PJ - 2. kapitola

Překlad: Liv

Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že je každý stejný. Takže jsem opravdu moc nevnímala, že Colton vyčuhuje. Byl to někdo, s kým jsem se pár týdnů viděla a potom… už ne. Stalo se z něj další dítě, které jsem kdysi znala.

Uběhlo několik let a já už na něj nemyslela. Harper a já jsme si přestaly hrát na divošky a začaly jsme věnovat pozornost klukům. Ona flirtovala a já se jí smála. Ale ve skutečnosti jsem toužila po jejím sebevědomí, které mi upřímně chybělo.

Až dokud mě rodiče nedonutili jet na výlet, neuvědomila jsem si, že i já mám pozornost kluků.

Ukázalo se, že se mi to moc nelíbí.

Bojovala jsem zuby nehty; protože jsem chtěla zůstat doma a číst si, sledovat televizi, chodit ven s Harper nebo vlastně cokoliv, jen abych nemusela trávit čas se svou rodinou. Trucovala jsem celou cestu, sluchátka v uších, na tváři zamračený výraz a litovala jsem, že nejsem dospělá a nemůžu se rozhodovat sama.

Když šli na procházku, já se toulala po pláži s knížkou v ruce a sluchátky. Tvrdě jsem usilovala o opálení, protože jsem byla prakticky průsvitná. Ale místo toho jsem potkala chlapce jménem Rory. Cákal se ve vodě a zdálo se, že se dobře baví se svou mladší sestrou. Ta byla méně nadšená. Kňučela, že nechce být ve vodě, ale nemohla jsem si pomoct a přišlo mi rozkošné, že si spolu hrají.

Zdálo se, že jsem upoutala Roryho pozornost, protože na mě pořád civěl. Nejdřív jsem si myslela, že je to moje jizva, za kterou jsme se styděla každým rokem víc. Ale necivěl na tu jizvu. Sledoval mě jako stalker.

Víte, co myslím. Ten nepříjemný pohled, díky kterým se otáčíte všemi směry, abyste se ujistili, že vedle vás není nějaká zatraceně nádherná supermodelka, která upoutala jeho pozornost místo vás. Pořád jsem se vrtěla na své plážové osušce a přesvědčovala se, že se ten opálený chlapec se střapatými hnědými vlasy nedívá na mně. Ale rozhodně čuměl na mě.

Nakonec mi začalo být horko a vyrazila jsem do vody, jen aby na mě doletěla sprška vody, kterou kolem sebe stříkala naštvaná malá sestra toho zmíněného kluka.

„Penny, omluv se.“ Ukázal mým směrem a já ztuhla, protože mi opravdu věnoval pozornost a to mě zaskočilo.

Mávla jsem rukou a zavrtěla hlavou. „Nic se nestalo.“

Usmál se a přejel si rukou po vlasech a já zjistila, že má opravdu světlé zelené oči. Ve svých mladých dospívajících letech jsem nic podobného neviděla. Byly úžasně jasné a jeho opálení je ještě zvýrazňovalo. Asi to bylo poprvé, co jsem cítila, jak se moje srdce třepotá, a v žaludku jsem měla divnou reakci, která se podobala nevolnosti.

Představil se mi a několik dalších hodin jsme strávili ignorováním Penny a mluvením ve vodě. Když přišel čas se rozloučit, doprovodil mě k mé plážové osušce a já si uvědomila, že tomu sladkému Rorymu… stojí.

V plavkách.

Mířilo to přímo na mě a přísahám Bohu, že mě to vyděsilo. Nemohla jsem si pomoct a zírala na to s vytřeštěnýma očima, otevřenými ústy a měla jsem co dělat, abych na to nezačala ukazovat prstem.

Místo toho jsem si v rychlosti sbalila věci a spěchala zpátky do bezpečí, zatímco jsem uvažovala, jestli jsou takoví všichni kluci. Jestli jsem odsouzená k životu plných nekontrolovaných erekcí a krásných kluků se světlými zelenými oči, kteří na mě budou mířit svou holí.

Rory mě nakonec našel v kempu a snažil se se mnou znovu trávit čas, ale já jsem si vždycky našla nějakou výmluvu. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsem trávila čas s tátou.

