím se jako kretén. Nechci, aby si myslela, že jsem to neudělal pro jejího bratra, ale musí rozumět, kdo přesně jsem. A bezpečný není jedna z těch vlastností.

„Žachlánil jsi Faif život.“

Překvapeně se odtáhnu. „Jak o tom víš?“

„Faif mi to žekla. Žíkala, že si ten nejšilnější muž na švětě.“ Zůstanu potichu a cítím, jak se ve mně něco pohne, když to uslyším. „Vsadím se, že tě nic nevystlaší.“

Zamručím, to ví jenom trošku. Jsem z ní a Faith posranej strachy.

„Moc toho nežíkáš.“

„A ty hodně mluvíš.“

Neurazí se; jenom se na mě znovu podívá, jako bych byl idiot. „To vím.“ Pak se rozhodne znovu přesunout na další téma: „Ploč na sobě máš čepici, je ti žima?“

Do prdele! Natáhnu se nahoru a servu ji, uvědomím si, že jsem si tu zasranou věc zapomněl sundat. „To je dost otázek pro dnešek. Musíš jít spát. Zítra je před vámi velký den.“

Vypustí maličký vzdech, pak zašeptá: „Doufám, že všechno bude v požádku. Neci se vlátit k taťkovi. Je tak zlý, hlavně na Twistiphwora.“

Hrudník se mi pevně stáhne z jejího tenkého, vystrašeného hlásku. „Neboj se, dítě. To se nestane. Faith to zajistí.“ A to i já, ale rozhodnu se, tohle neříkat nahlas.

Přikývne, pak se posune blíže a doslova během pár vteřin usne. Vytáhnu deku výš po její ruce, podívám se dolů na její maličkou, zranitelnou siluetu a zasáhne mě vzpomínka, která je tak bolestivá, že ji rychle odtlačím, tak abych mohl dýchat. Když se položím, abych se se snažil něco naspat, zavrtá mi hlavu přímo do zjizveného hrudníku. Jsem v zasraně vážné sračce!