Ricochet - 25. kapitola

Překlad: Jilyan

Aubree

Otevřela jsem notes na čistě bílou stránku, která téměř zářila v mém potemnělém pokoji. Jako vždy jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla a hledala v mysli zvláštní, víle podobnou, ženu, která mi posledních pár dní trápila mozek, uvězněná v kleci příliš malé pro její tělo, křídla ohnutá a krvácející. Usadila jsem se na posteli, začala pracovat a snažila jsem se z hlavy dostat na papír co nejvíc detailů.

Čas mi rychle ubíhal, což se mi stávalo často, když jsem se zabrala do práce. Soustředila jsem se na rysy v jejím obličeji, stíny pod jejíma očima, bolest, která ji dělala starší. Detaily, které jsem na sobě viděla pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla.

S prsty omotanými kolem mříží, seděla zkroucená, hlavu zvednutou, zírající na něco mimo klec-něco, co na ni volalo, říkalo jí, aby to nevzdávala. Aby pořád bojovala za svou svobodu.

„Vidím, že jsi těch věcí využila.“

Když mně vyruší Nickův hlas, trhnu rukou a udělám čáru, která vede po ženiných zádech, a která připomíná jizvu.

Zastavím, abych si ji prohlédla, vydechnu a podívám se ke dveřím, kde stojí. Nikdy jsem neviděla jeho, nebo jiného muže, v černých kožených kalhotách, ale sakra, jak mu volně visely na nohách a obepínaly jeho rozkrok, úplně mi z toho vyschlo v krku. Visely na nich řetězy a v pouzdře na jeho boku byla zbraň. Černé tílko jen podráždilo mou zvědavost vědět, jak vypadá bez trička. Svaly na jeho pažích a hrudi říkaly, že pod ním bude asi mít pěkný pekáč buchet.

Zbraň upoutala mou pozornost už podruhé. Pokud nosil zbraň pořád, předtím ji nedával na odiv. „Zaskočil jsi mně.“

Zvedl koutek úst v polovičatém úsměvu. „Ty jsi umělkyně.“

Napůl jsem pokrčila ramena. „Asi jo, když mám inspiraci.“

Podívá se mi do klína, kde ležel otevřený notes. „Takže co to je?“

„Upřímně?“

Překřížil si ruce, svaly mu udělaly kopce a ten naštvaný škorpion se na mně z jeho krku mračil.

„Je to představa, která se mi několikrát objevila v hlavě. Jenom jsem se ji snažila zachytit.“

Podle jeho zúžených očí studoval skicu, možná mu došla podobnost mezi mnou a ženou v kleci. Hořely mi tváře, protože jsem jí nakreslila stejná velká prsa, jako jsem měla já.

„Tohle je tvá klec, že?“ Jeho plný hlas mi dráždil smysly a část mně toužila, aby řekl něco nesouvislého, naprosto nevhodného, jenom abych slyšela, jak to zní. „Křídla jsou ohnutá a krvácí. Nejsou zlomená?“

„Ještě ne.“ zašeptala jsem.

„Na co se to dívá?“

Podívala jsem se mu do očí, bez mrknutí. „Na naději.“

„takže, takhle se vyrovnáváš s uvězněním? Kreslíš se jako oběť?“

Odkašlala jsem si, pevně stiskla tužku a spolkla touhu bodnout ho s ní do oka. „ Pomáhá mi, dostat ze sebe ty představy. Soustředit se.“ Obracející stránky, natáhla jsem k němu notes a tužku. „Měl bys to zkusit.“

„Ne díky. Nejsem umělec.“

„Nemusíš být. To je ta krása na vytváření umění. Je to očišťující. Mysli na svou minulost, přítomnost, budoucnost. Nakresli, co tě trápí. Může to být tvář, místo, příběh v jediném obrázku.“ Položila jsem notes, překřížila si ruce a zúžila oči. „Počkat, ty navrhuješ hry. Nevěřím, že neumíš kreslit.“

 „Nikdy jsem neřekl, že neumím kreslit. Navrhuji hry. Ne zbytečné inkoustové skvrny, aby mohl nějaký idiot s hromadou titulů přijít a zkoumat je.

Spolkla jsem smích a poklepala tužkou na notes. „nakresli něco ze své hry.“

Čelist mu poskočila.

No tak, dej mi něco. Nikdo to nebude studovat. Ani mi nemusíš ukazovat, co jsi nakreslil. Nech si to pro sebe. Spal to, pokud se potom budeš cítit líp.“

Z toho, jak mu škubala tvář, jak pohyboval čelistí a přivíral oči, jsem nevěděla, jestli mně chce praštit, nebo jestli ten návrh zvažuje. Odfrkl a spustil ruce. „Kresli si dál své pěkné obrázky. Udržuj naději naživu. A co se týká mně? Mám dost šarlatánů, kteří se mi snaží podívat do hlavy, nepotřebuji ještě tebe.“ Otočil se a vyběhl z místnosti.