Poslední den mi podal vzkaz, na kterém bylo jeho telefonní číslo. Žádal mě, abych mu zavolala. Žádal mě, abych byla jeho holka.

Ale to nebylo správné.

Tak to šlo další dva roky. Poznala jsem spoustu chlapců, kteří se mi zdali milí, ale nikdy nepřeskočila jiskra. Byla jsem jejich kamarádka a pomáhala jsem Harper získat všechnu pozornost ochotných účastníků její líbací hry. Mně to ale nezajímalo. Kluci byli vtipní, ale větší zábava byla s nimi jen kamarádit. A přesto jsem měla pocit, že je uvnitř mě nevysvětlitelná prázdnota.

Něco chybělo.

Znáte ten pocit, že jste na něco zapomněli? Když si sbalíte věci na výlet a až v letadle si vzpomenete, že jste doma nechali to nejdůležitější, jako třeba iPhone? Jo, to znáte. Já jsem v sobě ten pocit měla roky. Roky.

Potom, to léto, co jsem oslavila patnácté narozeniny, našla jsem to, co jsem hledala.

Jedno odpoledne mě a Harper máma vysadila na jednou divném řemeslném jarmarku ve vedlejším městě. Já jsem potřebovala ochutnat langoš. Harper tam byla na lovu kluků. Procházely jsme kolem, a zatímco já jsem byla zvědavá na super věci, které vyrobili kreativní lidi, Harper to nezajímalo.

Dlouhé blond vlasy měla svázané v culíku a schválně si vzala tu džínovou sukni, která tak trochu ukazovala její spodní prádlo. Lízátko lízala, jako by dostala zaplaceno za porno reklamu a byla tak znuděná, jak jsem jí ještě neviděla. Protočila své modré oči, když zahnula ke stanu plného indiánských šperků.

„Pojďme už. Zavolej tvojí mámě, aby nás vyzvedla. Tohle je nuuuuda.“

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou, když jsem studovala papírovou květinu. „Vždyť jsme teď přišly.“

„A už se nudím.“

„Fajn.“ Otočila jsem se k východu, když jsem zavadila očima o dav, který se shromáždil kolem jednoho z exponátů. Bylo to pestrobarevné a všude kolem visely umělecká díla. Najednou už jsem odejít nechtěla. Protože přesně tam, uprostřed davu, nestál nikdo jiný, než ColtonNeely.

Značně vyrostl. Jeho vlasy byly tmavší, než když jsem ho viděla naposledy, ale i z dálky jsem poznala jeho oči.

Jeho oči zahanbovaly ty Roryho.

Byla jsem v divném stavu, kdy jsem od něj nemohla odtrhnout oči a přitom jsem se bála přiblížit, protože co když mě nepozná?

Snažila jsem se předstírat, že jsem nad věcí a tak jsem proklouzla davem a dělala, že mě zajímají obrazy ve stanu. Byly dost působivé, aby zaujaly mou pozornost, nechápejte mě špatně, ale být u něj tak blízko rozbouřilo mé patnáctileté hormony neuvěřitelným způsobem. Vzhledem k tomu, že jsem po něm rádoby nenápadně pokukovala jedním okem, viděla jsem, že je mnohem atraktivnější, než ten malý kluk, který mi před tolika lety zachránil život. Byl vyšší a štíhlejší, skoro až moc štíhlý. Bolelo mě srdce z toho, že jsem tak blízko a přesto s ním nemůžu mluvit.

Harper si konečně našla kluka na rozhovor a já jsem byla vděčná, protože to znamenalo, že si můžu projít Coltonovy díla. Byla to nádhera a já se musela usmívat.

A potom… jsem stála před jedním úchvatným dílem a byla jsem tím tak pohlcená, že jsem se nemohla hnout. Tlusté čáry barev překrývaly každou píď plátna, a slívaly se do sebe takovým způsobem, že vytvořily úplně nové barvy a odstíny, které jsem nikdy předtím neviděla. Jenom jsem zírala a pusu jsem měla trapně otevřenou v tiché nevěřícnosti.

Tehdy jsem ho slyšela vedle sebe. „Lilly?“

Musím přiznat, že zvuk jeho hlasu poslal mé vnitřnosti střemhlav dolů jako papírové letadlo. Otočila jsem se, podívala se do jeho tváře a usmála se. Asi až moc. „Nazdar, Coltone.“

Bože. Máte vůbec představu, co se dělo v mém těle? Bylo to jako vánoční světýlka, které spadnou do kaluže. Jeho pohled do mě posílal elektrický proud. Ty oči, pořád tak důvěřivé, pořád tak pozorné, přejely přes mou tvář a tiše zíraly.

„Ty obrazy jsou úžasné.“ Snažila jsem se ho pochválit. Ale nezdálo se, že by s ním moje chvála něco dělala. „Prodáváš je?“

Ano, hloupá otázka. Byla jsem mladá a tenhle roztomilý kluk mě zastrašoval.

„Ano.“

„Super.“

Jo. V konverzaci jsem válela.

Paní Nellyová ho zavolala k potenciálnímu kupci a já jsem tam stála jak idiot, zatímco jsem se snažila o nic neopřít, abych sebou k zemi nevzala celý stan. Zrovna když jsem se rozhodla odejít, objevil se po mém boku se zkroucenou tváří.

„Chtěla bys jít na procházku?“

Jako bych mohla říct ne. Můj mozek byl v jeho přítomnosti úplně usmažený.

Vyšli jsme ze stanu, a mezi ostatními stany jsme došli až na okraj lesa. Asi o dvacet metrů dál byly koleje, které vedly přes okolí. Nikdy jsme jim nevěnovala moc pozornosti, ale později mi zvuk vlaku vždycky připomněl ten den.

„Jak ses měl?“ zeptala jsem se a dívala se na okolní stromy, protože jsem se najednou cítila moc nejistá, abych se podívala na něj.

Byl potichu, já jsem se zastavila a otočila zpátky, protože najednou nebyl po mém boku. Klečel u nějakých kvítků. Došla jsem za ním, taky si klekla a zkoumala trs plevele.

Colton se na ně tiše soustředil, než se konečně otočil ke mně a sledoval mé rty. „Věděla jsi, že tvoje jméno znamená ‚krásná‘?“ Pusa se mi musela samovolně otevřít, protože jsem cítila, jak mi vyschlo v krku, a nezmohla jsem se na slovo. Podíval se zpátky na kytky a zašeptal, „Krásná milost. Našel jsem si to.“

Jeho pohled se odvrátil tak rychle, že mi zrudly tváře a ruce se začaly potit.

Právě mi omylem řekl, že jsem krásná.

A já mu docela věřila.

I přes tu jizvu na mé paži, kvůli které mě často škádlili a já se cítila jako šílenec.

I přes to, že jsem nebyla tak krásná, jako moje nejlepší kamarádka.

Ráda vzpomínám na ten den. Jak jsem se cítila.

Colton byl tichý a moc jsme nemluvili, i když na mě zíral tak dlouho, že se mi to zdálo jako věčnost.

Nakonec jsem to trapné ticho už nemohla vydržet. „Takže ty jsi teď slavný umělec, co?“

Živě si pamatuju, jak moc zpocené ruce jsem měla. 

Colton se zastavil a zíral do stromů, ruce měl strčené hluboko do kapes, když se díval nad naše hlavy. Chtěla jsem se ho dotknout, nebo jen být dost blízko, abych ho cítila vedle sebe, ale byla jsem tak nervózní, že bych nedokázala vytvořit smysluplnou větu ani v případě, že by na tom závisel celý můj život. Na chvíli se zdálo, že se natáhne a dotkne mé ruky, ale jak náhle se jeho ruka zvedla, tak náhle jí zase spustil k bokům.

To bylo v podstatě všechno, než se ozval vlak a Colton si zacpal uši jako před těmi lety v bouřce. Oči měl pevně zavřené, a když ten hluk přestal, slyšela jsem, jak na něj volá jeho matka. Zoufale. Znovu spustil ruce a vydal se jejím směrem, jako by se to od něj očekávalo. Já jsem zůstala stát a cítila se ublíženě, protože ode mě utekl při první příležitosti.

Protože to konec konců bylo všechno o mně, že.

Po chvíli jsem zamířila ke stanu, ruce škubaly za lem mého trička a mozek křičel, že kdybych byla tak krásná jako má nejlepší kamarádka, možná by mě tam nenechal.

Harper byla jen kousek od místa, kde jsem jí nechala a rozhodně si něco začala s tím klukem, o kterého se zajímala, než jsem šla na procházku. Byl štíhlý, vysoký a kalhoty měl zkažené do půl žerdi, zatímco měl ruce pod její sukní. Líbala ho takovým způsobem, že jsem si trochu nazvracela do pusy.

Odkašlala jsem si a ona se od něj odlepila dost dlouho na to, aby se na mě usmála a udělala bublinu z růžové žvýkačky.

„Jdi připravená vyrazit?“ zeptala jsem se a snažila se dívat jen na ní a ne zpátky do stanu.

Každému v okruhu deseti metrů muselo být jasné, že se snažím dívat kamkoliv, jen ne na ten zatracený stan, který byl přesně po mé levici.

Bylo by to vtipné, to jak jsem se dívala jeho směrem a pak nad něj a kolem něj, dokud jsem si nebyla jistá, že když sklopím oči, nepadnou na něj. Akorát, že jsem se snažila neplakat.

Harper mě seznámila se svým novým objevem Clayem. A i když mě předtím nezajímal, teď jsem za něj vděčná. Protože měl pár informací, které mi chyběly.

Clay si mě prohlídnul a bylo jasné, že si všiml, jak se záměrně nedívám ke stanu Coltona. Jeho pohled se přesunul ze mě na ten stan tak stokrát, než si konečně olíznul rty a kývl k němu.

„Chápete toho kluka?“

Otáčela jsem se, abych se podívala přes rameno, ale zastavila jsem se předtím, než jsem udělala tu fatální chybu.

„Koho?“ zeptala se Harper.

Clay ukázal prstem a já jsem ho chtěla praštit, protože by bylo super nápadné, kdybych se tam nepodívala. Takže jsme se všichni podívali ke stanu a já se kousla do jazyku, abych neřekla něco hloupého.

„Ten Neely kluk maluje všechny ty šílené obrazy a prodává je za velké peníze.“

Harper vytřeštila oči takovým způsobem, jak ještě nikdy a pak se otočila ke mně. „Ten kluk, který ti zachránil život? Colton, že?“

Přikývl. „Jo. Je to nějaký machr na umění.“

„Co to znamená?“ zeptala jsem se, ne protože bych byla idiot, ale proto, že se choval divně.

Clay mi věnoval hloupý pohled a já jsem dostala chuť strčit ho na točící tabuli a sledovat, jak jeho hlava krouží dokola a dokola a dokola…

Co? Taky jste sledovali strašidelné filmy pozdě večer tak, aby to rodiče nevěděli. Nelžete.

„To znamená, že je geniální s barvou nebo tak něco.“ Clayovo protočení očí přesně pasovala do mého duševního hororu.

„Géniové jsou chytří, že?“ Harper si kvůli toho vola hrála na hloupou blondýnu. Ach jo.

„Jo. Chytří. On je taky ‚speciální‘.“ Ve vzduchu udělal uvozovky.

„Speciální… jako….“ Moc jsem tu konverzaci nechápala. „Tvoje máma ti nikdy neřekla, že jsi speciální? Moje mi to řekla.“

„Speciální, jako že není normální.“ Odpověděla za něj Harper.

„Ty nejsi normální. Kdo je normální?“

Koho zajímalo, jestli byl normální Colton? Mně se zdál úžasný.

„Je to autista.“

Ale já jsem slyšela ‚artista‘, takže jsem mu věnovala ‚No nekecej‘ pohled. „Jasně, že je artista. Vždyť prodává umění.“

Clay si podrážděně odfrkl a rozběhl se ke stanu. Celé moje tělo bylo v ohni, když vzal ze stolu leták a pak klusal zpátky k nám, aby mi mohl leták podat.

Bylo to vůbec poprvé, co jsem slyšela o Aspergeru.